Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kaufman (* 1926  †︎ 2022)

• narodil se 14. listopadu 1926 ve vesnici Leduchówka ve Volyňské oblasti

• v roce 1939 zde zažil obsazení území Sověty a budování kolchozů

• v roce 1941 prožil okupování území nacisty

• v roce 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

• účastnil se bojů u Machnovky, u Dukly i obléhání Liptovského Mikuláše

• 28. dubna 1945 byl raněn a konec války prožil v nemocnici

• hned po válce se přestěhoval do Československa, kde už byla část jeho příbuzných

• začátkem 50. let prožila jeho rodina v Československu další kolektivizaci a povinné dodávky

• v roce 1953 prodal svůj statek a začal pracovat v zemědělském družstvu

• zemřel 11. července 2022

„Jsem Volyňák,“ začíná povídání o svém životě Josef Kaufman a já postupně, slovo za slovem, začínám chápat, že být Volyňákem neznamená pouze geografické určení místa narození. Spíše to znamená být člověkem, který svůj život neměl tak úplně zadarmo.

Všichni se budou mít dobře

Jeho děda, na vojně dirigent hudby, s rukavičkami a krásnou uniformou, se do Volyňské oblasti přestěhoval z Besarábie. Hospodářství koupil sobě i svému synovi, a tak pamětníkův otec začal hospodařit na dvanácti hektarech ve vesnici Leduchówka. „Bylo to holé pole,“ vzpomíná Josef Kaufman, „táta se tam přistěhoval jenom do proutěné stodoly. Maminka vařila na ohýnku venku. A k dědovi, dva kilometry vedle, chodila péct chleba pro sebe i pro něj.“

Pamětník se narodil na podzim roku 1926 už do dřevěného domečku, který otec na pustém hospodářství vlastníma rukama postavil. Vzpomíná, jak dům vždy před zimou obestavěli další stěnou z proutí, kterou napěchovali listím, aby sloužila jako izolace. „Táta mě dal vždycky nahoru na to listí, co přivezl z lesa, a já jsem na tom šlapal a dováděl. Na jaře jsme dali listí do hnoje, domeček jsme obílili a byli jsme zas hezky v létě.“

Mezi válkami bylo volyňské území polské, ale v prostředí, kde Josef Kaufman vyrůstal, se to hemžilo češtinou, polštinou i ukrajinštinou. Jeho učitel říkával: „Kdybych neměl ve škole český děti, tak tady není nikdo, kdo mluví polsky správně.“ Polští obyvatelé zde byli totiž většinou bývalí vojáci, kteří se v okolí Leduchówky usadili po vytlačení Rusů. „Říkalo se jim osadníci. Byli to horalové, kteří patlali tu polštinu takovou jinou.“ Polští kluci vedli s českými kluky malé nacionální války a Josefovi třeba vyčítali: „Vy Češi jste dali Němcům Pomoře a Gdaňsk!“ A pamětník tomu vůbec nerozuměl, on totiž, stejně jako polští kluci, Němce rád neměl. Německo bylo v té době bráno jako nepřátelské tak nějak všeobecně. „I ve škole kolikrát učitelé říkali ‚odvěcí nepřátelé Němci‘ a dělali nám všelijaký přednášky o sv. Ludmile, třicetileté válce nebo o husitech.“

Ještě dřív než Němci ale do pamětníkova života vstoupili Rusové. Když v roce 1939 Německo zaútočilo na Polsko, začali Rusové okupovat pod záminkou pomoci část polského území, a tedy i Volyni. „Ruští důstojníci, co přišli, tak polskejm důstojníkům hned strhávali nárameníky. Občas i stříleli.“ S příchodem Rusů se musel pamětník začít učit ve škole rusky a ukrajinsky. Polský učitel sice rusky neuměl, ale co se přes noc doma naučil, to žákům druhý den odpřednášel. „Žádný čítanky jsme neměli. Ale přišly stanovy strany. Když jsem ty stanovy už poněkolikátý četl, tak jsem začal chápat, že rozumím. Říkám, to je dobrý, nebudou muset být peníze a všichni se budou mít dobře. Já jsem pořád viděl jen chudinu u nás. Táta si se mnou nevěděl rady – já byl úplnej revolucionář!“

Brzy ale pamětník poznal i odvrácenou stranu budování socialismu a jeho nadšení pominulo. Podobně jako ostatní sousedé, i jeho rodiče museli do kolchozu. Vzali jim pole, dobytek odvedli a z otce se stal krmič koní. Josef Kaufman vzpomíná, jak pole začala zarůstat plevelem. „Postřiky ještě nebyly a nikdo vytrhávat plevel nemohl, každý měl svou funkci.“ Kraj najednou neměl požehnání a úrody byly menší. Ale hlad v té době ještě nebyl, ten přišel až s Němci.

Do posledního človíčka

Dva roky po sovětské okupaci obsadila pro změnu Volyňskou oblast vojska německá, která táhla dobývat širou ruskou zemi. „Já říkám dodneška, když si někdo vzpomene na nějakou smlouvu, která by měla vést k válečnýmu konfliktu, tak by měl jít na čtrnáct dnů mezi vši do zákopu. To ho vyléčí,“ prohlašuje tvrdě pamětník. Němci zavřeli mlýny, aby si lidé nemohli namlít vlastní mouku, nařídili obyvatelstvu přísné potravinové odvody a snažili se využít lidské zdroje do posledního človíčka. Ti, kteří neměli půdu, museli alespoň seškrabovat kůru z keřů, ze které se vyráběly přípravky proti vším.

Byl hlad a nedostatek, obchody nefungovaly a lidé si museli pomoci sami. U Kaufmanových doma tajně pálili vlastní kořalku, vyráběli si mýdlo nebo improvizované mlýnky na obilí, ve kterých se namísto kamene používaly střepy z hrnců. „Lidi si vyráběli mlejnky z všelijakejch železňáků a dostali potom z toho slepý střevo.“

Němci v té době ovšem nebyli jediní vládci Volyňské oblasti. Přes den panovali oni, ale v noci přicházeli ke slovu banderovci. „My jsme banderovcům nepomáhali, ale něco jsme jim odvádět museli.“ Odvody ovšem musely proběhnout potají, protože podporovat banderovce, ačkoliv s nimi nesympatizovali, bylo životu nebezpečné. Například Malín lehl popelem, protože k němu měli banderovci příliš velký přístup.

Tak uběhly další dva roky. Němci na ruské frontě prohrávali a začínali se stahovat. Josef Kaufman se rozhodl, že raději schová koně; nechtěl, aby se dostali do rukou Němcům. „Musel bych je někomu odevzdat, ale aby je spíš dostali Rusové.“ Do stohu slámy vyřízl otvor, stoh přirazil ke stodole, zevnitř udělal tajný vchod a ilegální maštal byla na světě. „Oni se tam ty koně báli, byla tam tma, tak jsem tam s nima musel bejt a chlácholit je.“ Jednoho koně jel schovat k dědovi, ale jako naschvál potkal na cestě německé vojáky. „Zakřičeli: ‚Halt!‘ a já jsem zabočil k sousedovi do dvorku, plácnul jsem valacha opratěma po zadku… nikdy jsem to neviděl, to zvíře mělo strach… hned šel do takovýho skoku… a než si Němec zašel pro flintu, co měl na voze, tak už měl zakrytej výhled přes ten barák… to bylo štěstí… to mi bylo šestnáct roků, ani ne… a ujel jsem… oni potom si na mě vystřelili, ale to už jsem zase sjížděl z kopečka dolů a přes les k dědovi… s tím koněm jsem tam byl u dědy ještě tři dny, jak jsem se bál zpátky.“

Rychlokvašky z brázdy

Na vojnu pamětník rukoval spolu se svým otcem; doma zanechali matku a jeho dva bratry (jednomu byly čtyři roky a druhému osm let). Otec zašel před odjezdem do stodoly, vykopal ukrytý oves a rozesel jej na ještě zmrzlém poli, aby ho rodině přicházející Rusové osvoboditelé nesebrali. Také odevzdal do armády jednoho koně, který byl zlý a kopal, se slovy: „Budou se k němu plíst děti, ještě někoho poraní.“

Vojenské cvičení probíhalo v Rovně a Lutsku, ale poněkud ho komplikovala neustálá přítomnost příbuzných, manželek, milenek, zkrátka osob ženského pohlaví. „To šel trojstup vojáků po silnici a v škarpě nebo na poli stál zástup ženskejch, co přišly za vojákama. Vyhánět je nemohli. Svoboda říkal: ‚Musíme odsud, protože ty ženský nám znemožněj, abychom tu armádu vycvičili.‘ Tak nás naložili na vlak.“ Josef Kaufman odjel na poddůstojnickou školu do Besarábie, kterou absolvoval během šesti týdnů. Armáda neměla z koho udělat velitele družstev, a tak si je narychlo vychovávala z nových branců. Pamětník byl vycvičen na pozorovatele s hodností svobodníka.

V té době byl zelenáč, který znal jen bezprostřední okolí své vesnice. „Když jsem šel z domova, tak mi ještě nerostly vousy, ale teď začínaly a já měl strašnou starost, že se nebudu moct oholit. Neměl jsem břitvu a ani jsem nevěděl, že je holicí strojek. My jsme na všechno koukali jak vyoraná myš, my jsme sotva vylezli z brázdy. Ale jednou bylo sportovní odpoledne a první cena byla velká krabice americkýho lančmítu a druhá cena byl holicí strojek a deset žiletek. Já si říkal: ‚Tu druhou cenu, tu musím mít‘, ale já jsem dostal první cenu. Naštěstí ten kluk, co dostal tu druhou cenu, tak ten už strojek měl, a tak jsem to vyměnil, ale mezi svejma kamarádama jsem dostal vyhubováno: ‚Víš, jaký je to dobrý maso?! My bychom ti ten strojek půjčili.‘ Ale já jsem taky myslel dopředu... Padneš jeden tamhle a druhej tamhle. A taky to tak bylo.“

Vzpomínky z bojů

Hned po výcviku byl nasazen v bojích u Dukly. Sloužil nejprve u velitelské čety 3. praporu a po jejím rozpadu přešel k 2. praporu. Aby se do oblasti vůbec dostali, museli během tří nocí ujít pešky přes tři sta kilometrů. A pak přišel bojový křest: Machnovka!

„Došli jsme, rozhlíželi se, kde je nějaká voda a že se bude vydávat snídaně… A najednou taková palba! Všechno se rozprchlo, celá jednotka. Nějaký miny se trhaly na větvích a ty pak kosily to dole. Některý miny padaly na zem, to vyhazovalo zas rukávy plášťů na větve. Já jsem koukal, kam se schovat, a uviděl jsem rotmistra, co nás cvičil. Ale on mi vůbec nevěnoval pozornost, bylo vidět zděšení v jeho očích – a to byl ostřílenej voják, z Ruska.“

Po tomto útoku chyběly vyšší hodnosti, a z Josefa Kaufmana se rázem stal desátník. Jako pozorovatel s sebou neustále nosil buben s telefonním kabelem, v dřevěné bedně telefon, dalekohled a lopatu. „Když byla dělostřelecká palba, tak sis musel někde zarejt čumák do ďolíčku, zalehnout, tak já jsem si tu lopatu držel u hlavy… neměli jsme totiž přilby… a jednou se do lopaty trefila střepina, udělala v ní velkej ďolíček a já měl pak na hlavě… naštěstí… jenom modřinu.“

Z pozorovatelny měl dobrý přehled o situaci na bojišti. Útočilo se ráno, a když se útok nepovedl, útočilo se odpoledne znovu. Vzpomíná si, jak po jednom ranním útoku zůstal na zemi ležet voják, který nebyl schopen pohybu a čekal, až ho při tom odpoledním seberou. Jindy zase pamětník po nepovedeném útoku odtahoval z bojiště spolubojovníka s prostřelenou nohou – naložil si ho na záda a z posledních sil se ho snažil dotáhnout do lesa. „To už jsem plival krev, a on se ještě vzpouzel: ‚Tak mě nech bejt!‘ křičel. A já na něj: ‚Drž hubu, nebo tě fakt zahodím!‘“ Jednou zase odváděl z pole válečného zajatce; všechno šlo dobře do té doby, než je z kopce pokropil kulomet. Oba museli zalehnout a v tom zmatku se zajatec pokusil o útěk. „Já ho dohonil, zakopl jsem mu nohy… jak jsme to dělali v dětství… on zaryl čumákem o zem, ještě jsem mu dal pažbou do zad a povídám: ‚Jestli tě nechám utéct, tak mě zastřelej – a jestli tě zastřelím, tak mně vynadaj. Tak si vyber!‘“

Ptám se Josefa Kaufmana, jestli měl někdy strach.

„Bál ses pořád. Nebylo místo, kde bys šlápl bezpečně.“

Jeho kamarád Jiří Ráže ale válečný stres snášel mnohem hůř. „Byl takovej trochu línej a rozmazlenej z domova. V jednom kuse psal domů dopisy a naříkal. Pořád plakal, to bylo hrozný, to byly takový nervy na mladýho člověka.“ Když si pamětník kopal zákop na spaní, kopal ho raději o něco větší, aby se vedle něj vešel i Jiří.

Ptám se ho na další kamarády.

Kromě Jiřího mi vypráví především o Rudovi Hovorkovi. „My jsme se skamarádili úplně na bratrství,“ vzpomíná a popisuje, jak byl sice při útocích každý z kamarádů někde jinde, ale snažili se na sebe dávat pozor, kdyby se jim něco stalo. „V takovým momentě se ale nemůžeš ani zastavit, tam necháš kamaráda raněnýho a běžíš pryč. Když je to útok, tak je to útok.“

Až do rána tu kozu hlídal

Civilisty prý během bojů u Dukly příliš nepotkávali, ale někdy přece.

„Přišli jsme do vesnice, ještě to smrdělo prachem, vykoukla babka, vylezla ze sklepa, měla na střeše rozbitý od střepin asi čtyři tašky – víc nic – a proklela nás: ‚Antikristi, na čo že ste sem přišli, veď nám tu aj při Nemcoch bolo dobre!‘“

Josef Kaufman se na chvíli odmlčí a pak dodá: „To jsou slova, který sis musel polknout.“ Ne vždy se ale setkávali jen s takovým přijetím.

Jednu noc mohl strávit dokonce nezvykle pohodlně, pod střechou, v domě, kde žila matka se čtyřmi dětmi. „Děti ležely na peci a koukaly jak vlaštovičky z hnízda.“ K večeři bylo akorát kozí mléko, bez chleba. Hrneček s mlékem podala žena i jemu. „Ja si to nevezmem, paní, máte děti,“ odmítl večeři pamětník. „Veď ty si tiež ako dieťa,“ řekla ona. Josef Kaufman vzpomíná na to, co se mu v tu chvíli honilo hlavou: „Když jí vojáci tu kozu, co měla přivázanou na chodbě, zabijou a snědí, co s rodinou bude?“ Položil proto hrnek, odešel ven a až do rána tu kozu hlídal.

Ostuda v Liptovském Mikuláši

Po nějaké době se jeho posádka usadila v městečku Okoličné, kde měli základnu v klášteře. Město sousedilo s dlouho nedobytným Liptovským Mikulášem, a tak si vojáci krátili dlouhou chvíli všelijak. „Láďa Kysela, to byl dobrej kluk. On klidně šel do kostela a hrál na varhany, jako když se nechumelí. To pak rozbouřili Němci všechny kanony do tý naší vesnice, protože si mysleli, že je tam slavnost.“ Jednou zase Láďa přinesl z vesnice uloupeného čtyřicetikilového vepříka. Josef Kaufman se zkušeně pustil do přípravy hostiny. „Zastřelil jsem ho, vypustil krev, opálil, a když přijel kuchař, tak jsme ho pohostili taky.“

Liptovský Mikuláš se podařilo obsadit až díky Rusům, kteří provedli odvážný útok z boku. Pamětníkova posádka převzala od Rusů město a měla za úkol ho držet, ale brzy o dobyté město přišla. Německé tanky se blížily k městu a celá posádka se v panice dala na ústup. „Němci použili tuhletu techniku víckrát. Někde zarachotili tankama… naši se strašně báli tanků… tam nebyl voják, kterej by měl odvahu nechat se přejet tankem.“ Přijít o pracně dobyté město byla velká ostuda, kterou jim dali Rusové sežrat. „Oj, Čechy, Čechy, chujové Čechy, gorod otdali Němcam, oj, stydno!“ Ruská kapitánka každého na přivítanou přetáhla klackem po zádech.

Týden nato se fronta posunula, pamětníkova posádka s ostudou prošla Liptovským Mikulášem a pokračovala na Vrútky. „Žádný jídlo jeden den, druhej den, třetí den ani čtvrtej den. Vypadalo to jako trest.“ Jednou večer si rozložili pláštěnky, že půjdou spát, a Josef Kaufman se chystal, že až všichni usnou, podívá se do torby, jestli mu tam nezbyly drobky z chleba. Pak se ale rozhodl, že se se spolubojovníky podělí, vzal lžíci a každému odměřil do dlaně příděl. „Cukr, drobky chleba, taky tabák tam mohl bejt a to jsme snědli.“

To už bylo jaro roku 1945. Dřív než skončila válka, mohl ale skončit pamětníkův život.

Život na vlásku

Josef Kaufman šel vystřídat pozorovatele na hlídce. „Tak jak je?“ zeptal se pod pozorovatelnou. „Klid, všechno v pohodě,“ odvětil kolega, aniž se díval do dalekohledu. Pamětník se posadil, že si ještě v klidu dojí oběd. Najednou něco zašustilo.

„Koukám, čtyři Maďaři, chlapi jak hora a černí. Myslel jsem, že jdou do zajetí. Ale on se mi jeden zasmál do ksichtu a hodil mi pod nohy granát. Vyskočil jsem jak plnej vos, a zrovna když jsem se ohnul pro samopal, jeden z nich střelil a ustřelil smrku nade mnou větev. To mířil na mou hlavu! Granát vybuchl. Já natáhl samopal a vypálil ho do nich.“

Josefa Kaufmana zasáhly do nohy dvě střepiny a začal krvácet. Skočil do zákrytu za pozorovatelnu, znovu nabil zásobník a čekal.

„Nikdo už nevykoukl, tak jsem asi prve mířil dobře… byli zaměstnaní, měli tam někoho raněnýho, a tak jsem šel pryč… krev mi tekla do boty, dopachťal jsem na štáb a už jsem neobědval.“ Odjel do nemocnice v Ružomberku a ihned šel na operaci.

Válka skončila, když už pár dní odpočíval na lůžku. „Takový střílení, bláznění, říkám si, Němci zaútočili… A koukám z okna – oni střílej rakety do hůry, tak si říkám, to je konec války!“ Všichni byli opilí radostí a sestřička z nemocnice pozvala pamětníka na rande. Vystřelil jí růži.

Kromě zranění si odnesl z incidentu s Maďary ještě něco – zášť. Když se vracel vlakem na Volyni, projížděl přes východní Slovensko a v kupé uslyšel maďarštinu. „Jak jsem tam seděl a ty babky jely na trh a mluvily maďarsky, já je z toho vagonu vyhnal! Nemohl jsem to slyšet.“

Nový život

Doma se Josef Kaufman příliš neohřál. Prý se hlavně bál, že přijdou banderovci a vezmou mu uniformu, a tak se sebral a odešel do Československa. Žatecko si nezvolil náhodou, tou dobou už tam byl jeho otec a další příbuzní. Rodinný majetek v Leduchówce sice ruská vláda znárodnila, ale otec dostal za nemovitosti slušné peníze, a tak na Žatecku koupil dva statky po vystěhovaných Němcích – jeden pro sebe a druhý pro pamětníka.

S německou rodinou žili pamětník s otcem ještě chvíli společně. „My jsme tam byli u nějakejch Fischerů, ti šli do odsunu až v roce 1946. Měli tam dva dělníky a oni s nima zacházeli jak s hnojem. Byli zvyklí těm dvěma dávat misku, jako se dává psovi, na práh, na schody venku. Táta jim řekl: ‚Tak to ne, byli jsme spolu na poli, všichni jsme spolu pracovali, tak budeme spolu i jíst!‘“

Volyňských Čechů zamířilo na Žatecko hodně. Matka s bratry se za nimi přestěhovala v roce 1947. „Byli jsme zájmová skupina, která chtěla na Žatecku zůstat.“ Pamětníkův strýc si zde hned po válce otevřel hospodu. „On dojel do Žatce do pivovaru a tam mu dali pivo zadarmo, protože to bylo pro vojáky. V té hospodě, kdo měl žízeň, tak se tam napil… to byl přímej socialismus, o kterém jsem já kdysi v mládí snil,“ směje se Josef Kaufman.

Socialistický ráj a poválečné nadšení ale nevydržely dlouho.

Kolchoz v Čechách

Na Kaufmanovy přišla v Československu kolektivizace podruhé. Znovu na ně čekalo to, co už dobře znali z Leduchówky – povinné dodávky.

„Přišli a každičkej kousíček obilí, který zbylo, nám vzali. ‚My už máme splněno, už nám to nechte, už nám to neberte!‘ Něčím musíš vykrmit prasata, něčím musíš udělat mlíko, musíš dát jádro tomu dobytku. Všichni – nejenom my – chodili na kopřivy, co byly v okolí, to se všechno sežnulo. A kdejaká hruška, to se všechno sebralo. Co jsme měli nějakou korunu za chmel, tak jsem vzal vozejk a jel k babkám na trh pro vajíčka, abychom splnili dodávky.“

Josef Kaufman se v té době oženil a začal hospodařit na svém. Jenže brzy nato se rozvedl a to v něm prý nadobro zlomilo veškerou touhu po hospodaření. Sedl na motorku a namířil si to do Doupovských hor, kde se v té době budoval vojenský prostor. Našel tam muže, který zde přišel o hospodářství a měl se přesídlit, a tak pamětník nabídl svůj statek jemu. „Nechal jsem to, jak to je, nábytek, záclony, všecko. Byl jsem rozhodnutej, že do zemědělský hroudy už ani nekopnu.“ Našel si dobře placené místo řidiče sanitky. Ale zemědělství mu asi bylo souzené – během čekání na svůj sanitní vůz jezdil s traktorem brigádně pro zemědělské družstvo a nakonec tam zůstal. V zemědělství pak pracoval až do důchodu. Ale už nikdy na svém.

Ptám se ho, zda se mu stýskalo po Volyni.

„Byl jste se tam ještě někdy podívat?“

„No...“ odmlčí se, „na statku jsem měl problémy s páteří, tak mi tam dávali rekreace. Jednou přišla taková rekreace, že jsme měli nasednout na loď v Bratislavě a jet do Budapešti. Než jsem na tu rekreaci kejvnul, tak se mě šéf ptal: ‚Hele, vy jste z Volyně, nechcete jet do Ruska, že bychom to vyměnili?‘ A já říkám: ‚Do Ruska už ne, já už jsem tam byl.‘“

„Ale nevadilo vám, že je ta rekreace v Maďarsku?“

„Já jsem strašně nenáviděl Maďary, ale chtěl jsem zkusit, jestli to ještě funguje.“

„A fungovalo?“

„Už ne,“ usměje se Josef Kaufman, „mír udělal všechno.“