Надія Калінченкова Nadiya Kalinchenkova

„Můj dům měl výhled na letiště. A viděla jsem… je tam taková cesta, další cesta přes pole. Viděla jsem tu cestu. Postávala jsem u okna celé dny. Vařila jsem, všechno jsem dělala, jedla jsem vestoje, jedla jsem vestoje. Jen jsem se dívala na televizi a na to, co jsem viděla z okna. Kdo projížděl, jak projeli dva, u nás ve starém městě… tady se zastavily dva obrněné transportéry. A pak dva z nich prorazily na letiště a ty další dva se dostaly do Slovjansku. Já jsem viděla dva obrněné transportéry. Nevěděla jsem, kde se co děje, jen jsem to viděla. Postávala jsem u okna. Od rána do večera jsem stála u okna a dívala se na letiště; všechno jsem slyšela. Burcovaly nás výstřely. Ráno o půl čtvrté nebo půl páté, jak kdy, burcovali celou čtvrť, stříleli na letiště. A pak se proslýchalo, že na některých domech sedí odstřelovači. A vím, že moje dcera se sousedem lezli na půdu a odtud lezli na střechu a dívali se, jestli tam nejsou, nesedí.“

„A dokud žili moji dědeček s babičkou, mí rodiče s nimi mluvili ukrajinsky, ale výuka ve školách... Přijeli jsme do Bachmutu, v Bachmutu (tehdy Artemivsku) byly jen dvě ukrajinské školy. Už jedna; když mě tam přivezli, byla už jen jedna. A ta byla hodně daleko, v jiné čtvrti. Začala jsem chodit do ukrajinské školy ve vesnici Krasnopillja, pak mě odvezli a od třetího čtvrtletí jsem musela chodit do ruskojazyčné školy. Bylo to pro mě těžké, ale bylo to nutné, a všichni přešli na ruštinu. A pomalu jsme všichni přešli na ruský jazyk.“

„Tak si to představte: přišla jsem do fabriky, teď je to ‚Energomašspecstal‘, velmi velký závod, všechno je v pořádku. Zašla jsem na vrátnici a řekla, že se chystám ucházet o místo, hledat si práci. Pustili mě bez propustky. A já jdu po fabrice; cesta je zasypaná sněhem, pěšinka, prošli tam dva lidé. Jdu po fabrice, nikde nikdo. Vidíte to, závod je mrtvý. Přišla jsem na nějaké oddělení a začala jsem mluvit. Měla jsem štěstí, nazvěme to tak; měla jsem štěstí, protože přesně dva týdny před mým příchodem zemřel konstruktér, který na projektu pracoval. Závod nepracoval, ale v práci, kterou dělal, bylo naléhavě nutné pokračovat. Lidé pracovali, chodili [do práce] jeden den v týdnu. To znamená, že čtyři dny v měsíci přicházeli a zjišťovali, jestli je tam nějaká práce. Maličko továrna doutnala, trošičku se něco dělalo. A já jsem do té továrny přišla a oni mě vzali. Všichni byli v šoku, protože nikoho nepřijímali, a najednou jsem tu byla já zvenčí. Mysleli si, že jsem něčí neteř, že mě přijal nějaký kmotr, tchán, bratr. Ale to prostě tak vyšlo, že zemřel člověk a mě přijali na místo toho zesnulého; a on dělal v tomto oddělení právě tuhle práci. Byla to čistě náhoda.“

„Vyšlo to velmi zajímavě. Když se to 26. [dubna 1986] všechno stalo, můj manžel se chystal na služební cestu do Kyjeva. Můj vedoucí v práci přišel a řekl… On je sám energetik; přišel a říká: ‚Ať váš muž nejezdí.‘ Přišel ke mně domů, slyšel, že se manžel chystá na služební cestu: ‚Ať váš muž nejezdí, je tam radiace.‘ No, manžel neposlechl a odjel, ale vrátil se odtamtud. V Kyjevě bylo málo lidí, v obchodech bylo všechno, nebyly tam žádné davy. Přivezl tapety, a nalepili jsme nové tapety. Přivezl ještě na chodbu... zapomněla jsem, jak se ten materiál jmenuje. V podstatě bylo všechno v pořádku. No, byli jsme mladí. Díky Bohu, všechno dopadlo dobře. V Kyjevě bydlela moje sestra, a ona má dceru jako já, jen o rok mladší. Přivezli ji sem k nám, na Donbas.“