Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Karsten (* 1942)

• narozena v Olomouci 24. března 1942 Karle a Jaroslavu Pospíšilíkovým

• v letech 1944 až 1945 svědkem bombardování Brna

• v letech 1948 až 1956 svědkem likvidace řeholníků v nemocnici v Novém Městě na Moravě

• absolventka gymnázia v Brně, pak Přírodovědecké fakulty na Masarykově univerzitě v Brně

• v roce 1965 se vdala za Horsta Karstena a o rok později se k němu přestěhovala do východního Německa

• od roku 1970 pracovala na Humboldtově univerzitě ve výpočetním středisku, kde zůstala až do svého odchodu do důchodu (2004)

• 9. listopadu 1989 zažila pád berlínské zdi

• v roce 2024 žila střídavě v Berlíně a Meklenbursku

Berlínská zeď jako největší symbol studené války vznikla nečekaně v noci z 12. na 13. srpna 1961. Nejdříve natáhli ostnatý drát, ten postupem času nahradili vysokou zdí se strážními věžemi a „smrtným” pásmem (killing zone). Prakticky přes noc rozdělili politici rodiny, kamarády a celé město tak, že následujících osmadvacet let se nemohli potkat.

„Před zdí bylo ještě pět set metrů volného prostoru, který postupně ‚vylepšovali‘ minami, psy a strážními věžemi. Někdo se tenkrát pokusil utéct, proběhl celý ten prostor až ke zdi, kterou kdyby přelezl, byl by už v Západním Berlíně. Tam ho postřelili a nechali ho ležet celý den. Bylo slyšet, jak naříká. Až k večeru ho někdo z těch východoněmeckých pohraničníků odnesl,“ vzpomíná Maria Karsten.

Bombardování v Brně a likvidace řeholníků v Novém Městě na Moravě

Maria Karsten se narodila v Olomouci 24. března 1942 Karle a Jaroslavu Pospíšilíkovým. Tatínek se živil jako lékař, maminka zůstala v domácnosti. O rok později se přestěhovali do Brna, kde zažila Maria bombardování. „Brno bylo pak dost poničený. To si pamatuju, že šlo vidět některé domy v průřezu. Koupelna, kachličky, ale ten dům nebyl.“ Po válce začal hon na Němce. Jednoho dne někdo zazvonil. Za dveřmi stála tatínkova pacientka. Prosila, aby ji schovali. Jmenovala se Kateřina Brixová, pocházela sice ze Slovácka, ale vzala si Němce, který brzy po začátku války zemřel. Tím pádem byla Němkou, i když neznala ani slovo německy. Rodiče Marie Karsten ji schovali v dětské postýlce. „Lehla si na bratra. Přišla kontrola, otevřeli pokojíček, řekli: Aaaa, tady spí děti a odešli.“ Kateřina Brixová se vrátila domů. Tam ji ale našli a poslali na pochod z Brna. Znala se ale s dcerou profesora Janovského, u kterého pracovala. Tato rodina za války několikrát u Kateřiny Brixové ukrývala odbojáře. Proto se ji podařilo „vyreklamovat“. Kateřinu Brixovou našli dvacet kilometrů za Brnem v příkopu a dovezli ji domů.

V roce 1948 se Maria s rodinou přestěhovala do Nového Města na Moravě, kde tatínek ve zdejší nemocnici pracoval jako chirurg. Po příchodu komunistů k moci vzpomíná na to, jak byli její rodiče nešťastní: „Sestra se narodila 3. září, to zemřel prezident Beneš, a mamince to nechtěli říct, protože byla právě po porodu.“ A dále popisuje likvidaci řeholníků z nemocnice, ve které pracoval tatínek: „Tenkrát proti tomu velice protestoval, což mu samozřejmě uškodilo. Protesty neměly pochopitelně úspěch, nepomohlo  ani praktické odůvodnění, že se jedná o vysoce erudované sestry, že je to ekonomická škoda apod. Sestřičky odvezli v nákladním autě.“ Maria si vzpomíná i na jednoho kněze a misionáře z Holandska. Ptala se tenkrát tatínka, proč tak kulhá, a ten opáčil: „Němci mu rozkopali prdel a Češi koleno.” 

Svatba a cesta do NDR

V roce 1956 probíhaly kontroly třídního původu. Jaroslav Pospíšilík přišel o práci. Proto se museli odstěhovat zpět do Brna k tatínkově mamince. Po nějaké době si našel práci v Třebíči na pozici sekundárního lékaře, kam dojížděl. Maria vystudovala gymnázium na Králově Poli a po neúspěšné přihlášce na medicínu (z politických důvodů) nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala obor matematika a deskriptivní geometrie.

Po studiu rok pracovala jako učitelka, pak se živila jako překladatelka. Na jednom z výletů, které pro Němce překládala, poznala svého budoucího manžela, kterého si v roce 1965 vzala. O rok později se za ním přestěhovala do NDR. Bylo to pouhých pět let po rozdělení Berlína, město bylo ještě stále rozbombardované z války, proluky, rozstřílené zdi: „To nejde srovnat s krásnou Prahou nebo Brnem.” Už tehdy byl rozdíl mezi západním a východním sektorem patrný. „V západní části jsem byla poprvé v roce 1967, protože to v Česku byla ještě jiná nálada. Všechno bylo úplně jiné – oblečení, nabídka v obchodech, ovoce, zelenina, všechno.” Rozdíly byly i v kultuře. „Vždycky jsem poslouchala západní rozhlas, byly tam kulturní pořady, kritika na divadla, na kina a tak. Ve východním bloku se do kina chodit nedalo, ani do divadla, tam skoro nic nehráli. To byla tak minimální nabídka ve srovnání s Československem...”

Nikdo nemá v úmyslu vystavět zeď

Jak už to bývá v totalitních zřízeních obvyklé, 15. června 1961 sice generální tajemník SED (Jednotná socialistická strana Německa) Walter Ulbricht oznámil, že se žádná zeď stavět nebude, ale o dva měsíce později byl opak pravdou. Přes noc natáhli ostnaté dráty v délce 165 kilometrů a rozdělili nejen města, cesty, parky, ale i rodiny. Lidé přišli ze dne na den o své rodiče, partnery a kamarády. Tímto tahem si východní blok sliboval zastavení obrovské vlny útěků na Západ. Oficiálním důvodem byla snaha zabránit příchodu západních agentů. Před zdí bylo ještě šedesát metrů tzv. smrtné pásmo. Lidé ze Západu si na zeď mohli sáhnout nebo na ni malovali. Z východu stály tři stovky strážních věží s 11 000 strážných a další překážky. 

Přesto pokusy o útěk pokračovaly. Lidé vyskakovali z domů situovaných těsně na hranicích, stavěli tunely nebo prostě přeskočili zeď a utíkali. „Vzpomínám si na jednoho pána ze Saska. Pracoval na ministerstvu. Propašoval rodinu tam někam na záchod a přes tu zeď se dostali na Západ. Každý útěk ale  ukázal, kde je v opevnění slabina, a tu pak okamžitě zacpali.“ Postupně se východní část stávala čím dál více neprodyšnou. Jistou komplikací byla i podzemní dráha, kterou museli na hranicích přerušit. Přesto na jednom místě projížděla západní dráha kousek ve východním bloku. „Když jste se zastavili, tak šlo cítit, jak pod vámi projíždí.” Stanice Französische Straße a Stadtmitte museli zakonzervovat, protože stály přesně na hranici. „Když jsme tam v roce 1989 po otevření přišli, bylo to jako muzeum – s těmi reklamami z šedesátých let, to byl neuvěřitelně velký zážitek.”

Při pokusu o útěk zahynulo kolem 230 lidí a bezpočet jich bylo zatčeno nebo zavřeno. Na jeden tragický příběh si Maria Karsten vzpomíná: „Někdo se tenkrát pokusil utéct, proběhl celý ten prostor až ke zdi, kterou kdyby přelezl, byl by už v Západním Berlíně. Tam ho postřelili a nechali ho tam ležet celý den. To bylo slyšet, jak naříká. Až k večeru ho někdo z těch východoněmeckých pohraničníků odnesl.“ I Maria se svým manželem často přemýšlela, že by odešli na západ. „Ale jednak jsme se báli a jednak moje sestra se vdala do Francie, můj bratr utekl, můj manžel měl jenom rodiče, tak jsme si řekli, že ne, musí to jít nějak dál.” Kromě toho si byla jistá, že je v hledáčku Stasi, německé tajné služby. I na konci osmdesátých let, kdy měla pocit, že se všechno uvolňuje a navštívit sestru ve Francii už nebude takový problém, jí kádrovačka v práci řekla, že by se tím pádem musela rozloučit se svou prací.  

Na srpen 1968 si Maria pamatuje velmi dobře. Den před invazí vojsk Varšavské smlouvy se totiž vracela z Česka domů. „Pak jsem byla ráda, že mám české občanství. Jedna známá, aby urychlila vydání dokladů na vystěhování do NDR, se občanství vzdala a potom po srpnu se už nesměla vrátit do Česka. Proto jsem i synovi zachovala české občanství. Obě občanství nebylo možné mít. To německé jsem si vyřídila teprve před nedávnem.” Po příchodu okupačních vojsk nemohla najít práci. Až po dvou letech, v roce 1970, jí kamarádka pomohla sehnat zaměstnání na Humboldtově univerzitě ve výpočetním středisku, kde pamětnice zůstala až do svého odchodu do důchodu (2004). Zde také zažila pád berlínské zdi. 

Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, zbourejte tuto zeď

Pád berlínské zdi urychlil zmatek. „V roce 1989 už lidé na všechno brblali, chtěli cestovat, tlak se zvyšoval,” přibližuje situaci Maria Karsten. Dne 9. listopadu 1989 byla svolána konference, kde vláda měla upřesnit možnosti cestování. Ve zmatku a nervozitě došlo k nepřesnému podání informací. „Vtom se přihlásil jeden ten drzý žurnalista a zeptal se, odkdy to platí. A Schabowski[1] mu odpověděl: ‚S okamžitou platností.‘ Lidi to tak pochopili a šli k hranici. Bylo jich čím dál víc. Začali pohraničníkům nadávat a ti se snažili telefonovat, kontaktovat zodpovědné funkcionáře, ale nikoho se nedovolali. Vzdali to a zvedli závory,” vysvětluje Maria Karsten. 

Maria Karsten se dostala na Západ za kamarádkou až po týdnu. Všude bylo plno střepů z oslav, obrovské fronty, spousta lidí. Nebylo možné se tam hned dostat. „Pak už se dalo i telefonovat. Ale bylo to komplikované, ačkoliv všechna ta vedení existovala. Šlo o to, to znovu napojit. Takže nejdřív, když jste chtěla volat do Západního Berlína, tak jste si musela ráno přivstat, protože byly jen dvě tři linky, abyste byla první. Pak vytočit telefonní číslo a tam vás přepojili. Během roku se to vyřešilo. Ta přítelkyně ze Západu vždycky volala o půl šesté ráno,” vzpomíná Maria. 

Dnes se žije hezky

Období po roce 1989 hodnotí Maria v zásadě kladně. „Dnes tady sice lidé nadávají, ale život přece není nikde lehký, ani v Česku. Proč by ale mělo být všechno zadarmo? Když vidím dnes Ukrajinu, vidím rok 1938, 1939. Česko zaprodali, dali ho Hitlerovi s tím, že bude klid, a taky mu to nestačilo.”

Pro Marii Karsten je nejdůležitější rodina a nejvíc pyšná je na svého syna Jana. Rodinné zázemí ve společnosti tvoří bezpečný ostrov, vzhledem k tomu, jak se dokážou lidi v různých situacích chovat. „Podívejte se na Česko, prošlo dvaceti lety plnými naděje, ale lidi se špatnou dobou pokazí. Pak jeden exil 1938, jeden 1948, 1968, to vykrvácí tu elitní špičku,” uzavírá pamětnice své vyprávění.

 

[1] Günter Schabowski (1929–2015) byl přední funkcionář SED (Jednotné socialistické strany Německa), který díky své neinformovanosti přispěl k pádu berlínské zdi prohlášením, že hranice NDR jsou s okamžitou platností otevřeny. Zároveň byl jedním z mála předních politických představitelů, kteří po revoluci přiznali svou spoluvinu v páchání komunistických zločinů.