Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Kalbáč (* 1940)

• narozen 17. února 1940, vyrostl na statku v Třebohosticích nedaleko Strakonic, kde rodina žije více než tři sta šedesát let

• rodiče Josef a Marie patřili k největším hospodářům v obci, měli více než dvacet hektarů půdy

• předci byli aktivní ve veřejném životě, praděda i děda byli starostové Třebohostic, děda tu zakládal kampeličku a hasičský sbor

• v roce 1956 vzniklo v Třebohosticích jednotné zemědělské družstvo a rodiče do něj vstoupili

• pamětník chtěl jít na lesnickou školu, jako syn kulaka, navíc z věřící rodiny, ale studovat nesměl

• vstoupil do družstva, pomáhal stavět kravín a drůbežárnu, pak jezdil s nákladním autem, nakonec pracoval v družstvu jako mechanizátor

• v roce 1972 promoval v oboru fytotechniky na vysoké zemědělské škole v Českých Budějovicích

• od roku 1976 do roku 1990 pracoval v zemědělském družstvu Radomyšl jako agronom

• v roce 1968 vstoupil do lidové strany, byl předsedou její místní organizace v Třebohosticích, pracoval v jejím okresním a krajském výboru

• na jaře 1989 byl zvolen předsedou strakonického okresního výboru lidové strany

• po revoluci v roce 1989 se jako zástupce lidové strany účastnil takzvaných kulatých stolů tehdejších politických stran, kde se jednalo především o personálních změnách

• za lidovce byl kooptován do strakonického okresního národního výboru

• v roce 1991, když vznikly místo okresních národních výborů okresní úřady, byl jmenován zástupcem strakonického přednosty a vedoucím jeho kanceláře

• od roku 1997 do roku 2002 byl přednostou strakonického okresního úřadu

• v roce 2003 se Josef Kalbáč stal senátorem za obvod Strakonice

• během volby prezidenta (rozhodovalo se mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem) 9. února 2008 mu na toaletě hrozil neznámý muž, následně senátor Josef Kalbáč odjel do strakonické nemocnice

• ve druhé prezidentské volbě dal hlas Václavu Klausovi

• v roce 2008 ho v boji o křeslo senátora porazil kandidát ČSSD Miroslav Krejča

• po senátním neúspěchu se stal poradcem prezidenta Václava Klause

• Josef Kalbáč má stále kancelář ve Strakonicích, radí starostům, jak získávat dotace, vystupuje na veřejných akcích a přednáškách

• lidové písně, které sesbíral, postupně vydává ve zpěvnících – nedávno pokřtil už patnáctý zpěvník

Objektivy kamer mířily na Josefa Kalbáče (1940) především v únoru 2008, během prezidentské volby. Tehdy se rozhodovalo mezi kandidátem ODS Václavem Klausem a společným kandidátem ČSSD a zelených Janem Švejnarem. Prezidenta tehdy volili poslanci a senátoři, nikoli přímo občané. Při prvním pokusu nezvolili nikoho, Klausovi chyběl k úspěchu jeden hlas. Právě hlas lidoveckého senátora Josefa Kalbáče mohl rozhodnout. Byl totiž jedním ze tří politiků, kteří během volby zmizeli ze zdravotních důvodů – kvůli náhlé nevolnosti odjel do strakonické nemocnice. Při druhém pokusu Václav Klaus vyhrál, Josef Kalbáč mu dal svůj hlas. Brzy nato se stal Klausovým poradcem. Novináři psali, že když neobhájil senátorský post, dostal „trafiku na Hradě“.

Byli jsme vedeni k práci

Josef Kalbáč se narodil 17. února 1940 a vyrostl s o pět let starším bratrem Miloslavem na usedlosti v Třebohosticích nedaleko jihočeských Strakonic. „Rod Kalbáčů tu žije více než tři sta šedesát let,“ říká pamětník a zmiňuje, že podle berní ruly z roku 1654 (první úplný soupis daňových povinností v Českém království, který je významným historickým pramenem o majitelích nemovitostí) žil tehdy na statku jistý Šimon Kalbáč.

Po druhé světové válce patřilo hospodářství pamětníkových rodičů Josefa a Marie k největším v obci. „Naše rodina spolu s dalšími čtyřmi v Třebohosticích patřila k těm, kdo měli více než dvacet hektarů půdy,“ říká Josef Kalbáč. „Práce bylo hodně, hoši narození na hospodářství k ní byli vedeni od útlého dětství. Malí kluci sbírali vejce nebo nosili dřevo, větší pásli husy a krávy a později pracovali s kosou nebo pluhem.“ Až do páté třídy chodil do školy v Zadních Zborovicích, pak jezdil na kole do měšťanky do zhruba osm kilometrů vzdáleného Záboří.

Pamětníkův otec Josef pocházel z třebohostického statku a měl osm sourozenců. Matka Marie byla z nedalekého Mnichova a měla čtyři sourozence. Předci Josefa Kalbáče, stejně jako on později, byli aktivní ve veřejném životě. Praděda dělal starostu Třebohostic a spoluzakládal předválečné hospodářské družstvo ve Strakonicích, děda byl také starostou obce, v Třebohosticích zakládal kampeličku a hasičský sbor.

Z druhé světové války si Josef Kalbáč vybavuje hlavně období po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Karl Hermann Frank, tajemník Úřadu říšského protektora, tehdy navrhoval, aby byl v každé obci zastřelen každý desátý muž od věku patnácti let,“ vypráví. „Byli jsme věřící rodina, živě si pamatuji, jak maminka s babičkou klečely a modlily se, aby k tomu nedošlo.“

Pamatuje si také kontroly, které chodily k hospodářům. „Zavedly se takzvané kontingenty, dodávky mléka, masa, obilí, brambor, vajec, které se musely odvádět,“ říká. Vzpomíná, že povinné dodávky pokračovaly i po válce, a byly dokonce ještě vyšší. „Systém byl nespravedlivý,“ míní. „Nebylo to tak, že každý by z hektaru musel odvést stejné množství. Čím víc hektarů hospodář měl, tím větší předpis připadal na jeden hektar.“

Když nevstoupíte do družstva, vystěhujeme vás

Josef Kalbáč vzpomíná, jak jeho děda František v roce 1945 kritizoval takzvaný Košický vládní program. (Dokument, který připravili komunisté v čele s Klementem Gottwaldem, určoval zásady budoucí politiky, ukotvil závislost Československa na Sovětském svazu, deklaroval kolektivní vinu německého a maďarského obyvatelstva a pravicových stran za spolupráci s nacistickým režimem a jejich zákaz, stejně jako zřízení národních výborů.)

„Odebírali jsme Lidovou demokracii, vyšel v ní článek o Košickém vládním programu a jeho kapitolách,“ říká pamětník. „Děda si ho vykládal po svém. Říkal otci: ‚Netěš se, je tam napsáno přesně to, co si Gottwald se Stalinem v Moskvě dohodli a na co Beneš kývl. Bude omezena činnost církví, budou stěhovat sedláky jako na Ukrajině. Budou další omezení, která se dotknou mnoha lidí, zejména těch, kteří nebudou souhlasit s režimem.‘ Děda zemřel v červenci 1948, už se toho nedožil. Otec pak mnohdy říkával: ‚Jak to mohl ten náš děda takhle vyčíst? Měl velikou pravdu.‘“ Pamětníkova dědy se osobně dotklo to, že podle vládního programu nesměla být obnovena agrární strana, jejímž byl členem. „Za první republiky agrární strana vyhrávala volby, volil ji zejména venkov,“ říká Josef Kalbáč.

Jako syn velkého hospodáře si Josef Kalbáč pamatuje z dětství a mládí především dění v zemědělství. Vzpomíná, že „když skončil hospodářský rok, sešla se rodinná rada – rodiče, děda a babička, děti“. „Tatínek shrnul: ‚Tolik jsme dostali za obilí, tolik za brambory, mléko, vepřové a hovězí maso, tolik za vejce. Tohle byly naopak daně a pojištění, tolik stály postřiky, kovář, kolář. A tohle nám zbylo. Bylo by dobré, kdybychom si koupili senomet, abychom nemuseli podávat seno po vidlích. Můžeme zavést do stáje napáječky, abychom nemuseli nosit vodu. Potřebujeme opravit střechu na stodole. Ale na všechno nemáme, čili dohodněme se, do čeho budeme investovat,‘“ vypráví pamětník o rodinných zvyklostech. „Dodnes si vzpomínám, že tehdy jsme se shodli na napáječkách, myslím, že to bylo někdy v roce 1952 či 1953.“

Vzpomíná, že většina hospodářů uvítala zemědělský, takzvaný hradecký program komunistické strany z roku 1947, kterým se snažila získat na svou stranu malé a střední rolníky. Říkalo se v něm, že stát vykoupí půdu nad padesát hektarů ve vlastnictví jedné rodiny a předá ji drobným hospodářům. Naopak soukromé vlastnictví půdy do padesáti hektarů mělo být podle hradeckého programu garantováno ústavou.

O ústavní záruce soukromého vlastnictví půdy mluvil komunistický premiér Klement Gottwald ještě krátce po komunistickém puči v únoru 1948. V archivu Československého rozhlasu se dochoval jeho projev, ve kterém řekl, že vlastnictví půdy bude rolníkům ústavně zaručeno: „Chceme, aby vám již nikdo nikdy nemohl lhát, že se u nás budou dělat kolchozy. Kdo k vám přijde s takovým šuškáním do vsi, patří k záškodníkům a rozvratníkům. Agenty, kteří k vám přijdou do vsi, žeňte sviňským krokem!“ Josef Kalbáč vzpomíná, že lidi Gottwaldova slova uklidnila.

„Pak ale přišel 23. únor 1949 a všechny sliby ztratily platnost,“ říká Josef Kalbáč. Poslanci Národního shromáždění odhlasovali zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD). Hned v jeho prvním paragrafu se sice psalo, že jednotná zemědělská družstva budou zakládána „na podkladě dobrovolnosti“, ve skutečnosti ale přišly represe.

„První náznak, že budou zakládána družstva, byl všemi odmítnut,“ popisuje Josef Kalbáč tehdejší atmosféru. „Lidé říkali: ‚Dostali jsme hospodářství po předcích, pachtili jsme se na něm celý život, a já ho mám teď zadarmo někomu dávat?‘“ Vzpomíná, že „z okresu jezdili funkcionáři a přesvědčovali místní funkcionáře, aby družstva prosazovali“. „Učitelé byli vyzýváni, aby dětem vštěpovali, jak je družstevnictví důležité. Do vsí jezdily delegace dělníků, kteří rozdávali letáky,“ říká. „Propaganda se šířila všemi směry.“

Největší strach měla pamětníkova rodina z toho, že ji z hospodářství vystěhují. „Rozkřiklo se, že z Hajan na Blatensku bylo vystěhováno hned pět hospodářů, ze sousedních Chrášťovic dva, z Krt jeden, z Hlupína dokonce tři. Ve strakonickém okrese bylo nakonec vystěhováno více než padesát rodin. Také do naší obce přišel příkaz, že tři největší hospodáři, mezi nimi i můj otec, mají být vystěhováni,“ vypráví Josef Kalbáč. Už prý bylo i stanoveno, že rodina Kalbáčových má být přesunuta do Vlčích Jam v prachatickém okrese. „Babičce bylo skoro osmdesát, plakala, říkala: ‚Já chci raději umřít, než bych se stěhovala do nějakého zapadákova,‘“ popisuje situaci pamětník. „Byly to nekonečné noci, lidé přemýšleli, sousedé se navštěvovali, rozprávěli.“

Rodinu navštěvoval také tajemník místního národního výboru Miloslav Poskočil. „Pracoval ve strakonické Zbrojovce a ve vsi byl oblíbený,“ popisuje Josef Kalbáč. „Byl smířlivé povahy. Otci říkal: ‚Hele, Josef, je to prostě tak. Když nepodepíšete přihlášku do družstva, budou vás stěhovat. Já vím, není to jednoduché, ale nějak bylo, nějak bude – hlavně aby zdraví sloužilo.“ Hrozba vystěhováním nakonec rozhodla: „Smířili jsme se s krutostí osudu a členská přihláška se podepsala.“

Družstvo vzniklo v Třebohosticích poměrně pozdě, na jaře roku 1956, a vstoupili do něj všichni s výjimkou dvou drobných zemědělců. První podepsal přihlášku o dva roky později, druhý, profesí zedník, měl jen jeden hektar a do družstva nikdy nevstoupil. Pamětníkův otec jezdil v družstvu s koňmi, matka pracovala v kravíně. „Dělali tu samou práci jako předtím, nějak se s tím smířili,“ říká Josef Kalbáč. „Nebrali to jako újmu, že ze sedláka se stal obyčejný kočí nebo obyčejná dojička. Byli vychováni ke skromnosti, říkali si: ‚Hlavně aby nám dal Pánbůh zdraví.‘“

Členem družstva se jako mladík stal také Josef Kalbáč, pomáhal stavět kravín a drůbežárnu. A když se v roce 1961 vrátil z vojny, kde si udělal řidičský průkaz, začal jezdit s nákladním autem, které družstvo koupilo. „První výdělky nebyly valné,“ vzpomíná. „Ale měli jsme záhumenek, mohli jsme mít dojnici, prase, slepice, byla zahrada, nemuselo se moc nakupovat. Postupně se výdělky začaly zlepšovat, udělali jsme v domě koupelnu, zavedli ústřední topení, koupili jsme auto a postavili garáž. Lidé se s tím smířili, život byl celkem důstojný a přijatelný.“

Básničku z balonu si dodnes pamatuji

Josef Kalbáč si do detailů pamatuje jeden zážitek z padesátých let. Domnívá se, že se zřejmě odehrál v roce 1954, kdy se konal X. sjezd vládnoucí komunistické strany. Odehrával se po smrti generálního tajemníka komunistické strany Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Stalina (generální tajemník v letech 1922–1952) a Klementa Gottwalda (prezidentem od roku 1948, zemřel devět dní po Stalinovi). V této době došlo k prvním veřejným protestům proti politice KSČ, ale strana na X. sjezdu konstatovala platnost takzvané Generální linie výstavby socialismu.

Pamětníkovi bylo tehdy čtrnáct let a vzpomíná, že právě pásl spolu se sousedem, starým pánem, dobytek, když si na nebi všimli balonu. Věděl, že je to balon, ve kterém jsou letáky. „Mluvilo se o tom, že je sem ze Západu posílají,“ říká. „Některé letáky třeba nabádaly lidi, aby nevstupovali do družstev.“ Když se balon na obloze roztrhl a skutečně se z něj nedaleko od nich letáky začaly sypat, soused ho poslal, aby pro nějaký doběhl.

„Text měl nadpis ‚Balada sjezdová‘,“ vzpomíná Josef Kalbáč. „Soused chtěl, ať mu to přečtu, a smál se, že je to hezky napsané. Dodnes si celý text pamatuji.“ A začíná recitovat:

„Je rudá mlha kol a kol, odbíjí půlnoc kolokol

Na Kremlu hvězda začadí, je tma po Krásné ploščadi

Na Kremlu hvězda zhasíná a z mauzolea Lenina se valí proudem černý vzduch

Co duch, to soudruh, soudruh duch

Vyl z politbyra vlkodlak a přijel strašidelný vlak

Nasedli, jeli 300 mil ti, které zabil Džugašvil (Džugašvili je Stalinovo skutečné příjmení)

Co to máš, Rudo, (Rudolf Slánský, komunista popravený v roce 1952) za pasem? Oprátku z krku sundal jsem

Teď tady s vámi zavyji, že já též poplet linii

Mou linku plní bod co bod nynějšího lidstva zítřka zrod

Já trochu ukvapil se přec a hned je ze mě kostlivec

I my jsme sjezdovali kdys, notují Šling a Clementis (komunisté popravení v roce 1952)

Linii navždy pochopí, kdo oblék šátek z konopí

Oprátku vzal a zahodil a skokem byli tisíc mil

Pak za houkání nočních sův zjevil se přízrak Gottwaldův

Sám nevím, možnost truchlivá, že jed mi dali do piva

Soudruzi, přízrak Lenina vážnosti chvíle vzpomíná

V Praze je sjezd, dí velký stín, co tomu říká Antonín? (Antonín Zápotocký, prezident po Gottwaldově smrti)

Pohnul se obraz na stěně a Tonda křikl zděšeně

Malenkov (po Stalinově smrti předseda rady ministrů SSSR), Chruščov (první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu) u mě stůj, mou nezávadnost opatruj

Ty hrůzné stíny, kdo to jsou? Já nechci ještě za Berijou (popravený šéf sovětské tajné služby NKVD)

Pryč úchylkářství choroby, zůstaňte, prosím, v záhrobí

Leč strašně zvučí duchů sbor, už bledneš, Tondo, už jsi chor

Tvé světlo, Tondo, zhasíná, blíží se tvoje hodina

Pak zapěl kohout, celý zjev, Rajk (maďarský ministr, odsouzen ve vykonstruovaném procesu k smrti), Trockij (Stalinem vypovězen ze země, v roce 1940 zavražděn), Kostov (generální tajemník Bulharské komunistické strany, popraven roku 1949), Zinovjev (bolševický revolucionář, jedna z obětí Stalinových čistek)

Clementis, Slánský jsou ti tam a bledý Tonda zůstal sám

Svůj úřad by rád zahodil a zmizel aspoň tisíc mil.“

Josef Kalbáč si myslí, že autorem básničky mohl být Jára Kohout, populární prvorepublikový herec a zpěvák, který v roce 1948 emigroval do Německa a později se usadil v USA. „Často byl hostem v rádiu Svobodná Evropa,“ říká. „Měl tam komentáře a zpíval. Pamatuji si třeba: ‚Čtvrtek pátku nejblíže, mouka není do díže, inu, to jsou potíže, to si někdo vylíže.‘“

Uznává, že je celkem nepochopitelné, že si básničku i po takových letech pamatuje. Dodává ale, že stejně tak si pamatuje řadu básniček a třeba i diktáty ze školy. Leták s básničkou se nedochoval. „Když jsem ho přinesl domů, otec ho okamžitě hodil do kamen,“ říká pamětník. „A vynadal mi: ‚Co to taháš domů? Někdo to uvidí a ještě mě za to zavřou!‘“

Profesor si moji zkoušku nahrával

Josef Kalbáč chtěl jít po základní škole studovat na lesníka. „Moje nejhorší známka byla dvojka, za normálních okolností bych si mohl vybrat jakoukoliv střední školu. Byl ale rok 1954, po Gottwaldově smrti, a jako syn kulaka, navíc z věřící rodiny, jsem studovat nesměl,“ říká. „Posudek z obce říkal kategorické ne.“ Funkcionáře národního výboru, kteří mu zhatili studia, znal. Běžně se s nimi ve vsi potkával, třeba na schůzích hasičů, o posudku se s nimi ale nikdy nebavil: „Jako křesťan jsem byl veden k tomu, že odpustit je lepší než se mstít. Říkal jsem si: Co Bůh řídí, dobře řídí, ono to všechno nějak dopadne.“

Další posudek od národního výboru o pět let později, když rukoval, byl už prý „velmi dobrý“. Na vojnu vzpomíná Josef Kalbáč rád. Nejdříve prošel kurzem řidičů v Terezíně, pak mu velitel nabídl, aby si udělal poddůstojnickou školu. „Zpíval jsem, hrál na housle, díky tomu jsem měl na vojně řadu výhod,“ vypráví. „Založil jsem malý hudební soubor a hráli jsme na kulturních akcích.“

Když se po vojně vrátil do rodných Třebohostic, nastoupil znovu do JZD a začal jezdit s novým družstevním nákladním autem, které využívaly i jiné firmy z okresu. Brzy ale povýšil, stal se mechanizátorem a dostal na starost provoz, opravy a údržbu veškeré družstevní techniky. Následně začal pracovat jako agronom v sousedním, v okrese největším družstvu Radomyšl. „Pak přišla nabídka, aby si mladí funkcionáři doplnili vzdělání,“ říká pamětník. „Byl jsem doporučen na Střední zemědělskou mechanizační školu do Českých Budějovic.“ Po třech letech odborné školy si dodělal maturitu na Střední zemědělské technické škole v Táboře, a protože exceloval v chemii, její učitel ho přesvědčil, aby šel na vysokou zemědělskou školu v Českých Budějovicích a studoval obor fytotechnika, který se zabývá technologickými postupy při pěstování rostlin.

Josef Kalbáč promoval v roce 1977, během normalizace bylo ale jeho studium znovu ohroženo. „Byl jsem předsedou místní organizace lidové strany v Třebohosticích a pracoval jsem v okresním a krajském výboru lidové strany,“ říká. „Došlo k pokusu, abych studia nedokončil. Za děkanem vysoké zemědělské školy Jaroslavem Neumannem přijela delegace komunistů a chtěla, aby mě ze školy vyloučil. Řekl jim: ‚Soudruzi, chodit do kostela mu dovoluje ústava. A lidová strana je strana Národní fronty. Všechny zkoušky skládá v prvním termínu za jedna nebo za dvě.‘ Hoši odjeli s nepořízenou; díky člověku, který se zachoval lidsky, mě tenhle normalizační akt nepostihl.“

Přesto byl Josef Kalbáč i vysoká škola v hledáčku komunistů. Pamětník vzpomíná, že profesor Josef Zvára se během zkoušky z fytopatologie pojistil magnetofonovou nahrávkou. „Chtěl mít doklad, že jsem byl na zkoušku připraven, a tak si můj výkon nahrál na magnetofon,“ vypráví pamětník. „Dostal jsem otázku ‚plíseň bramborová‘, a protože už jsem tehdy pracoval v družstvu jako agronom, znal jsem téma dobře, z praxe.“

Předsedou družstva jsem být nechtěl 

Politické uvolnění v Československu v roce 1968 využil Josef Kalbáč k tomu, aby navštívil příbuzné ve Vídni. „Strýc měl továrnu, s bratrancem jsme navštívili setkání českých podnikatelů, kteří žili v Rakousku,“ vzpomíná. „Říkali, že se už těší na spolupráci s rodnou zemí, na to, že rozšíří obchodní vztahy.“

Lidé v Třebohosticích po něm zároveň chtěli, aby se postavil do čela místního JZD. „Lidová strana byla v naší obci velmi silná,“ vysvětluje pamětník. „Měli jsme asi čtyřicet šest členů, kdežto v komunistické straně bylo jen asi dvanáct lidí. Občané uspořádali anketu a z té vyšlo, že bych měl být předsedou družstva já.“ Josef Kalbáč ale výzvu nepřijal: „Řekl jsem, že děkuji za důvěru, ale nechci a nebudu spěchat na žádného předsedu. Udělal jsem dobře. Měl jsem předtuchu, že to krásné jaro nebude trvat dlouho.“

K lidovcům se Josef Kalbáč dostal díky rodinné tradici. Agrárníci se podle něj snažili mít v každé obci své funkcionáře, lidi, kteří uměli veřejně vystoupit, a k nim patřil i pamětníkův děda. Lidová strana pak navázala na tradici agrární strany, když po válce nesměla být obnovena. Vstoupil do ní jeho děda, babička i otec, když se ale jejím předsedou stal Josef Plojhar (1951–1968) spojený s komunisty, ze strany zase vystoupili. Josef Kalbáč vstoupil k lidovcům v roce 1968, když jejich představitelé objížděli obce, ve kterých měli před Plojharem hodně členů, a stal se předsedou jejich místní organizace.

Lidovci podle něj během normalizace a dalších předrevolučních let provozovali spíš spolkovou než politickou činnost. Pořádali zájezdy na poutní místa, propagovali dárcovství krve a kostní dřeně, podporovali sázení stromů, snažili se, aby vydavatelství Vyšehrad vydalo například populární prvorepublikové příběhy chlapce a pak mladíka ze samoty Káji Maříka. „Snažili jsme se vyvíjet činnost, která nemohla být napadena jako protirežimní,“ říká Josef Kalbáč.

Text Charty 77, který kritizoval politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv, podepsal na Strakonicku jediný lidovec, Petr Hlavatý. „Znali jsme se dobře, byl to velký cestovatel po Čechách a Moravě, nafotil například vzácné kostely a kapličky,“ říká Josef Kalbáč. „Chtělo to od něj kus odvahy. Byl pak z Československa i s rodinou vystěhován. Já jsem s textem Charty 77 souhlasil, ale abych tam dal podpis? Říkal jsem si, že je to první pokus a uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál.“

U kulatých stolů jsme řešili personální změny

Opatrní byli také lidovci v roce 1989. „Pro mě tento rok začal tím, že jsem byl na jaře zvolen předsedou okresního výboru strany,“ říká Josef Kalbáč. „V létě jsme byli pozváni generálním tajemníkem lidové strany do Prahy na poradu okresních předsedů. Zaznívalo tam, že podzim bude zajímavý.“ Protirežimní demonstrace ale lidovci nijak veřejně nepodpořili: „Na okresních schůzích s nimi souhlas byl. Ale nepamatuji si, že by se někdo vyjadřoval veřejně.“

V družstvu Radomyšl, kde Josef Kalbáč v roce 1989 pracoval, v listopadu vzniklo Občanské fórum, pamětník v něm ale aktivní nebyl a už si ani přesně nepamatuje, kdo byl iniciátorem jeho vzniku. Jako politik lidové strany se však účastnil takzvaných kulatých stolů, jednání zástupců tehdejších politických stran – komunistů, lidovců, socialistů a Občanského fóra, kde se rozhodovalo především o personálních změnách.

„Řešila se výměna některých poslanců okresního národního výboru, na městských a obecních úřadech, ale také personální změny v policii, vojenských útvarech či v podnicích,“ říká Josef Kalbáč. „Dramatické bylo jednání skoro vždycky, zástupci komunistů obhajovali své lidi, zástupci dalších stran navrhovali zase své lidi, často se sedělo do noci.“ Komunisté podle něj věřili, že se situace zvrátí v jejich prospěch. „Nabádali členy strany, aby vydrželi, že se to změní, že je to přechodné,“ říká pamětník. „Dostalo se mi do ruky několik komunistických oběžníků, které doporučovaly: ‚Vstupujte do Občanských fór a sledujte, jak se tam lidé budou chovat, co budou vyprávět, ať o všem dobře víme.‘“

Josef Kalbáč byl za lidovce kooptován do strakonického okresního národního výboru. Když v roce 1991 vznikly místo okresních národních výborů okresní úřady, byl jmenován zástupcem strakonického přednosty a vedoucím jeho kanceláře. Okres podle něj hlavně úřadoval požadavky starostů na to, co je potřeba v té či oné obci vybudovat, a pomáhal jim na to shánět peníze. Řešil také, k čemu bude využita velká budova, kde sídlil okresní výbor komunistické strany. Zástupci Občanského fóra chtěli, aby v budově vznikla zubní poliklinika. „Stavební odborníci ale říkali, že kanceláře půjdou na zdravotnické zařízení přestavět jen těžko,“ vypráví Josef Kalbáč. Doporučovali, aby se do budovy nastěhoval finanční úřad. „Potřebovali jsme tedy sehnat peníze na stavbu zubní polikliniky v areálu nemocnice,“ říká. „Proto jsme se s přednostou vypravili za tehdejším ministrem financí Václavem Klausem, brzy jsme dostali peníze a poliklinika byla rychle hotova.“

Když v roce 1997 odešel dosavadní přednosta okresního úřadu do důchodu, stal se Josef Kalbáč jeho nástupcem. Ve funkci byl až do roku 2002, kdy byly okresní úřady zrušeny. Tehdy dostal, stejně jako řada dalších přednostů, nabídku, aby začal pracovat pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jehož agenda původně pod okresy spadala, a přijal ji.

Josef Kalbáč jmenuje, co se mu v roli přednosty a později senátora povedlo uskutečnit: „Postavil se nový okresní archiv, Vodňany se dočkaly potřebného obchvatu, vznikl moderní ústav pro mládež s mentálním postižením v Mačkově, strakonická interna byla přestavěna a rozšířena o dialýzu, byly zřízeny penziony pro důchodce v Radomyšli, Sedlici a na dalších místech, byla vybudována řada místních komunikací, vodovodů, kanalizací a čistíren odpadních vod a požárních nádrží, došlo k odbahnění řady rybníků, lze připomenout i opravy třiceti tří kostelů v regionu.“

Objížděl jsem vesnice s kapelou

V roce 2003 se Josef Kalbáč stal senátorem za obvod Strakonice. „Říkal jsem si, že na úřadu toho mnoho nedokážu, budu jen podepisovat nějaké protokoly o převodu majetku,“ vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat. „Jako senátor se budu moci vyjadřovat k zákonům, budu moci být nápomocen starostům 169 obcí Strakonicka, Prachaticka a Písecka, které volební obvod 12 tvořily.“

Ve druhém kole porazil Josef Kalbáč místostarostu Strakonic Pavla Pavla, experimentálního archeologa, který proslul tím, že na Velikonočním ostrově rozhýbal jednu z obřích soch Moai. Jeho kampaň byla dosti kontaktní. Obce objížděl s kamarádem Josefem Naušem, jehož kapela Malá muzika Nauše Pepíka byla známá z plesů, tancovaček a svateb. „Měl jsem pětičlennou muzikantskou partu, kterou Pepa řídil,“ vypráví Josef Kalbáč. „Zahráli, lidé si je přišli poslechnout. Pak jsem jim řekl, jak bych si práci v Senátu představoval. Divili se, že tohle tu ještě nebylo, aby sem někdo přijel s muzikou.“

Vzpomíná, že později, už jako senátor, si na pivovarských slavnostech ve Strakonicích s dechovkou Nektarka dokonce zazpíval na pódiu. Lidové písně byly totiž pamětníkovým koníčkem už od mládí. „Když jsem byl malý a dralo se peří, ženy zpívaly,“ vzpomíná. „Líbil se mi děj i melodie těch písní, pořídil jsem si proto sešit a začal jsem si je psát.“ Později si psal písničky, které se hrály na zábavách, a objížděl lidové hudebníky. „Když jsem se dozvěděl o muzikantovi, který má písně shromážděné, sedl jsem na motorku, později do auta, a rozjel jsem se za ním,“ říká Josef Kalbáč. „Mám tři silné knihy, kde je tisícovka písniček.“

Na WC mi hrozil neznámý muž

„Zmizel senátor Josef Kalbáč. Podle našeho redaktora se mu nikdo nemůže dovolat,“ reportoval blesk.cz během ostře sledované volby prezidenta 9. února 2008 krátce po poledni. Proti sobě tehdy stáli kandidát ODS Václav Klaus a společný kandidát ČSSD a zelených Jan Švejnar. Souboj byl těsný. Prezident se tehdy ještě nevolil přímo, volili ho senátoři a poslanci ve Španělském sále Pražského hradu. Politici se nejdříve skoro celý den dohadovali, zda volba bude tajná, nebo veřejná. ODS chtěla tajnou volbu, chtěl ji i Josef Kalbáč, nakonec ale většina ostatních politiků prosadila volbu veřejnou.

První volba začala 8. února večer, v jejím prvním kole nezískal ani jeden kandidát potřebnou většinu, stejně dopadlo také druhé kolo. Před třetím kolem média referovala, že dva politici, lidovecký senátor Karel Barták a poslanec ČSSD Evžen Snítilý, jsou v nemocnici. A ukázalo se, že také na poslední chvíli „zmizelý“ lidovecký senátor Josef Kalbáč míří do nemocnice. Politici se pak navzájem obviňovali z nátlaku na volitele. Také třetí kolo první volby skončilo neúspěšně, Václavu Klausovi tehdy chyběl ke zvolení jediný hlas. Druhá prezidentská volba se konala týden po té první a teprve v jejím třetím kole byl prezidentem zvolen Václav Klaus. Přispěl k tomu také hlas Josefa Kalbáče.

V mezidobí mezi první a druhou volbou byl senátor Josef Kalbáč v centru mediální pozornosti. Mohl za to incident, který způsobil jeho cestu do nemocnice. „Před klíčovým hlasováním se mu udělalo špatně a odešel z Hradu. Říká, že za to může nátlak mnoha lidí, kteří ho přemlouvali, jak volit, i výhrůžky neznámého muže na WC,“ popsal situaci například server iDNES. „Byly obrovské tlaky, volali mi různí lidé, koho mám volit. Vrcholem ale bylo, když jsem šel v sobotu před hlasováním na WC a najednou někdo otevřel dveře – vysoký chlapík zhruba ve věku třicet až čtyřicet let. Nikdy předtím jsem ho neviděl. Začal vykřikovat a vyhrožovat, že jestli budu znovu volit Klause, abych si důsledky pro sebe i KDU-ČSL domyslel sám,“ řekl novinářům Josef Kalbáč v roce 2008.

Dnes Josef Kalbáč slova „chlapíka“ z WC reprodukuje takto: „Spustil: ‚Vy jste pan Kalbáč?‘ – ‚Ano, senátor Kalbáč.‘ – ‚Koho budete volit?‘ – ‚To je moje věc.‘ – ‚Tak vás upozorňuji, že jestli Klause, tak to odnesete vy i celá vaše rodina i celá vaše lidová strana. To je nepřijatelné, aby takový člověk stál v čele státu!‘ Křičel, div že na mě nevytáhl pistoli, pak zavřel dveře a byl pryč.“

Josef Kalbáč vypráví, že tehdy už druhým rokem bral léky na arytmii srdce a po incidentu „cítil neobvyklý tlukot srdce“. Zavolal proto svému lékaři do Strakonic a ten mu poradil, ať co nejrychleji přijede. „Měl jsem s sebou kamaráda řidiče, který čekal na Hradčanském náměstí,“ vypráví pamětník. „Někomu z naší strany, už ani nevím komu, jsem řekl, že mi není dobře, že odjíždím, a utíkal jsem.“ Cestou mu prý volal tehdejší kardinál Miloslav Vlk či tehdejší předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová a přesvědčovali ho, jestli je to jen trochu možné, ať se vrátí a volba prezidenta se dokončí. „Na nic jsem nedbal a do nemocnice odjel,“ vypráví pamětník. „I primář pak říkal, že bylo správné, že jsem přijel, protože to se mnou nebylo dobré.“

„Odpoledne se do nemocnice přihnala řada televizních kamer,“ vzpomíná pamětník. „Chtěli natočit senátora Kalbáče na lůžku. Ředitel nemocnice Tomáš Fiala (od roku 2020 senátor, nestraník za ODS) jim ale kategoricky zakázal vstup na pokoj. Museli odjet s nepořízenou.“ V nemocnici pobyl Josef Kalbáč tři dny. Kdo byl onen muž na WC, se nikdy nedozvěděl. Policii sice předal výhrůžné dopisy, které také dostával, trestní oznámení na muže z toalety ale nepodal. „Věc byla všem známá,“ vysvětluje dnes, proč se neobrátil na policii. „Všichni věděli, co se stalo.“

Josef Kalbáč vypráví, že před druhým kolem prezidentské volby ho chtěla ČSSD přesvědčit, aby volil jejich kandidáta Švejnara. „Předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka za mnou poslal lidoveckou poslankyni Michaelu Šojdrovou, se kterou jsem se dobře znal. Měla mi vyřídit nabídku – když budu volit Švejnara, ČSSD proti mně v blížících se senátních volbách nepostaví svého kandidáta a bude mě podporovat,“ popisuje pamětník. Nabídku odmítl. Kandidát ČSSD Miroslav Krejča ho pak v roce 2008 v boji o senátní křeslo skutečně porazil.

Před druhou volbou prezidenta si vzal Josefa Kalbáče pod křídla někdejší předseda lidovců Miroslav Kalousek, který ve volbě patřil k příznivcům Václava Klause. „Kalousek si přál, aby mě osobně ke druhé volbě přivezl předseda lidové strany ve Strakonicích Vladimír Pavelka,“ vypráví. „Od něj si mě přebral Kalousek a vzal mě pod svoji ochranu. Říkal: ‚Pojď, nic se neboj, už se nebude opakovat to, co se stalo.‘“ Vzpomíná, že během veřejné volby pak „všechny kamery čekaly, pro koho Kalbáč zvedne ruku“.

Dodává, že Václav Klaus mu byl od začátku bližší než Švejnar. „Měl jsem výhrady k tomu, že Švejnar hlásal teorii o brzkém přijetí eura. Také na pevnost rodiny měl jiný názor než já,“ říká. „Naopak Klausovy názory mi byly velmi blízké. Rodina je základ státu. Pro přijetí eura zatím nejsou vytvořeny podmínky. Bylo tam víc věcí, které mi dopředu říkaly, komu svůj hlas dám.“

Složil jsem píseň o svém životě

Rok po prezidentské volbě čekala Josefa Kalbáče další vlna mediálního zájmu. „Prezident Václav Klaus má ve svém týmu poradců i bývalého lidoveckého senátora Josefa Kalbáče, který mu pomohl k prezidentské funkci. Kalbáč už v Senátu není, loni na podzim neobhájil svůj mandát i přes prezidentovu podporu,“ referovala na jaře 2009 například Česká televize a dodala: „Mezi politiky se proto okamžitě vyrojily spekulace, že Kalbáč dostal na Hradě trafiku.“

„Když jsem nebyl zvolen, spojil se se mnou prezidentův kancléř Jiří Weigl. Jako senátor jsem byl ve výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, rozumím i zemědělství,“ říká Josef Kalbáč. „Říkal, že ve skupině prezidentových poradců není tato oblast zastoupena. Domluvili jsme se, že to budu dělat externě, nebudu sedět na Hradě, jednou za dva týdny budu jezdit na porady. Nebyla to žádná trafika, měsíčně jsem si vydělal k důchodu tak čtrnáct tisíc korun.“

Josef Kalbáč vzpomíná, že prezidentovi připravoval třeba zprávu o stavu zemědělství, když jel na výstavu Země živitelka nebo na návštěvu v Jaderné elektrárně Temelín. Na podnět lesníků lobboval také za to, aby se v Národním parku Šumava kácely kůrovcem napadené stromy. „Inicioval jsem výjezdní zasedání senátního výboru do parku. Když to tam kolegové uviděli, říkali, že to, co novináři píšou, není pravda. Realita je úplně jiná,“ vypráví pamětník. „Vedlo to k tomu, že v Senátu bylo uspořádané veřejné slyšení, byli tam lidé pro kácení i proti němu. Ti tvrdili, že si příroda poradí sama. Ale já jsem se ptal, jestli může z mrtvého stromu padnout živé semeno do země a vzklíčit? Může mrtvá slepice snést vejce?“

Momentálně má Josef Kalbáč stále kancelář ve Strakonicích a radí starostům, jak získávat dotace. Kromě toho se věnuje svým koníčkům, historii a lidovým písním. Školám nabízí historické přednášky pro děti. Lidové písně, které sesbíral, postupně vydává ve zpěvnících. „Začal jsem je vydávat v roce 2008. Každý rok se snažím vydat jeden díl, nedávno jsem křtil už patnáctý,“ říká. „Velký fyzik Albert Einstein řekl, že konec světa nastane, až lidé přestanou zpívat. Já věřím, že nikdy nenastane, lidé zpívat jistě nepřestanou.“

„Na přání těch, kteří odebírají moje zpěvníky, jsem složil píseň o svém životě,“ říká Josef Kalbáč a přednáší ji:

„Vzpomínám si častokrát na chvíle, když jsem byl mlád, když jsem si na rodné návsi s kamarády hrával rád

Chodili jsme do školy, přes pole a přes hory, pan řídící učíval nás, jak zvládati úkoly

Též rodičové milí celý život učili, bychom v lásce dobrou prací jejich odkaz plnili

Moudrých rad jsem vždycky dbal, s léty plynul život dál, se svou drahou polovičkou své dvě dcery vychoval

Rodné brázdy v šíř i v dál tatínek do družstva dal, přesto jsem já bez rodných brázd stav rolnický zachoval

Veřejně jsem pracoval, snad i dobro vykonal, svému kraji prácheňskému hojně času věnoval

Každý má své koníčky, já miluju písničky, politiku, historii a též dobré lidičky

Nejen hezká písnička, mou knihou je Babička, vedle Sládka, Raise, Baara mám rád také Havlíčka

Miluji svou rodnou zem, hrdý na to, že Čech jsem, s úsměvem na rodném prahu s jitrem vítám každý den

Podzim odvál léta jas, na mých skráních zbělel vlas, rád bych Bohu poděkoval, že mě chránil celý čas.“