Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V Českém Malíně jim zavraždili skoro celou rodinu
narozena 25. června 1935 ve Zborově na Volyni v tehdejším Polsku
jako dítě podstatnou část léta trávila v Českém Malíně
záchrana čtyřčlenné židovské rodiny z Ostrožce
v Českém Malíně Němci zavraždili její prarodiče, osm strýců a tet pamětnice, asi čtrnáct sestřenic a bratranců
část přeživších příbuzných z Českého Malína u nich nějaký čas bydlela
otec Josef Šimek v dělostřelecké baterii československého armádního sboru
rodina v roce 1947 reemigrovala do Československa
usadili se v Temenici u Šumperka
v roce 2016 žila pamětnice v Šumperku
Tak jako každé léto trávila i v roce 1943 osmiletá Antonie Šimková (později Kašparová) část prázdnin u prarodičů Aloise a Antonie Minaříkových v Českém Malíně. Měla to tam ráda, protože byla v kruhu svých přibližně stejně starých sestřenic a bratranců. Tehdy ale nakonec vyhrál stesk po rodičích, a tak se i přes naléhání dědečka a babičky rozhodla vrátit domů do vedlejšího Zborova. Ráno následujícího dne Český Malín obklíčili němečtí vojáci a v obci rozpoutali peklo. Vypálili domy a brutálně povraždili 374 českých obyvatel. Mezi nimi také osm strýců a tet pamětnice, asi čtrnáct sestřenic a bratranců, z nichž mnohým nebylo ani deset let. Zahynuli rovněž dědeček s babičkou, kterou malá Antonie dva dny po tragédii na vlastní oči viděla sedět rozstřílenou na lavici. Dodnes se jí tento otřesný pohled často vrací.
Na vyvýšenině na Volyni v gubernii Dubno stojí obec Zborov. Před druhou světovou válkou patřila pod Polsko (nyní na území Ukrajiny) a žilo v ní asi tři sta obyvatel. Přibližně polovinu z nich tvořili Češi a další část Ukrajinci a několik polských rodin. Právě tam se 25. června 1935 narodila Antonie Šimková, provdaná Kašparová. Její rodiče patřili mezi volyňské Čechy, kteří do této oblasti, náležející carskému Rusku, přišli v druhé polovině 19. století. Otec Josef pocházel z vedlejších Českých Knerut a matčino rodiště stálo na dohled od Zborova v Českém Malíně. Matka Helena se narodila jako šestnácté dítě rodičům Aloisovi a Antonii Minaříkovým, kteří v Českém Malíně vlastnili rozsáhlé hospodářství. Od rodičů dostala značné věno, za nějž manželé Šimkovi postavili ve Zborově hospodářství, k němuž přikoupili 15 hektarů polností a 4 hektary lesa. Vlastnili také několik koní a krav a velké množství prasat a další hospodářské zvěře. „Žili jsme dobře, nemůžu si stěžovat,“ vzpomíná pamětnice, ale dodává, že udržet takové hospodářství stálo mnoho úsilí a ona již od dětství musela přiložit ruku k dílu. Zvláště když na něm neměli žádné další pracovní síly a všechnu práci museli zastat členové rodiny. Jen o žních jim pomáhali jejich ukrajinští sousedé.
Když byly pamětnici čtyři roky, zaútočilo Německo na Polsko, čímž vypukla druhá světová válka. Území Polska si tehdy v rámci tajného paktu o neútočení mezi sebou rozdělily nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz, který obsadil jeho východní část a s ním i Volyň. Pamětnice vzpomíná, že tehdy část polských obyvatel ze země uprchla o ona málem odletěla s jedním polským manželským párem. S kamarády se totiž zatoulala na letiště v nedalekém Ostrožci. „Bylo tam hodně lidí a ostatní děti se mi ztratily. Přišel za mnou elegantně oblečený manželský pár. Paní se mě zeptala, kam jdu a jestli nechci jít s ní do letadla. Byla jsem pro všechno, tak jsem souhlasila. Vzali mě za ruku a vedli mě. Na letišti pracoval jeden pán z naší vesnice a ten jim v tom zabránil,“ vzpomíná pamětnice, jak se málem navždy odloučila od svých milovaných rodičů. Ty prý jí a bratra nikdy fyzicky netrestali. Stalo se to jen tehdy: „Z letiště mě ten pán odvezl na kole domů a rodičům vše řekl. Dostala jsem na zadek. Tatínek to málem obrečel, jak ho to mrzelo. Měla jsem hrozně hodné rodiče. Ten polský pár by si mě pravděpodobně odvezl. Asi nemohli mít děti, tak mě chtěli vzít do letadla.“
Kvůli svému tehdejšímu věku nemá pamětnice příliš vzpomínek na život pod Sověty. Vypráví jen, jak všichni obyvatelé Zborova museli vstoupit do nově založeného kolchozu. V červnu 1941 ale Volyň přepadli Němci a kolchozy následně rozpustili.
S německými vojáky přicházely pohotovostní jednotky (německy Einsatzgruppen), které měly za úkol zlikvidovat nežádoucí osoby. Tak jako v jiných zemích okupovaných Německem se to týkalo hlavně Židů, které na podzim roku 1941 zahnali do ghett. V Ostrožci jich žilo asi 650 a tvořili tam třetinu obyvatelstva. Před válkou do jejich krámků chodili lidé z okolí nakupovat, což činila rovněž rodina Šimkových. I tam vzniklo ghetto, do něhož Němci transportovali na 1700 Židů. Některým se podařilo uprchnout a pak se ukrývali po okolí. Bez pomoci by ale nepřežili, a tak jednoho večera zaklepal na dveře Šimků manželský pár s dvěma malými dětmi. Antonie Kašparová si už bohužel nevzpomíná, jak se jmenovali, ale rodiče je prý znali. Za poskytnutí pomoci Židům reálně hrozila smrt, přesto pomoc neodmítli. „Tatínek udělal velkou králíkárnu a dal ji do chléva, kde byl dobytek. Použil ji jako falešnou zeď. Přes den tam měli palandu a tam seděli a naši jim tam tajně nosili jídlo. Na noc byli u nás ve světnici, a když někdo zabouchal, tak šli honem na půdu,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že ve Zborově minimálně rodiny Kynštů a Čechů také ukrývaly Židy. Němci přitom obcí často projížděli a vyptávali se na Židy. Nikdy naštěstí neprohlídli domy.
Asi po týdnu Židé Zborov opustili. „Nevím, jak se domlouvali mezi sebou. Asi měli nějaké spojky, že pak naráz odešli do Lucku, a pak už nevíme, kam šli. Ale po válce se k nám ta Židovka vrátila a našim hrozně děkovala, že se s dětmi zachránila. Jejího manžela bohužel zastřelili nebo zemřel v koncentráku. To už přesně nevím.“
Za války se lidé ze Zborova neustále obávali o své životy. Měli však své rodiny, které jim dodávaly sílu a odvahu. Antonie Kašparová vzpomíná, že za nimi z Českého Malína často přijížděli prarodiče Minaříkovi a ona na jejich hospodářství trávila podstatnou část léta. Měla tam kolem sebe přibližně stejně staré bratrance a sestřenice. Strýc a teta Václav a Anežka Minaříkovi totiž bydleli na hospodářství prarodičů a měli čtyři děti – čtrnáctiletou Emilku, dvanáctiletého Vladimíra, desetiletou Vlastu a osmiletého Antonína. Poblíž zase bydleli strýc Loňa s tetou Marií, kteří měli dvanáctiletou dceru Antonii a osmiletou Emílii. „Bývala jsem tam často, takže jsme spolu byli všichni nejlepší kamarádi,“ vypráví pamětnice, která na čas strávený v Českém Malíně vzpomíná s velkou nostalgií. Trávila v něm i léto 1943. Jenže tehdy zvítězil stesk po rodičích, a tak se jednoho dne rozhodla pro návrat domů. „Babička špatně viděla a tatínek ji měl vézt na operaci do Lucku. Přemlouvali mě, abych tam do té doby zůstala. Bývala jsem tam hrozně ráda, ale tehdy jsem si postavila hlavu, že chci domů. Kdybych tam zůstala, tak už tu dnes nejsem. Takže tatínek pro ni měl ráno jet a měla být u nás a další den ráno měla jet do Lucku na operaci a všichni…“
O den později 13. července 1943 Český Malín obklíčila německá vojska. Systematicky pak shromažďovali všechny obyvatele – muže, ženy, starce i stařeny, děti všeho věku i nemohoucí, které přivezli na vozech. Následně je po skupinách nahnali do kostela, školy a dalších objektů. Budovy polili hořlavinou a zapálili. Kdo se pokusil o útěk, byl zastřelen. K dokonání apokalypsy Němci vypálili zbývající budovy. Takto brutálním způsobem v Českém Malíně zavraždili 374 Čechů, což je dokonce více lidí, než zahynulo v Lidicích. Dodnes zůstalo nevyjasněno, proč se tak stalo.
Kouř a oheň z hořících domů viděli i Šimkovi ve Zborově. Z obav o své životy se obyvatelé Zborova uchýlili do lesa u kilometr vzdálené samoty, kde si vytvořili improvizovaný úkryt. „Na zem dali slámu a nahoru připevnili plech. Každý rychle na jídlo chytil nějaký bochník chleba a nějaké uzené.“ Otec se s několika muži v noci vydal podívat do Českého Malína. „Před Malínem se plazili a vypozorovali, že je tam klid. Dostali se do Malína a viděli, že už dohořívá, protože hrozně pršelo, jako by pánbůh seslal sprchu. Viděli, že je všechno zničený, ale lidi neviděli a nevěděli, že jsou spálení,“ vypráví Antonie Kašparová.
V úkrytu všichni zůstali ještě další den a noc, než se vrátili do svých domovů. Následně zamířili do Českého Malína, kde spatřili rozsah celé tragédie. Antonie Kašparová má dodnes před očima hrůzný pohled na svou mrtvou babičku sedící před svým hospodářstvím. „Babička neviděla a nevíme, kdo ji posadil na židli ke studni. Byl tam ořech a pod ním seděla s nějakým starším nemocným sousedem, jehož jméno už nevím. My, když jsme tam druhý nebo třetí den přijeli… Vidím ji dodnes. Měla úplně rozstřílenou levou stranu těla. Dodnes to vidím. Nedovedu to vypovědět. Ten soused vedle ní nebyl tak rozstřílený. Bylo to, jak když děláte maso na guláš. Měla takhle ruku a to maso úplně vytrhaný.“
Pamětnice se stala svědkem i pohřbívání mrtvých. „Naši mě nechtěli vzít, ale já jsem chtěla. Pak když se to všechno sváželo, tak to byl velký hrob, snad jak dva panelákové vchody. Ohořelé kosti se dávaly do prostěradel a pak do hrobu. Někoho poznali podle náušnice ležící vedle kostí, ale hodně lidí poznat nešlo. Maminka se tam svalila,“ vzpomíná Antonína Kašparová. V hromadném hrobě spočinuli již zmiňovaní bratranci a sestřenice se svými rodiči, prarodiče a mnoho dalších přímých příbuzných.
Několik příbuzných se zachránilo. Nedá se však mluvit o štěstí, protože přišli o všechny své blízké. Přežila sestřenice Marie Zajícová, jíž se podařilo uniknout těsně předtím, než Němci ženy zahnali do stodoly, kterou následně zapálili. Její manžel a desetiletá dcera Marie ale v plamenech zahynuli. Přežil také šestnáctiletý bratranec Vladimír Helix, jemuž Němci společně s několika dalšími chlapci a muži přikázali hnát ukradený dobytek a vézt nakradené věci. V nestřežené chvíli se jim podařilo uniknout a zachránit. O život ovšem v Českém Malíně přišli jeho rodiče a devatenáctiletý bratr Josef. Po tragédii Vladimír Helix bydlel tři měsíce u Šimků ve Zborově, než se odstěhoval k dalším příbuzným Glancovým. Přežili také strýc Loňa a teta a Marie Minaříkovi. „Ráno šli na pole. Jejich dcery měly vzít krávy na pastvu. Měly ale prázdniny, a tak si řekly, že je nechají prospat. Když se pak vraceli, tak Němci už je do Malína nepustili. Tak přišli k nám a krávy nechali na poli. Ještě se z dálky dívali na plameny.“ Dvě jejich malé dcery, dvanáctiletou Antonii a osmiletou Emilii, Němci společně s babičkou upálili. Loňa a Marie Minaříkovi pak také bydleli nějaký čas u Šimků ve Zborově a Antonie Kašparová vzpomíná, že se až do koce života nedokázali vyrovnat se smrtí svých milovaných dcer. I matka pamětnice se po tragédii zhroutila. „Rok byla na práškách. Většinou ležela. Mysleli jsme, že to nepřežije.“
Jen čtrnáct dní poté Němci vypálili blízkou ukrajinskou obec, kde v kostele jako pravoslavný kněz sloužil otcův strýc Lukjakčuks. Přežil a společně s manželkou Anežkou a synem Šurkou potom také nějaký čas bydleli u Šimků ve Zborově.
Když v prvních měsících roku 1944 Volyň osvobodila sovětská vojska, čeští muži i ženy houfně vstupovali do československého armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Narukoval také otec pamětnice Josef Šimek, který u protiletadlového dělostřelectva bojoval až do koce války. Do československého armádního sboru vstoupil rovněž sedmnáctiletý bratranec Vladimír Helix, který utrpěl těžké poranění v bojích o Dukelský průsmyk. Po válce žil s manželkou až do své smrti v roce 1980 v Petrově nad Desnou. Na frontu odešel i strýc Loňa Minařík. V bojích o Dukelský průsmyk padl.
Matka tak v domě ve Zborově zůstala sama s třináctiletým synem Václavem a devítiletou pamětnicí. Jenže obyvatelé Volyně stále žili ve velkém nebezpečí. Terorizovali je totiž členové povstalecké armády UPA, kterým se říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele, hlavně ty, kteří nebyli ukrajinské národnosti. Ve Zborově zavraždili čtyři členy rodiny Kučerů, nejspíš kvůli polské národnosti jejich matky. Té se přitom jako jediné podařilo uprchnout. I díky otci pamětnice se pak ukryla u příbuzných ve vzdálené vesnici. Otec ji totiž ještě před svým vstupem do československého armádního sboru zahlédl v poli a odvezl mimo Zborov. Řádění banderovců ale nepřežil její manžel, syn s jeho ženou a čerstvě narozeným dítětem. „Napřed je zavřeli do sklepa, kde ze strachu porodila. Všechny je tam povraždili a naházeli do studny.“
Banderovci také opakovaně navštívili Šimkovi. Matka proto s dětmi z obav o život chodila spát k sousedům. I tam si ale pro ni banderovci přišli. Kvůli nedostatku financí totiž na trhu prodala krávu, což se dověděli, a musela jim dát všechny obdržené peníze.
Po demobilizaci se otec z Československa vrátil za rodinou do Zborova. „Pořád jsem seděla u okna a čekala na tatínka,“ dodává pamětnice. V roce 1947 pak rodina se všemi obyvateli Zborova nastoupila v rámci reemigrace na transport do Československa. Šimkovi nejprve tři měsíce bydleli u příbuzných Glancových v Novém Malíně, než otec vyplacením zadluženého majitele získal hospodářství s 13 hektary polností v Temenici. Rodina chvíli hospodařila, než vstoupili do místního jednotného zemědělského družstva. I když nesouhlasili, po zkušenostech se zakládáním kolchozů v Sovětském svazu věděli, že nemají jinou možnost.
V Temenici pamětnice vystudovala hospodyňskou a následně hospodářskou školu a poté nastoupila jako účetní do JZD Temenice. Vdala se za Jaroslava Kašpara, s nímž měla dvě děti – Jaroslava a Miluši. S manželem pak až do penze postupně provozovali několik restaurací. Na Volyň se již nikdy nevrátila, ale pravidelně jezdí na piety v Novém Malíně, kam se během reemigrace nastěhovalo několik přeživších z Českého Malína, na jehož památku si také původně německá obec změnila v roce 1947 jméno.
Poznámka: Antonie Kašparová vzpomíná na své prarodiče jako na Alexandra a Marii Minaříkovi. Ve všech dostupných publikacích jsou ale uvedeni jako Alois a Antonie Minaříkovi. V příběhu tedy používám jména Alois a Antonie.
CILEK, R. – RICHTER, K. – VEVERK, P.: Hlasy z Hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Vojtěch Zemánek)