Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kalaš (* 1933)

• narozen 25. listopadu 1933 v Praze – Strašnicích

• v rámci Pražského povstání dne 5. května 1945 pomáhal stavět barikády

• poválečný čas strávil v rodném domě svého otce v Třemošnici u Benešova, jehož větší část si pro sebe zabrali příslušníci ruského oddílu

• po měšťance studoval na Gymnáziu Jana Masaryka a ve studiu pak pokračoval na biskupském gymnáziu v Bohosudově, kde v dubnu 1950 zažil Akci K

• roku 1952 odmaturoval na gymnáziu na Žižkově

• vysněné studium medicíny na vysoké škole mu nebylo umožněno, a tak skončil jako krmič prasat na Jesenicku

• poté s vyznamenáním absolvoval kurz zdravotních laborantů v Karlových Varech

• nechal se zaměstnat v laboratoři v Plané u Mariánských Lázní

• po začátcích v nemocnici v Plané nastoupil základní vojenskou službu v poddůstojnické škole československého letectva ve Zvolenu

• základní vojenskou službu dokončil na vojenském letišti obrany Prahy v Milovicích

• vrátil se zpátky do Plané, kde po odchodu řeholních sester zpět do vlasti pokračoval v zaměstnání v laboratoři

• roku 1958 se oženil se studentkou plzeňské medicíny, která do nemocnice docházela na praxi – oddal je příslušník StB, který předtím jejich dva svědky, faráře, vyslýchal

• nikdy mu nebylo nabídnuto členství v komunistické straně, přesto postoupil na pozici vedoucího laboranta

• roku 1968 měl na náměstí projev, ve kterém vyjadřoval svůj nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy

• roku 1969 dal v upomínku prvního výročí okupace do oken laboratoře černé svíčky, načež byl zbaven funkce

• v roce 1989 se aktivně podílel na obnově demokratického státu, mimo jiné spoluúčastí na založení Občanského fóra

• roku 1990 se stal prvním demokraticky zvoleným starostou města Plané

Miroslav Kalaš se narodil 25. listopadu 1933 v Praze ve Strašnicích. Jeho tatínek Josef se narodil roku 1909 ve vesničce Třemošnice poblíž Benešova. Nejprve byl zámečníkem u městského dopravního podniku, tehdy nazývaného jako Elektrické dráhy hlavního města Prahy, poté byl zaměstnán jako řidič tramvaje. Miroslavova maminka Karla se narodila roku 1912. Pocházela z téže vesnice jako tatínek a pracovala jako kuchařka[1]. Poznali se v Praze a tam také založili rodinu.

Dětství ve Strašnicích

Když přišel Miroslav na svět, bydleli v řadovém domku v lokalitě V Rybníčkách, kde také začal chodit do školy. Vzhledem k tomu, že zde v té době existovala jen jedna obecná škola a obyvatelstvo se rozrůstalo, navštěvovali žáci speciálně postavené dřevěné pavilony. „Bylo to takové legrační, protože se tam muselo topit těmi známými školními kamny. Vyučování se nám však moc líbilo, jelikož jsme nemuseli nikam do patra. Bylo to hned při zemi,“ vypráví s úsměvem Miroslav. Na své dětství ve Strašnicích rád vzpomíná, i přesto, že jej v útlém věku potrápil exsudativní proces na plicích. Tehdy žádný rentgen neexistoval, a tak prohlídka na pediatrii probíhala pouze pomocí poslechu a poklepu. „A pan doktor mi stříbrnou rourkou, což byla zřejmě kanyla, propíchl bok v mezižeberním prostoru. Jak jsem řval bolestí, tak jsem tlakem vypuzoval ten exsudát. Pan doktor mě zcela vyčistil a já se hned po prvním zákroku uzdravil. Byl to Žid a jmenoval se jak jinak než Roubíček. Bohužel skončil v koncentračním táboře hned na začátku války.“ Mimo školu trávil malý Josef svůj čas tradičními klukovinami, řada sousedů tak přišla o první ovoce.

Zahrada Prahy, brána armád

Do Strašnic, nejvýchodnější části Prahy, se tehdy ubírala povětšinou vzdělanější vrstva ruských emigrantů, která prchala před „vymoženostmi“ Velké říjnové revoluce. „Praha je okouzlila, a tak tu zůstali hned na jejím kraji. Jenom v našem domě bylo asi šest ruských partají. Byli to vynikající lidé. Od té doby jsem začal ruskou společnost rozdělovat na Rusy a Rusáky,“ vysvětluje Miroslav. Tito Rusové byli slušní, ke svému okolí však nedůvěřiví. Z rodiny si k nim našla cestu jen Miroslavova maminka[2]. „Až později jsem pochopil, proč byli tak uzavření. Když skončila německá okupace, byli to už naši občané. A to bych vyčítal prezidentu Benešovi, že vydal seznam těchto ruských obyvatel, a oni se nám ztráceli. Za noc třeba zmizely dvě rodiny. A tak to šlo dál, až zmizeli všichni. Byl to odporný mechanismus,“ říká s rozhořčením v hlase Miroslav. Až po sametové revoluci mu jeho ruský spolužák, jehož rodina tu tehdy mohla zůstat, vysvětlil, že všechno tehdy záviselo na komisích. Před ty musel každý československý občan ruské národnosti předstoupit. Jeden z členů komise však v Nikolajovu tatínkovi poznal svého spolužáka, a tak byla jejich rodina zachráněna. Vyhnula se tedy drápům sovětské tajné policie NKVD a vojenské kontrarozvědky Smerš[3], které měly na svědomí záhadné mizení ruských emigrantů, s krutou dohrávkou v jejich vlasti.

Dobytí, nikoliv osvobození sovětskou armádou

„Dobu, kdy nás přišli poprvé takzvaně osvobodit ruští vojáci, považuji za dobytí. Osmého května skončila válka a oni přišli až devátého. A to ještě přijeli v džípech, v amerických autech. Dobyli nás a chovali se jako dobyvatelé. Naši lidé jim skákali kolem krku, ale oni z toho byli vyděšení, protože pořád bojovali,“ říká Miroslav, který tak zároveň odkazuje na fakt, že Praha už byla v té době osvobozena povstaleckými bojovníky vedenými Karlem Kutlvašrem.

Účast na Pražském povstání a doživotní výprask od maminky

„Ve 12 hodin začala květnová revoluce, protože ve 12 hodin nás pustili ze školy. A my jsme měli honem jít domů, protože už se střílelo. Ale kluci, když se střílelo, tak u toho samozřejmě všichni museli být,“ vzpomíná s úsměvem Miroslav. V tu dobu prý byla hlavní třída, dnešní Starostrašnická, plná obchodníků na štaflích. Ti, plni nadšení a neohroženosti, zamalovávali štětkou polovinu názvu své firmy v německém jazyce. „A to se nám strašně líbilo, tak jsme tam stáli a dívali se a dívali.“ Jejich rodiče mezitím doma trnuli strachem, a tak se nelze divit tomu, co sám Miroslav přiznává: „Když jsem pak přišel domů, tak jsem dostal přes hubu. Ale to jsem dostal každý den.“ Musel zkrátka pokaždé být tam, kde se něco dělo. Nebyl však jen pouhým divákem, pomáhal také stavět barikády, ať už na velké křižovatce Na Vinici, nebo v Černokostelecké ulici. „Před lékárnou se stavěla barikáda. Vytrhávaly se dlažební kostky a tramvajáci vytáhli tramvaje a vytlačili je nahoru ke krematoriu, kde je naplnili dlažebními kostkami a pustili je dolů. Tam byly dalšími kostkami zablokované koleje, takže jakmile tam ty rozjeté tramvaje dojely, převrátily se. A to žádný tank nepřejel,“ vypráví Miroslav. Revoluční Prahu tehdy zkrápěl lehký májový déšť, díry po vytržených kostkách se pomalu plnily vodou a Miroslav musel kolikrát sklonit hlavu před kulkami létajícími vzduchem. Jak pozoruhodné pro něj bylo pozdější zjištění, že na ně z vilové zástavby střílely dvě staré dámy. „Jejich potomci totiž byli v německé armádě, a tak ty dámy ve svém nacistickém nadšení vytáhly zbraně a začaly na nás pálit,“ vypráví Miroslav. Řešení této prekérní situace však přišlo záhy. „Naši ukořistili německý tank, přijeli s ním až k té vile a to okno vystřelili i s těmi dvěma bábami. A bylo vymalováno.“

Setkání s vlasovci

V rámci událostí Pražského povstání vzpomíná Miroslav též na příslušníky Ruské osvobozenecké armády: „Přišli mezi nás takoví divní chlapíci, kteří byli napůl německy a napůl rusky oblečení. Potom jsme se dozvěděli, že jsou to vlasovci a že jsou takhle legračně oblečení, protože nesouhlasili se sovětskou politikou. Zajištění, kterého se jim nedostalo na sovětské straně, si tedy museli vybrat na té německé,“ popisuje Miroslav své setkání s vlasovci, kteří se přidali k povstaleckým bojovníkům. Obsadili v Praze důležité opěrné body a uzly a opanovali velkou část Prahy a jejího předměstí. Výrazně přitom pomohli zejména povstalcům na levém břehu Vltavy v oblasti Motola, Slivence či Smíchova. Na 300[4] vlasovců však během povstání padlo a o ty, co přežili, se krutě postaral sám Sovětský svaz.

Poválečný odsun na vesnici

„Po našem takzvaném osvobození ruskou armádou v Praze nebylo co jíst. A protože měl tatínek na vesnici, ze které pocházel, bratra, tak mě tam odsunuli,“ vypráví Miroslav, jemuž v Třemošnici dělaly společnost dvě sestřenice. „To byla vesnice, která měla 44 čísel. Neměla elektriku, jenom u nás se svítilo. Tatínek totiž ještě za protektorátu někde sehnal dvě baterie a dynamo z autobusu. A protože uměl všechno, tak udělal dva a půl metru velkou lepenou leteckou vrtuli, k níž připevnil dynamo, a to celé postavil na stožár, takže vítr vyráběl proud a plnil jím baterie. Díky jeho šikovnosti jsme tedy na šesti místech v domě svítili. A to byla katastrofa, poněvadž kvůli tomu ten náš dům zabrali Rusové pro svůj štáb,“ popisuje Miroslav. Kdyby se jako ostatní spokojili s petrolejkou, mohli by si i nadále užívat klidu a pohodlí. Takhle však byli příslušníky sovětského oddílu odsunuti do malé světničky, v jejíchž stísněných podmínkách pak bydleli ještě s babičkou a dědou. A jak měl dříve Miroslav možnost poznat ve svém rodném městě Rusy, tak na vesnici poznal i ony „Rusáky“. „Těžko jim sice něco vytýkat, jelikož ti důstojníci s sebou měli lidi, kteří zřejmě pocházeli z těch nejvýchodnějších částí Sovětského svazu. Poněvadž Stalin nešetřil lidskou silou, tak zbytek války už bral z těch nejhorších lidských zásob, které v Rusku měl. A to byli takoví různí sedmnáctiletí kluci, kteří chodili po vesnici a řvali: ‚Kde máte děvčata?‘ A všichni místní pak své ženy a dívky museli skrývat až v nejhlubších sklepích.“ Strach z ruských vojáků zažil i sám Miroslav, když na něj jeden z nich v pokročilé náladě namířil zbraň jen proto, že odmítl jíst jimi nevalně opečené prase. „Také všichni naši psi měli z těch Rusáků zážitek – chodili po vsi a zvraceli.“

Přímým účastníkem Akce K v Bohosudově

Mládí chlapce s čichem pro dobrodružství vyplňovaly samozřejmě i studijní povinnosti. Po měšťance tak Miroslav studoval na Gymnáziu Jana Masaryka. „Tam byl ředitelem pan Melichar, což byl důstojník našich legií,“ říká. Poté pokračoval ve studiích na biskupském gymnáziu v Bohosudově, odkud si nese vzpomínky na násilnou likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů příslušníky Státní bezpečnosti (StB), SNB a Lidových milic, která proběhla v dubnu 1950 a je známá pod názvem Akce K[5]. „Akce Kláštery začala 14. dubna v deset hodin v noci. Ovšem už dávno předtím jsme kolem kláštera, když už se stmívalo, viděli světlé pruhy. A to byly nové popruhy k samopalům, které dali tomu přepadovému komandu, jež mělo ten klášter obsadit. Dali jim nové samopaly a zapomněli, že to jsou bílé tkalouny, pět centimetrů široké, a že budou daleko vidět. Takže jsme mohli sledovat, kdo za jakým keřem je,“ vzpomíná Miroslav a dodává: „Vtrhli k nám, oddělili nás a řeholníky, protože tam začali z okolí svážet další. Pak jsme byli dlouho zavření v jedné místnosti. Samozřejmě že se nám brzy chtělo na záchod. U žlábku pak s námi stál jeden člen StB, abychom snad nerozvrátili republiku tím, že bychom močili na stranu. A já jsem se pořád díval na toho člověka za mnou a najednou jsem v něm poznal souseda z rodné Prahy.“ Raději se jej však na nic nevyptával, protože měl před sebou mnohem důležitější úkol. Byl totiž s řeholníky domluvený, že od nich převezme dopisy pro jejich blízké. Ty, propašované ve formě malých čtverečků pod vložkami do bot, pak roznášel po Praze. Nejprve si však „užil“ týden v internaci v Bohosudově, po které následoval přesun do Děčína, rovněž jezuitské rezidence. „A buď si pro nás přijeli rodiče, nebo se za nás zaručily starší ročníky a jeli jsme domů,“ vypráví Miroslav.

Z krmiče prasat zdravotním laborantem

Další Miroslavovou studijní štací se stalo gymnázium na Žižkově, které, podobně jako ostatní gymnázia, řídil člen komunistické strany. Odmaturoval zde roku 1952, načež doufal v pokračování studií na vysoké škole. Přál si studovat medicínu. „Ale jelikož jsem nešel s hlavní linií a nedržel ústa, nevyšlo to,“ říká Miroslav, který místo na vysoké škole skončil jako brigádník, konkrétně krmič prasat, na Jesenicku. Z této výdělečné, leč nepříliš úctyhodné práce se později vymanil díky kurzu zdravotních laborantů, který tehdy probíhal v Karlových Varech. Vzal s sebou i svého kamaráda z gymnaziálních studií a oba pak tento kurz absolvovali s vyznamenáním, díky čemuž pak nemuseli jít pracovat na umístěnku, ale mohli si lokalitu svého zaměstnání vybrat. Z legrace si zvolili Planou u Mariánských Lázní, kde ihned po příjezdu vzbudili zděšení. Miroslav vypráví s úsměvem dál: „Jedna laboratoř totiž byla obsazená a také nás neměli kde ubytovat. První noc jsme tedy spali se soudružkou vrchní sestrou v jejím bytě, poněvadž její manžel, soudruh major, byl na cvičení. Ale spali jsme odděleně, to přísahám. Každopádně to byl pro soudružku obrovský stimul k tomu, aby nám sehnala nějaké bydlení.“ Jako schůdné řešení se pak ukázal dům naproti nemocnici, uvolněný po vysídlených německých obyvatelích. Nacházel se sice v dezolátním stavu, nakonec se v něm však s trochou péče bydlet dalo.

Na vojnu do poddůstojnické školy a pak zpátky do Plané

Po začátcích v nemocnici v Plané museli oba kamarádi nastoupit základní vojenskou službu, a tak se jejich cesty rozešly. „Láďa nastoupil k Černým baronům a já jsem se neuvěřitelným řízením osudu dostal do poddůstojnické školy československého letectva ve Zvolenu. Prošel jsem přijímačem v Prostějově, v Dolném Kubíně, a to byly krásné časy.“ Po absolvování poddůstojnické školy byl Miroslav přeřazen na vojenské letiště obrany Prahy v Milovicích, kde základní vojenskou službu dokončil. Poté se vrátil zpátky do Plané, kde pokračoval v zaměstnání v laboratoři. Do svých vlastí odtud odešly řeholní sestry, původem Němky a Švýcarky, a tak měl volné pole působení. Nemocnice v Plané byla v té době proslulá kvalitní internou a chirurgií, a tak tam na praxe docházeli studenti a studentky šestého ročníku plzeňské medicíny. „Mezi nimi byla jedna medička, která se mi zalíbila. A od té doby uplynulo už dlouhých 60 let, co se spolu denně hádáme,“ vypráví s úsměvem Miroslav o své ženě, kterou si vzal v roce 1958, a pokračuje slovy: „Svatba byla nesmírně legrační. Byli jsme jen dva a oba naši svědci byli faráři. Oddávajícím byl přitom bývalý estébák, který dříve oba dva tyto faráře vyšetřoval. Takže když jsme k sobě přišli, asi na dvě minuty se rozhostilo naprosté ticho, než všichni nabrali dech. Nakonec však obřad proběhl krásně.“

Divím se, že mě nezavřeli

„To, co jsem si myslel, jsem taky vždycky řekl. Dodnes je pro mě překvapením, že jsem za celou tu dobu nebyl vyzván, abych vstoupil do strany. Přesto jsem mohl dělat vedoucího laboranta,“ říká Miroslav a dodává: „Chodil k nám vytipovaný, osvědčený soudruh, záchranář z jáchymovských dolů, který dělal instruktora špitálu. Já jsem pak dostal velikánského šéfa, což byl pan docent Arient z Prahy, který nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, a tak musel odejít až do Plané. A u toho se vždycky ten soudruh zastavil, pohovořili spolu, ale ke mně chodil sbírat znalosti. Já mu totiž nikdy nic netajil a vždycky jsem mu řekl, co se skutečně stalo.“ A že to prý kolikrát byly informace opravdu na zavření… K tomu však nikdy nedošlo. Soudruh Šedivec jej zkrátka nezradil a ani po sametové revoluci mu neřekl proč.

Černé svíčky do oken

Hranice trpělivosti svého odlišně politicky smýšlejícího okolí však Miroslav přece jen poznal. „Na první výročí šedesátého osmého roku jsem odlil černé svíčky a do každého okna laboratoře jsem dal jednu. Ve 12 hodin jsme je zapálili. Z nádraží jsem získal ty velké zvonky a začal jsem zvonit,“ vypráví. Po tomto svobodném projevu svého názoru na sovětskou okupaci byl Miroslav zbaven funkce. Později se dozvěděl, že v jeho sesazení měl prsty kamarád.

Sametová revoluce a vrchol kariéry

Čas plynul a všechno se nakonec začalo postupně obracet tím správným směrem. Přišel rok 1989, ve kterém se Miroslav aktivně podílel na obnově demokratického státu. Spoluzakládal Občanské fórum a pomáhal rozšiřovat materiály z Prahy. „Byla to doba plná očekávání, ale také improvizace.“ K završení úctyhodné Miroslavovy kariéry došlo roku 1990, kdy se stal prvním demokraticky zvoleným starostou města Plané. Také toto komplikované období přežil díky svému životnímu nadhledu a osobitému humoru. „To byla největší škola, kterou jsem v životě dostal. Nádherná škola rozdílných charakterů.“

Doporučení českému národu

Když se tak Miroslav probírá temnými stránkami dějin, dochází k jednoznačnému názoru. Za největší kámen úrazu českého národa považuje vrstvy, kterým chybí dostačující míra vzdělání. „Nejhorší jsou obecné volby. V nich má totiž vždycky navrch ta nižší vzdělaná vrstva. A další špatná vlastnost českého člověka je, že nedovede uznávat své elity. Za komunismu byl totiž vychován tak, že prvořadá je dělnická třída. A to se nezmění, dokud ty generace, co si tohle stále nesou s sebou, nevymřou.“

 

[1] „Maminka šla jako většina dívek z vesnice do služby do Prahy. Byla nadaná Pánem Bohem chuťovými pohárky, které jí v životě velice pomohly. Jako vynikající kuchařka se v Praze dostala do různých rodin. Vyprávěla mi pak o tom, jak se setkala s Voskovcem a Werichem a s jinými tenkrát známými osobnostmi.“

[2] Miroslavova maminka byla ve svém okolí známá svou vstřícnou a laskavou povahou. Pomáhala všem, a to dokonce i vlastním mužem týrané manželce SSmana a jejím dětem, kterým v době nouze nosila jídlo. Jen díky tomu, že pomáhala všem bez rozdílu, se po válce díky přímluvě rozumně smýšlejících sousedů ubránila veřejnému lynči.

[3] Rudá armáda přišla do Prahy 9. května 1945. „Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“
(Z deníku překladatele Smerše Michaila Mondiče, 10. května 1945)

[4] Pražanů padlo více než 1 600.

[5] „První etapa akce byla namířena proti nejpočetnějším řádům. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 uskutečnila Bezpečnost první plánovanou etapu akce, při které bylo příslušníky SNB, StB a oddíly Lidových milic v českých zemích obsazeno 75 klášterů. Druhá etapa akce, týkající se zbylých řeholí, proběhla ve dnech 27.–28. dubna 1950. Bezpečnost při ní obsadila dalších 69 klášterů. Na Slovensku se první etapa akce dotkla 62 klášterů. Druhá etapa, která na Slovensku proběhla o týden později než v českých zemích – o půlnoci ze 3. na 4. května 1950 –, se týkala zbylých třinácti řeholních domů. V obou etapách bylo v celém Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno nebo centralizováno 2 376 řeholníků. Akce K měla i nedozírné hospodářské důsledky. Došlo k devastaci řeholních budov i k znehodnocení značného množství inventáře jednotlivých řeholních domů (např. knih a uměleckých předmětů). Na Akci K bezprostředně po první etapě navázala Akce Ř, která byla zaměřena proti ženským řádům.“ (https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/akce-k/)