Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zlata Kalousová (* 1940)

• narodila se v roce 1940, do roku 1954 žila s rodinou v Kunvaldu

• měla dva vlastní starší bratry, po druhém sňatku otce další dva sourozence

• otec v Kunvaldu vyráběl lyže a zároveň byl průkopníkem lyžování

• po znárodnění vstoupil otec do výrobního družstva

• v letech 1954–1958 studovala střední textilní školu ve Dvoře Králové

• po maturitě nastoupila do Stuhy Dobruška a pracovala tam až do důchodu

• v 60. letech vstoupila do KSČ, po invazi v srpnu 1968 stranickou legitimaci odevzdala

• v roce 2022 žila v Dobrušce

Zlata Kalousová vyrostla na vesnici v rodině řemeslníka, vystudovala střední textilní školu a pak pracovala až do důchodu v jednom zaměstnání. Obyčejný život druhé poloviny 20. století. Přece však lze v jejím životě na jednotlivých skutečnostech vysledovat předivo velké historie. Ať už je to česko-německé soužití, nacistická perzekuce za války nebo příčiny sympatií mnohých lidí ke komunistickému režimu.

Františku Kalousovi byly komunistické ideály, znárodňování a kolektivizace zemědělství sympatické. Narodil se do nuzné rodiny ještě před první světovou válkou a poznal obrovskou bídu. Později se vzmohl na vlastní dílnu, kde před druhou světovou válkou pracovalo až 30 zaměstnanců, neztratil nicméně soucit s prostými chudými lidmi a pochopení pro jejich těžké životy.

„Komunistická myšlenka ho úplně nadchla. Sám pocházel ze čtyř dětí. Jeho otec zemřel v první světové válce, takže babička Emílie pak zbyla na všechno úplně sama. Neměli nic, než chalupu a kousek pole,“ vysvětlovala Zlata Kalousová poměry, ze kterých její otec vzešel. „Otec měl kamarády komunisty, tak byl také komunista. Vstoupil k nim někdy kolem roku 1950,“ říká.  

Rozorají se meze a nebudeme se už dřít!

Už v roce 1952 se v Kunvaldu založilo jednotné zemědělské družstvo (JZD), kam vstoupila více než polovina zemědělců včetně Kalousových. František Kalous byl v dění aktivní, psal na stroji pozvánky na schůzi a Zlata je jako jedenáctileté dítě roznášela po lidech ve vsi. „Maminka mi vyprávěla, že teta Bláža byla z toho nadšená a říkala: ‚Nebudeme se už dřít! Rozorají se meze a už se nebudeme dřít!‘“ Toto družstvo se však brzy rozpadlo.

V obci hospodařilo několik velkostatkářů, kteří byli v obci přirozenými autoritami a myšlenky kolektivizace naprosto odmítali. Odolávali šikaně režimu, odváděli nesmyslné dodávky, přestože přišli o podstatnou část majetku a vybavení.

Jaroslav Zářecký byl jako kulak uvězněný, Lyerovy vypověděli z obce, o sedláku Müllerovi psalo celostátní Rudé právo jako o baště odpůrců združstevňování, sedlák Bílek se ze zoufalství oběsil. Se stoupajícími represemi a agitací ONV podepsali v roce 1959 přihlášku do JZD už téměř všichni soukromě hospodařící zemědělci.

V pěti letech přišla o maminku

Zlata Kalousová se narodila 13. prosince 1940 v Žamberku v podhůří Orlických hor. Kalousovi žili v sousedním Kunvaldu. Otec František (1911–1968) se vyučil v letech 1925–1928 v nedalekých Bartošovicích (tehdy Batzdorf) u koláře Klemense Neumanna, který vyráběl lyže a saně. Po vyučení začal lyže sám vyrábět, nejprve v osadě Bubnov u Kunvaldu, v kolářské dílně po otci, později ve mlýně v centru obce, kam se rodina kolem roku 1936 přestěhovala. Kalousovi měli malé tříhektarové hospodářství s dvěma kravkami.

Matku si Zlata pamatuje jen z fotografií. Zemřela, když jí bylo necelých pět let. Když se Marie, rozená Veverková (1907–1945) z Kunvaldu provdala za Františka Kalouse, narodil se jim v roce 1938 syn František, v roce 1939 Bohuslav, v roce 1940 Zlata. O pět let později přišel na svět Oldřich, maminka však krátce po porodu zemřela, stejně jako novorozený syn. 

Vdovec František se v roce 1947 oženil s vdovou Jarmilou Keprtovou (1917–2001), která měla dceru Miroslavu, stejně starou jako Zlata. Také Jarmila přišla o svého muže tragicky. Byl to řezník a nacisté ho popravili za černý obchod s dobytkem. Po jeho smrti zůstala Jarmila s dcerou i Keprtova matka zcela bez příjmu, a tak Jarmila odešla vydělávat na živobytí do prodejny masa v Hradci Králové. Společně pak měli Jarmila s Františkem ještě syna Jana, který se narodil v roce 1948. František Kalous byl příslušník Církve československé (později Církev českosl. husitská), Jarmila katolička. Děti byly pokřtěné jako katolíci.

V Kunvaldu měly všechny děti lyže

František Kalous v době budování opevnění v roce 1938 dodával do bunkrů skládací stoličky a stolečky. V té době u něj v dílně pracovalo až třicet dělníků, aby dokázal vyhovět požadavkům na objem výroby. Především byl však výrobce lyží a výborný lyžař, který dokázal pro tento sport ve své době nadchnout řadu lidí v obci i širokém okolí.

V Kunvaldu se začaly lyže vyrábět na přelomu 19. a 20. století. Zpočátku je využívali k dopravě zejména zaměstnanci lesů. V Kunvaldu založili tělocvičný a vzdělávací spolek Sokol v roce 1919. V obci se hrála divadla, byla tam místní kapela, lidé hojně navštěvovali veškeré kulturní i sportovní akce. O tři roky později postavili sokolovnu a v roce 1927 vznikl pod sokolskou jednotou lyžařský odbor, který měl kolem osmdesáti členů.

V roce 1929 se v Kunvaldu uskutečnily první lyžařské závody. Velký vzestup obliby nastal počátkem 30. let s příchodem ředitele Jana Firlingera a učitele Vojtěcha Vencla do místní základní školy. Dokázali pozitivně působit na děti a nadchnout je pro lyžování, které bylo radost trénovat na okolních svazích Orlických hor. Každé dítě tehdy muselo mít lyže, a v Kunvaldu se daly koupit poměrně lacino – Kalous je vyrobil ze dřeva, kovář Krčmář je opatřil kovovým vázáním.

František nejenže vyráběl kvalitní jasanové lyže, ale byl také výborným lyžařem, který každoročně reprezentoval na sokolských závodech Kunvald i celý region. Proto se jemu i celé jeho rodině v obci přezdívalo „Lyžař, Lyžařovi“. Sbíral medailová místa na nejrůznějších sokolských závodech (Radhošť, Jugoslávie, Vysoké Tatry, Jablonné nad Orlicí, Kyšperk, Kunvald a další). V roce 1932 vybudovali v obci skokanský můstek a také tam uspořádali první závody ve skoku na lyžích.

Lyžařské závody pojmenovali na počest Lva Krči

Na závodech v Jugoslávii se František Kalous v roce 1933 setkal se Lvem Krčou (1902–1945), známým architektem a sportovcem. Pozval ho do Kunvaldu a Krča tam vedl v lednu 1936 lyžařskou školu. V dubnu 1944 pak společně s dalšími známými československými závodníky  zahajoval první závod na 30 km. Přední závodníci jezdili za války právě do Kunvaldu, protože Krkonoše byly v zabraném sudetském území. Lev Krča se za války zapojil do odboje a 27. dubna 1945 zemřel při náletu na Velkou Bíteš. Na jeho počest pojmenovali kunvaldský závod v běhu na 30 km „Krčův memoriál“.

V roce 1953 vybudovali v Kunvaldě za pomoci sokolských a vojenských brigád nový skokanský můstek s patnáctimetrovou rozjezdovou věží a nájezdem 40 metrů. V 50. letech už v lyžařských kláních nahradili starší generaci mladí závodníci. I František Kalous v této době dokázal pro lyžování nadchnout svého syna Františka. „Bratr Fanda běhal i skákal, Bohouš běhal. Já na to moc šikovná nebyla,“ komentuje pamětnice svůj vztah k lyžím. Masové lyžování v obci začalo upadat v 60. letech, ale závody se pořádaly až do konce 80. let. Po revoluci 1989, s otevřením nových možností podnikání, cestování a změn životního stylu, tradice lyžování v Kunvaldu definitivně upadla.

V dílně to vonělo dřevem

Zlata Kalousová vyrůstala ve vůni kolářské dílny, na kterou dodnes vzpomíná. „U mlýna byly štúsy jasanového dřeva, které vyzrávalo, a pak se zalilo vodou pro snazší tvarování. U domu byla kotelna, kde se to napařovalo. Pak se prkénka vložila do forem ve tvaru zahnutých lyží a vysoušela se na kamnech. Dále se prkénka ořezávala a brousila. V dílně byla elektrická pila, protahovačka, ponky na upevnění lyží, nad kamny visely na řetězech laťky, na které se dávaly polotovary k proschnutí.  V patře dílny byla lakovna, kde se lyže natíraly a dělala jejich závěrečná úprava,“ vypráví pamětnice.

Dílna se spoře vytápěla kamny – piliňáky, kam se pěchoval dřevěný odpad. „Za války pracovalo v dílně kolem pěti šesti zaměstnanců. Někteří u nás i nocovali. Po válce ale všichni odešli,“ vzpomíná. Když dílnu v roce 1948 znárodnili komunisté, František Kalous vstoupil do družstva Start. Vyráběl sáňky a lyže už jen s jedním dělníkem. „Václav Roček k nám dojížděl z Rokytnice autobusem, kterému se říkalo ‚Stříbrný blesk‘“, dodává.  Zlata se sestrou chodily na poštu s balíky, ve kterých otec odesílal zákazníkům své výrobky do sportovního obchodu Artis. Netrvalo dlouho a Kalous odešel pracovat do Dřevotvaru Jablonné, pak dělal vedoucího pily v Orlickém Záhoří.

Do první třídy kunvaldské školy nastoupila pamětnice se svou nevlastní sestrou Mirkou v roce 1946. Než komunisté zrušili Skauta, stihla jednu skautskou schůzku, bratři i letní tábor. Pak se z nich stali pionýři.  Ve školním roce 1948/49 byla třetí, čtvrtá a pátá třída v jednotřídce, takže chodila společně se svými bratry.

Čtyřicet let pracovala ve Stuze Dobruška

Bratři odešli v roce 1953 do děčínského učiliště, protože se toužili stát lodníky. O rok později vyšla ze školy Zlata s Mirkou. Mirka šla studovat gymnázium Žamberk, Zlata textilní průmyslovku ve Dvoře Králové. Tam bydlela na internátě a v roce 1958 maturovala. Hned poté nastoupila do laboratoře textilního podniku Stuha Dobruška.

Nedlouho po nástupu si Zlatu vyhlédli zástupci místní organizace KSČ. „Asi kolem roku 1960 mě v továrně oslovili, abych vstoupila do strany, a začali mě nahánět. Nejdřív jsem byla kandidát, pak jsem tam vstoupila,“ vypráví pamětnice.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 ale Zlata přehodnotila své postoje. „V Dobrušce byly náramné diskuse a pak schůze v závodním klubu. Nějaká žena tam líčila, jak to probíhalo v Praze,“ říká. V roce 1969 Zlata Kalousová odevzdala legitimaci KSČ a po prověrkách v roce 1970 ji z KSČ vyloučili. „Nikdo se na mé místo netlačil, tak jsem mohla zůstat pracovat tam, kde jsem byla,“ dodává.

V Dobrušce bydlela v různých podnájmech, často ve velmi prostých podmínkách. V roce 1989 se ve městě začaly stavět družstevní bytovky, z nichž jednu dostala i ona, a bydlí tam dodnes.

Celý život až do důchodu v roce 1998 pracovala v jednom podniku. „Nejprve se to jmenovalo Stuhy a prýmky s ředitelstvím ve Vilémově u Šluknova. Dělali jsme pestrý sortiment: kloboukové stuhy, svatební, různobarevné, pentle na vázání krabic, etikety na ošetřování textilu a mnoho dalších. Pracovala jsem v laboratoři barevny, pak jsem dělala mistrovou. K tomu byla ještě tkalcovna. Veškeré zboží šlo na západní trhy,“ vypráví pamětnice. 

V roce 2022 žila v plné svěžesti v Dobrušce a jako poselství mladé generaci vzkazuje toto: „Nejhorší je, když se lidé nechají ovlivnit. A to oni se nechají snadno, když to někdo umí.“