Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kameníček (* 1937)

• narozen 20. května 1937 v Brně

• svědek dramatického osvobození obce Březce (Štěpánov)

• otec Ladislav Kameníček členem Československé strany národně socialistické

• otec v letech 1946–1948 poslancem Ústavodárného Národního shromáždění

• v roce 1949 otec bez soudu devět měsíců vězněn

• v roce 1957 otec odsouzen za podvratnou agitaci na tři roky vězení

• v roce 1960 otec za organizování podzemní agrární strany odsouzen na dvanáct let vězení

• rodina perzekvována, pamětníkovi odpíráno vysokoškolské studium

• v roce 2018 žil Jiří Kameníček v Bohuňovicích

V únoru 1948 komunistická strana vyměnila vedení pražského Sboru národní bezpečnosti (SNB) a na tyto posty dosadila svoje lidi, aby tak zabránila vyšetřování politicky motivovaných případů jako tzv. krčmaňská či mostecká aféra. Následovala vládní krize, demise nekomunistických ministrů a nakonec úplně převzetí moci ve státě komunistickou stranou a také likvidace jejích odpůrců. Jako poslanec za Československou stranu národně socialistickou se těchto událostí nepřímo účastnil i Ladislav Kameníček, otec Jiřího Kameníčka. V následujících letech za to tvrdě zaplatil. Zbavili ho poslaneckého mandátu, vyloučili z pedagogického sboru VŠZ Brno, v roce 1949 devět měsíců bez soudu věznili a nakonec odsoudili k patnácti letům vězení. Perzekuce se nevyhnula ani jeho rodině.

Na konci války málem přišli o život

Jiří Kameníček se narodil 20. května 1937 v Brně, jako starší ze dvou synů rodičům Marii a Ladislavovi Kameníčkovým. Otec, absolvent vysoké školy zemědělské s titulem doktora technických věd, totiž v tomto městě zastával funkci ředitele Zemské jednoty a za druhé světové války pak pracoval jako úředník zemědělských institucí.

Ke konci války Brno často zažívalo spojenecké nálety, a tak se rodina na čas přestěhovala na hospodářství v Březci (dnes součást Štěpánova) k příbuzným Karlovi a Ludmile Vítkovým. Fronta se blížila a němečtí vojáci se opevnili ve vedlejším Štěpánově. Dne 6. května 1945 na ně Sověti z oblasti kolem Bohuňovic a Štarnova spustili palbu z děl. Granáty létaly přímo nad stavením, v jehož sklepních prostorech se ukrývala rodina Vítkova a Kameníčkova. Nedaleko také sovětské letectvo zasáhlo německý sanitní vlak, z něhož vyskákali němečtí vojáci a snažili se ukrýt v okolí. Jiří Kameníček vzpomíná, že zamířili i k nim, ale v té době do domu přišlo také několik sovětských vojáků. „Začala přestřelka, jenže Němci měli těžkou techniku a z vlaku sjel i tank. Rusové byli v menšině a nakonec to odnesli,“ vzpomíná pamětník a dodává, že otec se strýcem zraněné sovětské vojáky přímo v domě ošetřovali. Vojáci wehrmachtu ale nakonec stavení obsadili a všechny zraněné prý nemilosrdně postříleli. „Němci nás vyhnali a noc a další den jsme pak prožili v melioračním příkopě. Nad námi se střílelo,“ vypráví pamětník, kterému bylo tehdy necelých osm let a v příkopě se ukrýval spolu s rodiči, čtyřletým bratrem Ladislavem, strýcem, tetou a jejich pětiletou dcerou a dvanáctiletým synem. Další den střelba utichla a rodina se vracela na stavení. Jenže boje v okolí ještě neskončily a na pohybující se skupinu spustili Němci zpovzdálí palbu. Rodině se podařilo dostat se k hospodářství, z něhož ale zbyly jen ohořelé trosky, u nichž stáli sovětští vojáci a vyžadovali vysvětlení o smrti svých druhů. Naštěstí otec uměl rusky a Sověty přesvědčil, že jsou v tom zcela nevinně.

Otec poslancem Národního shromáždění

Po válce se rodina vrátila do otcova rodiště v Moravské Loděnici (dnes část Bohuňovic). Otec tam převzal rodinný grunt s dvanácti hektary polností, který za okupace daly nacistické úřady do správy německému rolníkovi Müllerovi. Také jako bývalý člen Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci) po jejím zákazu Košickým vládním programem vstoupil do Československé strany národně socialistické. Dál pokračoval v akademické dráze na VŠZ v Brně.

Mezi národními socialisty patřil mezi nejvýznamnější osobnosti na Olomoucku a v letech 1945–1946 zastával poslanecký mandát v Prozatímním Národním shromáždění. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění. Jiří Kameníček vzpomíná, že otec byl tehdy velmi pracovně vytížen a že k nim domů jezdily přední osobnosti Československé strany národně socialistické jako Petr Zenkl, Vladimír Krajina nebo Štěpán Kobylka. Už tehdy otce ale prý sledovali. „Před naším domem stála lípa a u ní postával jeden člověk, který si pečlivě zapisoval, kdo k nám chodil, a také čísla jejich aut,“ vypráví pamětník.

Potřebovali se otce zbavit

Jak už bylo zmíněno v úvodu, komunistická strana v únoru 1948 převzala veškerou moc ve státě a začala pronásledovat své odpůrce. Jiří Kameníček vzpomíná, že otec, který vždy stál v opozici vůči KSČ, měl velké obavy z budoucnosti, ale odmítl emigrovat do zahraničí. Už koncem dubna 1948 ho vyloučili z pedagogického sboru na Vysoké škole zemědělské v Brně. V létě roku 1949 ho zatkli a pak bez soudu drželi devět měsíců ve vyšetřovací vazbě. Protože ještě neměli řádně připravený vykonstruovaný proces, v březnu 1950 ho pro nedostatek důkazů propustili. Jeho syn Jiří Kameníček vypráví, že právě těchto devět měsíců, během nichž zažil i mučení, považoval otec za nejhorší období ve vězení.

Po propuštění otec opět hospodařil na rodinném gruntu. Jenže to už probíhala kolektivizace a Ladislav Kameníček po několika letech podlehl neúnosnému nátlaku a v roce 1956 vstoupil do místního jednotného zemědělského družstva (JZD). Pracoval pak v JZD na podřadném místě v rostlinné výrobě. Na politickou činnost ale nerezignoval. Od roku 1951 se příležitostně scházel s dalšími hospodáři z kraje v kavárně Národního domu v Olomouci. Postupně se tam zformovala velká skupina asi osmdesáti perzekvovaných sedláků, kteří organizovali ilegální zemědělskou stranu. Do jejího čela se postavil Ladislav Kameníček se zástupcem Zdeňkem Böhmem.

Vše ale monitorovala Státní bezpečnost. V kavárně Národního domu prý tajně instalovala odposlouchávací zařízení. V listopadu 1957 si přijeli příslušníci StB pro otce. V následujícím soudním procesu ho za podvratnou agitaci odsoudili na tři roky. V květnu 1960, krátce před jeho plánovaným propuštěním, ale proběhl další, tentokrát skupinový soudní proces, v němž otce za organizování podzemní agrární strany poslali za velezradu na dalších dvanáct let do vězení. Spolu s Ladislavem Kameníčkem na lavici obžalovaných zasedlo dalších jedenáct mužů, z nichž dva si odnesli jedenáct let vězení a další pak tresty v rozmezí od dvou do deseti let. V následujících procesech pak ještě odsoudili několik mužů navázaných na skupinu.„Byla to snaha zlikvidovat známé představitele selského stavu,“ dodává pamětník.

Otec strávil ve věznicích v Olomouci, na Mírově a ve Valdicích celkem osm let. Jiří Kameníček vypráví, že mu chodili mávat do cely v Olomouci. Naproti věznici totiž bydlel strýc Adolf Kameníček, který se domluvil s manželkou známého herce Josefa Beka bydlící ve vyšším patře s dobrým rozhledem. Ta je do bytu několikrát pustila, a tak se pamětník mohl alespoň na dálku s otcem pozdravit. V květnu 1965 otce po osmi letech propustili na amnestii. „Táta byl psychicky dost odolný a nebylo zjevné, že by na to doplatil,“ vypráví pamětník a dodává, že otec pak až do penze pracoval v rostlinné výrobě v JZD Bohuňovice.

Nepustili ho na vysokou školu, přesto vystudoval

Perzekuce se ale nevyhnula ani ostatním členům rodiny. Jiřího, který se výborně učil, sice nechali v roce 1958 krátce po otcově zatčení složit maturitu na průmyslové škole, ale bratra Ladislava tehdy z jiné průmyslové školy vyloučili. Pamětník si pak podal přihlášku na vysokou školu, ale kvůli špatnému třídnímu původu ho nepřijali. Následně nastoupil ve strojírnách v Uničově, kde pracoval až do odchodu do penze. Po svatbě s Hanou Fabiánovou se také v roce 1965 do Uničova přestěhovali.

Jiří Kameníček stále usiloval o studium na vysoké škole a rok po propuštění otce z vězení dostal konečně doporučení. Nastoupil pak na dálkové studium strojní fakulty VUT v Brně, kterou úspěšně dokončil v roce 1972.

Pamětník s nadšením přijal události, jež na konci roku 1989 vedly k pádu komunistického režimu, a pravidelně se tehdy účastnil demonstrací v Olomouci. Dočkal se i otec Ladislav Kameníček. Zemřel krátce poté 11. ledna 1990. „Je to pro mě velké uspokojení, že se toho táta dožil.“

Od roku 2000 žije Jiří Kameníček s manželkou v Bohuňovicích. V poslední době je ale velmi zklamán ze vzrůstajícího příklonu společnosti k populismu. „Přiznám se, že z toho skoro nespím. Po pádu komunismu jsem si myslel, že to bude jiné, ale věřím, že to ustojíme.“

KONEČNÝ, K.: Ladislav Kameníček, přední osobnost agrární politiky národně socialistické strany na Moravě v letech 1945–1948. Vlastivědný věstník moravský, 51, 2004, č.1, s. 37–45.

DUDA, P.: Obraz vesnic Olomoucka za druhé světové války. Bakalářská diplomová práce, Univerzita Palackého Olomouc, 2010.