Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oye Katuta (* 1978)

• narodila se 10. září 1978 v táboře pro namibijské uprchlíky Nyango v Zambii

• asi v pěti letech byla přesunuta do exilového tábora v Angole

• v roce 1985 spolu s dalšími 55 dětmi odletěla do Československa

• skupinu umístili do Bartošovic na Novojičínsku

• v roce 1988 se s dalšími dětmi přesunula do Prachatic

• v roce 1991 byla spolu se svou skupinou repatriována do Namibie

• jako náctiletá si začala budovat kariéru herečky a zpěvačky

• vystupovala v namibijském Národním divadle ve Windhoeku

• v roce 1999 se díky stipendiu vrátila do Česka

• studovala rehabilitační-psychosociální péči o postižené na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

• studia nedokončila

• do Namibie se nadobro vrátila v roce 2003

„Když jsme chodili do města, koukali na nás jako na něco exotického, co ještě neviděli,“ směje se Oye Katuta, která strávila formující roky svého dětství v Bartošovicích na Novojičínsku a později v Prachaticích. Byla součástí skupiny 56 namibijských dětí, které byly v roce 1985 vyslány do Československa v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO. To tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Své roky v Československu považuje za jedny z nejdůležitějších a vzpomíná na ně s láskou. Na české vychovatelky, které byly prvními bytostmi, od nichž pocítila skutečnou lásku, nezapomněla dodnes. A přiznává, že s nimi v duchu stále komunikuje, když je jí v životě nejhůř.

Oye Katuta se narodila 10. září 1978 v táboře pro namibijské uprchlíky Nyango v Zambii. Na život v táboře si vzpomíná jen útržkovitě, byla velmi malá. Vybavuje si zejména množství dalších dětí bez rodičů, vojenská cvičení, kdy se děti učily, jak jednat v případě náletu, i to, jak jí holili vlasy. „Aby si muži nemysleli, že jsem holka, a neznásilnili mě,“ vysvětluje.

Vyrůstala v cizí rodině, její rodiče totiž byli ve službě v armádě bojující za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Adoptivní matka se starala o další dvě cizí děti, zatímco její manžel byl převážně pryč, jelikož podle Oye zastával vysokou vojenskou hodnost. „Hledávali ho Búrové, kteří chtěli Namibijce zabít. Přicházeli k nám se zbraněmi, hledali ho a my jsme se museli skrývat v lese,“ vykresluje jeden z flashbacků.

Tábor poskytoval obyvatelům všechno potřebné, zejména vařenou stravu. „Dávala jsem si hrnec na hlavu a chodila pro jídlo pro celou rodinu.“ Se svými biologickými rodiči v kontaktu bývala, když měli možnost ji navštívit. „Hlavně můj táta. Vždycky mi přinášel dárky. Dostala jsem od něj velkou panenku s otáčecí hlavou, která zpívala: Happy birthday to you,“ vypráví s nostalgií.

S matkou se setkala až v jiném táboře, v angolském pralese, kam byla Oye přesunuta asi v pěti letech. „Dnes už důvodům svého stěhování rozumím tak, že jsem se měla setkat s dalšími dětmi, s nimiž jsem pak odjela z Afriky,“ myslí si. Proč byla do skupiny dětí, která byla vyslána do Československa, vybrána právě ona, neví. Hlavním kritériem výběru obecně totiž bylo to, zda je dítě sirotek. „Ve válce nikdy nevíš, kdo přežije. Oba rodiče byli vojáci. Proto mi ta žena, se kterou jsem bydlela, dala možnost odjet. Přihlásila mě ona,“ prozrazuje Oye.

Se smíchem pak vzpomíná na cestu letadlem, kdy poprvé v životě viděla zrcadlo. Nepoznala se. „Myslela jsem, že tam je někdo jiný,“ směje se. A nebylo to jediné překvapení. Praha byla v době přistání letadla s 56 namibijskými dětmi v listopadu 1985 zasypána sněhem, který Oye do té doby neznala.

Bartošovické oťukávání

Děti byly z pražského letiště převezeny do severomoravských Bartošovic, kde pro skupinu namibijských dětí vznikla v budově tamního zámku internátní škola s lokálním pedagogickým personálem. První večer po příjezdu se podle Oye děti před českými vychovatelkami skrývaly, držely pospolu. Měly z nich strach. Do té doby totiž bělochy znaly v roli utiskovatelů a nepřátel. „Nechápala jsem, proč s námi ti běloši mluví,“ dodává.

Vychovatelky se snažily s dětmi komunikovat posunky, protože potřebnou jazykovou výbavu neměla ani jedna ze stran. Až na jednu z šesti namibijských vychovatelek, které děti pod vedením jednoho namibijského muže z vlasti doprovázely. Ta už v Československu dříve byla a česky trochu uměla. Proto se v některých situacích ujala role překladatelky. „Pak nás rozdělili podle věku do různých skupin,“ vybavuje si Oye.

Děti si musely od počátku zvykat na diametrálně odlišné prostředí. To, co si Oye vybavuje dodnes nejvíce, je jídlo. „Museli nás do něj nutit. My jsme vůbec nebyli zvyklí na něco jako svačiny,“ říká. „První svačina, druhá svačina, pak třetí,“ směje se. Život v táborech byl totiž spíše o hladu a nedostatku. „Divili jsme se, jak hodně jíme. Jen co jsme dojedli, už se jedlo zase.“ Některé děti si hůř zvykaly na leckteré pokrmy – například polévky, na něž nebyly z Afriky zvyklé.

Černoušek bubu má velkou hubu!

Den v Bartošovicích měl daný harmonogram, který podle Oye začínal rozcvičkou. „Trénovali nás, aby z nás v dospělosti byli vojáci. Ale vzdělaní. Museli jsme být fit,“ popisuje. Po rozcvičce následovala umývárna, po ní snídaně a pak vyučování. Organizovaný byl také volný čas, děti trávily hodně času venku.

„V Bartošovicích jsme byli dost hlídaní. Nikdy jsme nemohli jít sami ven, vždy jsme byli pod dozorem,“ říká a pokračuje: „Měli jsme hodně výletů, jezdili jsme na tábory. Já jsem milovala procházky,“ dodává Oye zasněně. V prostředí, odkud pochází, se totiž takové aktivity nepěstovaly, byly pro ni nové. Stejně jako to, že děti musely chodit ve dvojicích a za ruce. Což neměly rády.

S Čechy se děti potkávaly především na společenských a sportovních akcích, mívaly společné výlety nebo tábory, kde si Oye vzpomíná na opékání špekáčků a zpívání písní u táboráku. Samy se ale s českými kamarády nesetkávaly, vlastní volný čas děti neměly. Některé děti chodívaly na víkend do českých rodin, zejména těch od personálu bartošovického zámku. Přestože si na skupinu černošských dětí obyvatelé maloměsta postupně zvykali, byly děti stále kuriozitou.

„Když jsme chodili do města, koukali na nás jako na něco exotického, co ještě neviděli,“ směje se Oye. „Úplně jsem nesnášela, když na mě třeba volali: ‚Jak se máš, čokoládo?‘ A já na ně na oplátku volala: ‚Ty jsi taky cukr!‘“ Častá byla také říkanka: „Černoušek Bubu, má velkou hubu.“ Oye dodává, že se tomu dnes směje, nevnímá to zpětně jako urážku.

Velmi si oblíbila také společenské akce, kde měly děti možnost setkat se s místními. „Já jsem milovala plesy,“ přiznává Oye. „Měli jsme české kroje, a když přijeli čeští nebo namibijští politici, museli jsme si připravit básničku nebo písničku.“ Jak Oye poznamenává, děti navštěvovali také různí politici. Několikrát se s nimi setkal také šéf SWAPO (pozn. Namibijské revoluční hnutí, pozdější vládnoucí politická strana v Namibii) Sam Nyoma, pozdější první namibijský prezident.

Po večeři revoluční písně a világoš

V prostorách bartošovického zámku byly kromě bydlení vybudované třídy, kde se namibijské děti učily odděleně od těch bartošovických, které se vzdělávaly v klasické základní škole v obci. Namibijské děti se soustředily především na český jazyk, v němž následně probíhala výuka veškerých předmětů klasického rázu v intencích tehdejšího československého školství. Výuku obstarával český pedagogický personál, který v zámku nebydlel, byli to učitelé a vychovatelé z bezprostředního okolí.

Namibijské vychovatelky bydlely – stejně  jako děti – v bartošovickém zámku. Staraly se o ně zejména v době, kdy měl český personál volno, tedy hlavně ve večerních a nočních hodinách. S českými vychovatelkami měly děti vřelé vztahy. Oye přiznává, že je děti hodně škádlily. Každá skupina podle ní měla svou stabilní „tetu“, která se občas střídala podle potřeby s jinou. „Vnímala jsem je jako rodinu. Byli jsme zvyklí, že nejsme s rodiči. Tak jsme toho, co se o nás staral, brali jako našeho rodiče,“ říká Oye. Pro řadu dětí měly české vychovatelky česká jména, Oye říkaly Maruška – podle jejího druhého jména Maria.

Zástupcem českého ředitele školy byl jediný namibijský dospělý muž v delegaci, pan Nepolo, který byl nadřízeným afrických vychovatelek, jejichž úkolem bylo především udržet mezi dětmi povědomí o namibijských tradicích a historii. „Vnímala jsem ho jako tátu, ale nebyl tak přísný jako ten můj,“ charakterizuje ho Oye. To se však nedá říci o samotných namibijských vychovatelkách, které děti fyzicky trestaly. „Myslely si, že nás ty české moc rozmazlují.“ Podle Oye děti bily za různé prohřešky. Trestání se odehrávalo vždy až večer, po tom, co český personál odešel do svých domovů.

„Bily nás třeba za to, když někdo nechtěl dojíst večeři nebo jsme ještě po večerce nespali,“ vzpomíná Oye a dodává, že k výprasku používaly pravítko, hůl nebo ruku. „Dnes to chápu. Asi to neuměly jinak. Byly tak samy vychované, neznaly jiný způsob.“ Připouští, že dnes se na to dívá smířlivěji, protože je se znalostí kontextu, z jakého vychovatelky vycházely, už dokáže pochopit. Když se o bití dětí dozvěděl český personál, byl z toho poprask. A byla tomu učiněna přítrž ze strany vedení zařízení.

Přítomnost namibijských vychovatelek i přes jejich problematickou roli ve výchově dětí vnímá Oye pozitivně. „Kdyby tam nebyly, nepochopili bychom, odkud a proč tam jsme,“ domnívá se. Právě ony pro chlapce a dívky pořádaly večerní přednášky a vyprávěly jim namibijské pohádky, učily je revoluční namibijské písně. „Abychom nebyli pozadu za těmi, co jsou v Namibii, Německu i jinde. Abychom všichni zpívali stejně.“ Bartošovická skupinka namibijských dětí totiž nebyla jedinou. Další existovaly i v jiných socialistických zemích, především ve východním Německu.

Matka byla naštvaná, kdykoliv jsem jí nerozuměla

Namibijská dětská skupina byla 23. listopadu 1988 přesunuta do nových prostor v Prachaticích, kde pro ně byla zřízena internátní škola v areálu bývalých lázní. Oye však oproti ostatním opustila Bartošovice dříve. Na jednom z táborů začala trpět bolestmi, a byla proto převezena do nemocnice, následně skončila v další nemocnici na Slovensku, kde se dlouhou dobu léčila. Docházeli za ní dokonce slovenští učitelé, a její vyučování tak podle jejích slov probíhalo soukromě v nemocniční posteli. Co přesně jí bylo, dodnes netuší.

Do nemocnice, kde se delší dobu zotavovala, za ní přijela na návštěvu také její biologická matka, která v té době studovala, podobně jako řada dalších exilových Namibijců, v některé ze zahraničních socialistických zemích – matka konkrétně ve východním Německu. „Když na mě mluvila rodným jazykem, nechápala jsem, co říká. Byla naštvaná, kdykoliv jsem nerozuměla.“ V té době už totiž Oye mluvila výhradně česky a jiné jazyky, které uměla dříve, zapomněla. Matka ji později navštívila také v Prachaticích, kam Oye z nemocnice ze Slovenska odjela rovnou. Do milovaných Bartošovic se už nikdy nevrátila.

SWAPO dance

Život Prachaticích plynul podobně jako ten v Bartošovicích. S tím rozdílem, že děti dostávaly postupně více volnosti a osobního prostoru. „Učitelé tam byli taky přísnější,“ vzpomíná Oye. Byli podle ní rezervovanější a neměla k nim tak blízký vztah jako k těm bartošovickým. „Nemyslím, že to bylo špatně, my jsme cítili, že dospíváme.“

V Bartošovicích měla velmi blízko k jedné vychovatelce, která si Oye velmi oblíbila a říkala jí, že je jako Růženka. „Já jsem měla i takovou tu básničku: Já jsem děvče okaté, šatečky mám strakaté.“ V Prachaticích si ji zase oblíbila prodavačka z potravin, která jí vždy při návštěvě obchodu darovala čokoládu.

Právě pro tyto blízké vztahy nevnímala případné urážky, nepřipouštěla si je. Svou odlišnost si uvědomovala, ale neměla žádné vzory, s nimiž by se mohla ztotožnit. Jen namibijské vychovatelky. „Ty ale potřebuješ někoho ve svém věku. My jsme ale měli jen Čechy.“ V televizi tehdy nebyly americké filmy, kde se občas černoši vyskytovali, takže se namibijské děti identifikovaly s hrdiny československých filmů pro mládež.

Oye spolu s dalšími dětmi ze skupiny chodila na taneční kroužek v Prachaticích. Tančily různé moderní styly, a dokonce se svými choreografiemi vystupovaly v různých prachatických podnicích. „Ve skupině byly jen namibijské děti, učitel a dva jeho čeští kamarádi,“ popisuje Oye. Skupina měla název SWAPO dance.

Asi jsem žila v pohádce

Jako blesk z čistého nebe přišla v roce 1991 informace, že se budou děti vracet do Afriky. Do Namibie, kde ony samy nikdy nebyly. Oye si nevzpomíná, že by se jí někdo ptal, jestli se jí domů chce, nebo ne. Bylo jí tehdy třináct let. Proti návratu „domů“ však nebyla. „Já jsem asi žila příliš v pohádce. Představovala jsem si babičku, jak s ní budu žít na vesnici v lese, budu mít moderní šaty, protože už jsem tehdy začínala šít. Babičku jsem přitom nikdy neviděla,“ odhaluje své tehdejší představy.

Hned po příletu do namibijského Windhoeku jí došlo, že se její představy nesetkávají s realitou. Na letišti je přivítali neznámí lidé a přijel se s ní pozdravit také její otec, kterého od svého odjezdu neviděla. Následně děti převezli na internát do města, odkud velmi brzy podstoupily transfer do vzdálené obce Usakos. Cílem této internátní školy bylo zejména integrovat navrátivší se děti do namibijské společnosti. A to zejména prostřednictvím výuky jazyka, reálií a historie.

Část personálu, který děti do Československa doprovázel, našla své uplatnění po návratu právě v Usakosu. Kurz trval téměř rok a děti si postupně vyzvedávaly jejich rodiny. Oyin otec byl truhlář, matka v Německu vystudovala letový provoz a později v Namibii pracovala pro Air Namibia jako letuška, následně působila v administrativě.

Oye si její rodina vyzvedla poměrně záhy, učila se totiž vcelku rychle a dobře. Nadšení z premiéry života se svou biologickou rodinou však brzy vystřídalo rozčarování ze vzájemného nepochopení a adaptace na nový životní styl. „Zjistila jsem třeba, že už nemám své věci.“ V Česku totiž děti byly zvyklé, že měly svou postel, skříň a vlastní koutek. Na to, že se v Namibii všechno sdílí a rodina je neustále pohromadě, si postupně zvykla. Potýkala se však s tím, že jí lidé nerozuměli.

Rodině vadilo, že má jinou výchovu. Doma ji občas bili kvůli různým nedorozuměním, Oye také několikrát utekla z domu. „Nechápali mě. A tak za mnou posílali mnichy, aby se mnou mluvili. A ti na mě mluvili vždy mým rodným jazykem. Já jsem jen seděla, poslouchala a nechápala jsem, co říkají.“ Jejich rozpravy se většinou týkaly správného chování, které se na dívku patří, varování před otěhotněním apod. Dnes je s rodiči smířená. „Naučila jsem se je tolerovat a přijmout, že mi nikdy nebudou schopni porozumět.“

Vycházející namibijská star

Po odchodu z Usakosu Oye v hlavním městě Windhoeku chvíli chodila do další školy pro navrátivší se namibijské děti, které studovaly v některé ze socialistických zemí. Posléze nastoupila do školy v chudinské čtvrti Katutura, kde se učila ruční práce. Tam se Oye naučila zručnosti, kterou využívá dodnes, kdy si přivydělává prací s textilem. „Chtěla jsem být truhlářkou, ale to mi tehdy nedovolili, to bylo jenom pro kluky, a tak jsem se učila vaření a šití.“ Na této škole složila maturitu.

Odmalička měla kladný vztah k hudbě a umění, což se projevilo už v Československu, kde tancovala. Po návratu do Namibie začala psát vlastní skladby a zpívat. „Byla jsem skoro první černá zpěvačka, která si udělala jméno v rapu a hip hopu. Už během školy jsem hrála divadlo,“ říká. Po maturitě vystupovala v namibijském Národním divadle v několika vedlejších i hlavních rolích. Měla dobře rozjetou kariéru, když přišla kamarádka Ndeshi a pověděla jí o možnosti pro československé skupiny namibijských dětí vrátit se a studovat u nás vysokou školu. „Já jsem jí tehdy řekla, že dělám divadlo a zpívám. Ale ona na to: ‚Žádná práce, my se vracíme!‘“

Česko bylo po letech jiné

„Chtěla jsem se vrátit, moje srdce opravdu chtělo. Nevěděla jsem ale, že to bude jiné. Vyrostli jsme,“ načrtává Oye své pocity z návratu do Česka. Po příletu v roce 1999 ona a dalších několik namibijských „dětí“ skončilo, podobně jako většina zahraničních studentů, v Poděbradech, kde podstoupila zevrubnou jazykovou přípravu i kurzy pro vyrovnání znalostí. Aby studenti mohli na českou vysokou školu, kde bude probíhat výuka v češtině, úspěšně nastoupit.

Oye se po neúspěšných přijímačkách na socio-psychologii v Olomouci rozhodla pro studium rehabilitační-psychosociální péče o postižené na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Během studia začala navazovat první vztahy s muži. Podle jejích slov proto, že ji do té doby doma drželi zkrátka a kontrolovali ji. „Byla jsem divoká,“ říká.

Od interakcí očekávala víc než daní muži a těžce nesla následné rozchody. Protloukala se životem, experimentovala. „Uvědomila jsem si, že můj život v Namibii, kdy jsem byla v divadle a zpívala jsem, byl produktivnější.“ Přišla si v Česku ztracená, a tak se rozhodla školu předčasně ukončit a v roce 2003 se vrátit domů. Snažila se obnovit svoji kariéru v Národním divadle, zjistila však, že společnost i instituce se obměnily a ona nemá kde navázat.

Od té doby se protlouká životem, jak se dá. Sem tam získá roli nebo pěvecký part, jde ale o jednorázové spolupráce. Oye se později rekvalifikovala na sekretářku, nastoupila na tuto pozici do jedné ze škol ve Windhoeku, o práci však později kvůli neshodám přišla a od té doby je nezaměstnaná.

Dodnes se koukám na české pohádky

Od svého prvního návratu z Československa bojuje se svou identitou, především kvůli svému okolí, které jí opakovaně dává najevo, že je ve své zemi cizinkou. „Pořád mi říkají: ‚Ty si myslíš, že jsi běloška!‘ Možná to jsou věci, které dělám, že jim to bělošku připomíná. Kdykoliv to slyším, tak z toho vztahu odejdu.“ I proto jsou pro ni důležité vazby s ostatními „dětmi“ z české skupiny. Mají společnou historii, podobné obtíže a dokážou se vzájemně pochopit. „Jsou to lidé, s nimiž jsem vyrostla. Ale každý se změnil. Někteří už zapomněli na českou kulturu. Já se dodnes koukám na české pohádky,“ usmívá se.

V kontaktu zůstala se svými českými vychovatelkami. V duchu s nimi komunikuje, prosí je o radu nebo o pomoc. „Protože jsem s nimi měla tu blízkost,“ říká a tečou jí slzy. „Já s nimi normálně mluvím, jen abych se cítila líp. Že když mě nechápou rodiče, tak mi aspoň ony můžou ukázat směr,“ pláče Oye Katuta.