Jana Karpíšková

* 1939

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „[Maminku] okamžitě poslali dojit krávy, a to nás vlastně zachránilo, protože ona to mlíko vždycky ráno ukradla. Do bandasky, pod kabát. A to nás zachránilo, protože oni nám nedali nic. Potravinové lístky nám nedali.“ „Jak to?“ „To byla tragédie! Představte si, ony ty lístky přišly, protože máma dělnice na státním statku, brácha dělník. A oni nám ty lístky nedali. A když potom ty lístky se zrušily, mámě někdo řekl: ,Ty lístky na vás chodily, ale oni [místní komunisté] si je rozkradli.“ „A čím jste se živili?“ „My jsme měli chcípnout hlady. K tomu se chci dostat! To bylo něco! Maminka vykrmila prase, sehnala něco, a oni přišli, že ho nesmíme zabít. Že jsme kulaci, že jsme se měli nažrat dřív. Tak to prase za pár korun musela odevzdat. A to máma poprvé brečela a proklela je [místní komunisty]. A všichni dopadli špatně.“

  • „Tak jsme to sbalili, jen to nejnutnější. To nám napsali, co si smíme vzít. Obrazy, lustry, všecko tam zůstalo, to všechno rozkradli.“ „A co jste si teda mohli vzít?“ „To nám napsali. Stůl, židle, peřinu, postel. Lustr mám jeden art deco po mamince. A tu ložnici celou naložili. Kolo mi vzali, to mohli. Ono se tam toho moc nevešlo.“ „A zvířectvo jste si taky mohli vzít?“ „Pět slepic. A to ten kočí blbej dal mámě starý slepice. Ta měla v dubnu asi šedesát kuřátek. Ty si vůbec nesměla vzít. Žofka mi pak říkala: ,Ty nikdo nekrmil, to tam všecko chcíplo.’ Trošku obilí do pytle nám dali, nějakou zadinu. Ani toho psa mi nedali.“ „Vy jste měla pejska?“ „Brácha taky a táta měl dva.“ „A jakýho pejska jste měla?“ „Jezevčíka.“ „Jak se jmenoval?“ „Žolina. Krásná.“ „A oni vám nedovolili ho vzít s sebou?“ „Že bude hlídat statek.“ „A hlídal statek?“ „Za čtrnáct dní ho zabili. Nikdo ho nechtěl krmit. A Žofka mi psala: ,Už ti zabili Žolinu.’ Já bych je byla vraždila.“

  • „Na podzim to už bylo neúnosné, to už nám sebrali traktor, auto…“ „Který to byl rok?“ „1951. V listopadu ho sbalili. A všechny sedláky sbalili. To už byly takový dluhy, to už nás tak tejrali, že už jsme neměli nic.“ „A čím vznikly ty dluhy? Vysokými dodávkami?“ „To si tak vymýšleli. Soudy, a odsoudili je. Všecky, nejenom nás. Jak přes kopírák. To dělali úmyslně.“ „Pojďme teď konkrétně do Odrlic…“ „Podzim, přišli, kopli do dveří a zařvali… Já s babičkou v kuchyni. A prý: ,Kde je?’ ,To myslíte mého syna?’ ptala se babička. ,Je na poli.’ ,Tak my počkáme.’ Kopli do dveří, sklo ve dveřích se vysypalo. Bylo veselo. Mně třináct. Bába brečela. Máma na poli někde. No, tak ho sbalili, odvezli.“ „Vy jste byla svědkem toho, když ho sbalili? To byli estébáci?“ „Estébáci. Kopli do dveří. Jeden byl z Choliny, jmenoval se Jeřábek. To byla er-svině-futrál. Ten se choval jak dobytek. Máma přišla, my tam brečely s babičkou, táta pryč. Táta byl v Olomouci, pak nám poslal lístek, že je fedrujou do Vysokého Mýta, do Karosy. Táta byl od těch motorů, všechno uměl spravit, byl šikovný. Tam byl chvíli a pak je dali do Jáchymova.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mšené-Lázně, 09.12.2024

    (audio)
    délka: 01:16:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Mšené-Lázně, 09.12.2024

    (audio)
    délka: 01:00:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každé Vánoce máma říkala: Za rok už budeme zpátky na Moravě. Ale já jsem věděla, že nebudeme

Jana Karpíšková, rozená Nepustilová, roku 1953
Jana Karpíšková, rozená Nepustilová, roku 1953
zdroj: archiv pamětnice

Jana Karpíšková se narodila jako Jana Nepustilová 18. února 1939 v Odrlicích u Litovle na Hané. Rodina jejího otce Josefa Nepustila hospodařila v Odrlicích nejméně od šestnáctého století a jejich statek patřil k nejvíce prosperujícím ve vsi. Roku 1944 byl Josef Nepustil na udání zatčen gestapem za poslech zakázaného rozhlasového vysílání a vězněn v koncentračním táboře v Dachau. Domů se vrátil v červnu 1945. V poválečných letech hospodářství Nepustilových dále vzkvétalo. Po únorovém převzetí moci komunisty se však Josef Nepustil ocitl pod tlakem, stejně jako ostatní soukromí sedláci: byl označen za „kulaka“, vyměřili mu neúměrně vysoké odvody zemědělských produktů, za jejichž nesplnění byl pokutován, zabavovali mu zemědělskou techniku. V listopadu 1951 byl zatčen, odsouzen v inscenovaném procesu a uvězněn v lágru na Jáchymovsku. Jeho rodina – manželka Zdena Nepustilová se synem Josefem a třináctiletou Janou – se museli v dubnu 1952 nuceně vystěhovat do Českých Kopist na Litoměřicku. Janina matka a bratr tu pracovali na státním statku. Stejný osud měl potkat po dokončení základní školy i Janu, ta se ale vzepřela, a protože nemohla jít studovat, nastoupila jako prodavačka v Litoměřicích. Roku 1958 se provdala za Oldřicha Karpíška, syna bývalého majitele likérky ze Mšeného-lázní. Tam se s manželem usadila, měli dvě děti a Jana pracovala jako kuchařka v jídelně místního učiliště. Zde také získala výuční list. Po roce 1989 rodina Nepustilových obdržela v restituci zpět svou půdu v Odrlicích, Jana se však na Hanou již nevrátila.