Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Karmazín (* 1949)

• narozen v roce 1949 v Jablonci nad Nisou

• od dětství se věnoval sportu, především orientačnímu běhu

• roku 1964 se zapojil do ilegálního skautského oddílu

• v srpnu 1968 zažil okupaci Liberce vojsky Varšavské smlouvy

• 1969 byl s oddílem orientačních běžců ve Švédsku

• pracoval v podniku Autobrzdy v Liberci

• během normalizace členem horolezeckého oddílu i oddílu TOM

• v listopadu 1989 organizoval v podniku generální stávku

• po revoluci opět obnovoval skauting v Jablonci nad Nisou

Petr Karmazín se narodil v roce 1949 v Jablonci nad Nisou jako nejmladší ze tří dětí manželů Karmazínových, měl ještě staršího bratra a sestru. Tatínek původně pracoval na finančním úřadě v Berouně a po válce dostal nabídku odejít v rámci osidlování pohraničí za prací buď do Teplic, Chebu, nebo do Jablonce nad Nisou. Vybral si Jablonec.

Baghéra

Oba rodiče byli členy sociální demokracie. Po komunistickém puči v únoru 1948 se strana nuceně sloučila se stranou komunistickou. Manželé Karmazínovi se tak stali komunisty. Když v roce 1968 začal na povrch vycházet rozsah procesů v padesátých letech, Petr s otcem na několik měsíců přestal mluvit. Nedokázal tehdy pochopit, proč ze strany nevystoupili.

Ani Petrův starší bratr nebyl z poměrů v republice nadšený. V roce 1956 měl akorát před maturitou, když se jeho kamarád ze smíšeného česko-francouzského manželství rozhodl, že se pokusí odejít přes Polsko do Francie. Ještě s dalšími kamarády chtěli emigrovat s ním. „Před odchodem vytiskli nějaké protikomunistické letáky a roznesli je po Jablonci. Někdo je ale udal. Povedlo se jim přejít do Polska, ale jeden z nich dostal po cestě zápal plic, tak se s ním vrátili na naše území. Tady je chytli. Bratr dostal dva roky, odkroutil si je v uranových dolech,“ vzpomíná pamětník. Následovala ještě dvouletá vojenská služba u technických praporů.

Oba Petrovi starší sourozenci chodili ještě před komunistickým pučem do Skauta a i Petr vždy tíhl k přírodě a ke sportu. Hrál volejbal, dva roky dělal atletiku, krátce byl v parašutistickém kroužku a nakonec jako dorostenec zakotvil u orientačního běhu. V polovině šedesátých let se i on připojil k tehdy ilegálním skautům a dostal přezdívku Baghéra. Na začátku roku 1968 už se do fungování skautského oddílu v Jablonci nad Nisou zapojil naplno. „Vyrostl jsem v tom a odmalička jsem k tomu tíhl. V osmašedesátém jsem cítil potřebu to rozjet.“

Jestli chci závodit, musím to podepsat

V červnu roku 1968 Petr Karmazín odmaturoval a nastoupil do podniku Lesostavby Liberec. V té době se stavěly bytové jednotky v Josefově Dole a Petr vedl skupinu dělníků, převážně z Polska.

21. srpna 1968 ráno vstal a jako obvykle si pustil rozhlas po drátě. Když slyšel zprávy o okupaci, myslel si, že hrají nějakou válečnou rozhlasovou hru. „Rodiče, jak byli vycvičení z války, tak dobře věděli, že to všudypřítomné hučení jsou letadla, která letí na Prahu.“ Petr vyrazil do práce, ale na místě zjistil, že jeho dělníky už ráno nepustili přes hranice. Z budky tedy zavolal na podnik do Harcova, co má dělat. Řekli mu, ať jde domů, a také se dozvěděl, že na náměstí v Liberci je velké shromáždění lidí a že už tam ráno někteří přišli o život. Petr sedl na motorku a místo domů se rozjel do Liberce.

Když tam přijel, bylo v Liberci na náměstí opravdu plno a směrem od Chrastavy jezdily kolem radnice tanky a obrněná vozidla. „Všichni Rusům hrozili pěstmi. Když jsem odcházel, vracel jsem se do Pražské ulice. Byl jsem asi padesát metrů od náměstí, když jsem slyšel hroznou ránu a střelbu. Lidé okamžitě zalehli nebo naskákali do průjezdů. Pak jsem viděl, že jeden z tanků naboural do podloubí domu na náměstí, nejspíš dostal smyk na dlažbě. A jak to vojáci nečekali, začali střílet. Zastřelili nějakou paní a jeden zedník ode mne ze stavby měl průstřel lýtka.“

Uvolněná atmosféra v zemi dostala tvrdý zásah a komunisté začali utahovat šrouby, společnost se měla opět „normalizovat“. Ještě v roce 1969 odjel Petr Karmazín s lyžařským oddílem na závody do Švédska. O emigraci neuvažoval. Na každodenní komunistický útlak si člověk postupně zvykl, zvlášť když v něm odmala vyrůstal. Na vojnu naštěstí kvůli potížím s ušima nemusel. „Když mi u komise oznámili, ať jim to nemám za zlé, že mě neberou, dával jsem si dobrý pozor, aby na mně nebylo znát, jakou mám radost,“ usmívá se pamětník.

Jako všichni ostatní musel v roce 1970 absolvovat v zaměstnání prověrky. V té době již pracoval v Autobrzdách v tehdejší Gottwaldovce, dnešní Podhorské ulici, v oddělení projekce a zároveň byl členem reprezentace v orientačním běhu na lyžích. „Všichni jsme museli postupně jít do místnosti k tomu vyhrazené a tam před komisí říct, že se vstupem vojsk do republiky souhlasíme, a podepsat papír. Mě před tím varoval můj vedoucí, že jestli chci ještě závodit, musím to podepsat,“ popisuje pamětník. Lidé na sebe v podnicích donášeli a najednou měli výhody ti, co byli loajální k vládě. Z dělníků se stávali vedoucí závodů, vedoucí závodů byli propouštěni.

Ze skautů horolezci

V roce 1970 komunisté podruhé zrušili Junáka. V Jablonci nad Nisou oddíl zcela zanikl, v Liberci se skautské oddíly podařilo skrýt do tělovýchovných jednot a turistických oddílů. „Jablonec je malý a KSČ na skautské aktivity dobře viděla a lidi, kteří se na nich podíleli, často vyhodila z práce nebo je jinak šikanovala. V Liberci ta kontrola nebyla tak velká a oddíly sice patřily třeba do turistického oddílu, ale programově si dál dělaly skauting.“

Petrova skautská parta z Jablonce se ale tak docela nerozpadla a společně začali lézt. Protože v chráněné krajinné oblasti směli lézt pouze organizovaní horolezci, vstoupili do oddílu Liaz a říkali si Junácká horolezecká družina Jablonec. „V tom oddíle byla tenkrát sdružená špička československého horolezectví,“ říká pamětník.

V roce 1971 se Petr Karmazín oženil a narodily se mu dvě dcery. Definitivně se rozhodl, že z republiky neodejde, že jeho místo je tady. Nadále pracoval v Autobrzdách a jak sám říká, když nebyl ve straně, i výhody poskytované komunistickou vládou na podporu rodin a výstavby se často měnily v nevýhody. „Vzal jsem si na stavbu domu nevratnou půjčku třicet tisíc korun. Ale musel jsem podepsat, že budu v Autobrzdách pracovat dalších deset let. Za tu dobu mi ani jednou nezvedli plat a vedoucí vždycky říkal: ‚No, víš, kdybys byl ve straně, tak bych ti ho i zvedl.‘“

V osmdesátých letech se Petr Karmazín začal opět věnovat ilegálnímu skautingu a vedl k němu i svoje dcery. V roce 1983 se dostal na tábor, který vedl Miloš Zapletal, velká postava českého skautingu. Dohodl se s ním na výpomoci při vedení jednoho skautského tábora a tím se dostal do libereckého oddílu TOM (turistický oddíl mládeže), jehož předsedou byl Miloslav Nevrlý. V Tomíku měl i obě dcery a působil v něm až do roku 1990, poté pomáhal s obnovou skautských oddílů v Jablonci nad Nisou.

V listopadu 1989 zorganizoval v podniku generální stávku, ale měl strach, zda ho za to nevyhodí. „Až do konce roku 1989 nebylo jasné, co z toho bude. Zda zase nepřijedou Rusové,“ sděluje pamětník.

Petr Karmazín žije dodnes v rodném Jablonci nad Nisou a mladé generaci vzkazuje především to, aby se o politiku zajímala. „Největším problémem jsou dneska dezinformace. Úplně vás otráví a pak už nevíte, co je pravda. Svoboda je hezká, ale dá se lehko ztratit.“