Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., pplk. v.v. Karel Kalista (* 1954)

• narozen 14. října 1954 v Plzni

• roku 1979 promoval jako elektroinženýr na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně

• v roce 1980 sloužil u 9. rádiové a radiotechnické roty elektronického průzkumu, která prováděla průzkum Polské lidové armády

• roku 1984 nastoupil k 74. rádiovému praporu zvláštního určení v Horažďovicích

• roku 1994 přešel k Vojenskému finančnímu úřadu (v současnosti Agentura finanční)

• na konci ledna 1997 odešel v hodnosti podplukovníka do výslužby

• pracuje jako občanský zaměstnanec Armády České republiky

Mládí

Karel Kalista se narodil 14. října 1954 v Plzni, kde také chodil do základní devítileté školy a v letech 1970 až 1974 studoval na gymnáziu. Jeho rodiče pracovali v plzeňské továrně Škoda.

V srpnu 1968 byl s o pět let mladším bratrem na prázdninách u babičky v Bezděkově u Klatov. Najednou přijel na náměstí UAZ, ze kterého vystoupil sovětský důstojník, promluvil si s předsedou národního výboru a oznámil, že do kravína si sovětští vojáci budou chodit pro vodu a aby lidé nechodili do lesů, protože tam budou vojáci utábořeni. Aby se tím předešlo možným problémům. Karel Kalista s bratrem toho nedbali a vyrazili na houby. Když se vraceli s plnými košíky, najednou je obstoupila skupina vojáků. Odvedli je na kraj lesa, kde byla obrovská hromada hub. Po chvíli pochopili, že po nich chtějí, aby jim houby roztřídili na jedlé a nejedlé. Když vojáci viděli, které houby kam dávají, tak se ke třídění přidali. Potom si z hub uvařili polévku, ale bratry nepustili, dokud nesnědli talíř polévky. Když Sověti viděli, že jim nic není, tak se na polévku také vrhli. Bylo zřejmé, že při rychlém přesunu do Československa jejich zásobování nefungovalo.

Karel Kalista původně chtěl jít po maturitě na vojenskou lékařskou fakultu do Hradce Králové, kam se však pro velký počet zájemců nedostal. Armáda mu nabídla, aby místo toho nastoupil na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně na obor vojenská sdělovací technika. Po čtvrtém semestru se začal specializovat na elektronický průzkum. Především jej lákala skutečnost, že v tomto oboru se musel držet krok se Západem, a proto se zde používala nejmodernější technika.

Služba v Kašperských Horách

V roce 1979 promoval jako elektroinženýr a v hodnosti poručíka byl ustanoven do funkce operačního důstojníka operační skupiny u 9. rádiové a radiotechnické roty elektronického průzkumu 9. průzkumného praporu (VÚ 3281) s velitelstvím ve Vimperku, podřízenému 9. tankové divizi v Táboře. Tato jednotka byla tzv. odloučená, dislokovaná v Kašperských Horách. Sledovací stanoviště se nacházelo na Poledníku, kam každý den odjížděla určená směna. Většina používané techniky byla sovětské provenience nebo vycházela ze sovětských dílů. Výjimkou byla sledovací zařízení z Maďarska, která obsahovala součástky západní provenience, což způsobovalo problémy při údržbě, protože v Československu se nedaly sehnat. Stanoviště na Poledníku využívala pro svoji potřebu i východoněmecká Stasi.

Personál jednotky tvořili převážně lidé se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním a dobrými jazykovými znalostmi. Vojáci základní služby nejdříve procházeli poddůstojnickou školou v Prešově se specializovanými kurzy na elektronický průzkum, dislokaci a organizaci armád NATO a jejich výzbroj. Problémem bylo, že stanoviště na Poledníku již stálo hluboko za železnou oponou, za ploty z ostnatého drátu. Každý, kdo zde měl působit, musel mít prověrku pro Pohraniční stráž na stupni „přísně tajné – zvláštní důležitosti“ (PT-ZD). Pro neudělení této prověrky stačilo, že dotyčný měl příbuzného, i vzdáleného, na Západě nebo někdo z jeho rodiny měl zaměstnání, které mu umožňovalo častější výjezdy do zahraničí (např. pracovník zahraničního obchodu, filharmonik atp.).

Když došlo k nějakému útěku od kteréhokoliv z podobně zaměřených stanovišť jednotek elektronického průzkumu, nařizovalo se přijetí protiopatření, například vybudování dalších signálních stěn, plotů z ostnatého drátu a minových polí kolem průzkumných stanovišť. Navíc bezprostředně jemu nadřízení měli zaražen kariérní postup, případně mohli být i propuštěni z armády. V případě prokázání závažné nedbalosti, že útěku nedokázali zabránit, mohli být i trestně stíháni a odsouzeni k několikaletému trestu odnětí svobody.

Nepokoje v Polsku

V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se vyostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Před Solidaritou vznikl 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupil z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjata s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a nedostaly se k moci síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy v blízkosti polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dní, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Od konce listopadu 1980 byla pro podporu 9. tankové divize při její činnosti v rámci této akce nasazena většina příslušníků 9. rádiové a radiotechnické roty elektronického průzkumu.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA ještě během roku 1981 držely pohotovost.

Sledování Polské lidové armády

V roce 1980 přišel zvláštní rozkaz, že se musí začít provádět průzkum Polské lidové armády. Do té doby byly podobné akce zakázané, kdyby se zjistilo, že někdo sleduje rádiový provoz jakékoliv armády Varšavské smlouvy, hrozil by mu tvrdý postih. Protože úkolem 9. roty bylo především sledování činnosti jednotek NATO a známek přípravy k nenadálému napadení, neměla specialisty na polštinu. Proto velitel jednotky navštívil všechny útvary 4. armády a vybral z nich vojáky, kteří uměli velmi dobře polsky. Spěchalo se tolik, že se nehledělo na prověrky. Problémem bylo také to, že nebyly k dispozici přesné informace o organizaci a dislokaci polské armády, natož o parametrech její výzbroje a komunikačních pojítek. Až na nezbytně nutný personál (v počtu dvou bojových směn pro obsluhu stanic na radioprůzkumném stanovišti Poledník, nacházející se v těsné blízkosti státní hranice se SRN, včetně Karla Kalisty a dalších potřebných specialistů) byla většina příslušníků 9. rádiové a radiotechnické roty elektronického průzkumu od konce listopadu 1980 nasazena pro podporu 9. tankové divize při její činnosti v rámci tzv. zvláštního divizního taktického cvičení, které se mělo odehrávat v blízkosti státní hranice s Polskem. Jednalo se o procvičení zvládnutí prvků skryté mobilizace a přesunutí do prostoru případného nasazení. Jednotka se přesunula do posádky Vimperk – Sloup, kde byla posílena o polsky mluvící vojáky a proběhlo zde tzv. stmelovací cvičení. Po vykonaném přesunu do prostoru soustředění bylo zahájeno sledování rádiového provozu polské armády. Netrvalo však dlouho a po pár dnech vrchní velitel Varšavské smlouvy vrátil obě vyčleněné tankové divize (9. z Tábora a 1. ze Slaného) do domovských posádek s tím, že pro akci Krkonoše měly po celý rok 1981 zvláštní pohotovost. Zjistilo se, že většina polských bojových jednotek byla ze svých domovských posádek vyvedena do vojenských výcvikových prostorů na polském území. Ale jinak se mnoho informací nezískalo.

Ze společných cvičení s polskými vojáky, kterých se účastnila většina bojových útvarů 9. tankové divize, bylo jasné, že Poláci jsou velmi hrdí, a pokud by došlo ke vpádu do Polska, o kterém se samozřejmě oficiálně nemluvilo, odhodlali by se s největší pravděpodobností k tvrdému odporu, který by skončil velkým krveprolitím. „Jakmile se rozdala ostrá munice, granáty, vyzbrojily tanky a BVP, všem bylo jasné, že zde končí humor.“ Přesun k hranicím s Polskem probíhal zpravidla v nočních hodinách. Jednak se na silnicích pohybovalo minimum civilních vozidel a především se dala celá akce lépe skrýt. Problémem bylo, že ne všechny osádky byly na takto dlouhé jízdy dostatečně připravené a vycvičené. Navíc klimatické podmínky nebyly příznivé, teplota klesala na -15 až -20 °C. Zmobilizovaní záložáci, kteří žili v představě, že po kontrole počtů se budou moci vrátit do svých domovů, a přiběhli v mnoha případech velice „nalehko“, si tuhou zimu (i když byli všichni dostrojeni na stanovenou normu) opravdu užili. Byla snaha co nejrychleji zaujmout určené prostory. Z toho plynuly různé nehody i se ztrátami na životech.

Služba v 80. letech

Karel Kalista se v rámci své funkce operačního důstojníka každoročně účastnil sledování velké podzimní série cvičení NATO – tzv. REFORGER (Návrat do Německa), která se zpravidla odehrávala u 78. střediska zvláštního určení v Litoměřicích při tzv. centralizaci sil a prostředků průzkumu. Všechny speciální jednotky sem poslaly své zástupce, kteří s využitím získaných informací sestavili svodku posílanou ministerstvu národní obrany, prezidentovi a na velitelství Varšavské smlouvy do Moskvy. Především se sledovala velká cvičení NATO.

Další část činnosti tvořila také spolupráce s Pohraniční stráží. Především se jednalo o odhalování a analyzování rušení rádiového spojení, které využíval operační důstojník ve službě na velitelství roty Pohraniční stráže k řízení činnosti hlídek Pohraniční stráže při poplachu a následné činnosti v prostoru státní hranice. Cílené narušování spojení mělo za cíl omezit operativní řízení činnosti jednotek Pohraniční stráže na státní hranici a tím zvětšit šance na úspěch při násilném přechodu státní hranice do SRN. Jednalo se o útěky občanů NDR přes československou hranici do SRN.

Když ministři Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher přestřihli dráty železné opony a dali tím symbolicky pokyn k odstranění drátěných plotů a signálních stěn, přijeli z velitelství německých pohraničníků na velitelství pohraniční brigády v Domažlicích, aby se poradili, jak střežit hranici za situace, kdy již nebude tak důkladně kontrolována z československé strany. Na tuto situace nebyli vůbec připraveni ani po technické, ani po personální stránce a obávali se, že tudy budou proudit davy uprchlíků. Měli dokonce zájem koupit signální stěny.

V roce 1984 Karel Kalista přešel na pár měsíců k četě radiolokačního průzkumu a velení u 9. tankové divize v Táboře. Následně nastoupil k 74. rádiovému praporu zvláštního určení (VÚ 8641) v Horažďovicích. V Pardubicích 13. listopadu 1989 převzal první sériový radiotechnický pátrač KRTP-86[1] Tamara, který následně při dělení ČSFR připadl slovenské armádě. V druhé polovině devadesátých let nahradil Tamary systém KRTP-96 BORAP.[2] V současnosti se používá pasivní sledovací systém Vera S/M.[3]

Po listopadové revoluci

Situace od konce roku 1989 byla ve zpravodajských jednotkách složitá, protože bylo třeba hledat hlavní náplň jejich činnosti, když Československo v této době nemělo vojenskou doktrínou stanoveného protivníka. A v zájmu dobrých vztahů platilo pravidlo: „Soused sousedovi přes plot nekouká.“ Ani z velení nepřicházely úkoly, ani plány průzkumu na výcvikový rok. Útvary pokračovaly setrvačností podle zásady: ono to nějak dopadne. Výsledkem bylo postupné rušení rádiových a radiotechnických jednotek divizního typu. Začalo se zrušením divizních rádiových a radiotechnických rot dislokovaných zpravidla v těsné blízkosti státní hranice se SRN a v prostorech vyčleněných pro působení jejich mateřských – prvosledových divizí. Nedlouho po nich svoji činnost ukončily radiotechnické pluky obou našich armád, a to jak 1. armády s velitelstvím v Příbrami (71. rádiový pluk zvláštního určení v Kladně), tak 4. armády s velitelstvím v Písku (74. rádiový pluk zvláštního určení v Horažďovicích). Obě jednotky se nedlouho předtím reorganizovaly z rádiových praporů na radiotechnické pluky.

Karel Kalista krátce před ukončením činnosti 74. rádiového pluku zvláštního určení pracoval ve funkci zástupce velitele pro průzkum. Po zrušení útvaru v Horažďovicích přešel z důvodu vyškolení na obsluhu a vyhodnocování poznatků zjištěných nově zaváděným systémem KRTP-86 Tamara na funkci operačního důstojníka operační skupiny radiotechnického uzlu v Klenčí pod Čerchovem, který patřil do sestavy 7. radiotechnické brigády zvláštního určení s velitelstvím v posádce Zbiroh, která byla organizačně podřízena Západnímu vojenskému okruhu se sídlem v posádce Tábor.

Podplukovník Karel Kalista byl v této funkci pověřen řízením a vyhodnocováním poznatků zjištěných technikou KRTP-86. Protože se rušily různé útvary a bylo méně tabulkových míst pro důstojníky, ti, kteří chtěli setrvat dále v armádě, museli přijmout i nevelitelské funkce, jež dříve vykonávali vojáci základní služby. Když v roce 1991 probíhaly vojskové zkoušky modernizovaného systému KRTP-86/91 Tamara, kterých se účastnil i podplukovník Kalista, tvořili obsluhu již jen vojáci z povolání, často i v hodnostech, které by na určitých funkcích málokdo čekal. Dokonce i vojenský profesionál na pozici „řidič nosiče anténní jednotky“ na podvozku Tatry 815 8×8 měl hodnost podplukovníka.

V roce 1994 Karel Kalista odešel od zpravodajské správy na jeden z nově vznikajících Vojenských finančních úřadů (v současnosti Agentura finanční), spadající pod sekci ekonomickou při ministerstvu obrany, kde se právě rozbíhal zajímavý projekt – Finanční informační systém. Od té doby pamětník pracuje jako správce informačních a komunikačních technologií, od února 1997 již jako občanský zaměstnanec Armády České republiky.

[1] KRTP-86 = komplet radiotechnického průzkumu vz. 86, v kódu NATO Trash Can. Celkem bylo v letech 1987 až 1991 vyrobeno 23 kusů, ale jen čtyři dostala československá armáda a další dva kusy se neprodaly. Do SSSR jich bylo prodáno 15 a po jednom do NDR a Ománu.

[2] BORAP = bojový radiolokační pátrač.

[3] První zkušební převzala AČR v roce 2003 a v následujícím roce již kompletní systém. Do roku 2008 bylo vyrobeno 10 kusů.