Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Karlín (* 1931)

• narozen 30. června 1931 v Brně

• od dětství žil v pražských Klánovicích

• po maturitě zaměstnán v podniku zahraničního obchodu

• roku 1961 byl propuštěn

• roku 1990 zvolen starostou Klánovic

• v roce 2024 žil v Klánovicích

Mrzí mě, že jsem se ho neptal

Ivan Karlín se narodil 30. června 1931 v Brně do rodiny středního úředníka. Jeho tatínek bojoval čtyři roky na frontě během první světové války. „Strašně mě mrzí, že jsem se ho neptal, jaké to bylo,“ říká dnes s odstupem.

V roce 1935 se Ivanovi Karlínovi narodila sestra, což podle vzpomínek rodičů velmi nelibě nesl. „Sestřičku jsem i mlátil dřevěným kladívkem do hlavy za to, že mi sebrala popularitu.“ Rodina žila v Praze v krásném bytě na Letné a tatínek byl povýšen na centrálního ředitele peněžního ústavu v Praze. Na Letné nastoupil do školy už v době, kdy v Německu vládl Hitler a očekával se začátek války. „Chodili jsme do školy s plynovou maskou.“

Už jsou tady

Matka prožila první světovou válku v Brně a nerada vzpomínala na velký nedostatek jídla ve městě, takže prohlásila, že pokud má přijít další válka, tak chce být na venkově. V roce 1937 tak tatínek koupil pozemek v Klánovicích, které byli v tu dobu za Prahou. „S blížící se válkou tu táta začal stavět dům a v roce 1939 jsme se sem stěhovali.“

Na příjezd německé armády v březnu 1939 si pamatuje Ivan Karlín přesně. „Měli jsme tam v oknech takový pohyblivý okenice. Maminka ty okenice vytáhla a zavolala na mýho tatínka: ,Karle, už jsou tady!‘ a pod náma přijížděli Němci.“ Rodina se stěhovala do Klánovic a do druhé třídy už nastoupil Ivan Karlín tam.

Dej mi čestný slovo, že to nikde neřekneš

Z války si Ivan Karlín vzpomíná hlavně na zákaz poslouchání zahraničního rozhlasu. Na každém rádiu byl natištěn nápis, který oznamoval, že poslouchání zahraničního vysílání se trestá smrtí. „Jednou jsem se v noci připlížil z pokoje a viděl jsem, že táta poslouchá zahraniční rozhlas. Táta úplně zesinal a říkal: ,Ivane, už jsi velkej kluk, dej mi čestný slovo, že to nikde neřekneš.‘“

Všechny penziony v lázeňských Klánovicích byly zabrány pro ubytování Hitlerjugend, kteří ke konci války obsadili i klánovickou školu a Ivan Karlín se spolužáky museli docházet do sousedních Šestajovic. „Byli dost přezíraví a došlo i k několika potyčkám.“ I za války prožíval hezké dětství, jeho nejmilejší vzpomínka pochází právě z doby války. „Moje nejhezčí vzpomínka na dětství je na rok 1941, kdy jsem měl desáté narozeniny, dostal jsem kolo a knihu Hoši od Bobří řeky. Sedl jsem si tady na terasu a tu knížku jsem přečetl na jeden zátah.“

Upřednostňovali dělnické kádry

Po roce 1948 byl otec propuštěn z kádrových důvodů z vedoucí pozice, časem o práci přišel úplně a živil se jako noční hlídač. Ivan Karlín nastoupil na gymnázium v Českém Brodě, ale pak přešel do Prahy na Lobkowiczovo gymnázium na Vinohradech. Do toho však přišla řada úprav středního vzdělávání a gymnázium, na které chodil, bylo zrušeno. Přešel tedy na gymnázium Na Smetance, další reforma zrušila sextu a septimu a maturitu skládal na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské. „Chtěl jsem jít na vysokou školu, ale poměry byly tenkrát takový, že se upřednostňovali dělnické kádry,“ říká.

Tatínek dostával malý plat a Ivan Karlín měl v tu dobu už dva sourozence, takže bylo nutné, aby začal vydělávat peníze. Nastoupil tedy do podniku zahraničního obchodu Kovo. Do toho ale začala komunistická akce, kdy se měli navýšit pracovníci ve výrobě a Ivana Karlína přesunuli na hutě do Kladna. „Ze začátku jsem tam dojížděl z Klánovic, ale to bylo dost problematický, tak jsem tam pak bydlel ve svobodárně.“

Vyhodili jí, protože jsem byl její manžel

Po roce byl Ivan Karlín povolán na vojenskou službu a doufal, že po návratu se bude moct vrátit zpět do Kovo, ale sdělili mu, že musí ještě do výroby. „Do toho Kladna už se mi hodně nechtělo, tak jsem si zařídil, že jsem pracoval v Armabetonu Praha. Přidával jsem dvěma zedníkům a postavili jsme v Anglické barák.“

Po dvou letech se konečně vrátil zpět do podniku zahraničního obchodu, který sídlil ve Veletržním paláci. Tam se také v roce 1960 seznámil se svou budoucí ženou, která dělala manekýnu v Centrotexu. V roce 1961 se vzali. „Jako svatební dar jsem od podniku dostal výpověď,“ vypráví. Ivanovi Karlínovi totiž nepřidělili pas a bez něj byl pro podnik zahraničního obchodu neužitečný. Zároveň vyhodili i jeho ženu z Centrotexu. „Vyplynulo z toho, že jí vyhodili, protože já jsem její manžel. V tu dobu bylo velmi obtížný pro mě sehnat místo,“ vzpomíná.

Zrovna vynášeli jeho rakev ven

Nakonec mu pomohl kamarád, který mu nabídl, aby se stal stěhovákem v Nábytku Praha, tam pak následující čtyři roky stěhoval nábytek a následně si našel práci jako taxikář, což dělal sedm let. „Zrovna 20. srpna 1968 jsem dostal rito na letiště, tam jsem vysadil toho pasažéra a vidím, jak kousek stojí velký americký auto s americkou vlajkou, což bylo auto amerického velvyslance, se kterým jezdil můj kamarád.“ Ivan Karlín se začal s kamarádem bavit a ten říkal, že už dvě hodiny čeká na amerického velvyslance, který na letišti jen chodí sem a tam. Tu noc proběhla invaze armád Varšavské smlouvy do Československa.

Ivan Karlín se o invazi dozvěděl brzy ráno, když mu volal jeho bratr, že zemi okupují Rusové. Jeho žena a děti byly u jeho rodičů v Klánovicích, on nejdřív běžel nakoupit zásoby, kdyby začala válka, a pak jel za nimi. V Klánovicích už byly ulice plné sovětských vojáků. Taxík řídil Ivan Karlín i o několik měsíců později, když zrovna probíhal pohřeb Jana Palacha, který se upálil na protest proti rezignaci obyvatel vůči okupaci „Projížděl jsem kolem filozofické fakulty, odkud zrovna vynášeli jeho rakev,“ popisuje. 

Jedeme domů nebo tady zůstaneme?

V roce 1975 se Ivan Karlín rozhodl zkusit vyjet s rodinou ke kamarádovi, který žil ve Francii u moře. Velmi dlouho čekal na výjezdní doložku, získala ji jeho žena a on stále nic. Každý den se chodil do Bartolomějské ulice ptát, jak to vypadá, a zdálo se, že neodjedou. Jednou tam potkal známou a ta mu to do druhého dne zajistila. „My jsme vyjeli z toho marasmu komunistickýho do tý Francie. Děti byly nadšený, doteďka je to jejich nejkrásnější zážitek, a když jsme jeli zpátky, tak jsem na hranicích zatáhl ruční brzdu a říkám: ,Tak jedeme domů nebo tady zůstaneme?‘“

Karlínovi se nakonec rozhodli vrátit do Československa a Ivan Karlín tohoto rozhodnutí nelituje, když vidí osudy přátel, kteří emigraci zvolili. „Prožili tam třeba i zajímavej život, ale mají problém, protože teď už chtějí být tady, ale tam mají děti a vnoučata, kteří už zase patří do té země,“ říká.

Po sedmi letech u taxislužby se Ivan Karlín rozhodl změnit práci. „Pak už jsem začal jezdit trochu jako automat, tak jsem si říkal, že už by to mohlo být nebezpečný.“ Opět mu pomohl kamarád, se kterým se potkal. Nabídl mu práci v hospodě na Vikárce a Ivan Karlín tam nastoupil jako číšník. Kvůli práci se v oboru vyučil a v hospodě pracoval dalších patnáct let. Před revolucí ze zdravotních důvodů opět změnil povolání a pracoval v komunálních službách. „Přišla revoluce a zvolili mě starostou, to jsem dělal pět let.“

Ještě jednou bych se vrátil do toho nadšení

Sametovou revoluci prožíval Ivan Karlín s nadšením a každý den jezdil na demonstrace do Prahy. „Kdybych mohl cestovat časem, tak bych se vrátil ještě jednou do toho nadšení v roce 1989 a pak pokračoval poučený z těch důsledků, co nastaly.“ Po sametové revoluci pracoval Ivan Karlín pět let jako starosta Klánovic. „Být starostou není jednoduchý, všichni se domáhají jen svých práv a nikdo nemá žádný povinnosti.“ Po skončení mandátu se rozhodl, že už v práci pokračovat nechce. „Všechno se to začalo politizovat a já jsem absolutně apolitický člověk, takže jsem odmítl dál kandidovat.“ Odešel do důchodu a kamarádovi pomáhal s ekonomickým vedením firmy.

Ivan Karlín celý život moc rád lyžoval. Po revoluci si užíval cestování hlavně do lyžařských destinací. S partou kamarádů jezdil pravidelně lyžovat v únoru do Itálie a v březnu do Francie. Ivan Karlín působil i jako lyžařský instruktor. Dnes (2024) žije v Klánovicích.