Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kantorová (* 1941)

• narozena 30. dubna 1941 ve Vysokém Mýtě, kde bydlela v kasárnách

• svědkem odchodu německých vojáků a příchodu Rudé armády

• přestěhovala se a celý život žila v Olomouci

• navštěvovali je kněží sloužící v Pomocných technických praporech

• vystudovala obor laborantka na střední zdravotnické škole

• od roku 1959 laborantkou na kožní klinice Fakultní nemocnice Olomouc

• v roce 1968 obnovovala skauting v Olomouci

• účastnicí Jesenické lesní školy v srpnu 1968

• její bratr, kameraman František Valert, v roce 1969 emigroval

• po zákazu skautingu v roce 1970 dále s manželem tajně skautovala

• v roce 1997 šla do důchodu

Život přinesl Ludmile Kantorové mnoho bolestného. Ale vždy kolem sebe měla dobré lidi, často kněze, řeholníky a řeholnice, kteří jí pomáhali těžká životní období překonat, i když je samé pronásledovala totalitní vláda Komunistické strany Československa (KSČ). Ludmila nacházela útočiště ve své víře v Boha, v přírodě a službě druhým, které jako skautka a laborantka zasvětila život.

 

Dětství v kasárnách

Ludmila se narodila 30. dubna 1941 ve Vysokém Mýtě Ludmile a Františkovi Valertovým. Otec byl před válkou vojákem československé armády a v Protektorátu Čechy a Morava ho přeřadili do vládního vojska. S rodinou žil v kasárnách pod dohledem německých vojáků. Její nejranější vzpomínky patří konci války, když se v noci za zvuku sirény rychle oblékali a spěchali do krytu. Vzpomíná na odchod německých vojáků, kteří na dvoře kasáren na velké hromadě pálili všechny dokumenty i výbavu. Její bratr František si chtěl z hromady vzít nůž a ona s hrůzou sledovala, jak ho voják zahání puškou s bajonetem. „Když šla fronta, my jsme vyběhli vítat Rudou armádu. Vyběhli jsme na silnici, která vede k Praze kolem těch kasáren. Pamatuji se, že jsem měla červenou sukýnku, svéráz se tomu říkalo, a vyšívanou halenku v národních barvách. Najednou nějaký rachot, začalo se střílet. Maminka mě chytla a padli jsme do příkopu a tam jsme se schovávali,“ vzpomíná Ludmila na nebezpečné situace, které rodina šťastně přečkala.

Radost z konce války ale rodině kalila nemoc otce. Ten v předešlých měsících pomáhal partyzánům se zásobováním, protože měl schované auto. Při práci přechodil angínu a dostal zánět srdečního svalu. Ludmila vzpomíná, jak s matkou jezdily otce ošetřovat do nemocnice v Litomyšli. Také jela s jeho bratry, když otce převáželi do lepší nemocnice v Olomouci, ale ten cestou zemřel. Ludmila se s matkou a sourozenci přestěhovali za otcovými bratry do Olomouce, kde dva roky bydleli ve sklepním bytě a poté dostali byt po odsunutých Němcích v Olomouci-Neředíně. Matka byla vyučená švadlena a doma šila pro soukromníka Hubáčka z Prostějova, aby děti uživila a ty jí s lecčím pomáhaly. Těžké chvíle matka překonala díky své silné katolické víře v Boha, kterou předávala i Ludmile.

 

Touha stát se řádovou sestrou

Na základní škole měla Ludmila výuku náboženství tři roky jako povinnou součást vzdělání. Po roce 1948, kdy KSČ násilně převzala moc v zemi, se ale výuka náboženství na školách omezovala. Učil je kaplan z Olomouce-Hejčína Josef Lukáš, ale když dostal povolávací rozkaz na základní vojenskou službu, přeplaval Labe u Hřenska a zůstal v emigraci. „Do třídy přišly nějaké osoby a vyptávaly se nás na všechno možné i nemožné. Já jsem tvrdila, že si nic nepamatuji. Měla jsem školu od maminky, že se ubližuje kněžím a poslouchali jsme to řvaní v rozhlase,“ vzpomíná Ludmila na projevy státních prokurátorů při vykonstruovaných monstrprocesech s představiteli církve. Dále chodila na nepovinné hodiny náboženství.

Matka brala Ludmilu na návštěvy do kláštera řeholních bratrů dominikánů, kteří jí nahrazovali chybějícího otce. Chodily také k řeholním sestrám dominikánkám do velkého kláštera v Olomouci-Řepčíně. „Měly tam dobytek a všechno si dělaly samy. Mně se to hrozně líbilo, protože byly stále usměvavé. Já, malá holka, tak ony ke mně byly takové bezvadné. V tu dobu jsem říkala mamince, že bych také chtěla být řádovou sestřičkou a dokonce jsem tam začala chodit. Kdoví, jak by to dopadlo,“ vzpomíná Ludmila. V roce 1950 ale byly oba kláštery s dalšími několika sty řeholními domy uzavřeny při akci K a akci Ř z nařízení Ústředního výboru KSČ a více jak 6400 řeholníků a řeholnic bylo uvězněno do internačních táborů.

 

Vychovaná s pomocí kněží z PTP

Kněží a řeholníci museli nastoupit povinnou dvouletou vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP), kde místo cvičení se zbraněmi dostali těžkou práci na stavbách a v dolech. Po dvou letech je ale u PTP drželi dál na dobu neurčitou. V Olomouci se tak u PTP ocitla řada kněží a řeholníků, kteří se s matkou Ludmily znali. Když měli vycházky, přišli k nim na návštěvu trochu si odpočinout. „Někdy se jich sešlo i deset. Měli u nás v pokoji pod stolem ukryto nádobíčko, tedy kalich a patenu. Sloužili mši svatou téměř každý den u nás doma a střídali se,“ vypráví Ludmila. Její matka je vždy něčím pohostila a společně si vykládali. „Maminka jako válečná vdova měla tři děti. Dala nás studovat a vychovala nás dobře. Bylo to ale s jejich pomocí, protože oni ji podporovali a duchovně vedli,“ vzpomíná Ludmila na kněze, řeholnice a řeholníky, se kterými se po propuštění do civilu dále navštěvovali.

Po vychození základní školy se Ludmila rozhodovala, co dál. „Chtěla jsem jít na pedagogickou školu, jenomže mě nepustil pan ředitel. Zavolal si mě, že chodím do nepovinného náboženství, což se tam tehdy konalo z hejčínského kostela, že mně nedá doporučení. Tak jsem šla na zdravotnickou školu, na obor laborantka,“ vzpomíná Ludmila. Protože se dobře učila, dostala po maturitě v roce 1959 umístěnku na kožní kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci na pozici laborantky. Vdala se za Lubomíra Kantora a v roce 1962 se jí narodil první syn Lumír. Za dva roky se jí narodil druhý syn Aleš, který ale vážně onemocněl a ochrnul. Jezdila s ním na léčení a doma se o něj starala, ale v roce 1967 zemřel. „Bylo to kolikrát strašně smutné, ale krásné. Takový život, já jsem se ani vteřinu nikdy nenudila. S pomocí pána Boha,“ vypráví Ludmila.

 

Skautkou svobodně i tajně

Když byl v Československu po válce obnovený skauting, Ludmila chodila na schůzky a jela i na jeden tábor, než KSČ skauting v roce 1950 zakázala. Politické a společenské uvolnění poměrů začátkem roku 1968 umožnilo opětovnou obnovu skautingu. Nejen Ludmila, ale i její manžel měl za sebou bohatou skautskou zkušenost ze Zlína, odkud pocházel. Společně založili v Olomouci 7. chlapecký oddíl, a aby si doplnili vzdělání, jeli v srpnu 1968 na táborový kurz pro skautské vedoucí - Jesenickou lesní školu. V družné atmosféře nových možností je coby instruktoři učily kapacity skautingu Břetislav Škaroupka, Karel Kostroň a další. Tábor ale skončil tragicky. „To bylo dvacátého, já s jednou sestrou jsme asi ve čtyři hodiny v noci měly táborovou hlídku. Slyšely jsme hučení. Bylo nám už zima k ránu a říkala jsem si, že tady mrzneme a někdo si letí letadlem k moři, protože létala letadla nad námi jako šílená. Vůbec jsme nevěděly, o co jde, ale fakticky byl nějaký hustší provoz, takže jsme jim záviděly. Z toho vyběhl ze stanu jeden bratr a říkal: ‚Jsou tady!‘“ vzpomíná Ludmila na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. S velkým smutkem a očekáváním dalšího zákazu skautingu předčasně zapálili závěrečný oheň už v poledne a jeli domů.

Ludmila dál vedla s manželem skautský oddíl a v roce 1969 jeli na tábor. Další rok proběhl poslední tábor před opětovným zákazem skautingu, ale na ten už Ludmila nejela, protože čekala dceru Petru. Ona i manžel museli v práci projít politickými prověrkami a oba vyjádřili nesouhlas s invazí. Pro ni jako laborantku to neneslo následky, ale manžel, povoláním učitel, se později nemohl ucházet o pozici ředitele školy. V roce 1973 spolu se skautskou rodinou Navrátilových koupili srub nad městem Jeseník, kam začali zase se skauty tajně jezdit. U srubu postavili indiánský stan teepee, nosili kroje a měli program ve skautském duchu. Protože byl skauting zakázaný, mohlo mít jejich odhalení vážné následky. Srub ale stál skrytý uprostřed divoké a krásné jesenické přírody a nikdo ho nemohl najít bez přesných instrukcí. Ludmila je ale přesvědčena, že o jejich skautování věděl uliční výbor. Jednou se také dozvěděli od známého, že se na ně u výslechu vyptávala Státní bezpečnost. „Papíry, které byly závadné v uvozovkách, tak syn splachoval do WC, takže jsme museli potom volat někoho, aby nám to tam protáhl, protože se to ucpalo,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Ludmila.

 

Bratra viděla už jen jednou

Bratr Ludmily, František Valert, vystudoval kameru na FAMU a spolupracoval s významným režisérem Zdeňkem Podskalským. Natočil s ním řadu filmů, například pohádku Šíleně smutná princezna a satirické komedie Bílá paní a Světáci, které kritizovaly hospodářskou, společenskou a politickou situaci v Československu. V roce 1969 emigroval a dostal se do USA, kde po čase získal práci profesora filmové a televizní tvorby na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. „Jeho filmy byly na indexu, nesměly se dávat. Potom se dávaly, ale jméno František Valert tam nebylo. Byli tak důslední, že to jméno dali pryč, protože emigroval,“ vzpomíná Ludmila. Bratra neviděla téměř dvacet let a československé úřady mu nedovolily přijet ani na pohřeb jejich matky. Do rodné vlasti se podíval už jen jednou, v roce 1988. „Maminka vždycky říkala, že Němci jí vzali manžela, protože to bylo v roce 1945 a syna jí vzali Rusové,“ vypráví Ludmila.

Generální stávky vyhlášené v reakci na násilné potlačení manifestace 17. listopadu 1989 v Praze se zúčastnila v Olomouci i Ludmila. Změna režimu ještě nebyla jistá a situaci stále monitoroval Sbor národní bezpečnosti připravený na pokyn zasáhnout proti stávkujícím. „Já jsem si tam sedla na římsu u divadla a rozbrečela se. Dostala jsem úplně strach, že se to zase nějak zvrátí a bude to zase tak nepříjemné a špatné,“ vzpomíná Ludmila na svou reakci po zkušenostech z roku 1968. Totalitní vláda KSČ ale padla a došlo ke změně režimu. Manžel znovu obnovoval skauting a stal se instruktorem Jesenické lesní školy. Její děti zase vedly 7. oddíl, který ona v roce 1968 zakládala. S dalšími oldskauty založila oddíl Ostříži a společně se scházeli a jezdili do přírody. Stále pracovala v nemocnici až do roku 1997, kdy šla do důchodu.

 „Vzkazuji všem, ať si hrozně váží svobody, protože to opravdu nebylo lehké. Hodně lidí se přetvařovalo. U nás v rodině jsme se snažili, ale je pravda, že jsme nechodili se vším ven. Různé věci se neříkaly. Ať si toho váží a ať si váží přírody,“ sděluje Ludmila, znepokojená stále zhoršujícím se stavem životního prostředí. Máme si vážit také zdraví, které je s přírodou propojené. „Kdo má víru, to je hrozně krásná věc. To drží člověka nad vodou ve všelijakých trablích. Já jsem ztratila syna, měl necelé tři roky. Opravdu mě to drželo, ať se děje, co se děje. Je to nádhera - věřit. Škoda, že většině lidí je to upřeno. Ale je to pěkná věc, tak bych radila se nad tím zamyslet,“ dodává závěrem Ludmila.