Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Karika (* 1960)

• narodil se 24. října 1960 v Ústí nad Labem jako nejmladší z devíti dětí

• jeho prarodiče přišli jako první z rodiny z cikánské osady na Slovensku

• v roce 1968 se rodina dostala do problémů kvůli otcovu konfliktu s komunistickým funkcionářem

• pamětník se vyučil v oboru soustružník a mechanik strojů

• v letech 1979 až 1981 vykonával základní vojenskou službu u raketového pluku v Mariánských Lázních

• po vojně vystudoval dálkově Střední dopravní průmyslovou školu v Teplicích

• v roce 1989 se účastnil demonstrací za čistý vzduch v Teplicích

• od roku 1989 podnikal ve stavebnictví, později v akvaristice

• v roce 2009 vstoupil do komunální politiky

• v roce 2021 žil v Ústí nad Labem a věnoval se charitě

Karel Karika pochází z romské rodiny, ve které bylo devět dětí. Dětství strávil částečně v domě svých prarodičů v Žižkově ulici v Ústí nad Labem, kde se narodil 24. října 1960. „Ten dům si pamatuju, protože byl dost vybydlený a zůstaly tam už jen dvě místnosti, kde se dalo žít. Vzpomínám si na vyrabované místnosti, na nepořádek, který byl všude, běhaly tam myši a měl jsem z toho tehdy velmi špatný pocit,“ vzpomíná Karel Karika na dům, kam se jeho prarodiče v padesátých letech 20. století přestěhovali za prací v chemických závodech z obce Lastomír na Slovensku.

Postupně ze stejného místa za prací na severu Čech přijela většina jeho příbuzných. Všichni doufali v lepší život, než jaký tehdy vedli na východním Slovensku. „Byla tam velká chudoba, nebylo co jíst. Moje maminka i všichni její sourozenci pracovali na poli od rána do večera. Nikdo z nich nikdy nechodil do školy, nikdo z nich neuměl číst ani psát, s výjimkou jednoho strýce, který studoval. Na to můj děda velmi dbal, aby alespoň jeden z té rodiny byl vzdělaný,“ popisuje Karel Karika situaci svých příbuzných, jak si ji pamatoval z vyprávění svých rodičů.

Všichni, kteří na sever Čech odcestovali, dostali ubytování v městských bytech. Šlo o prostorné byty, přesto přesun z romské osady nebyl pro jeho rodinu jednoduchý. „Všichni, kteří přišli do Ústí, začali žít jiný život. Bylo to vidět na domě prarodičů, kam opravdu přišli se špatnými návyky, stejně jako dnes chodí rodiny z romských osad sem a nemají žádné dobré návyky. Tak to bylo i v naší rodině a podle toho dům vypadal. Když už pak dostali příbuzní své byty, tak se situace u všech změnila. Pravdou je, že jsme se pořád navštěvovali, byli jsme pořád v kontaktu, nikdo nežil úplně odděleně. Pořád se držely tradice, že starší mají pravdu, že se starší musí brát vážně a poslouchat.“

Migrace z východu Slovenska znamenala podle Karla Kariky pro členy rodiny obecně přínos. Oceňovali především možnost získat slušnou práci, možnost uplatnit se, vzdělávat se. Dočkali se lepšího jídla a lepšího života. Stěhování svých předků přirovnal k nedávnému masovému odchodu Romů do Velké Británie, šli zkrátka za lepším životem.

Pracovat se naučil už v dětství

Rodiče Karla Kariky se potkali v Ústí nad Labem. František se narodil v roce 1918 a Karolína v roce 1931. František Karika pocházel ze slovenských Kút. Během druhé světové války ho nacisté totálně nasadili na otrockou práci v Německu a po jejím skončení se usadil nejprve v Karlových Varech a poté v Ústí nad Labem. Otec na dobu strávenou v německém pracovním táboře vzpomínal jen nerad a málo. Měl však štěstí, že neskončil v koncentračním táboře jako řada jiných cikánů, považovaných nacisty za lidský odpad.

Romský holokaust je podle Karla Kariky tématem, které se musí pravidelně otevírat, protože svou tragičností odpovídá židovskému holokaustu. Každoročně 2. srpna si chodí se skupinou lidí do Terezína a do bývalého tábora Lety u Písku připomínat oběti romského holokaustu.

Matka Karolína byla až do roku 1965 v domácnosti. „Tehdy jsme začali celá rodina pracovat na ústeckém tržišti. Vstávali jsme v pět hodin, od šesti se pracovalo, pak se šlo do školy a pak jsme se zase vrátili na tržiště. O sobotách a nedělích se vyjíždělo na fotbalová utkání na stadion, kde jsme měli stánek.“ V dětství se Karel Karika naučil, že život je hlavně práce. Otec se živil jako údržbář v obchodním domě Sever a na tržnici a matka kromě práce v obchodě na tržnici také vyráběla nakládané okurky a pečené kaštany.

Rodina prý přišla v nemocnici o roční dítě

Karikovi prožili v době komunistického útlaku v roce 1959, rok před pamětníkovým narozením, rodinnou tragédii. Když byl Karlovým sestrám-dvojčatům jeden rok, šla s nimi matka na preventivní prohlídku a domů se vrátila už jen s jednou holčičkou. „Maminka přišla domů jen s Klárou. Alenku si tam nechali na pozorování a během dvou tří dnů zavolali, že Alenka zemřela a že už nám ji ani nemůžou ukázat, že je zpopelněná.“

Rodina nikdy nepátrala po tom, co přesně se tehdy stalo. Ačkoliv Karikovi nikdy neměli v rukou žádný důkaz, Karel Karika se domnívá, že tehdy šlo o běžnou praxi u mnohopočetných rodin, že se ztrácely děti. Téma ztráty starší sestry se v rodině Karikových stalo tabu.

Romské sebeuvědomění stát po roce 1948 systematicky potlačoval. Rodinám odebíral děti, přesunoval je do ústavní péče a Romové často nesměli mluvit v romském jazyce. Na romských ženách prováděli lékaři nucenou sterilizaci. Státní politika usilovala o co největší přizpůsobení se romské menšiny „bílé“ většině.

Také se sterilizací se rodina setkala. „Stalo se to mé nejstarší sestře Věře. Své první dítě měla v patnácti letech. Dala ji jako miminko do kojeneckého ústavu, odkud si ji vzala moje maminka až ve dvou letech. Sestra měla ještě další tři děti a zákrok jí museli provést po tom posledním dítěti. Ani nevěděla, že sterilizací prošla. Přišla na to při běžné kontrole u lékaře,“ komentuje Karel Karika osud dnes již zesnulé sestry.

Po roce 1968 zažil pocit méněcennosti

Až do čtvrté třídy základní školy si Karel Karika nevybavuje žádné zásadní negativní okamžiky života nebo jakékoli rasistické výpady proti svým blízkým. Zlom nastal po roce 1968, kdy se jeho otec postavil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tehdy fyzicky napadl komunistického funkcionáře – údajně profackoval nějakého tajemníka v Ústí nad Labem – a od té doby ho pronásledovala Veřejná bezpečnost. Propadl alkoholu a do konce života už vykonával jen podřadné práce.

„Otec se dostal na černou listinu a ve škole jsem začal mít obrovské problémy. Měl jsem učitelku, na kterou nikdy nezapomenu. Byla to velká rasistka, kvůli které mě museli přeřadit na jinou školu,“ vyprávěl Karel Karika a dodal, že tehdejší chování třídní učitelky vnímal jako obrovskou křivdu.

Podle svých slov patřil vždy k nejlepším ve třídě, ale nová učitelka jej jako romské dítě přehlížela a častovala jej nadávkami jako „ty parchante, smraďochu, špíno“. Karel Karika poprvé zažil pocit méněcennosti. Příslušníci Veřejné bezpečnosti opakovaně prováděli prohlídky jejich bytu, na což má Karel Karika drobné vzpomínky. „Vím, že táta říkal, že nesmíme doma zamykat, protože lepší než vyražené dveře jsou otevřené dveře. Občas k nám někdo v noci vniknul s baterkama, ale nikdy nic nenašli. Táta se scházel s různými lidmi po hospodách a bytech, ale k nám domů nikdo nechodil.“

Po roce 1968 začal pamětník poprvé vnímat politickou situaci v Československu. „Po základní škole pro mě nebylo ani učiliště, musel jsem nastoupit do práce. Teprve o prázdninách jeden můj mistr někoho přemluvil a dostal jsem se na učiliště, kde jsem se vyučil v oboru soustružník a mechanik strojů,“ vzpomínal Karel Karika. Po učilišti nastoupil k základní vojenské službě a až poté vystudoval Střední dopravní průmyslovou školu v Teplicích.

Na vojně jel s rakeťáky do Kazachstánu 

Karla Kariku odvedli v roce 1978 a o rok později narukoval do Mariánských Lázní k raketovému pluku 6020. Jak vzpomínal, od prvních dní se setkal s šikanou na všech úrovních, ale díky své fyzické zdatnosti byl na vojnu připravený. V rámci výcviku odjel v roce 1980 do Kazachstánu v tehdejším Sovětském svazu.

„Byla to neskutečná šaškárna. Nakládali jsme rakety a auta v Žatci na vagony a museli jsme to maskovat tak, že jsme transportovali jen auta. Pak jsme projeli celou republiku křížem krážem, pak na Moskvu a pak zase zpátky. Cesta tam a zpátky trvala skoro dva měsíce ve vlaku, všichni jsme tam zhubli, protože jsme měli pořád průjem. Vlastně celou vojnu jsem bral jako jeden velký průjem. Když jsme dorazili do Kazachstánu, byli jsme v polygonu ve stepi, tisíc kilometrů kolem nikde nic. Odtamtud jsme vyjížděli střílet rakety do pouště a montovat pyrotechniku. Já jsem byl pyrotechnik a řidič první třídy.“

V Kazachstánu Karla Kariku překvapilo nedůstojné postavení sovětských vojáků. Jak vzpomínal, dělali jen tu nejpodřadnější práci a žili v kasárnách ve špíně a v otřesných hygienických podmínkách.

Ve vojenské base pykal čtyři měsíce

Základní vojenskou službu znepříjemnilo pamětníkovi opakované věznění. Ve vyprávění pro Post Bellum udává jako hlavní důvod problémů návštěvu své sestry, která tehdy žila s partnerem v Německé spolkové republice. Za bratrem k útvaru do Mariánských Lázní přijela v mercedesu se západoněmeckou značkou.

„Byl jsem se všemi politruky na křížovém výslechu, ptali se mě, co jsem řekl a jak jsem to řekl. Pak jsem se nedostal sedmnáct měsíců z kasáren ani na vycházku. Utíkal jsem dírou, ale pak mě zase zavřeli, když na to přišli. V base uprostřed kasáren jsem pak byl opakovaně. Nasluhoval jsem čtyři měsíce, na Doupově jsem stavěl dřevěné sruby, které pak rozstřílely tanky.“

Vězení popisuje jako betonovou celu, kde se obzvlášť v zimě musel neustále pohybovat, aby se alespoň trochu zahřál. Když jeho vojenská služba skončila, vnímal ji jako svoji nejhorší životní zkušenost.

Po vojně se vrátil domů. Tvrdí, že vystudoval dvě střední školy a získal dobrou práci. Koncem června 1989 vznikla petice Několik vět, v níž disidenti vyzývali komunistický režim kromě jiného k dodržování lidských práv, k dialogu a k obnově demokracie. Karel Karika uvádí, že ve svém podniku odmítl Několik vět odsoudit, a tak ho okamžitě propustili. Hned poté prý začal jako drobný podnikatel pracovat ve stavebnictví. „Do konce roku jsem vydělal milion korun,“ prohlašuje pamětník.

Koncem osmdesátých let pořádal Karel Karika doma hudební a filmové večírky. „Tenkrát jsem byl asi jediný člověk v Teplicích, který měl satelit a video, oboje jsem dostal od sestry z Německa. Provozoval jsem nezákonnou hudební produkci, jak říkali policajti, kteří tam pořád chodili na kontroly. Navštěvovalo mě hodně lidí, včetně dýdžejů z celého kraje. Natáčeli si u mě písničky a objednával jsem pro ně tehdy přes sestru desky.“

Sametová revoluce byla naprosto euforická

V roce 1989, týden před sametovou revolucí, se Karel Karika účastnil demonstrace za čistý vzduch v Teplicích. „Myslím, že jsme tehdy revoluci nastartovali. Najednou bylo vidět, že se to dá. Měla to být malá demonstrace s maskami a transparenty. Tehdejší situace byla otřesná, mně se narodil syn v březnu 1989 a nemohli jsme s ním často chodit ven,“ popisuje Karel Karika dobu, kdy se kvůli škodlivinám v ovzduší nedalo v Teplicích a okolí skoro dýchat.

Demonstrace trvaly tři dny, od 11. do 13. listopadu, a pamětník při nich dostal obuškem. Demonstrace popisuje jako divoké a spontánní. Každý den se k protestujícím přidávalo více a více obyčejných lidí. Situace na severu Čech začala být kritická už v polovině října, kdy se stupňovaly smogové „pokličky“ nad krajinou. Elektrárny zamořovaly celou oblast a koncentrace oxidů síry a popílek mnohonásobně překračovaly limity. Pamětníci vzpomínají na žlutošedou páchnoucí mlhu a na to, jak vedení města jen opakovaně vydávalo nařízení, aby lidé nevětrali a nevycházeli z domu.

„Pocit beznaděje a bezmoci a neustálé atakování ze strany režimu se po sametové revoluci změnily v něco krásného. Svoboda byla najednou něco, co nikdo doposud nepoznal. To, že neexistovali estébáci, že policie nás má chránit...“ říká k revolučním událostem pamětník.

Nabytou svobodu vnímal jako velkou příležitost konečně začít žít svůj vlastní život. Zároveň přiznal, že se setkal nejen v rámci romské komunity i s opačným názorem. „Samozřejmě že socialismus přinášel lidem jistoty, které po roce 1989 začaly pomalu mizet. Byla to jistota, že člověk musel pracovat a že se stát o člověka opravdu postará. Já a moje rodina jsme ale v těchto jistotách nikdy nežili. My jsme ten život vždy brali tak, že se o sebe musíme postarat sami. Problém Romů je, že my žijeme ten den dnes. Dnes musíme žít naplno, protože bůh ví, co bude zítra. Socialismus nabízel jistotu, že i zítra bude dnes.“

Hned v roce 1989 začal podnikat

Z prvních vydělaných peněz pamětník začal po revoluci podnikat v akvaristice, u čehož zůstal až do roku 2009. Poté začal působit v ústeckém zastupitelstvu a věnoval se ekologickému a romskému aktivismu a charitě. Byl například spoluzakladatelem hnutí Ústí proti hazardu a stal se předsedou spolku Československá romská unie, který se snaží bořit zábrany mezi českou většinovou společností a romskou menšinou. Karel Karika se věnuje dobročinnosti, sám například vaří a rozdává jídlo chudým lidem.

„Byl bych rád, kdyby Romové pořád ctili své tradice, v něco věřili, měli v úctě starší a byli ochotní obětovat své pohodlí pro pohodlí druhého. Ale místo toho jsme se naučili závidět a nenávidět, což Romové dřív neuměli. Myslím si, že to je to nejhorší, co Romové mohli od většiny odkoukat. Závist a nenávist sráží romskou komunitu na kolena,“ uzavírá své vyprávění Karel Karika.