Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na samotku ho zavřeli v sedmnácti letech. Cítil tam, jak ho Bůh ochraňuje
narozen 16. září 1934 ve Frýdlantu nad Ostravicí
v letech 1946 až 1949 chodil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži
po zrušení školy v roce 1949 studoval ve františkánském klášteře v Hájku v Čechách
13. dubna 1950 zažil akci komunistické moci zaměřenou proti řeholníkům
internovali ho s františkány do táborů v Hejnicích a v Bohosudově
prošel také převýchovným pobytem a pracovním táborem Kvíčala
v roce 1951 ho zatkla Státní bezpečnost za styky s františkány
jako mladistvý byl odsouzen na rok a půl za sdružování se proti státu
v roce 1954 šel na vojnu, kterou odpracoval v dolech v Havířově
třicet pět let se živil jako dělník ve slévárně ve Frýdlantu nad Ostravicí
oženil se a s manželkou vychoval šest dětí
v roce 2021 žil v části Frýdlantu nad Ostravicí Nová Dědina
Štěpán Kaňák chtěl být knězem. Komunisté, kteří po puči v únoru 1948 převzali moc v Československu a začali pronásledovat katolickou církev jako svého úhlavního nepřítele, mu to však překazili. Jako šestnáctiletý zažil násilnou akci K, během které komunistická moc zlikvidovala mužské kláštery a řeholní řády. Pobýval tenkrát ve františkánském klášteře v Hájku v Čechách, kde po zrušení arcibiskupského gymnázia soukromě studoval.
„Klášter v noci 13. dubna 1950 přepadli estébáci a milicionáři. Měli kožené kabáty a samopaly. Museli jsme se rychle shromáždit v refektáři. Nikdo nekladl odpor. Byli jsme jako ovečky. Nás mladé by možná propustili, ale všichni jsme řekli, že zůstaneme s našimi představenými. Naložili nás do autobusu a odvezli nás do hejnického kláštera, kam nahnali františkány z celé republiky,“ vzpomíná Štěpán Kaňák.
Po půlroční internaci ho čekal další rok a půl za mřížemi, protože se nepřestal stýkat s pronásledovanými kněžími. Po propuštění z vězení si mohl vybrat, jestli chce pracovat v dolech, nebo v hutích. Zvolil si hutě, ale jako politicky nespolehlivý voják pak musel stejně i fárat. Oženil se až ve svých třiceti letech, když se definitivně vzdal naděje, že by mohl tajně vystudovat na kněze. K víře vedl alespoň svých šest dětí.
„Ty nejtěžší okamžiky jsem zažíval ještě jako kluk, ale kupodivu jsem to zvládal docela dobře, dokonce i pobyt na samotce, kam mě zavřeli po mém zatčení. Cítil jsem, že Pán Bůh nade mnou drží ochrannou ruku. To mě posilovalo,“ říká pamětník.
Štěpán Kaňák se narodil 16. září 1934 ve Frýdlantu nad Ostravicí, části Nová Dědina. Jeho otec Štěpán byl kovozemědělec. Pracoval ve frýdlantské slévárně a s manželkou Marií se staral o menší hospodářství se třemi hektary polí. Měli šest dětí, pět kluků a jedno děvče. Žili v malé dřevěnici o dvou místnostech, z nichž jednu obývali otcovi rodiče. Rodina se hlásila k římským katolíkům. Štěpán ministroval v kostele.
„Byl jsem doma spokojený. Nestrádal jsem, i když jsme žili skromně a v primitivních podmínkách,“ říká. Neměli třeba koupelnu. V létě se chodili s maminkou mýt do tůně v potoce. „Vždycky v sobotu nás tam všechny očvachtala. Zároveň jsme vodili k vodě i hejno hus, které se vykoupaly po nás,“ vypráví pamětník. Děti musely podle svých možností a sil pracovat. „Všichni jsme pomáhali sušit seno, kosili jsme a pamatuji si, že jsme ještě mlátili cepy,“ vypráví.
Z německé okupace si Štěpán Kaňák vybavuje hlavně to, že měli nedostatek jídla. Otec někdy jezdíval pro mouku až na Hanou. „Rodiče se měli co ohánět, aby nás uživili,“ říká pamětník. V roce 1940 začal chodit do první třídy a musel se učit německy. Jinak rodina válku přežila bez velké újmy. „Když se přiblížila fronta, schovávali jsme se všichni v jedné komoře. Najednou jsme viděli, jak přes zahradu přicházejí Rusové. Vítali jsme je a objímali jsme se s nimi,“ vzpomíná.
Měšťanku pamětník končil v roce 1946 a v září nastoupil na gymnázium v Kroměříži. Byl to nápad jeho staršího bratrance, který byl u františkánů. „Jednou řekl tatínkovi: ‚Ty máš tolik kluků, nechtěl bys dát jednoho na kněze?‘ A volba padla na mě. Nebylo mi to proti mysli,“ říká Štěpán Kaňák. Bydlel na františkánské koleji svatého Antonína, kde byl velmi spokojený. První rok chodil na Benešovo gymnázium a poté přešel i s ostatními spolužáky na arcibiskupskou školu u zámku. V roce 1949 ale komunisté církevní gymnázium zestátnili a poté zrušili.
Františkáni nabídli chlapcům, aby soukromě pokračovali ve studiu v klášteře v Hájku, v severních Čechách. Učil je například pozdější dlouholetý politický vězeň Inocenc Kubíček. „Představení předpokládali, že zkoušky si uděláme na státním gymnáziu. Nepočítali s tím, co nás všechno čeká,“ říká Štěpán Kaňák.
Už na koleji v pamětníkovi dozrálo přesvědčení, že opravdu touží být knězem. A život v hájeckém klášteře ho nadchl. Odhaduje, že tam tenkrát studovalo kolem dvaceti chlapců. „Po určité době jsme přijali obláčku. To je obřad, při kterém jsme se stali členy řádu a dostali jsme i řeholní jméno. Vybrali mi jméno Irenej. Nebyl to ještě noviciát. Říkalo se nám terciáři obláti. Měli jsme i hábit, ale bez kapuce,“ vysvětluje Štěpán Kaňák.
Po půl roce stráveném v klášteře přišel zásadní komunistický úder proti řeholníkům. Předcházelo mu zatýkání a monstrproces s významnými představiteli řádů. Pamětníka spolu s františkány z Hájku zavřeli nejprve do kláštera v severočeských Hejnicích. Pak je Státní bezpečnost odvezla do bývalého střediska jezuitů v Bohosudově, přeměněného na soustřeďovací tábor. „Bylo nás tam hodně, nevím, jak jsme se tam všichni vešli,“ říká Štěpán Kaňák. Neustále je hlídali ozbrojenci. „V Bohosudově se stalo, že jeden náš hlídač neopatrně zacházel se samopalem a nešťastnou náhodou se zastřelil. Naši kněží pak šli kondolovat manželce,“ vzpomíná.
Až do konce června byl pamětník a další studenti pohromadě s kněžími, kteří je i v nepříznivých podmínkách internace duchovně vedli a posilovali ve víře. „To se těm našim hlídačům nelíbilo, a proto dali nás mladé zvlášť,“ říká Štěpán Kaňák.
Odvezli je do kláštera v Hájku, kde mezitím vznikl internační tábor. Tam prodělali asi dvouměsíční politické školení. „Museli jsme zpívat budovatelské písničky. Chtěli, abychom to přímo řvali. Vodili nám tam svazáky i svazačky. Dokonce nás nutili s nimi tancovat, ale s tím neuspěli,“ dodává pamětník. Nabízeli jim prý, že mohou jít i studovat na kněze, ale to jejich představení nechtěli, protože by to znamenalo podřídit se komunistům a kolaborantům z církve.
Po neúspěšném pokusu o převýchovu skončil Štěpán Kaňák s dalšími studenty, mladými řeholníky a novici v pracovním táboře Klíčov, kde se stavěla vodní nádrž. Pomáhali budovat cesty kolem přehrady. „Byla to dost těžká manuální práce, ale bylo to lepší než v Hájku, kde do nás pořád hučeli,“ říká. Na konci října ho po půlroční internaci propustili domů. S rodiči neměl po celou dobu žádný kontakt.
„Když jsme odcházeli, nutili nás k závazku, že se nebudeme stýkat mezi sebou ani s bývalými představenými,“ vypráví pamětník. Štěpán Kaňák se však nenechal zastrašit a hned se s několika kamarády domluvil, že budou v kontaktu a budou si dopisovat. Pátera Bernarda Říského, kterého znali už z Kroměříže, požádali o duchovní vedení. Domlouvali si s ním tajné duchovní cvičení, které se ale neuskutečnilo. „Jeden chlapec bohužel zradil, a tak nás v roce 1951 zavřeli,“ říká pamětník.
Předtím se krátce učil v Bruntále stolařem a pak nastoupil ve stolařské dílně ve Frýdlantu nad Ostravicí. Jako učeň také chodil ostatním pro svačiny. Začátkem září 1951 přišel z obchodu se svačinami a u dveří stáli dva chlapi v kožených kabátech.
„Řekli: ‚Dej jim ty svačiny a půjdeš s námi.‘ Nejprve mě zavezli domů. Maminka byla zrovna pryč, chalupa zamknutá, a já vůl jsem přes stodolu vlezl do baráku a pustil jsem ty komedianty dovnitř. Mermomocí chtěli, abych jim řekl jméno nějakého tajně vysvěceného biskupa, o kterém jsem nic nevěděl. Pak přišla maminka. Řekli jí, že se mě jen na něco poptají a že to bude dobré. Jenže já jsem jim nic neřekl, protože jsem ani nic nevěděl, a tak mě odvezli do Ostravy. Maminka mě pak viděla až za rok a půl,“ vzpomíná Štěpán Kaňák na své zatčení.
Prvních čtrnáct dnů byl ve vazbě na samotce. Vodili ho jen k výslechům. „Vždycky mi nasadili černé brýle, přes které jsem vůbec nic neviděl. Chytil jsem se bachaře za šos, a tak jsme přišli do místnosti, kde mě vyslýchali. Nemůžu říct, že by mě fyzicky trýznili. Vyšetřovatel mi dal akorát pár facek, když jsem nechtěl vypovídat,“ vzpomíná. Hlavním důkazem proti němu byly dopisy, které si psal se spoluobžalovanými a které Státní bezpečnost zadržovala. Z Ostravy ho asi po půl roce převezli do věznice pro mladistvé v Tišnově.
Soudili ho v Praze jako mladistvého ve skupině Jaroslav Kašpar a spol. „V životě jsem toho člověka neviděl ani jsem o něm neslyšel. On tvrdil, že nás zná. Byl zpracovaný tak, že říkal, co mu nadiktovali,“ uvádí pamětník. Kněží Jaroslav Kašpar i Bernard Říský dostali za velezradu dvanáct let. Jednalo se o jeden z mnoha vykonstruovaných procesů, které měly zdiskreditovat duchovní. „Byl jsem rád, že mi dali jen osmnáct měsíců,“ říká Štěpán Kaňák. Kamarády Jana Duška a Aloise Khodla, se kterými se podle rozsudku podílel na pokusu založit ilegální organizaci, soud poslal do vězení na dva roky.
Odsouzeného pamětníka převezli z Pankráce do justičního statku Zámrsk u Vysokého Mýta, kde věznili mladistvé. Staral se tam o prasata. „Bylo to tam dobré v tom, že jsem se aspoň pořádně najedl brambor, které jsme vařili pro prasata,“ říká. Poslední vězení, kterým prošel, byly Valdice u Jičína, kde si odpykávali tresty kněží, ale také Němci odsouzení za kolaboraci s nacisty.
Po propuštění Štěpán Kaňák nastoupil ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě. Pracoval při vyklápění kokil se žhavou struskou. V roce 1954 dostal povolávací rozkaz. Tenkrát už komunistická vláda zrušila Pomocné technické prapory a pokračováním zvláštního režimu pro politicky nespolehlivé brance byly technické prapory, kde vojáci jako Štěpán Kaňák sloužili vlasti těžkou prací. „Po přijímači nás ubytovali v areálu hornického učiliště Pavky Korčagina v Havířově. Odtamtud nás každé ráno vozili autobusy na práci na šachty v okolí. To byla naše vojna,“ říká pamětník.
Jeho rotu zařadili na Důl Dukla. Štěpán Kaňák několik měsíců fáral a rubal uhlí, pak se dostal na lehčí práci. „Zrovna odcházel do důchodu člověk, který měl na starosti také evidenci výkonů vojáků. Zapisoval, kolik vytěžili. Navrhl mě jako nástupce a prošlo to. Zase jsem cítil Boží pomoc,“ vypráví pamětník.
V civilu si se zaměstnáním moc nepolepšil. Otec, který celý život pracoval ve frýdlantské slévárně, mu poradil, ať se zajde zeptat tam. „Vzali mě. Byla to ale velmi namáhavá práce s tekutým kovem. Zpočátku jsem si i pobrečel, ale zvykl jsem si a dělal jsem tam pětatřicet roků,“ shrnuje Štěpán Kaňák. Po práci ho často čekala další dřina na poli. Rodiče sice komunističtí funkcionáři přinutili vstoupit do jednotného zemědělského družstva, zůstal jim ale necelý hektar jako záhumenek, o který se pamětník staral. Hospodářství bylo důležitým přilepším pro celou rodinu.
Pamětník se oženil s Gertrudou Marií Michalcovou ze sousedství. Přestavěl na obytný dům hospodářskou budovu, kterou ve třicátých letech vybudoval jeho otec. Po pádu komunistického režimu se dočkal soudní rehabilitace. V roce 2020 získal od biskupa ocenění za dlouholetou angažovanost ve frýdlantské farnosti a celoživotní svědectví víry. Pomáhal tam jako lektor a po absolvování kurzu také vedl bohoslužby a připravoval biřmování.
Životní krédo Štěpána Kaňáka vyjadřují slova františkána Jana Baptisty Bárty, která mu kdysi vepsal do památníku: „Vše dobré a krásné vyrůstá z utrpení.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasinová)