Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Kastnerová (* 1931  †︎ 2023)

• narozena 1. října 1931 v Praze

• otec Adolf Procházka, právník, politik, člen lidové strany

• za války otec členem československé exilové vlády v Londýně

• po roce 1945 ministrem zdravotnictví

• po únoru 1948 emigroval

• matka Helena Koželuhová (dcera Heleny Čapkové, sestry bratří Čapků)

• matka právnička, politička, představitelka pravicového křídla v lidové straně

• za války matka krátce vězněna v Terezíně

• v roce 1947 Helena Koželuhová ze strany vyloučena

• po komunistickém převratu v únoru 1948 matka zatčena

• později se jí podařilo emigrovat

• pamětnice žila ve Spojených státech

• zemřela 21. září 2023

Šťastné roky před válkou

Marta Procházková – Kastnerová se narodila 1. 10. 1931 v Praze manželům Heleně a Adolfovi Procházkovým, kteří oba pracovali jako advokáti. Babička z matčiny strany byla sestrou bratří Čapků, po smrti svého muže v roce 1926 se přestěhovala z Brna do Prahy, aby byla blíž své rodině. Její dcera Helena – matka Marty – v té době ještě studovala práva. Po ukončení studií pracovala jako koncipientka v advokátní kanceláři svého budoucího muže Adolfa Procházky. Ten kromě toho působil jako docent na brněnské právnické fakultě, později jako profesor. Rodiče vedli čilý společenský život, pravidelně navštěvovali oblíbený Společenský klub Na Příkopech. (Byl otevřen 5. února 1927 a jeho čestným předsedou se stal profesor Bohumil Markalous, jinak spisovatel Jaromír John. Klub se brzy stal centrem pražského kulturního a společenského života, v roce 1935 měl 1200 členů. Chodil sem Hugo Haas, Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Voskovec a Werich, Eduard Bass, Jan Herben, Jan Masaryk a řada dalších – pozn. ed.) Díky příbuzenství s bratry Čapkovými měli blízko ke skupině kolem Hradu a prezidenta Masaryka.

Po narození Martiny sestry rodiče koupili vilu v Roztokách u Prahy. Kromě toho rodina vlastnila dům v Brně a několik týdnů v roce trávila Marta v pohraničí, kde její babička Helena, která se mezitím provdala za básníka Josefa Palivce, založila českou školu. Marta byla v této jednotřídce oficiálně zapsaná, ve skutečnosti však až do třetí třídy do školy nechodila.

Tatínek v exilu, maminka v Terezíně

Patnáctého března 1939, v den okupace Československa nacistickým Německem, byla Marta s rodiči v Brně, dobře si na ten den pamatuje. Její tatínek byl v té době aktivním členem Československé strany lidové, což byla tak trochu rodinná tradice – jeho otec byl ve 20. letech senátorem za tuto stranu. Předseda strany Šrámek a tajemník Hála utekli před nacisty z Československa a Adolf Procházka měl převzít odpovědnost za vedení strany v ilegalitě. Ukázalo se však, že i jemu bezprostředně hrozí zatčení, proto se třikrát pokusil o útěk ze země, který se nakonec podařil v lednu 1940. Pro Martinu maminku si gestapo přišlo v létě téhož roku. „Seděla jsem v okně a viděla jsem tři chlapy, jak lezou před branku, a to bylo gestapo.“ Maminka skončila na Pankráci, ale díky své inteligenci a perfektní němčině se jí podařilo přesvědčit vyšetřovatele, že ji manžel opustil, že už s ním nemá nic společného a její zatčení je tudíž zcela bezdůvodné. Gestapáci jí uvěřili a po krátké době ji propustili. Maminka s Martou se poté přestěhovaly do rodinného činžovního domu na Vinohradech, kde Marta začala chodit do školy.

Do jejich poklidného života zasáhla heydrichiáda v roce 1942, kdy byla maminka zatčena podruhé. Marta vzpomíná na jednu drobnost, která provázela obě maminčina zatčení: „Maminka si dala k obědu půl párku a druhou půlku si nechala na večer. Jenomže odpoledne ji zatklo gestapo a tu druhou půlku párku jsem snědla já. Přesně takhle se to stalo v roce 1940 i v roce 1942.“ Maminku deportovali do Terezína jako jednu z prvních politických vězeňkyň. I když s ní určitě příliš dobře nezacházeli, na podmínky v táboře si nikdy nestěžovala, jen prý vzpomínala, jak neustále musela škrábat brambory. Martina maminka dokázala nemožné a dostala se i z Terezína. Prostřednictvím své matky se obrátila na jednoho svého svobodného známého, který na gestapu předstíral, že jsou snoubenci, a dostal ji tak ven. Na svobodě se pak skutečně vzali a Marta dodnes na Jiřího Wilda vzpomíná jako na báječného nevlastního tatínka.

Válečné peripetie na Slovensku – z vily na Štrbě do vězení v Ružomberoku

Aby unikli pozornosti gestapa a uchránili také děti, kterým zůstalo jméno Procházka, odstěhovali se do Bratislavy, kde si inženýr Wild našel práci. O Adolfu Procházkovi v té době věděli jen to, že je v Londýně, ale žádné zprávy od něj neměli. Marta se sestrou chodily v Bratislavě do klášterní školy a v klášteře i bydlely, neboť rodiče sehnali jen velmi malý byt. V klášteře jeptišky ukrývaly mnoho dívek ze židovských rodin.

V roce 1944, když byla Bratislava bombardována Spojenci, poslali rodiče Martu s kamarádkou na Štrbské pleso, kde měla Wildova rodina dům. Marta vzpomíná, že celkem běžně přicházely do styku s partyzány, což byli často místní chlapci. Schovávali si u nich různé věci a nevlastní otec utrpěl lehký šok, když během návštěvy našel u Marty pod postelí krabici s granáty.

Na konci léta 1944 se rodina přesunula do Banské Bystrice, kde konečně dostali z Londýna zprávy o otci. Doufali, že budou moci odjet za ním, to ale nebylo možné. Z bezpečnostních důvodů se rozhodli vrátit do Bratislavy. Protože vlaky moc nejezdily, vyrazili pěšky a stopovali. Jednou jim zastavilo nákladní auto s německými vojáky, posadili je na korbu, kde, jak záhy zjistili, seděli na hromadě munice. Dostali se pod palbu partyzánů, kteří zabili řidiče i dalšího vojáka, ale dál se už o auto nezajímali. Martina rodina tedy vystoupila, přespali v nedalekém domě a ráno pokračovali v cestě. Brzy však byli zadrženi Němci a nahnáni do dvora jakési hospody spolu s dalšími asi dvaceti lidmi. Nevypadalo to prý moc dobře a maminka raději přikázala Martě, aby snědla jejich falešné průvodní dokumenty. Po nějaké době je převezli do věznice v Ružomberoku.

Ve vězení s nimi zacházeli slušně, nejhorší problém byl, jak zabavit dvě děti, které se nudí. Marta, v té době třináctiletá, a její o pět let mladší sestra Helena byly na cele s maminkou. Nesměly mít u sebe vůbec nic, ani papír a tužku, přes den ani neměly dovoleno sedět na posteli. Maminka je učila tancovat, počítat, zpívaly, hrály hry. Díky jejímu diplomatickému nadání nakonec byly propuštěny již na začátku listopadu, Jiří však ve vězení zůstal a posléze byl převezen do Bratislavy. Na svobodu se dostal v únoru 1945 poněkud nečekaně. Zavedli ho do jakési kanceláře, prý na výslech, a nechali ho tam. Čekal hodinu, dvě, a stále nikdo nepřicházel. Nakonec si řekl, že to je asi nějaký nevyslovený pokyn pro něj, aby se sebral a prostě odešel. Když byla rodina zase pohromadě, vypravili se do nejprve nákladním vlakem do Brna, kde se chvíli zdrželi u příbuzných, a pak pokračovali do Prahy, do svého bytu na Vinohradech.

Poválečná shledání a maminčina kariéra

Květnové Pražské povstání sledovali spíše zpovzdálí, více si Marta vzpomíná na příjezd prezidenta Beneše a exilové vlády do Prahy (16. května). Účastnili se uvítání v hotelu Alcron a Marta po několika letech opět spatřila svého otce, Adolfa Procházku, který prý byl ze setkání s rodinou velmi dojatý. O sňatku své ženy s Jiřím Wildem se dozvěděl již během války, manželství však bylo jako fiktivní ihned po válce zrušeno. Inženýr Wild zůstal nadále blízkým rodinným přítelem.

Martina maminka Helena Koželuhová vstoupila po válce do lidové strany, v roce 1946 byla za lidovce zvolena do Národního shromáždění. Byla velmi populární, oblíbené byly i články, které publikovala v Lidové demokracii. „Maminka byla prostě neuvěřitelná, uměla výborně mluvit, lidé ji milovali.“ Ve straně ovšem záhy narazila, když se příliš netajila svými představami o modernějším pojetí strany, v níž by měli představitelé církve výrazně menší vliv. Vedení lidovců v ní začalo vidět hrozbu, a tak byla již v roce 1946 ze strany vyloučena.

Užívej si, dokud můžeš

Do poválečné euforie se v rodině Procházkových začaly brzy mísit obavy o budoucí vývoj země. Oba rodiče se účastnili politického života a tušili, že Československo pomalu směřuje do područí Sovětského Svazu. „Maminka pořád doufala, že se to zvrátí, ale byla realistka. Pořád mi říkala: ,Užívej si, dokud můžeš.‘ A to se stalo takovým naším heslem.“

Marta se řídila maminčinou radou, přitom ale musela také chodit do školy. Nejprve do církevní k voršilkám, pak pro ni maminka vybrala anglické gymnázium. Martini spolužáci však byli o hodně napřed, Marta po roce propadla ze všech jazyků a maminka se rozhodla poslat ji na prázdniny do Anglie. To bylo v létě 1947. Po návratu mluvila Marta výborně anglicky. Díky svým rodičům se dostala do nejvyšší společnosti, ačkoliv jí bylo teprve 15 let. Velmi často například vídala ministra zahraničí Jana Masaryka, který jí jednou dokonce dovezl nylonové punčochy z New Yorku, když si postěžovala, že žádné nemá. „To byl můj největší životní úspěch,“ vzpomíná dnes paní Marta, která měla Jana Masaryka velmi ráda.

V létě roku 1947 probíhala jednání o přijetí Marshallova plánu na pomoc poválečné Evropě. Československo nejprve přijalo pozvání k jednání, po Stalinově intervenci však svou účast odvolalo. Adolf Procházka vyprávěl své dceři, jak probíhalo přijetí československé delegace u Stalina v červenci 1947. „Tatínek tam nebyl, já myslím, že mu to vyprávěl Masaryk. Stalin je nechal z hotelu přivézt někdy ve tři v noci, nepříčetně na ně řval. A to už všichni věděli, že jsme ztraceni.“

 

Marta se přátelila s dětmi generála Antonína Hasala a přes ně se dostala do tzv. Tibet clubu. To bylo společenství mladých lidí, kteří se scházeli a debatovali. Pokoušeli se navazovat na tradici první republiky. „Brali se velmi vážně, až mi to přišlo směšné. Po únoru 1948 chtěli dělat něco proti komunistům, nedopadlo to s nimi dobře.“ Marta se v Tibet clubu seznámila se svým budoucím mužem, Ivanem Herbenem, synem spisovatele a novináře Jana Herbena. (Jeho dědeček z matčiny strany se jmenoval Procházka jako Martin otec a stejně jako on byl ministrem zdravotnictví, ovšem v Masarykově vládě.)

Nepodařený útěk

Po Vánocích 1947 jeli Martini rodiče na služební cestu do Londýna, chtěli vzít obě dcery s sebou, aby již v zahraničí zůstali. „Oni moc dobře věděli, co přijde, maminka si tenkrát dokonce nechala v Londýně kufr, aby měla co na sebe, až z Československa utečou. Já jsem ovšem odmítla odjet s nimi, chtěla jsem tehdy jet na hory.“

Po demisi demokratických ministrů v únoru 1948 bylo jasné, že rodina je v bezprostředním ohrožení. Vystěhovali se z bytu a hledali způsob, jak opustit republiku. Rodina se rozdělila a její členové odjeli do pohraničí, kde se chtěli pokusit překročit hranice. Útěk však nebyl příliš dobře naplánovaný a málem skončil úplným fiaskem. Nejprve policie v horské chatě zadržela Martinu maminku a sestru. Adolf Procházka se o tom pravděpodobně dozvěděl, na chatu vůbec nešel a podařilo se mu překročit hranice. Maminka si ovšem v těžké situaci opět dokázala poradit: „Kopla sestru do nohy, a když začala pofňukávat, prohlásila, že s ní musí jít na záchod, což byl dřevěný hajzlík za domem. Tak šly za něj, pak do lesa a pak přešly hranici.“ Marta byla v té době s Jiřím Wildem a dostali zprávu, že se mají raději vrátit do Prahy. Na nádraží však byli zadrženi a skončili na vyšetřovně v Bartolomějské ulici v Praze.

V Bartolomějské sdílela Marta celu s prostitutkami, což jí nevadilo, naopak – staraly se o ni, znaly a obdivovaly její maminku Helenu Koželuhovou. Při výsleších se z Marty snažili dostat jména jejích známých, ale neúspěšně, hrála bláznivou, potřeštěnou holku. Nakonec se opakovala rodinná historie, opět pomohl Jiří Wild. Předstíral, že jsou snoubenci a že nechtěli odejít s Martinými rodiči, protože s jejich svazkem nesouhlasili. Marta byla po třech týdnech z vazby propuštěna. Později se oběma podařilo emigrovat.