Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl to takový stihomam: Kdo je tady fízl?
narozen 5. července 1945
vysokoškolský pedagog, psychiatr a psycholog
spoluzakladatel oboru adiktologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze
po sametové revoluci poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění
pravidelně se stýkal s osobnostmi z disentu a undergroundu
chodil na ilegální koncerty skupiny Plastic People of the Universe
navštěvoval ilegální bytové semináře, například ve vile bratří Čapků na Vinohradech
Léto 1968 v Glasgow. Třiadvacetiletý student medicíny v televizi sleduje bezmoc a násilí v Československu. Zvoní telefon. Volá máma, aby už se domů nevracel. Nabízí se možnost dalšího studijního stipendia a na ostrovech skutečně natrvalo zůstat. Nakonec se rozhodne vrátit na okupované území. Během následujících dvaceti let dosáhne řady profesních úspěchů a uznání na poli psychiatrie, naváže styky s podzemím. „Svým způsobem to pro mě byla šťastná doba,“ shrnuje. Ačkoliv… Důvěřovat se dalo málokomu. „Byl to takový i trochu stihomam, v tom [psychiatrickém] výcviku. Dohadování – kdo je tady fízl? Bylo by divné, kdyby tam žádný fízl nebyl. Jednoho našeho kolegu jsme takřka stigmatizovali a z toho výcviku vyhnali, ale on to nebyl. Pak jsme se dozvěděli, že mezi námi opravdu spolupracovník Státní bezpečnosti byl,“ vypráví Kamil Kalina.
Kamil Kalina se narodil 5. července 1945 v Praze. Matka Marie, klavíristka, soukromě vyučovala hudbu a po roce 1948 se živila jako úřednice. Úřednický post zastával i otec Kamil, vzděláním politolog, sociolog a právník. „Komunisti s naší rodinou docela zatočili,“ otevírá Kamil Kalina vzpomínky na své předky. Rodina od roku 1929 vlastnila činžovní dům na pražské Hanspaulce. Něco takového se po osmačtyřicátém únoru neodpouštělo, „Takže jsme byli pokládáni za buržoazní rodinu, kterou jsme díky dědečkovi – otci mé matky – částečně byli. Podnikatelství byl konec a dědeček a babička žili o minimálním důchodu. Dědeček si přivydělával jako pomocnej dělník,“ vypráví pamětník. Poúnorové perzekuce se týkaly i vzdálenějších příbuzných. Dva strýcové[1] v éře stalinismu údajně seděli za velezradu a nesmíme zapomenout na pratetu Kláru[1], důležitou postavu z dětství, která do jisté míry formovala Kamilovo profesní směřování.
„Jak mám pratetu Kláru v paměti, když jsem k ní jezdil jako deseti- jedenácti- dvanáctiletej kluk, tak postava ve dveřích se zjevuje, má červenej šátek s uzlem po straně na hlavě a na rameni jí sedí černá kočka. Vždycky měla černou kočku nebo kocoura a používala ho jako rekvizitu,“ popisuje. Prateta Klára provozovala hospodu na táborské Vysočině. Těšila se pověsti kartářky, čarodějnice a vykladačky snů. Věštila z kávové sedliny nebo z karet madame Lenormand – není bez zajímavosti, že tyto vykládací karty dnes občas používá při svých terapeutických workshopech i Kamil Kalina: „Nevěštím, ale používám je jako inspiraci,“ upřesňuje. „A rodinná legenda říká – ale i ona sama se k tomu přiznávala –, že za ní v 50. letech jezdili z Prahy různí představitelé komunistického režimu. Věštila Slánskému, že ho pověsí, a věštila Zápotockému, že se stane prezidentem. A prezident Gottwald se za ní bál přijet, tak poslal jakéhosi tajemníka, a tomu řekla, že Gottwald zemře zanedlouho po Stalinovi a že školáci budou strhávat jejich obrázky z čítanek, čehož jsem byl pamětníkem,“ vypráví. Netřeba dodávat, že komunisté pratetě Kláře hospodu nakonec vzali.
V roce 1951 nastoupil Kamil Kalina do první třídy. Po základní a následné střední všeobecně vzdělávací škole (1963) se hlásil na filozofickou fakultu, obor psychologii. „U zkušebního stolu se vztyčil mladý muž, jak jsem se později dozvěděl, předseda svazu mládeže. A zvolal, že dokavaď on bude na fakultě, tak já se tam nikdy nedostanu,“ vypráví. Na studia vytoužené psychologie si nakonec musel počkat deset let. „Já jsem se vždycky na školu dostával až po odvolání a až druhej rok. A když ne psychologie, tak medicína,“ řekl si tehdy. Následující rok pracoval jako sanitář, čímž se – dle svých slov – kádrově očistil a roku 1964 nastoupil ke studiu medicíny.
Coby student medicíny využil možnosti vyjet na prázdninovou praxi ve skotském Glasgow. Psal se rok 1968. „Tam jsem bydlel na koleji s podobnými stážisty a jednoho rána mě vzbudily údery na dveře: ‚Russia attacks your country.‘ Díval jsem se na televizi, na ty záběry, které moji vrstevníci zažívali v realitě. To bylo pohnuté. Máma mi vzkazovala, abych se nevracel,“ vzpomíná. Byť tehdy dostal nabídku stipendia a ve Skotsku mohl zůstat, nakonec odcestoval zpět do okupované země. „V Londýně vznikla taková nálada, že pojedeme vlasti na pomoc. Tak jsme byli za hrdiny, a když jsme odjížděli někdy na podzim – to snad byl listopad – vlakem z Londýna, z Euston Square, tak londýnské dívky nám posílaly polibky a házely nám růže do vagonů, to bylo úžasný. No a přijel jsem do Prahy a hned jsem dostal pendrekem při nějaké studentské demonstraci.“
Studia medicíny zdárně dokončil roku 1970 a nakrátko nastoupil do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. V následujícím roce přišel povolávací rozkaz. Sloužil nejprve na Šumavě, pak jej přeložili do Čáslavi. „Tam jsem byl takzvaný hlavní lékař praporu. A zároveň jediný lékař. Ale opravdu hodně jsem se naučil. To byla opravdu snad nejlepší lékařská stáž, hodně jsem se naučil z běžný, každodenní medicíny – od viróz přes různé plísně, kožní záležitosti. Taky jsem tam měl psychologickou poradnu, což bylo hodně důležitý,“ vypráví. Díky svému vzdělání šikanu na vojně nezažíval, naopak, vojenský dril jej z větší části míjel: „Když jsem byl potom jmenovaný podporučíkem, tak už jsem vůbec nemusel být v kasárnách [smích]. Bydlel jsem v nemocnici a chodil do kasáren na ošetřovnu do práce, takže celkem volnost. Měl jsem dobrou vojnu a myslím, že i užitečnou,“ shrnuje.
Návrat do civilu (1972) předznamenal studia psychologie (1972 až 1978) a také návrat do práce v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Tam se mu poměrně rychle podařilo vybudovat renomé. „Začal jsem mít takové privilegované postavení. Kalina, proč by nemohl na tomto oddělení udělat nějaký svůj experiment s terapeutickou komunitou? Pak jsem dostal celý pavilon, jako rehabilitační oddělení pro psychózy. To bych jinde nikde takovou možnost nedostal. To bylo bezvadné, hodně jsem se naučil a hodně pracoval. Za ty první roky to byly tisíce hodin terapie,“ přibližuje pamětník a dodává: „Vedlo se mi tam výborně, dokavaď jsem nezačal dělat průšvihy.“ Tyto průšvihy se týkaly styků s československým disentem, především spoluorganizováním koncertu Plastic people v Horních Beřkovicích roku 1976. Tímto si znepřátelil většinu komunisticky smýšlejícího personálu v léčebně a nakonec „dobrovolně“ místo opustil.
V normalizačních dobách se Kamil Kalina scházel s Danou Němcovou a jejím manželem Jiřím, ale i dalšími lidmi z prostředí disentu. „Měli jsme takový debatní kroužek s lidmi z Patočkova okruhu. Jiří Němec a spol. – a myslím, že to byla stejná, nebo jiná skupina...? Tomáš Halík a můj kamarád Jirka Kovařík. Scházeli jsme se u malíře [Pavla] Brázdy a jeho ženy [Věry Novákové] ve Vilce na Vinohradech, která dříve patřila básníku [Josefu] Palivcovi a jeho ženě [Heleně, sestře bratří Čapků].“ Vzpomínky na bytové semináře ve vile bratří Čapků pokračují: „Dům plný obrazů. Byla tam taková podkrovní místnost s kamny a tam jsme seděli, četli třeba Nietzeho a povídali si o něm. Taky jsme jezdili za Sváťou Karáskem na Housku. Tam si pamatuju, že jeden takový seminář tam byl. Měli jsme půlnoční čtení na věži hradu Houska s výhledem do romantického Máchova kraje. Takhle se žilo za totáče,“ vypráví s notnou dávkou nostalgie.
Díky stykům s podzemím měl Kamil Kalina příležitost podepsat prohlášení Charty 77. Tu však nakonec nevyužil. „Mně to Dana a Jiří Němec vymluvili. Říkali, že doktoři jsou potřební tam, kde jsou. Že dělám užitečnou práci a ať se zbytečně nedostávám do průšvihů,“ uvádí. Užitečnost profese se týkala duševního a fyzického zdraví „normalizovaných“ Čechoslováků – a ruku v ruce s tím občas i přímého vzdoru režimní šikaně, a to skrze udělování modrých knížek: „To byla čestná služba lidem!“ říká s úsměvem a pokračuje: „Nikdy jsem z toho nic neměl, jenom v jednom případě, a to se mi velmi vyplatilo. To byl syn jednoho vinaře z Litoměřicka a z toho pak plynuly, řekl bych, materiální benefity – jednou do roka nějakej demižónek. Ale jinak ne, to byla čestná služba.“
Psychologové a psychiatři se díky své profesi nezřídkakdy dostávali do hledáčku StB.[2] Tyto tendence Kamil Kalina blíže pocítil během absolvování psychiatrického výcviku SUR v 70. letech. „Byl to takový i trochu stihomam, v tom výcviku. […] Dohadování – kdo je tady fízl? Bylo by divné, kdyby tam žádný fízl nebyl. Jednoho našeho kolegu jsme takřka stigmatizovali a z toho výcviku vyhnali, ale on to nebyl. Pak jsme se dozvěděli, že mezi námi byl opravdu spolupracovník Státní bezpečnosti nasazenej na Jitku Vodňanskou v souvislosti s jejím vztahem k Václavu Havlovi,“ vypráví. Dodejme, že Kamil Kalina se s tlakem ke spolupráci s StB dle svých slov nesetkal, nikdy jej ani nenabádali ke vstupu do komunistické strany. V souvislosti s mocenským zneužitím psychiatrie Kamil Kalina uvádí, že léčebny v některých případech sloužily režimu jako jakási alternativa dočasného uvěznění: „Když měla do Československa přijet nějaká významná návštěva, neřkuli Leonid Brežněv, tak policie posbírala po širém kraji lidi, o kterých se domnívala, že by mohli dělat neplechu, a vozila je do léčebny na takovou karanténní hospitalizaci.“
Po zmíněném incidentu s koncertem Plastic people v Horních Beřkovicích v roce 1976 Kamil Kalina chvíli působil v Liberci. Po pár týdnech přesídlil do Prahy na pozici hlavního psychiatra pro ústavní sociální péči, od roku 1982 pak zastával funkci šéfa denního stacionáře na pražské psychiatrické klinice. „Svým způsobem to pro mě byla šťastná doba,“ shrnuje období 80. let, za kterým se ohlíží jako za léty svého dalšího odborného růstu. V roce 1989 se aktivně zapojil do sametového dění. Angažoval se v hnutí Terapeuti hledají spojence, které pomáhal zakládat. Spoluzaložil skupinu Zdravotníci za očistu a proti násilí, která navázala spolupráci s Občanským fórem. Účastnil se stávek a demonstrací, psal prohlášení, promlouval na shromážděních. V politice se pak naplno angažoval následujících sedm let – z pozice poslance a následně i náměstka ministra zdravotnictví. Tímto se však, jak sám říká, ve značné míře vzdálil své odborné praxi, ke které se v druhé polovině 90. let vrátil a které se věnoval i v roce 2023 – již šestou dekádou.
„Myslím, že jsem měl dobrej životní příběh, jsem za něj vděčnej. A jak jsem vnímal dobu takzvané normalizace? Nelze se na to dívat černobíle. Byla spousta lidí, kterým komunisti strašně ublížili, to je jasné. Ale pro mnoho dalších se dalo žít a objevovat. Někdo se pohrdlivě vyjadřoval o šedé zóně. Ano, nepochybně jsem byl šedá zóna,[3] byť jsem měl kontakty s občanskou opozicí, tak určitě jsem patřil k šedé zóně. Ale vůbec toho nelituju. Dělal jsem dobrou práci a spoustě lidem jsem prospěl,“ uzavírá své vyprávění Kamil Kalina.
[1] Kamil Kalina si nepřeje zveřejňovat jméno.
[2] Podrobněji například v dokumentu České televize Zneužitá psychiatrie z cyklu StB: Přísně tajné. K 5. 10. 2023 dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/14589860153-stb-prisne-tajne/421235100211011/.
[3] Podrobněji ke konceptu tzv. šedé zóny za normalizace např. v sociologickém slovníku AV ČR. K 12. 10. 2023 dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/„šedá_zóna“.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Václav Kovář)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Marie Mrvová)