Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník Josef Kaluža (* 1923)

• narozen 10. ledna 1923 v Karviné

• narukoval do wehrmachtu a účastnil se bojů v Itálii

• strávil 3 měsíce v zajateckém táboře

• přemístěn do Alžíru

• přihlásil se do Československé armády v Anglii

• instruktor tankového praporu

• nasazen na frontě u Dunkerque 1944

• vyznamenán Válečným křížem 1., 2. a 3. stupně

• po válce pracoval jako řidič, bagrista a jeřábník

Dodnes na válku nerad vzpomíná.  Z bojů v Anglii se po válce vrátil do Československa pln nepříjemných zážitků a dodnes se mu při vzpomínkách derou do očí slzy. Přesto by šel v případě nutnosti hájit republiku znovu.

Před válkou

Josef Kaluža se narodil 10. ledna 1923 v Karviné, kde později také žil. Byla to oblast postižená polským a později nacistickým záborem, což předznamenalo celý jeho pozdější život. Jeho matka byla žena v domácnosti s otec pracoval jako klempíř. Jeden ze dvou bratrů pana Kaluži zemřel předčasně, nedožil se ani čtrnácti let. Josef  mluvil místím (slezským) nářečím a spisovnou češtinu se naučil teprve ve škole. Před válkou chodil do Sokola.

Vztah s Poláky

Polský vliv v oblasti byl velmi patrný, podle slov pana Kaluži prakticky ovládali celé Slezsko, a vztahy s Poláky nebyly vždy růžové. Dodnes jim pan Kaluža často nemůže přijít na jméno:

„Poláci u nás odjakživa dělali neplechu a to platí až dodnes. Když přišel polský zábor, tak já jsem se zrovna učil klempířem a otec byl na tom špatně, tak byl v nemocnici. Poláci však nemocnici zavřeli. Odmontovali všechny přístroje, rentgeny a další zařízení a vše odvezli do Polska.“

Otce, který se v sanatoriu alespoň trochu zotavil, naštěstí neposlali z Jablunkovského sanatoria přímo do dolů, ale šel dělat klempíře. S platem 4,5 zlotého denně však rodina nemohla vyžít. Proto si mladý Josef začal také hledat práci. Ale opět narazil na problém s polskými obyvateli: „Šel jsem na pracovní úřad a pozdravil jsem ,dobry děň‘ – tedy po našem.  A oni na to – ,Á, pán jest čechofil, tady se zdraví děň dobry‘ a hned jsem měl po práci.“

Teprve když hrozilo vypuknutí světové války, byl Josef Kaluža přijat do dolu, kde pracoval až do začátku válečného konfliktu.

Služba ve wehrmachtu

Druhá světová válka vypukla v září 1939. „Příchod války jsem vnímal poměrně těžce. Samozřejmě se nedalo čekat nic dobrého.“

Vojín Kaluža narukoval do německé armády – do wehrmachtu – a byl poslán do Itálie. Tam také prožil svou první bojovou zkušenost. „Byl jsem tehdy v německé rotě a odjel jsem na dovolenou, když vypukla invaze na Sicílii. Musel jsem se (stejně jako ostatní vojáci) schovávat ve vlaku různě po WC, protože nás kvůli invazi posílali zpět na frontu. Nakonec jsem šťastně dojel domů. Po dovolené jsem jel přes Itálii, ale ta byla celá rozbitá. Proto jsem dostal dalších deset dní dovolené a následně jsem se složitě dostal k jednotce do Villa San Govanni.“

Ve Villa San Govanni hlídal s jednotkou letiště, které Němci zaminovali. Angličané celé letiště 3. září 1943 vybombardovali. Z jednotky pana Kaluži – z 85 mužů – zůstalo naživu jen pět vojáků, včetně jeho samotného.

V zajetí

Po zničení jednotky zůstal i s polským kamarádem v horách. Následně se přihlásili vojenské policii a tak se dostali do zajateckého tábora v Itálii, kde panovaly velmi drsné podmínky: „Tři  měsíce jsme neměli ani vodu k pití. O mytí se mi jenom v noci zdálo.“

Po třech měsících byli zajatci přesunuti do Alžíru, kde už byly podmínky mnohem snesitelnější. „Následně nás přesunuli do Afriky a tam už to bylo lepší. Ta už jsme si mohli i vařit. Vařil nám bývalý německý lodní kuchař. Měli jsme kotle jak v prádelně a v tom se vařilo.“

Vysvobozením ze zajateckého tábora bylo přihlášení se do spojenecké armády. Ne každý však byl do armády přijat.

„Bylo nás tam třicet, ale deset jich do naší armády nevzali. Něco si prostě na ně našli. Buď to byli Sudeťáci nebo Němci od nás. Třeba nějaký Sukaš z Ostravy, který byl u nás desátníkem. A protože byla mamka germánka nebo na něj něco našli, tak jej taky nevzali.“

Verbování do polské armády

Opět jedna negativní zkušenost Josefa Kaluži s polskými vojáky, kteří verbovali zajatce do polské armády. Snažili se zajatce přesvědčit, že československá armáda v Anglii vůbec neexistuje. „Velitelé lágru byl vojenský atašé podplukovník Bularda a nadporučík Šmíd. Ti však starost o nás svěřili do rukou Poláků. Ti mezi nás přišli a zeptali se, kdo rozumí polsky, ať vystoupí doleva. No a my jsme šli taky, protože jsme jim rozuměli a nevěděli jsme, co se bude dít. A tehdy Poláci verbovali do své armády – tvrdili, že Slezsko připadne Polsku a že česká armáda v Anglii vůbec neexistuje.“

Kaluža se však už z dřívější doby znal s českou rodinou, se kterou poslouchal vysílání z Londýna a projevy Edvarda Beneše, který vyzýval Čechoslováky, aby se přidali k československým vojenským jednotkám právě v Anglii. „Díky tomu, že jsem o naší armádě v Anglii věděl už ze služby ve wehrmachtu, tak jsem se od Poláků nenechal přesvědčit.“

Nasazení u Dunkerque

Josef Kaluža se tedy přihlásil do Československé armády v Anglii. Byl členem Československé samostatné brigády pod velením generála Lišky.  Kdy přesně do Anglie odešel, to už si nepamatuje. Byl přidělen k motorizovanému předzvěstnému oddílu a v druhé vlně – v srpnu 1944 – je přesunuli k francouzskému městu Dunkerque. To bylo obléháno od 7. října 1944 až do 9. května 1945.

„U Dunkerque jsme napřed shořeli jak papír. (9. října 1944 –  pozn. ed.) Do dvou hodin jsme tam ztratili tři tanky. Ovšem vinou velitele. Potom se začal formovat třetí tankový prapor a my jsme dělali instruktory. A když se něco u Dunkerque dělo, tak pro nás přijelo auto se sirénou. My jsme byli pořád sbalení, takže za hodinu jsme byli na frontě.“

Brutalita Němců u Dunkerque

Obléhání trvalo dlouhých sedm měsíců. 10 500 německých vojáků se vzdalo u Dunkerque 9. května 1945. Vzdali se ovšem s podmínkou, že do města nevstoupí ani Francouzi, ani Češi. Nakonec město obsadili Kanaďané. Němci měli z Čechoslováků a Francouzů strach, báli se jejich odvety a věděli dobře proč..

„Když jsme našli mrtvého Francouze, tak vždycky bez očí. Ale nikdo nevěděl, zda o oči přišel, dokud ještě žil, nebo až po smrti. A naši taky. Koho z našich dopadli, tak ten to nepřežil a zase jsme ho vždycky našli bez očí.“

Po válce

Právě u Dunkerque zastihl Josefa Kalužu konec druhé světové války. Návrat do vlasti byl poměrně těžký, protože vzpomínky na válku byly dost nepříjemné. Dodnes na ni nerad vzpomíná. Po válce hledal zaměstnání jako řidič, ale neuspěl, a tak nastoupil opět do dolu, kde pracoval na povrchu jako bagrista nebo jeřábník až do důchodu.

Vztah k Židům

Během války se Kaluža s antisemitismem nesetkal.  Sám říká, že nikdy proti Židům nic neměl. Naopak: podle svých slov zůstal Židům za mnohé dlužný.

„Kdyby nebylo Židů, nevím, jak bychom dopadli. Táta nevydělal, a kdyby nám Ungerovi nedali na dluh, tak nevím, jak bychom dožili. Naopak jsme jim zůstali velmi dlužni. My jsme jim na oplátku pomohli – nechávali jsme Ungerovou u nás nocovat, protože gestapo obvykle chodilo v noci. Až si vyřídila svoje věci, odcestovala za rodinou. Ovšem po válce přijel Unger a dozvěděli jsme se, že jeho paní zastřelili na hranici Maďaři. Potom jsem se s nimi už nikdy nesetkal.“

Poselství dalším generacím

Dnes žije Josef  Kaluža v Orlové jako penzista. Válka ho poznamenala na celý život, poznal mnoho špatných, ale i dobrých lidí. O dnešní generaci si ale myslí, že už je bezcharakterní, je k ní velmi kritický.

„Chtěl bych, aby to byli lidi! Dnes už lidi nejsou na světě. Lidi jsou bezcharakterní. Kdo nemá charakter, tak se neumí za nic stydět. Takové lidi, co nemají charakter, by bylo potřeba vymýtit z lidské společnosti.“

Na dotaz, jestli by šel opět bojovat za republiku, kdyby vypukla válka, odpovídá pan Kaluža, že samozřejmě.