Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Josef Kalný (* 1933  †︎ 2018)

• narozen 14. března 1933 v Čímicích u Sušice

• vystudoval lékařskou fakultu v Plzni

• pracoval v nemocnici v Sušici, později na klinikách v Praze

• v roce 1959 vstoupil do komunistické strany

• pracovně pobýval v zahraničí, odmítl emigrovat

• v srpnu 1968 ošetřoval raněné v Nemocnici Pod Petřínem, poté vystoupil z komunistické strany

• v době normalizace mu nebylo umožněno vykonávat práci lékaře, vědce a učitele v plné míře

• s rodinou emigroval a natrvalo se usadili v Badenu ve Švýcarsku

• založil Česko-švýcarskou společnost, která podporovala české zdravotnictví

• po odchodu do penze se vrátil do Čech a pracoval až do svých 83 let

• pamětník zemřel v roce 2018 krátce po natáčení

Kluk ze Šumavy

Josef Kalný se narodil 14. března 1933 v malebné vesničce Čímice, v podhůří Šumavy. Otec Josef pracoval jako stavební dělník, v mládí jezdil s cirkusem a byl talentovaným muzikantem. Matka Kristýna za svobodna sloužila u bohaté rodiny stavitelů a po svatbě zůstala v domácnosti. V roce 1939 se rodina rozrostla ještě o dalšího syna, Jaroslava.

Po odtržení Sudet v září 1938 se Čímice, ležící blízko Sušice, ocitly na samé hranici protektorátu. Josef Kalný ale vzpomíná, že rodina prožila začátek války klidně. V Sušici a blízkém okolí směrem do vnitrozemí, kde se nacházejí i Čímice, převažovalo obyvatelstvo české národnosti. 

„Narodil jsem se do špatné doby, v Německu nastoupil k moci Hitler, který vyhrožoval... To byl psychopat, to se nedá jinak vyjádřit, a to je ještě dost mírné.  Nevěstilo to nic dobrého. A i když jsme bydleli v pohraničí, tak to ještě nebylo tak strašné. Ale samozřejmě, byli i tady fašisti. V Žichovicích byl jeden Čech, ale přidal se k nim a měl na svědomí spoustu lidí. Jakmile se o někom dozvěděl, že třeba poslouchá zahraniční rozhlas, tak udělal všechno pro to, aby ho zavřeli.“

Pamětníkův otec byl přesvědčeným předválečným členem a funkcionářem sociální demokracie. Byl mu rádcem a průvodcem, Josef Kalný ho vnímal jako zásadového a poctivého muže, který předvídal a kritizoval praktiky komunistické strany. Bohužel zemřel v poměrně mladém věku čtyřiceti šesti let a jeho syn v něm ztratil mužskou oporu.

„Já měl bezvadného tátu, byl to funkcionář sociálních demokratů, i s Benešem se stýkal, ne s Edvardem, ale s jeho bratrem Vojtou. Toho málem v Čímicích umlátili; sociální demokrati měli v Čímicích schůzi a přišli tam ze Žihobců fašisti a táta ho ukryl u nás do stodoly.“

Matka Kristýna se s manželem rozcházela v představě o budoucnosti dětí. Chtěla, aby studovaly a měly tím zajištěnou lepší budoucnost. Otec chtěl mít naopak z pamětníka muzikanta. Nakonec si prosadila svou matka a Josef Kalný začal v roce 1944 navštěvovat v Sušici „Hauptschule“, po válce pak gymnázium. Vzpomíná, jak bylo pro něho těžké získat respekt synků sušické honorace. Byl chudý vesnický kluk, který podle nich uměl jenom pást krávy.

Sudety na konci války

Vzpomínky na válku má především spojené s jejím koncem. Vypráví o častých leteckých útocích na vlaky, kterými jezdil do Sušice. Raději proto chodil do školy i ze školy pěšky, pokaždé devět kilometrů tam a devět zpátky.

V květnu 1945 osvobodila Sušici americká armáda. Josef Kalný na toto období vzpomíná jako na krátkodobý pocit štěstí, který ale dlouho nevydržel. V roce 1946 vyhráli parlamentní volby komunisté a tatínek syna o politickém dění nejen informoval, ale současně se mu snažil všechno vysvětlovat. 

„Bylo to krásné období, po válce, svoboda... a zdálo se, že to bude dobré, ale nebylo. Po volbách v šestačtyřicátém to začalo a pokračovalo to dál. Lidi, kteří měli jiné smýšlení než komunisti, začali být pronásledovaní. A to se ještě nevědělo, kam se to bude ubírat dál.“

Po válce se hranice republiky vrátila na tu původní, předválečnou, a většinu německého obyvatelstva odtud vystěhovali, včetně těch, kteří neměli s nacismem nic společného. Josef Kalný vzpomíná, jak byla pak celá oblast pustá, do prázdných domů se stěhovali cizí lidé a zbylé, včetně kostelů, se bouraly.

„Člověk si to dokáže představit, když sám emigroval... po staletí žijete v krásné krajině, nikdo nerozlišoval, jestli mluvíte německy, nebo česky... to těm lidem muselo být hrozně líto. Můj táta je taky moc litoval a nenáviděl, když si ty opuštěné domy pak zabírali cizí lidé. Moje matka taky chtěla, abychom si tam došli vybrat nějaký lepší dům, ale otec jí řekl: ,To tě nesmí ani napadnout, jak by ti asi bylo, kdyby ti to ukradli...‘“

Fotbalista, nebo... doktor?

Pamětníkovi se blížila maturita a musel přemýšlet o své další budoucnosti. Zpočátku měl jasno, cítil se být předurčený pro dráhu fotbalisty a tělocvikáře. Vzpomíná, že jeho fotbalové výsledky byly pro něho důležitější než studium na gymnáziu, protože ho jako úspěšného sušického fotbalistu konečně začali respektovat. Fotbalové hřiště mu ale přineslo ještě něco mnohem důležitějšího. Seznámil se na něm s jedním z fanoušků, s Václavem Vovsem, lékařem ze sušické nemocnice. Bylo to osudové setkání. Pan doktor se mu stal mužským i profesním vzorem. Nikdy na něho nezapomněl a pod jeho vlivem se rozhodl pro studium medicíny. To byla hozená rukavice a Josef Kalný se rozhodl bojovat. V roce 1952 ho ke studiu na plzeňskou univerzitu přijali. Až později se ukázalo, jak prozíravý byl doktor Voves a jak správná to byla volba.

Studium a počátky kariéry

Pamětník studiu zcela propadl a věnoval mu všechen volný čas. Včetně víkendů a prázdnin, kdy pracoval v nemocnici. Zpočátku jako zřízenec, ale čím více toho uměl, tím náročnější byly zastávané funkce. Intenzivně studoval anatomii a směřoval ke své pozdější specializaci, k chirurgii. A dařilo se mu. Již v pátém ročníku na univerzitě začal anatomii sám také vyučovat. Krok za krokem si plnil sen. Po promoci dostal nabídku pracovat na plzeňské klinice, ale chtěl se vrátit do Sušice a pracovat v týmu, nyní již primáře, MUDr. Vovsa. Josef Kalný mu tím chtěl symbolicky poděkovat. A tak v roce 1959 čerstvý absolvent medicíny nastoupil jako sekundární lékař na chirurgické oddělení. V té době také vstoupil do komunistické strany. Během studií odolával, nechtěl, aby si někdo myslel, že za jeho úspěchy stojí členství ve straně. Věřil, že jsou tam poctiví lidé a že by mohl být užitečný. Po třech letech praxe atestoval v oboru chirurgie a z lékaře sekundáře se stal zástupce primáře chirurgického oddělení. Bylo mu devětadvacet let. Tak závratný postup si ale vysloužil svou neuvěřitelnou pílí a talentem. Měl všechny předpoklady pro úspěšnou kariéru chirurga.

Nemocnice Pod Petřínem

Po čase měl ale potřebu dále se vzdělávat, specializovat a získávat další zkušenosti. Chtěl pracovat na klinice. Přihlásil se proto na konkurz na chirurgickou kliniku Nemocnice Pod Petřínem do Prahy a konkurz vyhrál. V roce 1963 se vydal do Prahy, kde nikoho neznal, neměl kde bydlet, neměl žádné úspory a navíc už byl v té době ženatý. Jeho manželkou se stala Naďa, se kterou se seznámili na studiích lékařské fakulty v Plzni. Narodil se jim syn Petr a o něco později syn Martin. Rozrůstající se rodina potřebovala někde bydlet, koupili proto v Praze starší dům a začali s jeho rekonstrukcí. Kvůli ní se ale zadlužili a na splácení dluhů neměli dost peněz. Pro Josefa Kalného bylo ale rozhodující, že se mohl dále rozvíjet, a postupně se stával odborníkem na cévní chirurgii. V Nemocnici Pod Petřínem zůstal až do roku 1978. 

Lékařem v socialistické realitě

V roce 1966 dostal nabídku roční stáže ve Vídni. Neváhal, znamenalo to pro něho po odborné stránce opět krok kupředu. Dalším velkým plusem, který mu stáž v Rakousku přinesla, byla výborná znalost němčiny. Zakrátko proto následovala další nabídka, tentokrát  na chirurgickou kliniku do  Badenu ve Švýcarsku. Měl zastupovat tamního primáře během jeho šestitýdenní dovolené. Přednostu kliniky prý při prvním setkání zarazilo pamětníkovo mládí, zapochyboval o jeho dostatečných zkušenostech, ale šanci mu dal. Nezajímal se o jeho diplom, chtěl vědět, co umí. Nechal ho vést všechny plánované operace a Josef Kalný uspěl. Tamní primář ho poté stanovil svým zástupcem, upřednostnil ho před místními lékaři. Měl výborné výsledky a po dvou měsících dostal nabídku, aby zůstal. Bylo to v létě 1968, ale on odmítl, chtěl se vrátit domů. Tehdy mu stačilo ověřit si svoje lékařské schopnosti a očekával, že po Pražském jaru se doma všechno změní k lepšímu. Několik dnů po jeho návratu však obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy.

První dny okupace prožil Josef Kalný v Nemocnici Pod Petřínem, kde týden nepřetržitě ošetřoval raněné. Dne 25. srpna  přivezli studentku Marii Charouskovou, která odmítla na příkaz ruského vojáka sundat ze svých šatů trikoloru. Ten na ni poté začal střílet ze samopalu. Její zranění byla tak rozsáhlá, že přes veškerou snahu ji nebylo možné zachránit. Josef Kalný, který měl operaci provést, cítil smutek, bezmoc a vztek.

Jako mnoho dalších svoje pocity vyjádřil alespoň vystoupením z komunistické strany. A v období normalizace mu začaly potíže.

„Ale pak to začalo být tak zlé, že mi zarazili jakýkoli vědecký postup. Žádal jsem o obhajobu kandidátské práce, dva roky jsem to zkoušel... nakonec se přece jen v tom profesorském sboru našlo ještě několik slušných lidí... ustanovili komisi, jestli můžu obhajovat, nebo ne. Profesor Svatý a Nahodil řekli, že nevidí důvod, proč bych nemohl obhajovat svoji vědeckou práci, která je kvalitní. Ostatní chtěli, abych odešel, ať ji zkusím obhajovat na jiné fakultě. Profesor Svatý k tomu poznamenal, že Kalný je z jižních Čech, odkud pocházeli také Hus a Chelčický, a bude si proto na svém názoru trvat. Nakonec se přece jen usnesli, že můžu, a v roce 1978 jsem svoji kandidátskou práci obhájil.“

Josef Kalný nakonec vědecký titul získal, měl pověst specialisty na cévní chirurgii, měl dobré pracovní postavení, ale spokojený nebyl. Operoval málo, vztahy na pracovišti byly napjaté, měl omezené možnosti zkoušet nové medicínské postupy a zakázali mu učit na vysoké škole. Po dlouhém přemýšlení se rozhodl využít nabídnuté protislužby za úspěšnou operaci od tehdejšího vysokého státního úředníka a požádal o vystavení valutového příslibu. Na něj odjel s rodinou na dovolenou do západní Evropy.

„Já jsem měl takový strach, že budu emigrovat... Když jsme odjížděli, tak jsem ještě nevěděl, co udělám... Hrál jsem si s tou myšlenkou. Nebyl jsem doma spokojený, neoperoval jsem tak často, jak bych mohl, cítil jsem se nevytížený, a já měl chirurgii rád. Dalším důvodem bylo, že synové se nedostali na školy, což byl důsledek mého vystoupení ze strany. To se s námi pořád táhlo... chodily mi dopisy, že od té doby, co jsem byl ve Vídni, nezmiňuji studentům žádnou ruskou literaturu a vycházím jen z té anglosaské, že špatně vychovávám děti k socialismu. Ale ještě ve Vídni jsem na dotaz mého přítele profesora Wenzla, jestli chci zůstat, odpověděl jasné ne.“

Cestovali a navštěvovali přátele, většinou lékaře, emigranty. Všichni se jich ptali, zda nechtějí zůstat. Josef Kalný stále odmítal. Příteli v německém Duisburgu řekl:

„Nechci, tady v té rovině... to bych se musel druhý den oběsit, já jsem kluk ze Šumavy.“

Ale myšlenka na možnost emigrace už mu nedávala spát. Vnímal, jak velké mají jeho bývalí kolegové profesní možnosti a především svobodu. Pokračovali v cestě do Švýcarska a tam pamětník navštívil přednostu na klinice v Badenu, odkud se před dvanácti lety s nadějí vracel domů. Bylo mu sedmačtyřicet let, byl na profesním vrcholu a znovu dostal nabídku, aby zůstal a pracoval ve Švýcarsku. Odborníkovi, jakým byl, nabídli ty nejlepší možné pracovní podmínky na zbrusu nové chirurgické klinice. Tentokrát velkorysou nabídku přijal.

„Měl jsem bezesné noci, bál jsem se stesku. Nakonec jsme hlasovali, celá rodina, a odhlasovali jsme, že zůstaneme. Kdyby byl jeden jediný hlas proti, tak jsme jeli domů. Jenže když vám to všechno potom dojde... Doma jsme nechali dům, který jsme přestavěli. Nechal jsem tu maminku, bratra, ti měli samozřejmě potíže... a pak pejska, to jsem oplakal... to nikomu nepřeju, měl jsem sny, že jdu pro psa, a oni mě zavřeli v Bartolomějské. Probouzel jsem se zpocený.“

Švýcarsko

Rodina tedy od roku 1980 žila ve švýcarském Badenu. Josef Kalný měl jakožto vynikající chirurg veškeré výhody prominentních emigrantů, měl práci snů, synové mohli studovat. Byli respektovaní a žilo se jim dobře. Stýkal se s dalšími českými emigranty z řad lékařů, vědců i umělců. Po sametové revoluci v roce 1989 se začal potkávat i s tehdejšími českými politiky, kteří Švýcarsko navštívili. Vzpomíná na setkání s Václavem Klausem a Václavem a Olgou Havlovými. Spoluzaložil a stal se předsedou Česko-švýcarské společnosti, která si dala za úkol podporovat vzdělávání mladých lékařů formou stáží v zahraničí a současně financovat vybavení vybraných českých nemocnic. Právě pro Nadaci Olgy Havlové zajišťoval inkubátory do českých porodnic. Potřebné finance zpočátku pocházely z vlastních zdrojů pamětníka a ostatních členů společnosti, později se podařilo vyjednat vysokou finanční podporu od švýcarské vlády. Josef Kalný a jeho rodina byli ve Švýcarsku spokojení. Jeho profesní sny tam došly svého naplnění.

Návrat domů

„My jsme s emigrací nepočítali, já jsem se jí bál jako čert kříže. Ale okolnosti byly nakonec takové, že mě to přesto zlákalo, ale i když jsem s tím nepočítal, tak jsem s tím počítal, protože jsme si s sebou na cestu vzali keramiku od  Jana Kutálka ,Pánbůh s námi a zlý pryč‘ a později se ukázalo, že to bylo dobře, že jsme si to vzali... protože jsme tam zůstali. A pak jsme si ten obrázek zase vezli zpátky domů.“

V roce 1999 odešel do penze a kluka ze Šumavy to táhlo domů. Nikdy ho ani nenapadlo, že by se domů nevrátil. Ještě ve Švýcarsku měl nabídky pracovat v Praze. Ale opět odmítal. Chtěl domů, do Sušice. A i když už byl v penzi, stále pracoval, stal se primářem v nemocnici ve Stodu u Plzně a o šest let později se vrátil do milované sušické nemocnice. MUDr. Josef Kalný tu na chirurgickém oddělení pracoval až do svých třiaosmdesáti let. V oboru cévní chirurgie zaváděl nové metody léčby, v Čechách do té doby neznámé a nevyzkoušené. Ale především za ním zůstávají desítky pacientů, kterým pomohl a mnohým zachránil život. Vždy mu záleželo na tom, aby zůstal oním klukem ze Šumavy, který měl touhu poznávat víc, než mu bylo umožněno, a potřeboval si prověřit své schopnosti a získat sebedůvěru.

Epilog

„Člověk si spíš vzpomíná na to, co se mu nepovedlo. To, co se povedlo, to je samozřejmé. Medicína, a chirurgie obzvlášť, je obor, který dovede dát zabrat a člověk musí být skromný, musí se pořád kontrolovat a musí udělat maximum.“ 

Návrat domů se ale nestal tím nejlehčím obdobím v jeho životě. Kromě přátel a vděčných pacientů se setkal i s nenávistí a nepochopením. Další nepříjemná záležitost se týkala jejich domu v Praze, který jim byl po emigraci zabaven a nastěhoval se do něj jeden z tehdejších komunistických prominentů. Až do současnosti se vlečou soudní spory o navrácení majetku manželům Kalným. Ale jeho největší osobní tragédií se v roce 2008 stala nehoda, při které zemřela hluchoněmá žena, jež mu nečekaně vběhla před vůz mimo přechod pro chodce. Ihned se jí snažil poskytnout první pomoc, ale její zranění byla příliš závažná. Přestože soud kvalifikoval nehodu jako nezaviněnou, zůstává pro něho, spolu s náhlou smrtí syna Martina o tři roky později, největší bolestí jeho života. Celou tragédii ještě umocnily články o této nehodě v médiích. Josef Kalný vypráví o pocitu naprosté bezmoci, o nemožnosti bránit se. Alespoň částečně mu v této době pomohla veřejná podpora lékařů sušické nemocnice, včetně podpory mnoha renomovaných českých lékařů. Smutnou ironií bylo, že žena, která při nehodě zemřela, byla jeho pacientkou. Říká, že to, že způsobil její smrt, se stalo součástí jeho samého a nikdy ho to nepřestane trápit.

Život Josefa Kalného je příběhem lékaře, který chtěl pouze vykonávat své povolání a naplňovat tak poslání, jež s sebou lékařská profese nese. A chtěl k tomu využít veškerý svůj potenciál, chtěl se svobodně rozhodovat. Bránil se myšlence opustit svoji zemi, ve které se narodil a s níž byl bytostně spjatý. Dlouho odolával, mohl odejít už v roce 1968, ale neudělal to. Nakonec ale potřeba vykonávat smysluplně poslání lékaře a zajistit svým dětem adekvátní vzdělání zvítězila. Ale jakmile měl pocit, že splnil ve Švýcarsku všechny své závazky, vrátil se domů, a budiž mu satisfakcí, že do svobodné země.