Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Stanislav Kaska (* 1919)

• pochází ze zemědělské rodiny

• studium na právnické fakultě

• zavření českých vysokých škol

• zatčení a internace do KT Sachsenhausen

• propuštění na svobodu, práce v hospodářském družstvu v Běšinách

• návrat na vysokou školu, práce v československé justici

Z jižních Čech do Prahy

Stanislav Kaska se narodil v zemědělské rodině, otec vlastnil cca 25 ha půdy. Narodil se v Bavorovicích u Hluboké v jižních Čechách. V rodině bylo jedenáct dětí, avšak dospělosti se dožilo pouze sedm z nich.

„Z těch sedmi dětí prakticky byli tři vysokoškoláci, já jsem byl právník, bratr Josef byl ekonom a potom byl ještě Karel, to byl inženýr technický. On měl na starosti technický věci a byl prakticky náměstek teplotechny té stavební správy.“

Stanislav chodil na místní gymnázium a v roce 1938 složil maturitu. Poté odešel studovat do Prahy na právnickou fakultu.

„Po roce 1938, to jsem udělal maturitu, jsem šel na práva a dostal jsem se do Švehlovy koleje. A sice tam jsem se dostal proto, že jednak nás bylo hodně dětí a jednak proto, že taky tatínek byl zemědělec, i když nebyl členem agrární strany. A tam jsem bydlel, tam jsem prožil i ten konec celýho toho protektorátu až do té doby, než byly vysoké školy zavřené.“

Studentské demonstrace

Jako mnoho dalších studentů se pan Kaska zúčastňoval drobných protestních akcí, při nichž chodili ve skupinách a zpívali např. státní hymnu.

 „To jsme šli po ulici třeba takoví čtyři študáci a najednou jsme si stoupli a začali jsme si zpívat Kde domov můj. Najednou se přihrnul dav a celej ten dav zpíval Kde domov můj. No, a to byl vlastně důsledek toho, že ten Opletal byl při tom v tý Žitný ulici prakticky zastřelenej. A to byla náhoda, že oni do toho začali střílet a mezi nima byl ten Opletal, ten na to doplatil a pak se to vystupňovalo při tom pohřbu.“

 Účastnil se mnohých demonstrací, které posléze – jak už ostatně bylo řečeno – vyústily ve smrt Jana Opletala.

 „To bylo vlastně davový, to jako ty študáci všichni vyrukovali. Já jsem třeba utíkal tou ulicí 17. listopadu, jak se dneska jmenuje, a utekl jsem na právnickou fakultu a na té právnické fakultě byl profesor Tureček a ten najednou, když viděl, o co jde, to tam vtrhli i esesáci, tak najednou začal přednášet a přednášel a říkal: ‚Ne, ti študenti tady byli.‘ Takže nás ten profesor Tureček vlastně ještě zachránil.“

Následovalo zavření českých vysokých škol a zatýkání studentů v Hlávkově a Švehlově koleji.

„Já můžu říct, že pokud jde o ty študáky, tak se většinou zdůrazňuje Hlávkova kolej, ale Hlávkova kolej nebyla ta hlavní. Daleko víc študáků bylo ze Švehlárny, na to se zapomínalo, a to hlavně proto, že po válce, po roce 1945 agrární, bývalá republikánská, strana prakticky byla zakázaná a to se počítalo s tím – vláda přímo s prezidentem Benešem počítala s tím, že když zakážou tu agrární stranu republikánskou, tak členy té strany si podělí jednak strana lidová a jednak strana národně sociální. Ve skutečnosti se pak stal pravej opak, takže všechny hlasy těchhle zemědělců přešly ke komunistické straně, také proto ten strašnej úspěch v roce 1946.“

Ráno po páté hodině si gestapáci přišli i pro Stanislava Kasku.

„Oni ti esesáci vtrhli do toho pokoje, mě uhodili tou pažbou, vyhodili nás z toho pokoje a my jsme šli dolů a na tom schodišti nikdo nebyl, já jsem bydlel v třetím poschodí, ještě si pamatuju číslo dveří 71, tak na té chodbě nikdo nebyl. Já jsem říkal: ‚Krucifix, co se to děje?‘ A dostali jsme se až dolů do biografu, poněvadž v té koleji Švehlově byl dole biograf, jmenovalo se to Academia. A tam vidím, že tam stojí pan ředitel, Horčička se jmenoval, s celou rodinou a my jsme vlastně byli první, poněvadž ten pokoj náš byl těsně u schodiště.“

Studenti do Sachsenhausenu

Jako řada studentů byl i pan Kaska transportován do koncentračního tábora Sachsenhausen.

„Pak nás zavřeli teda do toho vlaku a vezli nás do Sachsenhausenu, ale my jsme nevěděli, kam nás vezou, protože byly všechny ty okna zastřený, to vůbec nebylo vidět ven. Tam byli i hlídači a SS a jenom si pamatuju, že jsme zastavili někde v Litoměřicích a tam byla hlídka civilní, která podávala těm živým v transportu čaj nebo nějaký osvěžení.“

„Zatáhli nás a dali nás na bloky. To znamená na ty ubytovny. To byly takový jednoduchý šupny a ty se skládaly ze dvou takovejch částí, jednak to byl ‚A Flügel‘ neboli A křídlo, tam byl vedoucí celýho toho bloku tzv. blockaltester, nejstarší toho bloku, a jednak potom ‚B Flügel‘ a tam vlastně byli starší bloku a ti prakticky zařizovali celou správu toho bloku. A tam jsme přišli a měli jsme tam strožoky (slamníky) a každá ta část se skládala ze dvou částí, z tzv. tagenraum, tam, kde člověk žil přes celej den, a schlafraum, kde prostě na zemi byly matrace, tam jsme spali.“

Zpočátku si ani neuvědomovali, jak vážná situace je a že podmínky v koncentračních táborech mnozí nepřežijí.

„On (kamarád z transportu, nějaký Moravan) si myslel, že nás někde usadí, jenomže nás nikde neusadili. My jsme tam přišli do té místnosti přijímací a nakonec jsme byli nazí. Teď nám dávali boty a ten oděv, takovej ten uniformovanej, a já jsem takovej, že jsem odmítal ty boty, že jsou malý nebo velký, něco takovýho… A ten Heftling, to byl Němec, ten mi říká: ‚Člověče, vem si to, nebo tě ten esesák zabije.‘ Tak mě chytl a vyhodil mě i s těma botama!“

Po čtyřech měsících karantény začal pan Kaska chodit do práce. Dá se říci, že neměl štěstí na komando, protože většinou vykonával fyzicky náročnou práci.

„Já jsem tam dělal a teď jsem si říkal, že to přece nemůžu vydržet. Tak jsem si udělal to, že jsem se zpotil a ručníkem jsem si tady to celý rozdrápal až na krev, a pak jsem šel na revír, protože když vás nepřeložili z lágru na jiný komando, tak jste tam musel druhej den zase. A když jste šel na revír, to byla vlastně taková ambulance, taková obvodní lékárna, lékárnické zařízení, tak jste zůstal na bloku, šel jste na tu ambulanci a tam jste byl na tom bloku tak dlouho, dokud jste se neuzdravil, ale už jste nešel rovnou do toho původního komanda, nýbrž už jste měl kontakty, tak jste si zařídil, aby ten arbeitdienst, to byl takovej úřad práce, jemu se říkalo arbeitdienst, tak aby vás přeřadil do nějakýho jinýho komanda, kde to není takový ostrý.“

Přátelé doporučili panu Kaskovi, aby se přihlásil na stavební práce.

„Tak jsem ráno šel a teďka tam volali, kdo je zedník. Já jsem se přihlásil, ale měl jsem příšernou smůlu, a sice tu, že u toho byl SS a to nebyl blbec, a protože viděl, že mám vingl – čeští studenti měli zvláštní označení na svršku, Poláci jiné, v táboře pro lepší přehlednost byli všichni nějak označení – českej jako študák, tak říkal: ‚ Jak to, že ty seš zedník, maurere?‘ A já jsem říkal: ‚No, já jsem student…‘ A on: ‚A jak to, že seš teda zedník?‘ A já jsem mu říkal: ‚No, já jsem studoval průmyslovku a potom jsem studoval vysokou technickou, no a jsem zedník, umím to…‘ A on říkal: ‚Jo, tak ty to umíš?‘ A on mi udělal jednu věc. Tam, jak se stavěly ty nový hlídací věže, tak mě přivedl k té jedné věži a řekl: ‚Tak tuhle máš práci, omítneš tenhle strop.‘ Jenomže omítnout strop, že jo… Tak jsem si rozdělal maltu, on za chvíli přišel a říká: ‚Tak co? Bude to do poledne?‘ A já říkám: ‚Bude, jo. Ja woll.‘ A on potom přišel k poledni a já jsem neměl nic, protože já to hodil na to prkno a teďka mi to spadlo, já jsem zapomněl, že jsem tam měl přibít nějaký to, tu trávu, rákos, že jo. A kdybych tam něco viděl, ale tam jsem nic ani neviděl, nevěděl jsem si s tím rady a on mi povídá: ‚Ty, ty seš hovno maurer, ty seš česká svině, rozumíš?‘ A já jsem musel potom odpoledne jít do takový strafkolony (Strafkomando), to byla trestní kolona se Židama, kde jsem v rautschiltu, v trákách (pohruh, nosítka)s jedním Židem nosil kameny. Tam se dělal přístav, takže ty kameny se dávaly do toho přístavu…“

Až díky úplatku v podobě cigaret se pan Kaska dostal do skladu zbraní.

 „Takže oni nedostali žádnej přídavek a já jsem ještě dostal přídavek a ještě pochvalu, jak jsem pracovitej, tak mě tam potom dali na lepší místo, někam na jinou práci. A říkám to proč, protože já jsem toho zelenýho podplatil pitomou cigaretou, já jsem nekouřil…“

 Několikrát se zdálo, že Stanislava pustí, ale pokaždé měl to štěstí někdo jiný.

„Já jsem tam měl strejdu a strejda přišel a povídá mně: ‚Hele, Stando, já mám zjištěno, že půjdeš domů zejtra. Tak jestli máš nějakej chleba nebo tuhleto, tak mi to dej, abych měl nějakej ten chleba, že jo… A kdybys nešel domů, tak já ti ten chleba vrátím.‘ No tak já jsem ještě sehnal jídlo od někoho, kdo říkal, že taky půjde, a dal jsem mu to na blok. A na tom bloku s ním byl Antonín Zápotocký. Jenomže co se stalo. Místo toho, abych šel domů já a ti, který on označil, tak šel domů strejda. A já jsem přišel na blok a říkám: ‚Tondo, dej nám ten chleba.‘ A on říká: ‚To máš smůlu, my jsme to sežrali.‘ A já mu povídám: ‚Ty seš pěkná svině teda!‘“

Na konci ledna 1942, pravděpodobně sedmadvacátého, byl pan Kaska přece jen propuštěn.

Návrat domů

Po propuštění se samozřejmě musel hlásit na gestapu a hledal práci.

„A já jsem potom potřeboval dostat se z těch Budějovic a můj otec byl dobře zapsanej v hospodářském družstvu v Českých Budějovicích. Tam bylo hospodářské družstvo sedláků a tam byl ředitel nějakej člověk, už přesně nevím jméno, tak za ním došel. Nejdřív chtěli, abych šel někam tam do Lišova…“

Díky otcovým konexím se mu podařilo dostat se do hospodářského družstva v Klatovech a následně do filiálky v Běšinách. Zde setrval až do konce války.

„Oni, hned jak jsem tam přišel, tak mě navrhli pracáku, jo, pracák mi dal souhlas, abych šel do těch Běšin, a to gestapo taky. A teďka, když jsem tam přišel, tak oni museli vždycky dávat někoho, kdo půjde do Reichu, určitou kvótu. A mně vždycky bylo divný, proč mě vzali zrovna do těch Klatov, tam jsem zjistil, že to je kvůli tomuhle. Jednak oni neměli naplněnej stav a mě tam vzali prostě jako správnýho zaměstnance. Jednak jsem tomu rozuměl, protože jsem byl ze zemědělství, tak mě nikdo neošálil, protože těm plodinám jsem rozuměl a věděl jsem něco o vlhkosti a takovejch věcech, tak to jsem věděl.“

Ihned po skončení války se opět zapsal na práva a v roce 1946 získal vysokoškolský titul. Chtěl pracovat v české justici a uplatnil se jako prokurátor.

„Pak jsem se přihlásil do justice a šel jsem pracovat ke krajskému soudu – to měl vrchní soud tady v Praze. Řekli mi, že jsou tři místa volný: Cheb, České Budějovice a Liberec. To bylo u vrchního soudu, tam nahoře, jak je Malostranské náměstí.“

Zde se setkal mimo jiné s prokurátorem Urválkem.

 „Já jsem byl přeloženej do kraje Českých Budějovic. A to jsem říkal, to je v Prčicích, protože v Českých Budějovicích moji rodinu každej zná, protože ty Bavorovice, to je jen asi osm kilometrů od Českých Budějovic. Tak to je můj konec. A my jsme se šli představit Urválkovi, ale předtím, než tohle řeknu, jak nás Urválek přijal, tak v Českých Budějovicích byl velkej spor – restituční. Ten restituční spor se částečně týkal i Urválka. Byl to židovskej majetek, byla to velká vila a ti Židé to normálně restituovali zpátky, aby to dostali.“