Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Karafiát (* 1957)

• narozen 16. února 1957 v Praze na Vinohradech

• svědek invaze vojsk Varšavské smlouvy

• ve dvaceti letech emigroval s přáteli do Velké Británie

• v Londýně prožil dva roky

• následně odešel do Kanady

• v 90. letech se vrátil do Československa

• roku 1997 se stal členem obnovené kapely The Plastic People of the Universe

• celý život se věnuje hudbě

• dodnes žije v Česku

Josef „Joe“ Karafiát se narodil 16. února  1957 na pražských Vinohradech, kde žil s rodinou do svých sedmi let. „Vůbec nic si z toho nepamatuju, maximálně mám fotky, kde běhám kolem rozbořenejch baráků,“ konstatuje pamětník. Následně se rodina Karafiátových přestěhovala do Prahy 6, vzpomíná, že na základní škole se hodně věnoval sportu, hlavně běhu a skoku do výšky.

Už to tady bylo nesnesitelné

Když bylo Josefovi jedenáct let, do Československa v roce 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy. „Máma mě vzala na Letnou a tam mně ukazovala: ‚Podívej, ty svině jsou tady.‘ Já jsem to ještě moc nevnímal, vím, že to bylo zděšení. Nikdo nevěděl, co se bude dít,“ vzpomíná Josef.

Po devíti letech základní školní docházky šel pamětník do učení, začal vnímat dění kolem sebe, vlivem svých přátel upustil od sportu a ponořil se do světa hudby. Poměrně brzy se rozhodl s přáteli emigrovat. „Mně bylo kolem dvaceti let, a to už to tady bylo úplně nesnesitelný,“ začíná vyprávění o své emigraci Josef. Prvním krokem k ní bylo získat devizový příslib, který pamětníkovi a jeho přátelům obstarala podplacená pracovnice banky. Pak už mohli zažádat o takzvanou výjezdní doložku, kterou také dostali, a vydali se na cestu vlakem do Frankfurtu, zatímco pamětník vezl v podrážce svých bot tisíc marek.

Z Frankfurtu už byla cesta náročnější, celá parta stopovala tak dlouho, až se dostala do vysněného Londýna. „My jsme prostě chtěli do Anglie. Nechtěli jsme se učit francouzsky nebo německy, ale anglicky,“ vzpomíná Josef. Po příjezdu nastoupil do místní jazykové školy, našel si byt a po roce, během kterého prodělal kvůli londýnskému počasí revma, si začal chodit přivydělávat muzikou, takzvaným buskingem (pouličním hraním) v metru. Vedle toho také dával hodiny hry na kytaru.

Druhý rok v Londýně, v době „železné lady“ Margaret Thatcherové, místní představitelé vlády chtěli, aby emigranti bez povolení k trvalému pobytu opustili zemi. A zatímco Josefovi přátelé povolení nakonec dostali, on sám nikoliv. 

Raději dělat svoji muziku

V české organizaci v Londýně pamětník potkal otce Langa, který mu zařídil přestěhování do Kanady, jelikož žádost o pobyt ve Spojených státech mu byla zamítnuta, protože v té době Amerika přijímala emigranty především z Německa, a ne již tolik z Anglie. Po překonání oceánu se pamětník ocitl v Ottawě a následně v Torontu. „Kanaďani jsou hodně otevřený. To bylo úplně jiný než v Anglii,“ vzpomíná na své přesídlení Josef.

Za nějaký čas měl také více energie a možností se zase věnovat hudbě, i když velké uplatnění zde nenašel, jelikož mu nebyl blízký koncept hraní převzaté muziky v barech, která byla v té době pro muzikanty hlavním zdrojem obživy. „Mě vždycky bavilo víc dělat svoji alternativní muziku, takže jsem neměl šanci se do těch barů moc dostat. Dělali jsme různý takový mejdany a tak jsme fungovali. Dodneška to tak vlastně funguje,“ konstatuje pamětník.

Tady byla absolutní svoboda

Po sametové revoluci se Josef do Československa vracet nechtěl, ale když onemocněla jeho matka, neměl jinou možnost, a tak byl již na počátku devadesátých let zpátky ve své rodné zemi. I když se ještě na chvíli do Kanady vrátil, nakonec v České republice zůstal a Kanadu navštěvuje dvakrát do roka. „Oproti západní Evropě tady byla v devadesátkách hrozná svoboda. Policajti byli zalezlí, ti měli strach. Tady byla absolutní svoboda, což bylo vynikající. Užívali jsme si to,“ vzpomíná Josef na svůj návrat.

Už v roce 1992 začal hrát se skupinou Garáž (později Tony Ducháček & Garage), s níž se vydával na turné do zahraničí, ať už to bylo Německo, Francie, nebo Spojené státy americké. Později hrál ve skupině Domácí kapela, která byla alternativním projektem Jana Brabce. Ten ho roku 1997 přizval jako hosta do legendárních The Plastic People of the Universe. Ti se po letech dali dohromady kvůli jednorázovému koncertu na Pražském hradě při výročí zveřejnění Charty 77, kam je pozval tehdejší prezident Václav Havel. Pro kapelu tohle setkání znamenalo impulz k jejímu obnovení činnosti a pamětník se stal sólovým kytaristou. S kapelníkem Plastiků Milanem Hlavsou také spolupracoval na jeho projektu Šílenství.

Díky The Plastic People of the Universe Josef Karafiát procestoval svět a setkal se také s Václavem Havlem, na kterého vzpomíná dodnes: „To byl umělec, hodnej chlap. Prohlásil, že je nehrající člen skupiny. A jednou za mnou přišel, bylo to v MeetFactory, a říkal: ‚Hele, já bych si s váma tady sednul.‘ Tak jsem mu přinesl židli. A tak si mezi nás sednul – nehrající člen.“

Vedle členství v řadě kapel má Josef Karafiát vlastní hudební projekty a před časem vydal bilanční album s názvem Joe Karafiát 1985–2015. Do budoucna plánuje opět cestovat a koncertovat, i když již s menší intenzitou než v předešlých letech. „Všechno jsem dal do hudební kariéry a nelituju toho. Nemějte strach, lidi,“ uzavírá Josef „Joe“ Karafiát své vyprávění.