Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kalvachová (* 1928)

• narozena jako Věra Zikánová 1. listopadu 1928 v Praze

• období druhé světové války prožila v ulici Na Bojišti v dnešní městské části Praha 2

• původem z židovsko-křesťanské rodiny

• svědek odvedení mnoha příbuzných (zejména matčiných sourozenců) do koncentračních táborů

• pomáhala matce, za svobodna Töpferové, v obchodě s obleky Na Poříčí, jenž byl rodině ve 40. i 50. letech odebrán

• až do důchodu pracovala v Praze jako vedoucí drogerie

Narodila se jako Věra Zikánová 1. listopadu 1928 do židovsko-křesťanské rodiny v Praze. Vyrůstala v nadačním domě pro chudé Na Bojišti v dnešní městské části Praha 2, kde bydlela s rodiči a také s matčinými sourozenci a svou babičkou. Otec pracoval na „volné noze“ jako architekt a grafik, matka, rozená Töpferová, vlastnila obchod s pánskými obleky Na Poříčí. Velkou autoritou byla pro malou Věru babička, jež udržovala židovské svátky a brala ji do dnes již neexistující synagogy v Sázavské ulici na Vinohradech. „To byla velká budova, kde jsme na svátek Purim chodily dokola se svíčkou v ruce,“ vzpomíná Věra Kalvachová dodnes.

Válka Na Bojišti

Nejvíce však vypráví o období druhé světové války. „S Němci jsem se zaplaťpánbůh nedostala do styku, na ulici jsme se před nimi koukali hned zdekovat do nějakého baráku, aby nás neodvezli,“ přibližuje pamětnice strach z německých vojáků, který v Praze zažívala. Nemusela sice nosit židovskou hvězdu jako její maminka, každodenní stres z povolávacích lístků, které se týkaly jejích spolužáků a příbuzných, se jí však nevyhnul. S nátlakem se v důsledku „smíšeného manželství“ setkali také její rodiče, kteří byli opakovaně vyzýváni k tomu, aby se rozvedli: „Otec to rezolutně odmítl. Manžel maminčiny sestry, fotograf, se ale nátlaku podvolil. Teta pak šla po rozvodu do koncentráku, a fotoateliér jim stejně vzali. On jí potom vezl tajně do Terezína buchty, jenže ho chytli, zavřeli na Pankráci a utloukli. Tetu poslali hned do Osvětimi.“

Přestože tak smutný osud rodiče pamětnice nepostihl, i oni se potýkali s problémy: „Máma přišla do krámu prodávat, měla schovanou hvězdu a byla tam celý den. A pak vyšel článek ve Vlajce: Jak to, že může židovka prodávat v obchodě Na Poříčí? A to už se bála.“[1] Velký dopad měla celá situace také na jejího otce, na nějž bylo vlastnictví obchodu převedeno jako ochrana vůči protižidovským zákonům. Neuchránil ale ani obchod, ani sebe – nacisté ho odvezli do koncentračního tábora Bystřice u Benešova, kam internovali mimo jiné manžele, kteří se nerozvedli se svými židovskými ženami, a krámek zlikvidovali. Panu Zikánovi se sice před koncem války podařilo utéct, řada dalších příbuzných Věry Kalvachové však takové štěstí neměla.

Jak pamětnice prožívala odchody příbuzných do koncentračních táborů, je patrné v jejích vzpomínkách na babičku: „Zůstala zavřená v bytě Na Bojišti a pořád se modlila, aby jí nikoho nevzali do koncentráku. Když pak musela jít do Terezína, držela mě máma stranou, abych u toho nebyla, protože já jsem na babičce hodně lpěla. Nikdy jsem však od ní už nedostala ani lísteček.“ Z matčiných bratrů, Oskara, Maxe, Artura, Karla a Oty, se vrátil jen posledně jmenovaný – otec pozdějšího herce Tomáše Töpfera.

Přestože byla rodina ráda, že se alespoň s někým shledala, samotné návraty z koncentračních táborů nepopisuje Věra Kalvachová jako veselé. „Poté, co jsme na národním výboru obdrželi informaci, že by se měl někdo vrátit, šli jsme příbuzné vyhlížet na nádraží. Ti lidé ale nebyli k poznání, vyzáblí, ještě v hadrech, některý se ploužil ulicí, jiný ho podpíral. Ota vypadal o deset až patnáct let starší, než byl,“ vzpomíná Věra Kalvachová a dodává, že „ostatní Pražané se k navrátilcům chovali docela chladně“.

Obchod jako zrcadlo společnosti

Po válce pomáhala pamětnice mamince v obnoveném obchodě. Obleky se nakupovaly u krejčích v Prostějově, stály asi čtyři sta korun a největší zájem o ně měli lidé z venkova. V roce 1951 však obchod znovu začaly navštěvovat kontroly: „To přišel komunistický tajemník, lopatou přeházel uhlí, jestli tam není schované zboží, a bral si od obchodů klíče. Živnostenský úřad pak krámek zabavil, přestože jsme žádný malér neměli.“ Věra Kalvachová brzy nato nastoupila do drogerie v Bělehradské ulici, kam ji po čase následovala i její matka.

Ve vzpomínkách na pracovní život zmiňuje pamětnice krádeže, jež jako zaměstnankyně zaznamenala: „Pozorovali jsme chlapíka u pultíku, který měl v krabici vatu, ničeho jsme si nevšimli, a on před výlohou vytáhl z krabice asi tři hřebeny.“ Tyto situace sloužící jako doklad toho, že si lidé nevážili cizího majetku, považovala Věra Kalvachová za legrační, horší už podle ní bylo jejich řešení. „Já jsem se toho bála jako čert kříže! Zavolali jsme jedině na podnik, aby přišel vedoucí a ústně to vyřešil,“ přibližuje atmosféru pamětnice a z jejího vyprávění je patrný strach z policie.

Sama totiž musela před příslušníky Veřejné bezpečnosti v souvislosti s krádežemi také vypovídat. Jednání policistů popisuje následujícími slovy: „Seděl tam zapisovatel a ten druhý chodil. Náš vedoucí se nabídl, že zaplatí polovinu manka, ale já jsem odmítala zaplatit i desetník, protože jsem si přece nic nevzala. Vyšetřovatel se mě pak ptal: ,Ale vy přece máte auto.‘ A já jsem odpověděla: ,Mám, ale taky víte od kolikátého roku. To už mám dávno, ne po manku.‘ Měla jsem tehdy malé dítě, a tak jsem se klepala strachy.“

V drogerii byla Věra Kalvachová také svědkem paniky lidí, kteří narychlo nakupovali hromady zásob po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968: „Lidé se nahrnuli do obchodu a nakupovali například mýdlo. Proti rabování však byly zřízeny civilní hlídky, a tak se nic vážného nedělo. Myslela jsem si, že bude válka, a měla jsem hrozný strach, tak jsem zamkla mámu doma, aby nikam nechodila.“ V období normalizace už chtěla mít klid od politiky a nevěřila, že by se situace mohla změnit: „Nadávali jsme na okupaci, to jediný jsme mohli, teda mohli jsme víc, ale na to jsme neměli.“

Když dnes Věra Kalvachová hodnotí současný svět, myslí hlavně na svá pravnoučata, jež žijí v Izraeli. Pořád cítí stres z politiky a jejím přáním tedy zůstává touha, „aby lidé mohli volně dýchat“.

[1] V době německé okupace kolaborantská organizace, vydávající také stejnojmenný časopis. Rozpuštěna byla v roce 1943. In: Nakonečný, Milan (2001). Vlajka – k historii a ideologii českého nacionalismu. Praha: Chvojkovo nakladatelství, s. 332.