Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kamaráš (* 1940)

• narozen v roce 1940 v obci Rimaszombat, dnešní Rimavská Sobota

• z války si pamatuje přítomnost německých vojáků v obci a odstřel mostu, když německá armáda ustupovala

• po válce obec připadla Československu a jeho rodina změnila občanství na slovenské

• na základní škole se naučil slovensky

• vyučil se knihařem a práci si našel v Banské Bystrici

• roku 1960 nastoupil na vojnu a naučil se česky

• v roce 1963 se oženil s Češkou a zůstal v Čechách

• po roce 1993 si zažádal o české občanství

Z Maďara Slovákem

Pali (česky Pavel) Kamaráš se narodil roku 1940 v obci Rimaszombat, která tenkrát ještě patřila k Maďarsku. Otec byl švec a matka se starala o domácnost. Za války byl ještě malý a jediná vzpomínka, kterou na tehdejší události má, je ta na německou armádu, která koncem války v obci krátce pobývala. O obyčejných německých vojácích mluví pamětník smířlivě. „Byli to lidé jako všichni ostatní, jen bohužel museli válčit.“ Vybavuje si, že mu nosili čokoládu. Když Němci při ústupu plánovali vyhodit do povětří most, který v obci byl, všechny předem varovali, že se mají schovat a vysadit v domech okna, aby je nerozbila tlaková vlna. Rodina se pak schovala v bunkru, který měla vybudovaný na zahradě.

V roce 1945, když skončila válka, připadla obec Rimaszombat a spousta dalších maďarských území Československu. Maďarskému obyvatelstvu bylo nabídnuto, že může odejít s veškerým majetkem, a spousta z nich to také udělala. Pamětníkovi rodiče zůstali v Rimaszombatu (nově přejmenovaném na Rimavskou Sobotu), protože neměli v Maďarsku žádné příbuzné. Nová situace pro rodinu nebyla jednoduchá a musela se rychle všemu přizpůsobit. Ve svém vlastním domě a vesnici byli najednou vnímáni jako cizinci. Podle vzpomínek Pavla Kamaráše ve vsi docházelo ke konfliktům mezi Slováky a Maďary. Nejen mezi dětmi, ale i mezi dospělými. „Hráli jsme ale třeba i fotbal Maďaři proti Slovákům. Válčili jsme mezi sebou, ale nebyly ty hry takové, abychom si ublížili na zdraví.“

O rok později, v roce 1946, malý Pali nastoupil do základní školy do první třídy. Výuka probíhala výhradně ve slovenštině. O rok později si maďarští Slováci vymohli ústupek v podobě škol vyučujících v maďarském jazyce s povinnou výukou slovenštiny.

Ze Slováka Čechem

V roce 1954 dokončil povinnou školní docházku a nastoupil na učební obor knihař. Po vyučení odešel za prací do Banské Bystrice. Ta byla však od nynější Rimavské Soboty vzdálená sto kilometrů, a tak se dostal domů jen jednou za dva týdny na víkend. I když se na studiích naučil obstojně slovensky, jazyková bariéra pro něho stále byla problém.

Pavel Kamaráš má obdivuhodnou paměť na různé detaily. Kupříkladu přesně ví, že 21. ledna 1960 nastoupil na vojnu. Umístěnku dostal do Zákup v Čechách. Poté byl převelen na jeden rok do Krnova na Moravě, kde se musel nakonec naučit i česky. Uměl sice slovensky, ale čeština pro něho byla „španělská vesnice“. Domů se dostal pouze jednou do roka. Normální „opušťák“ totiž trval pouze tři dny, během kterých by nedojel ani na Slovensko. Před koncem vojny byl už coby poddůstojník převelen do Zdechovic, kde učil nováčky.

V Pardubicích se zamiloval do dívky Evy, kterou si dne 21. ledna 1962 vzal. Později se mladému páru postupně narodili tři synové – Pavel, Aleš a Imrich.

Po rozdělení Československa si Pavel Kamaráš zažádal o české občanství a získal tak volební právo a sociální a důchodové zajištění. Svůj příběh vypráví s určitým pobavením jako příběh obyčejného Maďara, který se nejprve nedobrovolně stal Slovákem a nakonec i Čechem.

Manželé Kamarášovi si pořídili rodinný domek v obci Rybitví, kde si užívají důchodu a vnoučat.