Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jana Kautská (* 1938)

• narodila se 22. července 1938 v Praze

• dědeček byl vyhlášený pražský porodník prof. Antonín Ostrčil

• rodiče provozovali lékárnu U Zlatého hada na Národní třídě v Praze

• otec založil továrnu na výrobu léčiv v Hořátvi u Nymburka

• zažila bombardování Prahy v únoru 1945

• v druhé polovině 40. let rodičům veškerý majetek znárodnili

• tatínek od 50. let dodával do ČSSR ve velkém nedostupné léky ze Západu

• absolventka ČVUT, promovala v roce 1961

• pracovala jako projektantka v Armabetonu

• v restitucích po roce 1989 dostala zpět část znárodněného rodinného majetku

Tatínek Jany Kautské, lékárník PhMr. Jiří Polášek, měl nezdolnou povahu. Ve vyhlášené pražské lékárně U Zlatého hada jako jeden z prvních v Československu vyráběl inzulin. Expandoval, v roce 1938 založil v Hořátvi u Nymburka továrnu na výrobu léčiv Cetap. Byla znárodněna vládním výnosem již 7. března 1946 a sloučena do národního podniku Spofa. O lékárnu U Zlatého hada přišel otec po tzv. Vítězném únoru. Podnikavý lékárník byl režimem uklizen do Státního skladu léčiv. Jenomže to by nebyl tatínek, aby se vzdal. Vyřídil si exkluzivní zastoupení několika západních farmaceutických firem a do ČSSR dovážel kvalitní nedostupné léky včetně antibiotik. Obchody vyřizoval každé léto z telefonní budky v Jugoslávii. Léky skladoval ve sklepě vily Osvěta, kde soudruzi nechali rodinu milostivě bydlet v rozděleném bytě. Po srpnových událostech roku 1968 promptně poslal mladší dceru Emu do emigrace. Vystudovaná zdravotní sestra fungovala jako spojka ve Švýcarsku. Svobody se tatínek nedožil. Zemřel v roce 1976. „Co by dnes otec dokázal? Měl by velké zastoupení několika firem a pořád by jezdil po světě,“ zamýšlí se Jana Kautská.

U dědečka se léčila i Hana Benešová

Vila Osvěta stojí na pražských Vinohradech. Jméno dal vile v druhé polovině 19. století její majitel, spisovatel a vydavatel měsíčníku Osvěta Václav Vlček. Při tvorbě časopisu mu byl nápomocen sám profesor T. G. Masaryk. Pánové se později rozešli pro názory na pravost rukopisů. Tomáš Garrigue Masaryk ve Vlčkově vile v letech 1886–1889 bydlel a zde se mu také narodil syn Jan. Ve 20. letech zakoupil vilu známý prvorepublikový porodník prof. Antonín Ostrčil. S rodinou se zde usadil a v přízemí domu otevřel ordinaci. Traduje se, že k jeho klientkám patřila Hana Benešová i filmové hvězdy první republiky. Profesor Ostrčil byl lékařská kapacita. Spolupodílel se mimo jiné na založení Pražského sanatoria, pozdějšího Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí. Když roku 1941 zemřel, byly jeho vnučce Janě teprve tři roky. 

Při náletu nás s maminkou zachránil koberec

Jana Kautská bydlela ve vile Osvěta u babičky Ostrčilové od konce druhé světové války. Našli tu s rodiči a malou sestrou azyl poté, co jejich byt na pražském nábřeží zdevastoval na Popeleční středu 14. února 1945 nálet na Prahu. Jana s matkou měly velké štěstí. Při výbuchu bomby je tlaková vlna odhodila do výklenku ve zdi, kde je zakryl vzedmutý koberec. Netušily, kde je v tu chvíli malá sestřička, o kterou v jiné části bytu pečovala slečna na hlídání. Když se situace zklidnila, sešly se všechny ve sklepě. Naštěstí byly v pořádku. Otec, hlava rodiny, byl v tu dobu ve své firmě na výrobu léčiv v Hořátvi u Nymburka. Tam také rodinu provizorně ubytoval, než se mohli přestěhovat k babičce. Ani vila Osvěta totiž neušla poškození po náletu. Sice jí výbuch nepoškodil statiku, ale měla vytlučená všechna okna. 

„Dětství bylo navzdory válce hezké,“ vzpomíná pamětnice. Do školy chodila nejprve k řádovým sestrám na náměstí Míru. Když je po roce 1948 komunisté zrušili, přestoupila do obyčejné devítiletky. „Sestry v řádové škole byly jako učitelky velice přísné. Tam jsem byla průměrný žák, a když jsem pak přešla do normální školy, byl ze mne rázem premiant.“ Vypravuje, jak chodívala se sestrou v zimě bruslit na zamrzlou Vltavu. Letní měsíce trávila rodina pravidelně v panském domě na Hrubé Skále. „Babička tam bydlela celé jaro a léto. Ona tam bydlela sama, od roku 1941 byla vdova. Žila sama, ale měla tam kolem sebe spoustu pomocníků, tak ten dům zvládala. Dnes je to památka,“ popisuje pamětnice. 

Hrubá Skála byla na hranici 

Na Hrubou Skálu jezdili autem. „Měli jsme auto na dřevoplyn. Otec si ho nechal předělat. Vzadu byl kotel, tam se topilo a ten plyn poháněl auto. Na autě byl pytel malých špalíčků, to se přikládalo do kotle. Otec bez auta nemohl být. Pak měl také [Škodu] Populara, ale to až po válce,“ vysvětluje Jana Kautská a dodává: „On to auto potřeboval i pro lékárnu.“ Hrubá Skála byla na hranici protektorátu, ta vedla kousek za Libercem. „My byli v českém pásmu. Jinak by nás taky bývali po Mnichovu vystěhovali. Na Hrubé Skále žili Češi, tady Němci nebyli. Ti byli až v Liberci, tam jich bylo hodně,“ vysvětluje a dodává: „Jezdili jsme tam do mých 18 let, pak nás vyhodili.“ Otec se vystěhování bránil, a tak jim soudruzi nechali ještě k užívání suterén a půdní prostory. „To bylo velice romantické. Vysoké střechy, krovy. Tam to bylo zábavné. Naši to vydrželi nervově, to bylo štěstí. V suterénu byla kuchyně a sklepy. Takže jsme pořád běhali ze suterénu do podkroví a naopak. Babička tam zůstala na dožití a v roce 1951 tam zemřela.“

Když rodinu vyhodili z Hrubé Skály, sehnal otec chalupu na Javoru u Pece pod Sněžkou. „Tak jsme měli chalupu přímo na sjezdovce Javor. Museli jsme tam také sekat louku, to bylo překvapení. Pro povinné dodávky sena si jezdili až ze ZOO ze Dvora Králové. Otec vymyslel speciální stroj na balíkování,“ vypravuje pamětnice a líčí, jak hotové balíky následně posílali šusem dolů po stráni. „Bylo tak deset balíků z jedné seče“, dodává. „Horší ale byly klády, co jsme váleli z lesa. To když uteklo, tak to vrazilo do chalupy a vyházelo to všechny hrnky z polic,“ směje se. Tatínek chalupu pořídil v roce 1956, a to díky tomu, že se mu podařilo získat potřebnou hotovost. V době vázaných vkladů po měně to byl jackpot.

Sklep plný léků

Do otcovy lékárny na Národní třídě chodila malá Jana moc ráda, bavilo ji pomáhat míchat masti. Lékárna si dodnes (2024) uchovala podobu, kterou jí vtiskl otec. Ten celý interiér předělal, udělal z ní barokní lékárnu, i když předek je moderní. „Barokní zařízení není původní, to sehnal tatínek z nějaké jiné staré lékárny,“ vysvětluje Jana Kautská. Těší ji, že lékárna dodnes funguje v nezměněné podobě: „Současní majitelé prostor o polovinu zvětšili, ale nechali udělat repliky nábytku, aby byla celá barokní.“ 

Jan Polášek byl podnikatel tělem i duší. „Otec byl jeden z prvních výrobců inzulinu v Čechách. Měl fabriku v Hořátvi u Nymburka. Tam se vyráběl inzulin. To dodávali do lékáren po celé republice, i do nemocnic. Zásoboval léky i Bulovku. Lékárna měla pobočku i v Národním divadle. Kromě výroby léků měl i zastoupení – švýcarské firmy a jednu německou,“ osvětluje pamětnice podnikavou náturu otce. „Po převratu ho nechali chvíli v lékárně jako provozního, pak ho vyhodili. Ale otec se nevzdal a zase rozjel zastoupení těch léků, Welcomu a jiných. Což byla vždy sranda – když jsme jeli do Jugoslávie, tak otec z budky obvolával známé v těch firmách a všechno vyřizoval z budky. To byl zázrak. My měli sklep plný léků,“ směje se pamětnice.

Člověk nad tím i dnes nevěřícně kroutí hlavou. Jiří Polášek si jako soukromá osoba, které režim sebral lékárnu, vyřídil zastoupení u západních firem a stal se prostředníkem se zahraničím. „On to dělal oficiálně. Když nebyl sklad, tak byl sklep. Zástupci firem přijeli za panem magistrem Poláškem, tomu přivezli krabice, v nich léky, a otec to uložil do sklepa. Kdyby ho vyhmátli, tak by z toho měl průser,“ popisuje pamětnice a vysvětluje: „Stát měl svoji Spofu, pak Zentivu, ale když ty neměly recepturu a licenci, tak nějak se musely ty léky dostat sem. Ale to byla léčiva pro úzkou klientelu. To otec dělal až do roku 1976. Až do smrti to pořád dělal, až do doby, než onemocněl. Pokud mohl, pořád byl činný.“

Léky byly dobré platidlo

Jak se otci dařilo každé léto vycestovat? Pamětnice vysvětluje: „Otec se seznámil s nějakým policistou, který k němu chodil jako ke známému, a ten mu dal vždycky nějaký ten papír. Jenže my dostali jen tři neděle a za ty tři neděle musel otec zase vyřídit všechno, co potřeboval – aby přes ten cizí telefon všechno vyjednal během naší dovolené. Nás s Eminou poslal na zmrzlinu a on šel telefonovat.“ Otec měl zastoupení pro britský Welcome, německý Big a švýcarský Ohm. „V Jugoslávii objednal a sem to vozili zástupci. Přes hranice to vozili jako vzorky. Otec byl velice žoviální pán. Tomu policistovi za výjezdní doložku dával léky. To bylo dobré platidlo!“ 

Jak prožívali srpen 1968? „To byl pro otce impuls, že ještě rozběhl další spolupráci s nějakou zahraniční firmou. On si to s režimem vyřídil tak, že ještě přidal. Eminu poslal do Švýcarska, protože potřeboval, aby tam ty jeho aktivity někdo hlídal. Vyjednal jí praxi v zahraničí.“ Mladší dcera Ema byla vystudovaná fyzioterapeutka. „Dostala práci v Basileji, v takové církevní nemocnici. Tam to bylo strašně přísné. Pak se dostala do nějaké městské nemocnice, to už bylo lepší,“ vypravuje pamětnice. Emina už ve Švýcarsku zůstala, Jana za ní jezdila v zimě na lyže. Po revoluci mohla i sestra konečně přijet na návštěvu domů. 

Zatímco mladší sestra šla v rodinných šlépějích a vystudovala zdravotnický obor, Jana Kautská se vydala jinou cestou. Na Stavební fakultě ČVUT v Praze promovala v prosinci roku 1961. „Já jsem také nejprve chtěla na zdravotní školu, ale pak jsem přišla do Dejvic a ta škola se mi líbila, tak jsem šla dělat přijímačky tam,“ vysvětluje. Po promoci nastoupila jako projektantka do Armabetonu. Dodává, že nikdy neměla žádné potíže jako dítě buržoazního původu. „To bylo díky otci, ten za mne musel někde orodovat, aby mě na tu vysokou vzali,“ myslí si dodnes pamětnice. 

Na víno k otci chodila spousta známých osobností

Tatínkova činorodost se neomezovala jen na obchodní aktivity. Byl vášnivým nimrodem a nadšeným vinařem. Víno vyráběl ve sklepě vily Osvěta. Také pálil kořalku. „Tam se za ním scházela společnost přátel. Jednou se tam profesor [chirurgie Zdeněk] Vahala krásně opil. Byl tu i [herec Vladimír] Ráž s [herečkou Alenou] Vránovou. Otec je pozval do sklepa na víno. Oni se na to oblékli, a on je pozval do sklepa na uhlí! Všechny je znal přes strýce, svého bratra. To byl milovník umělců,“ líčí pamětnice. Ferdinand Polášek, zvaný Ferda, byl lékař, gynekolog. Pracoval v nemocnici v Liberci. Po srpnu 1968 i přesto, že už byl v důchodovém věku, emigroval do Švýcarska. Po otci zůstala Janě dodnes řada obrazů a grafik. „[Cyril] Bouda, [František] Tichý a další výtvarníci byli otcovi přátelé. Všechny je znal přes lékárnu,“ dodává. 

„Rodiče si před námi nikdy nestěžovali, jenom nadávali na režim. Žili tak nějak spokojeně. Ne že by pořád naříkali. Stále žili s elánem a optimismem. Tatínek byl až do konce života oficiálně zaměstnán ve skladu léčiv. Zemřel po krátké nemoci v roce 1976. Matka se dožila 96 let, zemřela v roce 2011. Do konce života bydlela ve vile Osvěta. Když to člověk takhle pozpátku nakonec probírá, tak si říká, že vlastně žil dobrý život,“ uzavírá vyprávění Jana Kautská.