Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kasal (* 1923  †︎ 2021)

• narozen 4. června 1923 v Přerově

• vyrůstal v dobře situované rodině advokáta

• vzdělání na přerovském gymnáziu během nacistické okupace

• studium na tzv. mistrovské škole pražské konzervatoře v oboru dirigování

• únor 1948 a počátek represí

• vojna a obvinění z rozvracení armády

• nemožnost sehnat adekvátní zaměstnání

• dvouleté působení v Pěveckém sbor Čs. rozhlasu

• sbormistrem Souboru písní a tanců

• pedagog pražské konzervatoře

• člen rehabilitační komise

• sbormistrem Hlaholu a Vysokoškolského uměleckého souboru UK

• zemřel 20. listopadu roku 2021

Jan Kasal se narodil 4. června 1923 v Přerově, kde měl tatínek prosperující advokátní kancelář. Maminka byla v domácnosti, ale zdědila po svých rodičích statek, který pronajímala. Rodina očekávala, že hospodářství převezme právě syn Jan. Brzy se ale ukázalo, že je nadaný hudebník a rodinnému statku se věnovat nebude. Po studiu na gymnáziu se přihlásil ke zkouškám na tzv. mistrovskou školu pražské konzervatoře. Byl přijat, ale do prvního ročníku nenastoupil, neboť se blížil konec války a škola byla uzavřena. Místo toho přišel příkaz k nucenému nasazení. „V té době jsem již vedl v Přerově sbor, někteří členové pracovali na místním úřadu práce, a tak mi pomohli. Nemusel jsem do Německa na práci, ale sehnali mi místo v nedaleké továrně na čerpadla. Tam jsem se stal vrtařem.“

Nežádoucí student

Do mistrovské školy do dirigentského oddělení nastoupil ihned v září roku 1945. „Na konzervatoři jsem se setkal s i panem Marečkem, který ještě před válkou přišel z Ukrajiny. On sám studoval v Moskvě a zažil řádění komunistů, vyprávěl nám o tom a to na mě mělo velký vliv,“ vzpomíná.

Když se v únoru 1948 v Praze uskutečnil komunistický převrat, byl Jan Kasal již ve třetím ročníku studia. V této době vykonával pozici sbormistra v Hlaholu a také vedl sbor Pěvecké sdružení pražských učitelek. „Netajil jsem se svým názorem na komunisty, navíc můj dědeček byl kulak a maminka rodinný statek i s pozemky zdědila a pronajímala. Najednou jsem byl třídní nepřítel,“ říká.

Komise ustavená z žáků a kantorů na konzervatoři ho jednoznačně prohlásila za nežádoucího studenta. Obě sborová sdružení dostala doporučení ukončit s pamětníkem spolupráci. „Ředitel Holzknecht mi řekl, že dostal nařízeno mně nedovolit absolvovat s orchestrem, což by znamenalo mi fakticky zabránit v dokončení studia. Nakonec to nařízení obešel tím, že mi uznal jeden z posledních koncertů se sborem za absolventskou zkoušku, a tak jsem studium přece jen v roce 1949 úspěšně zakončil. Měl jsem díky němu taky odejít do Paříže studovat dirigování, ale maminka onemocněla, a tak jsem v republice zůstal,“ vysvětluje Jan Kasal své rozhodnutí.

Měřič světového času

Začalo jedno z nejtěžších období jeho života. Studium sice dokončil, ale nemohl sehnat práci. Pomohl mu profesor Mareček, který vyučoval obligatorní klavír. Přiměl pamětníka, aby si zažádal o povolení složit státní zkoušku z klavíru, čímž by si studium o rok prodloužil. To se podařilo. Zkoušku složil v roce 1951. „Ihned poté, co jsem zkoušky udělal, jsem ale musel na vojnu. Pro mě nepřipadalo v úvahu, že bych šel do Armádního uměleckého souboru, na to jsem měl příliš špatný posudek. Takže se ze mě stal řadový voják a nastoupil jsem k útvaru do Malacek.“

Řada mladých, politicky „neposlušných“ mladíků byla na vojně vystavena šikaně a týrání. Jan Kasal byl kvůli svým názorům rovnou předvolán k soudu: „Odmítl jsem podepsat kondolenci k úmrtí J. V. Stalina. Byl z toho soud a vypadalo to zle. Nakonec mě ale osvobodili, v okamžiku vynesení rozsudku mi totiž přišel telegram o narození syna. Asi to soudce dojalo, nevím.“

Po návratu z vojny se naplno projevila špatná životní situace mladého dirigenta a skladatele. Práce v oboru pro něho nebyla k dostání. Úřad práce naléhal, aby šel do dolů nebo do těžkého průmyslu. Nakonec získal práci stavebního dělníka bourače ve Vokovicích a přivydělával si hraním na varhany ve strašnickém krematoriu. Také dával kondice studentům hudby. Stal se nakrátko i měřičem hvězd. „To byla půlroční brigáda na Slovensku na Kojšově hoře, kde probíhala triangulace. Pozorovali jsme tam hvězdy a různá místa na zemi,“ vzpomíná Jan Kasal.

Po této zkušenosti mohl pracovat pro Akademii věd v oddělení světového času, kde byla i možnost výhledově lepší práce a bytu. Pamětník však tíhl k hudbě, a tak se mu na základě přímluv kolegů dirigentů (mj. i Karla Ančerla) podařilo dostat se v roce 1957 ke konkurzu do Československého rozhlasu na místo sbormistra jeho pěveckého sboru. Konkurz vyhrál a v tělese zůstal až do roku 1959, kdy byl s ohledem na vnitřní vztahy ve sboru odejit.

Zlatá šedesátá

Začátkem šedesátých let již začal být ve svém oboru vyhledávanou osobností. Přispěla k tomu jistě i spolupráce s Karlem Ančerlem. „Potkali jsme se v Československém rozhlase, velice mě prosazoval, například když jsem dělal konkurz na sbormistra k filharmonickému sboru. Tenkrát to nevyšlo, ale jistě to přispělo k tomu, že se o mně více vědělo,“ objasňuje. Bod obratu nastal v roce 1964, kdy byl přijat do Státního souboru písní a tanců a o rok později dostal místo pedagoga na pražské konzervatoři. Snaha o demokratizaci Československa v roce 1968 znamenala také přijetí do Svazu skladatelů, které fakticky znamenalo možnost uvádět autorskou tvorbu. Vedle toho se Jan Kasal v té době stal členem rehabilitační komise.

Příchod vojsk Varšavské smlouvy znamenal konec nadějí mnohých občanů, kteří usilovali o demokratizaci tehdejšího Československa. Zároveň přišla vlna čistek a normalizace. Jan Kasal poučen padesátými lety byl už ale opatrnější: „Konzervatoří také prošly čistky, ale byly spíše formální. Ředitel Holzknecht mě podržel a raději se mě na nic neptal. Moje účast v rehabilitační komisi mi ale byla vyčtena vždycky, když jsem se hlásil ke konkurzu jako dirigent. Zkrátka, vedoucí pozice pro mě byla nedostupná.“

Veškerá jeho snaha se proto soustředila na interní prostředí pražské konzervatoře, Jan Kasal vedl Komorní orchestr PK, vyučoval dirigování a hudební teorii. V sedmdesátých letech se stal vedoucím skladatelsko-dirigentského oddělení. Od roku 1980 vedl sbor Hlaholu a později také Vysokoškolský umělecký soubor UK. Do důchodu odešel v roce 1987, sbor Hlaholu však vedl až do roku 1992.