Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jiří Kašpar (* 1953)

• narozen 23. srpna 1953 v Rychnově nad Kněžnou

• dětství a mládí prožil v Kostelci nad Orlicí

• v letech 1972 – 1977 studoval práva v Praze

• v roce 1974 absolvoval studijní cestu do Litvy

• od roku 1978 působil jako advokát v Poličce

• v listopadu 1989 stál u zrodu místní buňky OF

• v roce 1990 zvolen městským zastupitelem v Poličce

• advokátní praxi ukončil v roce 2019

Vystudoval práva, přestože původně chtěl být sportovním novinářem. Celý život pak pracoval jako advokát v Poličce. Se svou ženou založil a několik let provozoval v tomto malém městě na Vysočině filmový klub. „O členství ve filmovém klubu byl obrovský zájem, měli jsme přes čtyři sta prodaných průkazek,“ vzpomíná na první polovinu osmdesátých let Jiří Kašpar. „Pak ale lidi zjistili, že nehrajeme žádné porno, ale Bergmana, Felliniho a Wajdu a zájem dost poklesl.“

Po jedné filmové projekci se Jiří Kašpar seznámil s manželi Homolovými, signatáři Charty 77, kteří žili v nedalekém Pomezí. Na jejich statku se scházeli především brněnští disidenti napojení na Annu Šabatovou nebo Danu Němcovou, konaly se tam koncerty a divadelní představení. Jejich aktivity neunikly pozornosti Státní bezpečnosti. Problémy měl ze strany svých nadřízených i Jiří Kašpar.

O zásahu proti studentské demonstraci na Národní třídě 17. listopadu slyšel z vysílání Hlasu Ameriky. S poličskými přáteli odjeli do Prahy 24. listopadu a zúčastnili se setkání na Letné. Druhý den se vrátili do Poličky a angažovali se v procesech politických změn ve městě. „Bylo nás deset, když jsme zakládali Občanské fórum,“ vzpomíná na období sametové revoluce pan Kašpar.

 

Dědeček sloužil v československých legiích

Jiří Kašpar se narodil 23. srpna 1953 v Rychnově nad Kněžnou, ale dětství a mládí prožil v Kostelci nad Orlicí. Jeho otec trpěl těžkou pohybovou vadou, kvůli které zpočátku nemohl studovat vysněná práva. „Ale můj táta byl duší právník. A tak si ta práva vystudoval později dálkově,“ vysvětluje Jiří Kašpar. Maminka pracovala u babičky v hospodě Pivovar v Kostelci nad Orlicí.

Pamětníkův dědeček z matčiny strany Rudolf Horák byl československý legionář. Ještě mu nebylo 19 let, když dostal v únoru 1915 povolávací rozkaz. Ten samý rok v září byl zajat ruskou armádou a po dvou letech vstoupil u Kyjeva do řad československých legií. S nimi prošel celou sibiřskou pouť až do Vladivostoku. Do Československa se vrátil v roce 1920 s trvalými následky střelného zranění. Jiří Kašpar už svého dědu legionáře nezažil (Rudolf Horák zemřel v roce 1941 na TBC), ale uchovává jeho bohatou korespondenci z legionářského období a také mnoho fotografií.

 

Jel jsem do Sovětského svazu, ale vracel jsem se z Litvy

Přestože Jiří Kašpar studoval práva, stále sledoval sportovní výsledky nejen českých sportovců. Na kolejích Větrník se seznámil s vynikajícím atletem Ladislavem Kárským a ten ho přivedl do Klubu atletických statistiků. Tomuto koníčku se Jiří Kašpar věnoval i později v Poličce, a to až do roku 1992. „Přelomem pro mě byly Olympijské hry v Soulu v roce 1988, kdy se prokázal doping běžci Benu Johnsonovi. To pro mě bylo obrovské zklamání,“ vysvětluje svoji sportovní deziluzi Jiří Kašpar. „V tu chvíli jsem byl rád, že jsem se sportovní novinařině nevěnoval.“

Přestože byla společnost v první polovině sedmdesátých let ochromena normalizací, Jiří Kašpar si tuto dobu a svá studentská léta spojuje s filmovým klubem v Klimentské ulici, s písničkami sdružení Šafrán a s akcemi v Baráčnické rychtě na Malé Straně.

Na fakultě vedl s přáteli studentský klub Iuridika a v roce 1974 členům klubu v rámci letních aktivit nabídli cestu do Litvy. Jiří Kašpar jel se svým kamarádem a dalšími 13 československými studenty. Ve Vilniusu s nimi pracovali a cestovali studenti z Německa a Litvy. „Já jsem odjížděl do Sovětského svazu a vracel se z Litvy,“ hodnotí svoji cestu do SSSR Jiří Kašpar. „Generace jejich dědečků šla na Sibiř nebo na smrt, proto Litevci poruštění nepodlehli.“

 

Běh proti proudu 

Z vysokoškolských kolejí jezdil Jiří Kašpar k rodině do Kostelce nad Orlicí. V sedmdesátých letech to bylo město velmi živé, hrály v něm undergroundové hudební kapely, lidé chodili na originální akce a rozpouštěli tak normalizační mlhu. Jednou z takových byla i sportovně-kulturní akce Běh proti proudu, při níž se běželo proti proudu Divoké Orlice od jednoho mostu k druhému, potom následoval kulturní program, při kterém hrály k poslechu i tanci místní kapely (např. Andromeda, později Genor). „Běžely se takto dva ročníky,“ směje se Jiří Kašpar. „Než to někomu nahoře došlo, proti jakému proudu se to může běžet, a zakázali to.“  

Po roční vojenské službě se natrvalo usadil v Poličce. Chvíli mu trvalo, než si zvykl na jiné poměry malého města. Nastoupil k JUDr. Hauptovi, který ho jistým způsobem chránil: „Například tady měl trestní stíhání farář Bičiště [Miroslav Bičiště, emeritní farář v Sádku u Poličky], že posílal rodičům dopisy, aby posílali děti na náboženství. Pan doktor už nebyl nejmladší a k soudu už nejezdil, ale k tomuhle hlavnímu líčení mě nepustil. Vysvětlil mi: ‚Vy byste tam něco řekl a to nemáte zapotřebí. Já tam pojedu.‘ Farář Bičiště nakonec odešel od soudu s podmínkou.“

 

Polsko čekající na návštěvu papeže

S kamarádem Josefem Tejklem jel v roce 1979 do polského Kladska, původně za barokními sochami, o které se jeho přítel zajímal. Nemohli si pro svoji poznávací cestu vybrat vhodnější datum, Polsko v ty dny očekávalo první návštěvu papeže Jana Pavla II. „Na hranicích v Žacléři nás odmítli pustit, že nemáme dobře čitelnou poznávací značku,“ vzpomíná Jiří Kašpar. „Tak jsme se vrátili do Trutnova, koupili barvu a štětec, značku přemalovali a vrátili se na hranici. Tam nám udělali kompletní prohlídku, zabavili mi adresář, ale do Polska nás pustili.“

Vesnice v Polsku byly ozdobeny žlutobílými vlajkami, města byla ztichlá, nefungovala kina, všichni čekali s pokorou na příjezd papeže. Když se pak vraceli zpátky, chtěl Jiří Kašpar zpátky svůj adresář. „Musel jsem použít argument, že jsem právník a že dobře vím, že nemá právo mi ten adresář zabavit. S odporem se na mě podíval, ale hodil mi ho na stůl a nechal nás jet.“

 

Natáčení zátahu skončilo stížností u advokátní komory

Jiří Kašpar si pořídil osmimilimetrovou kameru Quarz a vzal si ji s sebou v létě 1980 do Strážnice na folklórní festival, kam vyrazil se svojí ženou a přáteli Homolovými. Natáčel průběh festivalu, když se mu do hledáčku dostal zátah příslušníků proti „máničkám“. „Najednou mi někdo zezadu zkroutil ruku, co jsem měl tu kameru, a oni to byli místní policajti, kteří mě začali vyslýchat, co tam dělám,“ vzpomíná na strážnickou událost Jiří Kašpar. „Ostentativně jsem z kamery vytočil film. Myslel jsem si, že tím bude konec. Ale nebyl. Museli jsme na služebnu, kde nás vyslechli a pak propustili.“

Státní bezpečnost měla obavy, aby se tyto materiály nedostaly na Západ. Případ postoupili výš na okresní správu SNB Hodonín. Odtud přišla stížnost předsedovi advokacie do Prahy, že poličský advokát točil zátah proti takzvané volné mládeži, že to je nepřípustné a že žádají o sdělení opatření. „Naštěstí předseda Krajského sdružení advokátů byl filmový amatér,“ vysvětluje dobrý konec této události Jiří Kašpar. „Přijel do Poličky ještě s jedním kolegou a udělali záznam, že šlo o náhodný záběr při natáčení strážnického folklórního festivalu. A tím se to zahladilo.“

 

Ani na začátku podzimu 1989 nevěřil ve změnu

Už od studií poslouchal pravidelně Hlas Ameriky, z jeho vysílání se dozvěděl o zátahu proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989. „V pondělí jsem jel od soudu a stopoval mě místní knihkupec Martin Dolejš. V autě mi pak vyprávěl, že jede z Prahy a co se tam děje,“ vzpomíná Jiří Kašpar. „A ve středu se o půlnoci z Prahy vrátil kamarád František Novák, oči navrch hlavy. Vyprávěl, jak fantastické to bylo na Václavském náměstí.“

V pátek 24. listopadu odstoupil z funkce generálního tajemníka a člena předsednictva ÚV KSČ Milouš Jakeš. „V tu chvíli jsem se rozhodl, že už v Poličce nevydržím sedět a jeli jsme do Prahy. Tam jsme šli na Václavák a potom na Hrad, na FAMU i DAMU, k rozhlasu, kde měl Rosák projev, a nakonec na Letenskou pláň, kde vystoupil Václav Havel a také Jaroslav Hutka. Na tu chvíli, kdy jsme na Letné všichni zpívali Stůj břízo zelená nelze zapomenout,“ tvrdí pamětník.

Po návratu se s přáteli pustili do sametového převratu v Poličce. V deseti lidech založili Občanské fórum a začali vyjednávat s národním výborem. Získali jednu místnost na náměstí a v ní až do voleb úřadovali. Po večerech jezdili do okolních vesnic a do závodů v Poličce.

„V tom týdnu po generální stávce jsem byl u soudu a tam mě našli nějací studenti z Prahy, dodnes nevím, kdo to byl,“ vzpomíná na konec listopadu Jiří Kašpar. „Jeli pak se mnou do Poličky a několik dní u nás ve spacácích spali. Měli jsme na patnáctého prosince naplánovanou první debatu OF, ale oni se děsili, že to je pozdě, že to musíme urychlit. Nakonec byla první Svobodná tribuna OF už pátého prosince a pak jich bylo ještě asi šest.“ Kromě organizování debat s veřejností, kde se diskutovala především komunální témata, začalo OF vydávat svůj časopis, takzvané Poličské Občanské fórum, který se tiskl na cyklostylu a byl k dostání v jejich kanceláři.

 

První volby potvrdily legitimitu listopadového převratu 

Tehdejší zástupci města nebyli změnám příliš nakloněni, přesto se v únoru 1990 stal předsedou národního výboru Jan Edlman delegovaný Občanským fórem, místopředsedkyní Marta Mastná a tajemníkem Jiří Zelenda (OF). Blížily se volby a do Poličky jezdili zajímaví hosté (Jana Petrová, Petr Čepek). „Výsledek prvních svobodných voleb byl úžasný, já osobně jsem to bral jako definitivní potvrzení legitimity listopadového převratu,“ říká pamětník.

Advokát Jiří Kašpar se podílel na komunální politice Poličky, v roce 1990 jako člen zastupitelstva a člen rady. Mezitím se rozpadlo OF a Jiří Kašpar pokračoval za Občanskou demokratickou alianci (ODA) v radě zastupitelstva ještě čtyři roky. A jak se Jiří Kašpar dívá na polistopadový vývoj naší společnosti? „Jsme, jací jsme. Ve věznicích je klid, ale není svoboda. Na začátku nikdo netušil, co bude. Ale ty fikaní byli o krok napřed.“