Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kašparec (* 1935  †︎ 2021)

• narodil se 6. července 1935 v Brně

• tatínek zemřel dříve, než se Jan narodil

• pocházel z hluboce věřící rodiny

• byl členem hnutí Křesťanské sbory

• na vojně byl v letech 1955 až 1957, strávil ji na Slovensku

• v roce 1961 se oženil

• v 80. letech zastával funkci mluvčího sboru, vedl jednání se státní správou

• na základě vzájemné dohody církve a státního aparátu se stýkal s StB

• s manželkou vychovali dva syny

• zemřel 10. dubna 2021

Jan Kašparec pocházel z hluboce věřící rodiny. Jeho tatínek brzy zemřel, Jan ale našel širokou rodinu právě v církevním sboru. Křesťanské hnutí, které se stalo jeho domovinou, se však po roce 1948 dostalo mimo zákon. Pamětník se s ostatními věřícími musel scházet ilegálně a v menších skupinkách. I kvůli těmto schůzkám se v roce 1955 dostal k výslechu.

„Trvalo to asi osm hodin, měli nachystaných zhruba sto osmdesát otázek. Bylo to dost tvrdé, vystřídalo se jich na mně několik. Řvali na mě, že jsem nepřítel socialistického zřízení,“ popisoval pamětník tehdejší návštěvu Státní bezpečnosti, která však nakonec dopadla bez větších problémů. V roce 1956 Křesťanské sbory režim opět povolil. V době normalizace však byla svoboda sboru vykoupena. Po dohodě se státním aparátem vytvořilo hnutí funkci jakéhosi mluvčího či zprostředkovatele mezi tehdejším režimem a církevním sborem. Tu zastával právě Jan Kašparec.

„Když jsem do této funkce vstupoval, tak mě bratři upozornili na to, že budu muset být ve styku také s orgány Státní bezpečnosti, což se uskutečnilo,“ vysvětlil pamětník. Kontakty se státní správou i StB, která Jana Kašparce evidovala jako agenta s krycím jménem Honza, udržoval až do jara roku 1989. 

Dětství v útulku i církevním sboru

Jan Kašparec se narodil 6. července 1935 v Brně. Maminka pracovala celý život jako textilní dělnice a tatínek byl automechanik, bohužel však zemřel několik měsíců před Janovým narozením, což poznamenalo život celé rodiny. „Maminka musela chodit do práce. Od té doby, co mi byly tři roky, jsme s bratrem navštěvovali takzvaný dětský denní útulek. To bylo zařízení pro polosirotky nebo jinak postižené rodiny,“ nastínil Jan Kašparec kontury svého útlého dětství. Právě na tomto místě prý našel nové útočiště a v dětském kolektivu se mu velmi zalíbilo. 

I dětský útulek však poznamenala druhá světová válka, změny byly ale pouze personální. „Správkyně se nám hodně věnovala, ale z funkce musela v době Protektorátu Čechy a Morava odejít. Dosadili tam brněnskou Němku, ta s námi ale mluvila česky a musím říct, že i na ni vzpomínám rád,“ vysvětlil pamětník.

V roce 1940 nastoupil Jan Kašparec do Tyršovy pokusné školy, následovala měšťanka v brněnských Židenicích a poté obchodní akademie. „Tenkrát se to jmenovalo Vyšší hospodářská škola, trvala čtyři roky a tu jsem s maturitou dostudoval,“ řekl pamětník. Navzdory svému ekonomickému vzdělání nastoupil do technického oboru. V národním podniku Opravny strojů v Brně-Přízřenicích pracoval pětadvacet let.

Křest přijal tajně v řece

Jan Kašparec pocházel z hluboce věřící rodiny a byl členem hnutí, které neslo název Křesťanské sbory. „Vyrůstal jsem v péči ostatních věřících. Všichni to pro mě byli strýčkové a tety,“ nastínil pamětník vnitřní vztahy mezi církevním shromážděním.

Po únorových událostech roku 1948 postavili komunisté hnutí mimo zákon. Křesťanské shromáždění tak nemělo žádnou oficiální organizační strukturu. Navzdory tomu Jan ve svých osmnácti letech přijal křest. „Vzhledem k tomu, že to spadalo do období, kdy bylo naše shromáždění zakázáno, proběhl můj křest v řece u Muzea Anthropos v Pisárkách v noci,“ popsal pamětník.

Zákaz církevního shromáždění trval až do roku 1956. Věřící se mezi sebou však scházet nepřestali. A toho si brzy všimly úřady. Právě v této době se Jan poprvé dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a v roce 1955 ho tajní policisté vyzvali, aby se dostavil do Leninovy ulice v Brně. Výslech popsal jako zdlouhavý a nepříjemný, neplynuly z něj však naštěstí žádné následky.

Už o rok později byly Křesťanské sbory oficiálně povoleny, musely ale splnit celou řadu podmínek, které na ně režim kladl. K nim patřilo i to, že členové sboru zřídili takzvaný systém odpovědných bratří. „V každé té pobočce, kterou jsme v Jihomoravském kraji měli, byli dva odpovědní bratři, kteří se stali kontaktními členy pro církevní úřad a pochopitelně pro státní správu vůbec,“ popsal Jan Kašparec. V té době však ještě netušil, že se sám na této pozici ocitne.

Na vojně byl krátce písařem

Tři měsíce po výslechu nastoupil Jan Kašparec na vojnu, a to přímo do poddůstojnické školy vnitřní stráže ministerstva vnitra. „To je vlastně politické vojsko. Po čtrnácti dnech mi ale našli ve věcech Bibli, ze školy mě vyřadili a celých dva a čtvrt roku si se mnou moc nevěděli rady,“ vzpomínal.

Přeřadili jej proto do slovenské Žiliny, kde nastoupil jako písař operačního oddělení 9. brigády vnitřní stráže. I to bylo v rámci vojenského drilu lukrativní zařazení. „Z poddůstojnické školy mě vyhodili a do takového oddělení mě vzali. Já jsem byl ucho, obyčejný voják. Nijak si mě neprověřili,“ popisoval pamětník po letech stále ještě udiveně. Ani zde však nevydržel příliš dlouho.

Než totiž odešel na vojnu, půjčil svému kamarádovi Janu Zemanovi z knihovny učebnici angličtiny. „Mamince pak přišla upomínka o vrácení té knihy. Ona mi to napsala a já jsem jí odepsal, že ji má půjčenou Jenda Zeman a ať mu to donese, že on to vyřídí,“ vzpomínal. Přítel Jan Zeman se v té době ale pokusil o přechod státní hranice. „Zůstal v drátech. První, co udělali, byla domovní prohlídka. A co našli? Upomínku s mou adresou. A mě ze dne na den vyhodili z operačního oddělení,“ dodal pamětník. Následně ho přeložili na východní Slovensko. Z vojny se vrátil v roce 1957.

Z vedoucího se stal popelářem

Po návratu z vojny Jan Kašparec studoval ještě rok na strojní průmyslové škole, aby si doplnil technické vzdělání. Pak se vrátil do národního podniku. „V roce 1968, když přišlo jakési uvolnění, jsem se stal vedoucím organizace řízení a techniky podniku,“ popsal svůj pracovní růst.

Asi po třech letech se však s vysoko postavenou funkcí ve fabrice musel rozloučit a přešel na jinou pozici. Stres a zodpovědnost na něj však po čtyřech letech dopadly, z podniku odešel a začal se živit jako popelář. V tomto prostém, avšak dobrodružném zaměstnání zůstal dva roky. 

Osmdesátá léta byla pro Jana Kašparce a jeho působení v církevním hnutí klíčová. Tehdy se totiž stal jakýmsi mluvčím Křesťanských sborů. Jeho úkolem bylo udržovat komunikaci s úřady. „Byl jsem jediným placeným pracovníkem Křesťanských sborů v Česku. Platily mě sbory, ale výši platu stanovilo ministerstvo kultury, konkrétně církevní odbor, abych náhodou neměl vyšší plat než biskup,“ vysvětlil. Navzdory tomu, kdo byl v té době pamětníkovým oficiálním chlebodárcem, si prý musel přivydělávat jako uklízeč, aby uživil rodinu.

V rezidenčním bytě potichu hrála melodie

Kromě zřejmě nízkého platu nesla s sebou funkce ve sboru i další oběť – styky se Státní bezpečností. „Zhruba jednou měsíčně jsem byl pozván do rezidenčního bytu, kde potichu hrála nějaká melodie a kde se mnou pracovník StB volně a nezávazně diskutoval,“ popsal pamětník svou daň za to, že církevní sbor mohl svobodněji fungovat.

Jan Kašparec tak nepopřel své kontakty se Státní bezpečností, která si jej nejdříve vytipovala jako kandidáta tajné spolupráce. Od poloviny osmdesátých let pamětníka estébáci evidovali jako agenta s krycím jménem Honza. Spis Státní bezpečnosti se však nedochoval, a tak se míra spolupráce nedala v roce 2022 ověřit. 

Pamětník uvedl, že Státní bezpečnost ho často konfrontovala se situacemi, které plynuly z udání nebo stížností. Jedním z příkladů byl moment, kdy jej estébáci vyslýchali kvůli tomu, že děvčata ze sboru odjela kempovat a u táborového ohně zpívala církevní písně. Tehdy k táboráku dorazil také vedoucí kempu, který od dívek dokonce dostal Nový zákon. Z vedoucího se ale vyklubal straník a udání bylo na světě. „Já jsem o tom nevěděl. Řekl jsem mu, že se na to optám, a to jsem také udělal. Děvčata mi dala seznam těch, kdo tam byl, a já jsem mu jej přinesl,“ vysvětlil Jan Kašparec.

Státní bezpečnost už tehdy dávno měla soupis účastníků nevinného výletu. „Prý kdybychom to nahlásili, tak se nic neděje. Udání ale museli prošetřit,“ popsal pamětník jeden z příkladů, kdy musel diplomaticky jednat s představiteli komunistického režimu.

Ve funkci zůstal Jan Kašparec devět let, popisoval stres, ale zároveň i vděk za to, že nikdy nemusel lhát. „Nikomu jsem neuškodil. Naopak se mi dařilo věci uvádět na pravou míru, jež byla přijatelná i pro státní správu,“ řekl.

Jeho kontakty s úřady zůstaly v utajovaném režimu, o schůzkách s estébáky neřekl ani své ženě. Čím méně lidí o tom prý vědělo, tím bezpečnější se situace zdála. Několikrát dostal dokonce nabídku, aby se vzdal svého náboženství a začal dělat kariéru. „Byl to naprostý střet mé víry a ideologie. Střet neslučitelný,“ zmínil pamětník.

Listopad roku 1989 přivítal s euforií. Aktivní v organizační struktuře Křesťanských sborů už nebyl, zůstal však v radě starších. Jan Kašparec zemřel v roce 2021. Rok před smrtí pro Paměť národa vzpomínal na neuvěřitelné Boží vedení, které bylo v jeho životě všudypřítomné. „Přál bych lidem, aby se osvobodili od závislosti na tom, co se kolem nich děje. A bezhlavě se vrhli do náruče Boží,“ vzkázal.