Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kandráč (* 1976)

• narozen 12. října 1976 v Ostravě v romské muzikantské rodině

• v útlém věku se začal učit hrát na bicí, pak na akordeon a saxofon

• ve třetí třídě onemocněl a po vyléčení skončil ve zvláštní škole

• ještě jako školák začal hrát s rodinnou kapelou na oslavách a svatbách

• vyučil se v Ostravě malířem a natěračem

• asi pět let pracoval ve Vítkovických železárnách v Ostravě

• spoluzaložil skupinu Gipsy Mercedes a stal se jejím kapelníkem

• po vypuknutí pandemie covid-19 propagoval mezi Romy očkování

• v roce 2022 žil s rodinou v Ostravě a živil se jako hudebník

Jan Kandráč přišel na svět do tradiční romské muzikantské rodiny. Charakterizuje ji podle něj rodinná soudržnost, víra v Boha, úcta ke starším a vůdcům komunity, znalost romštiny a romské kultury, dodržování tradic a společné hraní. „Jsem hrdý na to, že jsem z takové rodiny. Bohužel se hodně Romů od tradic odklání. Nelíbí se mi to. Bolí mě to. Řada romských muzikantů už ani neumí romsky. Texty naučené nazpaměť komolí, protože jim nerozumí,“ říká Jan Kandráč.

Jeho děda, který se také jmenoval Jan Kandráč, pocházel ze Spišské Nové Vsi na východním Slovensku. Než se usadil v Ostravě, kočoval po republice. Byl to hudebník, saxofonista, který se podle pamětníka těšil velké úctě také proto, že neměl nouzi o peníze. „Vydělával si hraním, kromě toho pracoval ve Vítkovických železárnách a také obchodoval se vším možným. Byl schopen prodat člověku jeho vlastní ucho,“ popisuje dědu.

V jeho bytě u Vítkovických železáren se pravidelně scházela celá rodina ke společnému hraní. Pro pamětníka to byla nezapomenutelná setkání. „Děda měl obrovskou kuchyň, kde se vešla bicí souprava a nástroje. Koupil se kvalitní alkohol, připravilo dobré jídlo. Scházelo se nás tam i třicet. Tam mě poprvé posadili za strejdovy bicí. Mohlo mi být tak šest let. Bylo to krásné,“ vypráví.

Hráli, zpívali, bavili se. „Když se maminka s babičkou zvedly a začaly tančit, děda vždycky říkal: ‚Vidíš, Honzo, je to dobré. Když tancují, znamená to, že je naše hudba zaujala,‘“ říká. Skoro všichni z rodiny hráli na několik nástrojů, zpívali. Pamětníka učil otec, děda, babička i prababička ze Slovenska. „Hrála na bicí a akordeon. Když jsem tam byl o prázdninách a učil jsem se hrát na harmoniku, upozorňovala mě na chyby a ukazovala mi, jak hrát správně,“ vzpomíná.

Když jsem propagoval očkování, Romové mi nadávali

Nedávná pandemie koronaviru podle něj ukázala, jak je i romská komunita rozdělená. Jan Kandráč propagoval na facebooku očkování proti covidu-19, který se začal v Česku šířit na jaře 2020. Část Romů, která uvěřila zprávám, že vakcíny zabíjejí, mu za to začala nadávat.

„Útočili na mě. Dokonce mi vyhrožovali, že mě zbijí. Jako křesťan jsem nedokázal mlčet a dál jsem lidem říkal, aby se nechali očkovat. Věděl jsem, že na covid-19 začali zbytečně umírat i mladí lidé. I čtyřikrát týdně jsme totiž hráli na pohřbech. Měli jsme tolik objednávek, že jsme to nestíhali,“ vypráví. Těžký covid prodělala i třicetiletá partnerka jeho syna, která se také nešla naočkovat. Ležela půl roku v nemocnici, z toho čtyři měsíce byla v ohrožení života.

Jan Kandráč tvrdí, že v důsledku nepřátelství antivaxerů utrpěla i jeho práce. „Lidé mi rušili hraní, přišel jsem o hodně kšeftů. Říkali o mně, že jsem špatný člověk, když propaguji očkování, na které se umírá. S válkou na Ukrajině je to podobné. Hned poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, jsem vyvěsil na facebooku ukrajinskou vlajku, a už se do mě pustili. Je to velmi smutné, ale mnoho Romů věří Putinovi a jsou dokonce schopni dávat za pravdu nejhorším rasistům jako je Okamura nebo Vandas. Hltají jejich příspěvky a jsou skoro stejně agresivní. Nemůžu to pochopit,“ říká Jan Kandráč.

V první třídě se mnou nikdo nechtěl sedět v lavici

Jan Kandráč se narodil 12. října 1976 v Ostravě. Vyrůstal v části Vítkovice. Na svět přišel jako druhé z šesti dětí Jana a Věry Kandráčových. Otec pracoval v železárnách, kromě toho hrával s rodinnou kapelou i několikrát týdně hlavně na romských oslavách, svatbách či pohřbech. Uměl hrát na bicí, housle, kytaru, saxofon, akordeon. Zvláště jako akordeonista byl podle pamětníka výborný. „Bohužel, zemřel, když mi bylo 11 let,“ vypráví.

Na školu nemá Jan Kandráč moc dobré vzpomínky. Pamatuje si zklamání, které zažil v první třídě. „Nastoupil jsem do základní školy v Provaznické ulici. Spolužáci mi hned první den začali nadávat do cikánů. Nikdo se mnou nechtěl sedět v lavici. Soudružka učitelka mě posadila samotného úplně dozadu. Byl jsem z toho smutný, protože jsem se do školy moc těšil,“ říká.

Postěžoval si matce, která šla udělat do školy pořádek. „Vynadala celé třídě včetně soudružky učitelky. Také se tam rozplakala. Pak se to trochu zlepšilo,“ vypráví. Ve třetí třídě vážně onemocněl. „Měl jsem problém s játry. Byl jsem i na operaci, pak mě poslali do Mariánských Lázní. Léčili mě skoro dva roky. Po nemocnicích a v lázních mě trochu učili, ale za moc to nestálo. Soudružka učitelka vždycky přišla, něco mi zadala a šla pryč,“ vypráví.

Kvůli nemoci jsem chyběl ve škole, tak mě šoupli do zvláštní

Když se vyléčil a vrátil se do školy, měl v učivu velké mezery. „Skoro všechno jsem zapomněl, ale nebyl jsem blbý, snažil jsem se to dohnat, ale nestačilo to. Tenkrát to bylo tak, že když jsi něco neuměl, šup s tebou do zvláštní školy. Byla to katastrofa. Byly tam lehce retardované děti a já jsem byl normální! Byl jsem z toho v šoku. Opět jsem si postěžoval mámě, ale říkala, že to mám vydržet,“ vypráví.

Ve zvláštní škole zůstal až do deváté třídy. Zpočátku chodil do Ostravy-Hrabůvky, na druhém stupni přešel do velké zvláštní školy na náměstí Jiřího z Poděbrad ve Vítkovicích. „Tam bylo hodně Romů. Měl jsme naštěstí výbornou učitelku, která mě měla ráda. Učení mi šlo. Aspoň to bylo pro mě zadostiučinění. Hodně mě bavila historie. Druhá světová válka, to bylo moje,“ říká.

V dospělosti se zajímal také o to, jak za války trpěli Romové a kolik jich skončilo v koncentračních táborech. Od dědy z matčiny strany, který pocházel z oblasti Vranova nad Topľou, se dozvěděl, že i jemu a babičce šlo o život. „Jednou ráno přijelo do jejich vesnice gestapo. Nechali nastoupit všechny Romy na cestu před baráky a chtěli je postřílet. Mělo jít o odvetu za nějakou protiněmeckou akci romského partyzána nebo partyzánů. Děda vyprávěl se slzami v očích, že je zachránil starosta vesnice, který se za ně postavil,“ líčí Jan Kandráč.

Bylo mi trapně, když jsem musel hrát Kaťušu

Tím, že se podle něj neprávem dostal mezi zaostalé děti, se moc netrápil, protože ho ze všeho nejvíc zajímala muzika. Už jako školák začal hrát s rodinnou skupinou na romských oslavách a svatbách. S hudbou začal velice brzy. „Když mi byly asi tři, vzal jsem kýble, obrátil je a bouchal jsem do nich. Táta v tom slyšel nějaký rytmus a začal mě učit. Pak jsem se začal učit na harmoniku. A když mi bylo asi devět let, otec mi koupil saxofon,“ vzpomíná. Po otcově smrti se na matčino přání vrátil k akordeonu, ale nakonec si vybral jako hlavní nástroj saxofon.

Když v listopadu 1989 končila čtyřicetiletá vláda komunistické strany, bylo mu právě 13 let a revoluci si užíval. „Měl jsem radost, že bolševici padli a patřičně jsem to s kamarády oslavoval. Strhávali jsme nápisy ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. Hlavně jsem byl rád, že už nebudu muset hrát ve škole na akordeon Kaťušu a přednášet rudobolševické básně. Vždycky mi to bylo trapné, protože od dědy jsem věděl, že bolševici jsou zločinci,“ říká.

Do éteru svobodného Československa začala pronikat hudba ze Západu a doba podle něj přála také tradiční romské muzice. „Začalo se hodně hrát po hotelích a restauracích, a to nejen pro Romy. Ve vítkovickém hotelu Beseda jsme hráli skoro každý den,“ vypráví. Po absolvování zvláštní školy se vyučil malířem a natěračem. Začal chodit se svou životní láskou, kterou si vyhlédl už v osmé třídě. Když se s ní v 19 letech ženil, měli už dvě děti a třetí bylo na cestě.

Nastoupil jako dělník ve Vítkovických železárnách. Pracovní kolotoč, kdy chodil střídavě na ranní, odpolední a noční směny, ale nešel dohromady s životem muzikanta. „Kolikrát jsem šel z hraní rovnou do práce. Vydržel jsem to asi pět let. Pak jsem se už živil jenom hraním,“ vysvětluje. S klávesistou Zdeňkem Samkem založil na začátku devadesátých let skupinu Gipsy Mercedes. Když se Samko odstěhoval do Anglie, převzal roli kapelníka.

Utekli jsme se schovat před skinheady do fabriky

Devadesátá léta pro něj byla radostná, ale vzpomíná si i na odvrácenou tvář svobody, která se projevila vlnou extremismu namířeného proti menšinám. Hnutí skinheads se stalo postrachem Romů. „Od roku 1989 padlo několik desítek romských životů. Pamatuji třeba na smrt Milana Lacka z Orlové. Byl to příbuzný mého zpěváka z kapely. Skinheadi ho napadli a zbitého ho ještě přejelo auto. Pak to byla například vražda Otty Absolona ze Svitav. Také mého strýce skinheadi zmlátili tak, že půl roku marodil. Když se to vyšetřovalo, ještě mu vyhrožovali,“ říká Jan Kandráč.

Na vlastní kůži rasistický útok nezažil. Strach ale podle něj tehdy pociťovali snad všichni Romové. „Jednou si skinheadi naplánovali pochod Vítkovicemi. Hlavně holky a ženy začaly strašně vyvádět. Hromadně jsme se raději utekli schovat do závodu 2 v železárnách,“ vzpomíná. V průběhu nultých let se podle něj situace zlepšila, protože se zločiny s rasovým motivem přestaly bagatelizovat. „Neřekl bych, že je česká společnost hodně rasistická. Vyloženě rasistů je, myslím, jen malé procento, ale problém vidím v předsudcích, které má vůči nám většinová společnost,“ přemítá.

Vajda zasedá v luxusní kanceláři a oplývá penězi

Rodina Jana Kandráče je velká, čítá několik set lidí a má svého vajdu. „Hlavou naší rodiny je můj strýc Michal Kandráč. Je to úspěšný podnikatel ve stavebnictví. Jeho slovo má velký význam, vážíme si ho a věříme mu. Pomáhá nám i finančně. Scházíme se v jeho obrovské luxusní kanceláři, která je vybavená kamerami, a tam řešíme důležité záležitosti a problémy,“ říká.

Michal Kandráč šel prý příkladem, když se v dubnu 2022 objevili v Ostravě romští uprchlíci z Ukrajiny. Zemi napadlo v únoru 2022 Rusko v čele s Vladimírem Putinem. Před bombardováním uprchlo několik milionů lidí. „Strýc nám dal hned 15 tisíc, abychom jim nakoupili, co potřebují. S kolegy a kamarády jsme přidali další peníze a odnesli jsme jim na ubytovnu spoustu jídla, hračky pro děti. Byli vděční a dojatí,“ říká. 

Zdůrazňuje, že většina Romů nevěří ani těmto uprchlíkům. „Romové nevěří Romům, ale ruské propagandě. Jsem z toho opravdu smutný,“ dodává.

K romským tradicím patří romské soudy, na kterých komunita řeší, když se někdo dopustí prohřešku vůči jinému Romovi, například podvodu nebo nevěry. Tyto soudy běžně pořádají olašští Romové, ale i rodina Jana Kandráče k nim někdy zasedá. „Romských soudů se účastním. Běžným trestem pro hříšníka je zaplacení odškodného. Největší trest je vyloučení z komunity,“ říká. Ve své rodině také dbá na tradiční průběh různých oslav. „Na oslavách mají sedět ženy a muži zvlášť. Stále to dodržuji. Bohužel, moji vnuci od toho upustili,“ říká.

Neexistuje, aby rodina vydala nevěstu jen tak

Zvláště si zakládá na zachovávání svatebních rituálů. „Ženich by minimálně dva dny před obřadem neměl vidět nevěstu. Teprve v den, kdy se jde do kostela, ženich přijde s celou rodinou pro nevěstu k její rodině,“ tvrdí. „A neexistuje, aby ji rodina vydala jenom tak. Hraje se takové divadlo. Ženich chce vidět nevěstu a oni mu schválně podstrkují jiné krásné holky. Asi hodinu se tak dohadují, než rodina nevěsty ukáže tu správnou dívku. Pak si rodiny připijí a slavnost pokračuje. Je to krásné.“

Romské svatby bývají velké a bohaté. „Jídla je na stolech tolik, že přes ně nevidíte na člověka, který sedí naproti. O půlnoci se jdou novomanželé převléct. Nevěsta si místo bílých šatů obleče červené, ženich si vezme červenou košili a jdou tančit. A my ostatní jim házíme na parket dary. Předtím se opět hraje menší scénka o tom, jak se má nevěsta starat o domácnost, a že svatebčané na to mají přispět. Novomanželé tancují a ostatní jim házejí peníze nebo zlato,“ popisuje.

Ideálem Jana Kandráče jsou Romové, kteří ctí tradice a jsou vzdělaní. „Ve vzdělání vidím budoucnost. Jen vzdělaný člověk umí čelit dezinformacím, které se kolem nás šíří. Jen vzdělaný člověk dokáže oponovat lidem, kteří mají vůči nám předsudky. Hlavně přes muziku mám přátele po celé Evropě a znám Romy například ve Švédsku a Norsku, kteří jsou vzdělaní, přitom neztratili své romství. Jeden den učí na univerzitě, druhý den jdou na romský soud,“ říká Jan Kandráč. Budoucím generacím vzkazuje, aby ani v globalizovaném světě nezapomínaly na svůj jazyk, kulturu a tradice.