Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník František Kaplan (* 1921  †︎ 2013)

• narozen 9. 11. 1921 v nizozemském Haagu

• otec Josef Kaplan v diplomatických službách

• pobyt v Marseille a v Bukurešti

• 1939 – odjezd otce z Bukurešti do Prahy, František Kaplan zůstal v Bukurešti u Heliodora Píky

• únor 1940 – přes Bejrút do Francie

• 4. 3. 1940 – narukování v Marseille

• 1940 – Agde, obrana Francie

• radistou u telegrafního praporu

• odjezd do Anglie

• parašutistický výcvik

• spojovací rota

• 1944-1945 – v Dunkerque u brigádních těžkých dílen

• únor 1945 – kvůli problémům se žaludkem v nemocnici v St. Omer, Warwicku a Hammersmithu

• náhradní těleso

• instruktorem v telegrafní četě

• 15. 5. 1945 svatba v Anglii

• práce na ministerstvu zahraničních věcí

• 1948 – natrvalo se usadil v Anglii

• zemřel 25. prosince 2013

V rodině diplomata

František Kaplan se narodil 9. listopadu.1921 v nizozemském Haagu, na své rodné město však nemá žádnou vzpomínku, jelikož otec Josef Kaplan sloužil v diplomatických službách a celá rodina se často stěhovala. Otec počítal s častým cestováním, a tak dopřál malému Františkovi vzdělání ve francouzské škole v Praze. Když byl ve třetí třídě, tak se rodina opět stěhovala, neboť otec byl přeložen do Marseille, do města budoucího Františkova odvodu do armády.

Poté, co František absolvoval francouzskou školu v Marseille, byl otec přeložen zpět do Prahy, a tak se přihlásil do francouzského gymnázia. V první polovině 30. let 20. století byl otec přeložen do rumunské Bukurešti a František Kaplan přešel do tamní francouzské střední školy: „To byla privátní škola a chodily tam děti dosti významných osob. Poslední dva roky, myslím, přišlo do třídy děvčátko. My jsme dostali varování, že tam přijde dosti velká osobnost. Bylo to děvče, které patřilo k rumunské královské rodině. (…) A byl to děvče, do kterého jsem se zamiloval.“

V Rumunsku se rodina Kaplanů poznala s rodinou Heliodora Píky. Pro mladého Františka měla tato známost dopad hlavně během válečné anabáze a také v celoživotní známosti s Milanem Píkou. V Rumunsku také založil František Kaplan oddíl československého skautu.

Odchod do armády

Po rozpadu Československa a vytvoření protektorátu Čechy a Morava byla likvidována i československá velvyslanectví. Tento osud neunikl ani velvyslanectví v Rumunsku, jehož vrcholným představitelem byl vyslanec Šeda. Otec Františka Kaplana byl v té době nemocný. „Matka mě vzbudila ve čtyři hodiny, šel jsem nahoru a dostal jsem se na střechu s úmyslem vzít lanko ze stožáru, na kterém se vztyčovala vlajka. Když jsem tam lezl, tak jsem měl jenom kleště a kladivo, a když jsem to přetrhl, tak jsem to lanko nemohl sundat a odstranit. Muselo tam zůstat. Až potom jsem se dozvěděl, co se stalo. Když přišli vztyčovat vlajku, tak museli nastoupit na nádvoří, to byly dvě budovy, budova velvyslanectví a budova konzulátu a mezi nimi byla zahrada. A všechno se dalo vidět z ulice. A co se stalo? Ten pán, Rumun, vztyčoval vlajky, tak šel nahoru. A byli tam všichni, jak zástupci německého vyslanectví, tak naši úředníci tam museli stát, aby vzdali čest vztyčování vlajky. A když ten Rumun přišel, tak najednou neměl žádné lanko, na které by mohl tu vlajku [upevnit].“

Po přebrání velvyslanectví odešel otec Františka Kaplana zpět do protektorátu, zatímco František Kaplan zůstal v Bukurešti: „A když jsem se loučil s otcem, tak mi dal facku. A potom jsme se objali. Dodnes nevím proč.“  Heliodor Píka zařídil Františkovi Kaplanovi byt, ve kterém bydlel společně s ruským kamarádem. Zpočátku František pokračoval ve studiu, ale pak se rozhodl odejít do armády. Svěřil se Heliodoru Píkovi a ten mu zařídil odchod z Rumunska, jednoho dne mu podal vzkaz, že odjíždí do Francie.

Obrana Francie

František Kaplan se dostal s kamarádem Zdeňkem Řezáčem[1] přes Constanz a Istanbul do libanonského Bejrútu, odkud odpluli do Francie. V Marseille dne 4. 3. 1940 vstoupil František Kaplan do 1. československé divize ve Francii. Následně odjel do Agde a byl přidělen do telegrafního praporu, se kterým odjel do Montpellier. Naučil se morseovku, ovšem francouzské radiostanice byly primitivní, stejně jako zastaralé francouzské uniformy.

Telegrafní prapor byl poslán na frontu za pěšáky, ale vojáci nedošli: „Když přišli [pěšáci] na frontu, tak požádali, aby tam byli posláni telegrafisté. Tak pro nás poslali. My jsme tam přijeli a druhý den už jsme odcházeli zase zpět na jih.“

Francie padla a vojáci se stahovali do přístavů, aby mohli odjet do Anglie. Telegrafní prapor se ocitl v Bordeaux, ovšem z tohoto francouzského přístavu již nemohli kvůli jeho uzavření odcestovat. Museli tak odejít do Le Verdon, kde našli belgickou loď: „Nalodili jsme až ráno. Noc jsme přežili. Bombardovali Bordeaux, to jsme viděli a slyšeli.“

V Anglii

Telegrafní prapor původně odjížděl z Bordeaux do Kanady, ale po rozhlasovém vysílání Edvarda Beneše, ve kterém oznamoval zprávu o tvořících se československých vojenských jednotkách, odjeli nakonec do Anglie, kde přistáli v Liverpoolu. František Kaplan vzpomíná na rozdíl mezi anglickou a francouzskou mentalitou – zatímco ve Francii se na vojáky dívali skrze prsty, v Anglii nebyl mezi vojákem a civilistou žádný rozdíl. V Anglii se František Kaplan přihlásil do školy, ale maturitu nesložil. Vrátil se k telegrafistům a prodělával další výcvik.

V kurzu pro radiomechaniky se seznámil se svou současnou ženou Hillary: „To byl první a jediný kurz, ve kterém byla děvčata. (…) Když jsme ráno nastupovali, tak naše skupina byla nedaleko, kde nacpaly děvčata. Byli jsme informováni, že tam přijdou a že je máme nechat na pokoji. A první den, když nastoupily, tak jsem se na ně díval a říkal [jsem si]: ,O tohle není žádný zájem.‘ A asi za takový tři dny po tom, co nastoupily, se tam najednou objevilo jiné děvče. A to byla ona. Jak jsme měli první zábavu, tak jsme se setkali.“

František Kaplan také prodělal v Anglii neúplný parašutistický výcvik. Přihlásil se, začal s parašutisty kurz u Manchesteru, cvičil na trenažérech, skákal u Ringway, ale pak zasáhla vyšší moc a František Kaplan byl z parašutistického výcviku odvolán: „Dříve jsem velmi litoval toho, že se o mě tak starali, že celou dobu nade mnou drželi ochrannou ruku. Jinak bych tady už pravděpodobně nebyl.“

V těžkých dílnách u Dunkerque

František Kaplan má na mysli především Heliodora Píku, který po celou dobu války nad ním držel ochrannou ruku díky přátelství s jeho otcem. Ochranná ruka zřejmě způsobila i skutečnost, že ačkoli byl František Kaplan zařazen do spojovací roty a prodělal telegrafický výcvik, byl nakonec zařazen do brigádních těžkých dílen, se kterými se účastnil obléhání Dunkerque. Ostatní telegrafisté byli rozesláni k jednotkám, ale František Kaplan byl jako radiomechanik v těžkých dílnách. Nebyl tedy v přímých frontových bojích: „Těžké dílny byly dost daleko od ostatních jednotek. My jsme byli víceméně osamoceni.“

Úkolem Františka Kaplana bylo opravovat radiostanice, které byly do těžkých dílen buď přiváženy, anebo je jezdil opravovat přímo k jednotkám. „My jsme měli velitele, který vůbec nevěděl, co dělá. My jsme byli každý samostatný. (…) To byla menší továrna, která nepracovala. Tam jsme byli ubytováni a měli jsme tam centrum.“

V náhradním tělesu

František Kaplan byl v únoru 1945 z těžkých dílen stažen do nemocnic v St. Omer, ve Warwicku a v Hammersmithu kvůli žaludečním problémům: „Já jsem byl v nemocnici, když válka skončila. Krásné a klidné oslavování. Ale pěkné. (…) To byla jedna pusa za druhou. Ty pobyty, které jsem měl v nemocnici, byly úžasné.“

Po propuštění z nemocnice v Hammersmithu odešel do náhradního tělesa, kde dosud probíhal výcvik vojáků. Sloužil jako instruktor pro radisty v telegrafní četě. To už však byl konec války a vojáci odjížděli zpět do Československa. František Kaplan však dostal vzkaz od Heliodora Píky, aby za ním odcestoval do Ruska. Z toho však sešlo.

V Československu

František Kaplan nakonec odjel do Československa, jeho novomanželka Hillary, se kterou se oženil hned 15. 5. 1945, putovala do svého nového domova vlakem. V Praze se setkal pouze se svou maminkou. Dozvěděl se, že se otec konce války nedočkal. Starý legionář z první světové války ještě stihl za války ilegálně rozšiřovat letáky, ale jeho život vyhasl ještě před německou kapitulací.

Po válce František Kaplan pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, zatímco manželka zůstala v domácnosti. Ještě v roce 1946 volil Československou národně socialistickou stranu, ale už chystal návrat do Anglie: „Já jsem nechtěl žít pod komunisty. Také byly potíže s tím, že jsem byl v západní armádě. Později jsem se dozvěděl, že mnoho z těch, kteří byli v západní armádě, na to doplatili. (…) Lidé, kteří byli mí šéfové, také byli potom komunisté.“  

S Heliodorem Píkou se po válce ještě několikrát viděl, stýkali se mimo jiné i v Černínském paláci na Ministerstvu zahraničních věcí: „Když se objevil v Černínském paláci, tak byl vždy členem skupinky a vždy, když mě uviděl, tak se té skupince omluvil, přišel ke mně a pohovořili jsme. A naposledy, co jsme se viděli, tak měl tu skupinku, a když jsme se setkali očima, tak se na mě podíval a povídá: ‚Nic, dneska ne.‘ A to bylo naposledy, co jsme se viděli. To už byl tehdy pod dozorem.“

Odstěhování zpět do Anglie

František Kaplan se na ministerstvu zahraničních věcí přihlásil o poslání do zahraničí, původně chtěl vycestovat do Švédska, ale ministerstvo ho hodlalo poslat do Washingtonu: „Na ministerstvu zahraničních věcí jsem měl kamarády, jejichž otcové znali mého otce. A například jeden z mých kamarádů – jeho otec byl druhým pánem na ministerstvu zahraničních věcí. (…) A když jsem byl s tím mým kamarádem, tak jsme nikdy nemluvili v jeho úřadě, vždycky jsme šli ven do chodby, abychom si promluvili. On i jeho otec samozřejmě věděli, že opouštím republiku. Šel jsem na britské velvyslanectví a tam jsem mluvil s konzulem, kterému jsem volně řekl, o co se jedná. Protože on zařizoval také odjezd ženy do Anglie, která původně jela jenom na dovolenou. A každý věděl, že tam zůstanou. Když jsem k němu potom šel, tak všechno zařizoval. I ten můj kamarád a jeho otec na ministerstvu zahraničních věcí taky věděli, že odcházím.“

V Anglii už na něj čekala žena s jedním synem, druhý syn se jim narodil krátce po příjezdu. František Kaplan pracoval v Electric Company, v současnosti žije se svou ženou v anglickém Warringtonu.

V roce 2011 natočil Martin Reichl, zpracoval Luděk Jirka

[1] Zdeněk Řezáč – narozen 21. 6. 1922 v Bělehradu, v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Dne 14. 4. 1940 byl v Marseille odveden do 1. československé divize ve Francii. Zúčastnil se obranných bojů ve Francii. Po jejím pádu odešel do Anglie, kde vstoupil do 311. perutě RAF. Dne 30. 8. 1943 zahynul při havárii po startu za cvičného letu v Beaulieu v Hampshire. Je pohřben v Praze-Bubenči.