Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamila Karníková (* 1932)

• narozena 21. července 1932 v Nýřanech

• na podzim roku 1938 se rodina narychlo přestěhovala z obsazených Sudet do Plzně

• studovala na dívčím reálném gymnáziu, později na klasickém gymnáziu

• se spolužačkami se setkávaly s arcibiskupem Beranem, inicioval tzv. biblické závody

• absolvovala školení pro zdravotní sestry u Červeného kříže

• v roce 1950 byl otec František Mařík zatčen a odsouzen na 20 let v politickém procesu

• pamětnice nemohla studovat vysokou školu, musela absolvovat brigády

• zaměstnána v plzeňské nemocnici na urologickém oddělení

• studovala orientální jazyky (korejština, hindština)

• zaměstnána jako laborantka ve Státním veterinárním ústavu

• uplatnila se jako pionýrská vedoucí

Kamila Karníková, roz. Maříková, se narodila 21. července 1932 v Nýřanech. Její maminka byla učitelka, otec byl zaměstnán ve Škodovce jako tajemník Šimonkova podpůrného fondu, později jako ředitel fondu, při zaměstnání dálkově studoval práva.

Na podzim roku 1938 nastoupila Kamila do první třídy v Nýřanech. V těch dnech zároveň vyvrcholila mnichovská krize, v jejímž důsledku muselo Československo odstoupit část pohraničí, kam spadaly i Nýřany. Narychlo se přestěhovali do Plzně, kde žila Kamilina babička.

 

Vstříc cizím jazykům a ošetřovatelství

Z dětství si Kamila Karníková pamatuje především na své členství v Sokole. Vzpomíná ale také na tryznu za zemřelého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, kterou prý tehdy narušovali členové Hitlerjugend. Ti její rodině navíc často ničili zahradu i dům, který tenkrát patřil Škodovce.

V Plzni získala rodina pamětnice byt v Táborské ulici. Poblíž bydlela babička. V Plzni pak pamětnice nastoupila do školy na Jiráskově náměstí. Vzpomíná, že na sebe s maminkou měly málo času, protože Kamila chodila do dívčí školy a maminka učila na chlapecké. Když však za války přišlo nařízení, aby vdané ženy, které učily, šly do výroby, situace se v tomto směru zlepšila.

Kamila po ukončení obecné školy nastoupila do dívčího reálného gymnázia, kde absolvovala primu, sekundu – a byl konec války. Vzhledem k tomu, že odmalička při náletech obdivovala aktivitu Červeného kříže, ihned se přihlásila do jeho dorostu a během studia tam navštěvovala všechny stupně doškolování. Z dívčího gymnázia v tercii přešla spolu s řadou spolužaček, které chtěly studovat medicínu, na klasické gymnázium, jež se po válce znovu otevřelo.

 

Setkání s arcibiskupem Beranem

Sám arcibiskup Josef Beran jim vysvětil kapli, protože do téhož gymnázia chodil jako mladík. Pamětnice vzpomíná na setkání s arcibiskupem během mší a také na to, že tehdy inicioval tzv. biblické závody. „Tento krok učinil z toho důvodu, že i když byla tehdy výuka náboženství povinná, byla přesto mezi mladými malá znalost Písma svatého, a tak to chtěl napravit. Přislíben byl zájezd do Říma, ale situace se bohužel vyvíjela tak, že i když jsem se umístila v konečných závodech jako pátá, nikdo z těch pěti umístěných do Říma nejel.“ Náboženskou výuku tehdy měli prakticky až do sexty. Poté bylo klasické gymnázium zrušeno a dostalo název státní gymnázium.

 

Jak Nejedlý propadl z řečtiny

Pamětnice vypráví také vtipnou historku o Zdeňku Nejedlém. „Propadal jako student z řečtiny, a tak ten jazyk prostě raději zlikvidoval. Náš profesor češtiny doc. dr. Němeček byl jeho spolužákem a několik zajímavých postřehů o jeho životě nám soukromě sděloval.“ Dostudovali na státním gymnáziu jako předposlední třída, která měla ještě řečtinu, ale nemuseli končit maturitou z řečtiny. Maturovali z latiny jako tehdy už všichni gymnazisté.

 

První praxe v ošetřovatelství

Během posledního roku studia už pamětnice tušila, že není pravděpodobné, aby se na první pokus dostala na lékařskou fakultu. Proto u Červeného kříže absolvovala i školení pro zdravotní sestry. Několik let jezdila na tábory jako zdravotnice a týden před maturitou složila poslední zkoušky s titulem pomocná ošetřovatelka. Když jí pak maturitní komise sdělila, že jí doporučení dát nemůže, hned v září mohla nastoupit do plzeňské nemocnice jako ošetřovatelka, kde setrvala po dobu několika let.

Kamila jezdívala také na brigády. Vzpomíná především na výjezd, jehož smyslem měla být převýchova „namyšlených studentů a učňů, tedy svazácké nové mládeže“. Fungování na ošetřovně bylo hodně omezené. „Nesměli jsme použít obvazy v dostatečném množství, žádné umrtvující prostředky. Nejsilnější narkotikum, při kterém se operovaly podebrané mozoly na rukou, byl kelen, mrazicí sprej. Infekční onemocnění, která tam propukala, se nebrala, jen se prostě dotyčný bez dezinfekce odeslal do nemocnice v Ostravě nebo domů, ať si s ním rodiče poradí. Dalším problémem bylo, že jsme tam neměli žádné soukromí, protože všechno bylo organizované. Měli jsme čas na povinné psaní dopisů, které však byly kontrolované. Měli jsme i povinnou zábavu, na kterou dojížděli i herci zvučných jmen z Prahy, jako například Jindřich Plachta.“

 

Za trest na urologické oddělení

Kamila Karníková nastoupila po návratu z brigády do plzeňské fakultní nemocnice k tříměsíčnímu doškolování pro laborantky a zdravotní sestry. Poté ji poslali ke službě u lůžka na urologickém oddělení. K tomu uvádí: „Tehdy to bylo oddělení z trestu. Vrchní sestra, která přidělovala sestry na různá místa, bohužel znala mého otce z krajské odborové rady, a protože už tehdy bylo po jeho veřejném procesu, naznačila mi, že otec se do krajské odborové rady vetřel a že ona tudíž musí zajistit mou řádnou převýchovu. O tu se postarala jednak místní skupina svazácká a jednak dva dělničtí ředitelé, kteří po roce, kdy jsem úspěšně znovu složila přijímací zkoušky na medicínu, mi nedovolili odejít s tím, že by za mě požadovali dvě sestry. Pracovala jsem totiž jednak u lůžka a jednak na oddělení jako instrumentářka prof. Pražáka na rentgenu a cystoskopii.“

 

Studium korejštiny a hindštiny

Vzhledem k probíhající válce na korejském poloostrově posílala nemocnice do Koreje tzv. vlaky družby. Byly to vlaky, které vozily do Koreje lékaře a sestry, ale také léky a obvazový materiál. Podmínkou bylo, že vybraní lékaři a sestry musí alespoň částečně ovládat tamní jazyk, tedy korejštinu. V Praze tehdy na Národní třídě byla škola orientálních jazyků, kam Kamilu přijali k dálkovému studiu. „Kombinace jazyků byla ten rok velmi složitá, protože korejština vyšla v kombinaci se sanskrtem. Profesor Poucha, který oba jazyky vyučoval, byl právě na odletu do Anglie, kde pracoval na hindsko-anglicko-českém slovníku, a tak mi doporučil, abych během toho roku, kdy nebude přítomen, zvládla alespoň sanskrtské písmo, které je vlastně výchozím písmem pro všechna další písma. Po jeho návratu se zjistilo, že vlaky už jezdit nebudou, protože korejská válka končí, a profesor Poucha mi poradil, abych roční studium využila k tomu, abych se přihlásila na hindštinu, která má velice podobné písmo jako sanskrt.“

V té době však Orientální ústav zavřeli, přičemž jeho jazykový obor zčásti převzala filozofická fakulta, ale hlavně jazyková škola v Praze, která Kamile umožnila studovat dálkově. Pamětnice studovala hindštinu plných deset let.

 

Tlumočení ano, publikování ne

Když začala Kamila Karníková studovat překladatelskou větev, byla už vdanou paní. Svatbu měla 26. června 1954. Tehdy se tlumočilo na indické ambasádě nebo v indickém klubu v Praze, ale hlavně v Plzni. Tam se totiž soustředilo velké množství středního technického personálu z indických elektráren, který se stal vhodným objektem ke konverzaci. Aby mohla být pamětnice přijata do Svazu překladatelů, musela někde publikovat. To se jí však bohužel nepodařilo. „Zjistila jsem totiž dodatečně, že mě kádrový materiál označil za internacionálního kádrového zmetka, a proto mi všechny rukopisy vraceli s poznámkou, že překlad je sice hezký, ale až tak moc hezký, že je obtížný pro širokou čtenářskou obec.“

 

Nemoci a otrava svítiplynem

Manžel, který byl zvěrolékař, Kamile jednou sdělil, že do Státního veterinárního ústavu shánějí laborantku. Takže z nemocnice, ve které musela mít nepříjemné noční služby, přešla jako laborantka do Státního veterinárního ústavu, kde pracovala až do narození prvního syna Jana, tedy do roku 1954. „Vzhledem k tomu, že obě babičky měly tuberkulózní nález, neměla jsem po mateřské dovolené komu dítě svěřit, a tak jsem s ním zatím zůstávala doma. V pozdějších letech můj manžel přechodil asijskou chřipku a syn měl jako následek streptococcus beta-haemolyticus na mandlích, takže musel jako bacilonosič zůstat v domácí péči i se svým bratrem.“

Když oba její synové konečně nastoupili do školy, snažila se pamětnice získat zaměstnání alespoň jako uklízečka, ale všude jí řekli, že manžel má jistě slušný příjem, a tak nemusí zabírat místo potřebným. V té době došlo v rodině manžela pamětnice k velké tragédii. Oba jeho rodiče se otrávili svítiplynem ze špatně nainstalovaného sporáku. Tchán zemřel a tchyně byla s těžkým poškozením mozku dána do domácího ošetřování. Touto tragédií se manželům rozpadl domov, protože do té doby u mužových rodičů bydleli.

 

Nadějné vyhlídky

Lepší časy pro celou rodinu nastaly, když se otec Kamily konečně vrátil zpátky domů z vězení, k čemuž došlo dne 12. května 1965, tři dny po poslední amnestii tehdejšího prezidenta Antonína Novotného. JUDr. František Mařík byl propuštěn podmínečně, ale pobyt ve vězení mu nebyl započítán do důchodu. Na pracovním úřadě ho zaměstnali jako dlaždiče na nádraží. Třetí den však dostal infarkt a po jeho odeznění a vyléčení dostal místo jako skladník v Technických službách, kde setrval až do důchodu. „Jeho návrat pro nás znamenal jednak možnost podnikové výstavby bytu, a jednak možnost rekreace na Javorné, kde jsme mohli s oběma dětmi strávit několik týdnů v době, kdy bylo volno pro důchodce.“

Kamila Karníková pracovala v té době jako pionýrská vedoucí, jinak byla ženou v domácnosti, „živel žijící na úkor společnosti“. „Díky své činnosti v pionýrské organizaci jsem mohla děti vychovat k řadě ručních prací, které tehdy organizoval pionýrský dům, a k návštěvě výstav, včetně hodnot, které nebyly slučitelné s tématy, která jim vnucovala pionýrská organizace. A mohla jsem také kladně ovlivnit - když děti vycházely ze škol - jejich posudek, aby se na další studium dostaly děti, které měly výborné návyky, ale neměly od svých rodičů vhodná tlačítka.“

 

Přežila oba své syny

Starší syn Kamily Karníkové Jan, narozený 9. října roku 1955, vystudoval střední školu zemědělskou v Plasích a stal se zemědělským technikem. Pracoval v Dolní Bělé a odtud odešel na základní vojenskou službu, kde byl vzhledem ke své škole přidělen k psovodům.

Mladší syn Jiří, narozený 20. listopadu 1957, vystudoval gymnázium a při přijímacím řízení na pedagogickou fakultu získal současně povolání na brigádu ve Staré Roli u Karlových Varů, kde se dělal sklářský kmen na výrobu skla. „Bohužel s nimi byli umístěni i pracující vězni, takže jejich strava vypadala podle toho. Syn se tam nakazil trichinózou ze špatně konzervované slovenské konzervy uzeného masa s vejci. Se zánětem slinivky stonal celý další rok a bylo mu doporučeno vzhledem k váhovému úbytku a k nemožnosti operovat jeho slezinu a také k jeho věku, aby přerušil studium. Vzhledem k tomu, že gymnaziální léta věnoval i studiu latiny, získal místo knihovníka ve Vědecké knihovně, kde v tu dobu akorát vypsali konkurz pro znalce latiny. Dálkově vystudoval knihovnickou školu a pracoval jako knihovník až do 9. 1. 2005, kdy podlehl záchvatu infarktu.“

Syn Jan byl po návratu z vojny několikrát vyzván, aby zůstal na vojně trvale, a to jako bachař v borské věznici, a získal i další nabídky podobného druhu. „Když potřetí odmítl, zavolali si jeho otce na výslech a bylo mu řečeno, že pokud neovlivní syna a pokud ještě jednou odmítne, že to budou chápat jako jeho zásadní postoj. Syn tedy nastoupil nejprve jako poddůstojník, pak jako důstojník na Městské vojenské správě, kde pracoval dva roky v oboru evidence branců. V té době se většina branců snažila obejít povolávací rozkazy a různě se skrývali. Po jednom takovém nervovém vyčerpání dostal syn v kanceláři těžký epileptický záchvat a tím skončila jeho vojenská kariéra. Využil toho a vrátil se ke své profesi zemědělského technika. Oženil se, a protože měl dvě děti z manželství své ženy, které byly neustále nemocné z nevhodného plzeňského ovzduší, přijal nabídku na místo vedoucího zemědělského technika v Tachově, v tehdy velice preferovaném kraji. Tam zemřel o Velikonocích roku 2018 na trombózu a selhání ledvin.“

 

Proces, kterým vše začalo

Pozadím celého příběhu pamětnice Kamily Karníkové je však případ jejího otce Františka Maříka, narozeného 21. 11. 1904. JUDr. Mařík byl členem národně socialistické strany a působil přímo v jejím představenstvu. Současně byl jako odborář členem krajské odborové rady. „O závažných věcech tohoto představenstva se domlouval s ministrem Dlouhým a Stránským, přičemž šlo o akademické debaty na téma zachování odborů za každou cenu v případě, že by se u nás vrátila situace ke stadiu třetí republiky v roce 1945. Byl však zatčen současně se skupinou dalších. Jednak s poslancem Janem Dědem, JUDr. Vlastimilem Bártou a ještě s dalšími členy jeho skupiny, která byla obviněna z velezrady a sabotáže. V době, kdy Škodovka neplnila plán, bylo třeba, aby byla poskytnuta lidu alespoň hra. Když nebyl chléb, byly hry.

Na veřejném procesu v kině Elektra proběhlo přelíčení, při kterém se někteří účastníci otcovy skupiny viděli vlastně poprvé. Museli vypovědět to, co jim bylo při výsleších nařízeno. „V případě ostatních členů šlo o skutkovou podstatu, v případě mého otce šlo o podsunuté myšlenky, které on nikdy nepřiznal. Dosud totiž neznal další členy skupiny, ani návaznost na pražské podzemní hnutí doktorky Horákové, kterou taky osobně vůbec neznal. Jako přednosta Šimonkova fondu se staral jenom o děti úředníků Škodovky a další rodinné příslušníky, a ostatní věci mu byly pouze podsunuty, což nikdy nemohl strávit, protože v tom nespatřoval žádné hrdinství, protože skutečně se těch činů nedopustil. Snažili jsme se během jeho vazby xkrát žádat o snížení trestu, o obnovu procesu. […] Bylo nám to vždy zakázáno, a tak jsme byli jenom oběťmi šikany a zrůdnosti postupů, kdy příslušníci rodin zavřených byli šikanováni a terorizováni, jako kdyby nestačila ztráta jejich svobody.

Bezpočtukrát se nám stalo, že se otec ztratil. Psaní, které bylo vždycky jenom na povolenku, přicházelo zpátky. Speciálně k tomu byla vybírána období kolem Vánoc, přesně tak, jako když nás s matkou vystěhovali z bytu v Táborské ulici do sklepního bytu v Leninově ulici. Nějaký dobrák nám pozastavil vystěhovací dekret a nechal nám ho přinést až dva dny před Štědrým dnem, kdy přijelo malé nákladní autíčko s plachtou a tam se naložilo to, co se do toho auta vešlo. To ostatní po našem odjezdu rozkradli sousedé. Když jsme dojely do Leninovy ulice, zjistily jsme, že je zaplombovaná jak elektřina, tak plyn, ale naštěstí můj spolužák měl vozík, se kterým jsme přivezly alespoň uhlí z bývalého bydliště, aby se dalo zatopit, a během Vánoc nám zase hodní lidé umožnili svítit a topit.“

 

Všechno zlé je pro něco dobré

Když matku pamětnice vyhodili ze školy, dostala od pracovního úřadu dvě nabídky – buď může pracovat jako biletářka, nebo jako kuchařka v kojeneckém ústavu. Vybrala si druhou možnost. „Bylo to velké štěstí, protože při lékařské prohlídce, která s tím souvisela, u ní zjistili tuberkulózní podkličkový nález, protože celý poslední školní rok měla v první lavici děvčátko s otevřenou kavernou – byla to těch Kočků, provazolezců, dcerka. Okamžitě byla poslána do sanatoria, kde byl ten případ po dvou letech klasifikován. Od té doby už se nikdy neobjevil. Naštěstí už po těch dvou letech nastal její důchodový věk a dobře dožila do 92 let.“

 

Víra a naděje jako motor

Maminka Kamily Karníkové byla převorkou třetího řádu sv. Dominika. To byl další škraloup, který rodina u komunistů měla. V té době se stupňovala averze proti všemu duchovnímu, nejen proti náboženství. „A tak to, co nebylo dědictví otců, to bylo dědictví matek.“

Kamila se od dětství pohybovala v prostředí katolického skautingu, od osmi let zpívala ve sboru paní učitelky Rimpouchové a také se přátelila s prof. Milenou Ulmanovou-Koulovou, která byla mj. básnířkou a hlavně její profesorkou ruštiny. Založila také v Plzni Studentskou katolickou akci. Kamila i několik jejích spolužaček byly jejími členkami. „Pomocí těchhle lidí, na které byl vždycky spoleh a kteří vždycky včas vytušili nebezpečí, které se latentně připravovalo a pak propuklo, jsem se mohla se svou rodinou vyhnout řadě nepříjemností. Nevyhnuli jsme se však tomu, že když zavřeli prof. Koulovou, byl nám zakázán dominikánský kostel jako takový.“

Vzhledem k tomu, že Kamila Karníková chodívala do nemocnice, kde pracovala, kolem redemptoristů, často je navštěvovala. Díky tomu, že se učila hrát na klavír a sólovému zpěvu, záhy se stala členkou chrámového sboru redemptoristů a tam také poznala svého manžela. „Manžel tam byl od studentských let. Tehdy se to totiž považovalo za určitou čest, když tam někdo do toho sboru byl pozván. U redemptoristů jsme pak měli i svatbu. Starší syn tam byl pokřtěn, mladší u dominikánů.“

Kamilu Karníkovou po celý život doprovází naprosto neotřesitelná naděje, že se všechno zlé obrátí v dobré. To jí pomohlo překonat všechna životní příkoří. „Měli jsme jediné přání. Ne pomstu. Neměli jsme komu vděčit za ty nepříjemnosti, kromě těch satanských sil, které se skrývají za ideologií tehdy velké strany. Ale vždycky jsme si přáli jediné – aby se otec vrátil. A to se nám podařilo.“