Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Stanislav Kahuda (* 1942)

• narodil se 11. dubna 1942 v Českých Budějovicích

• během života pobýval v Hluboké nad Vltavou, Třeboni a v Českých Budějovicích

• otec byl správcem ústřední knížecí kanceláře v Hluboké nad Vltavou

• po komunistickém převratu byla rodina nuceně přestěhována z Hluboké nad Vltavou do Třeboně

• po přestěhování se rodině perzekvované v souvislosti s bývalým zaměstnáním otce značně zhoršily majetkové poměry

• základní školu absolvoval v letech 1949 až 1957 v Třeboni

• v letech 1957 až 1961 vystudoval stavební průmyslovku v Českých Budějovicích

• vystřídal řadu povolání, byl stavařem, projektantem, kulturním pracovníkem a pedagogem

Dětství Stanislava Kahudy jako by propojovalo dva odlišné světy. Syn úředníka ústřední kanceláře schwarzenberské správy v Hluboké nad Vltavou měl v raném dětství krátce možnost okusit noblesu mizejícího světa aristokracie. Tato jeho životní etapa byla ale záhy přerušena komunistickým převratem a s ním souvisejícím vývojem. Došlo k znárodnění schwarzenberských majetků, což mělo za následek nucené přestěhování rodiny z Hluboké nad Vltavou do Třeboně. Přestože jsou vzpomínky Stanislava Kahudy na tuto dobu převážně zprostředkované – přece jenom mu v roce 1948 bylo pouhých šest let –, lze z nich vytušit nostalgii nad utěšeným a spořádaným světem, do kterého se narodil.

Dětství na zámku

Stanislav Kahuda se narodil 11. dubna 1942 v Českých Budějovicích, kam jeho maminka odjela z nedaleké Hluboké nad Vltavou, kde v té době rodina žila. Podle pamětníkova vyprávění se jednalo o velmi těžký a komplikovaný porod.

Tatínek, jménem rovněž Stanislav Kahuda (1909–1979), v raném dětství osiřel, když jeho otec padl v první světové válce. Stanislav Kahuda ml. na to vzpomíná ve své autobiografické knížce Hlubocký prcek a třeboňský kluk následovně: „Tátův otec a můj děda se nevrátil z první světové války a zemřel neznámo kde v ruském zajetí. S dojetím se občas začtu do dědova písma na kartičkách válečné polní pošty, jejímž prostřednictvím pozdravoval a líbal ‚toho maličkého‘ – tedy mého otce. Otcova matka, má babička, která se nedočkala návratu svého manžela z války, nedlouho nato zemřela žalem.“ ‚Maličký‘ se stal úplným sirotkem a putoval do českobudějovického sirotčince. Stanislav Kahuda vzpomíná: „Otec se coby sirotek dostal do budějovického sirotčince, kterému se důvěrně říkalo Sejrák. Odtud měl řadu vzpomínek, z nichž některé nebyly příliš radostné.“ Ovšem i na toto prostředí dokázal pamětníkův otec coby životní optimista vzpomínat odlehčenou formou. „Tatínek mi vyprávěl, že chovanci toho sirotčince ‚tosali‘, a vysvětlím, co to je to tosání. Tenkrát se zpívala taková nábožná píseň – ty tam většinou převažovaly – ‚Aby nás Pán Bůh miloval‘, kde se dál zpívá: ‚Hříchy odpustil, nebe dal, nebe dal, nic nežádáme, jenom to samé.‘ No a oni si to zpívali: ‚jenom tosáme‘, takže vlastně tosali, a v domnění, že tosání je nějaká bohulibá činnost, tosali radostně.“

Po nedlouhém pobytu v sirotčinci otce nakrátko vychovávaly jeho sestry, aby se ho nakonec ujal strýc Václav Kahuda, podnikatel s realitami v Českých Budějovicích. Zde se, ač po materiální stránce dobře zajištěn, musel podrobovat dosti přísné výchově. Na druhou stranu ovšem i díky strýci mohl studovat českobudějovickou obchodní akademii. Po jejím absolvování nastoupil jako účetní do schwarzenberské centrální účtárny. Osvědčil se a byl přeložen do ústřední knížecí kanceláře na Hluboké, kde se dokonce dočkal titulu správce. O vztahu otce Stanislava Kahudy s jeho zaměstnavatelem JUDr. Adolfem Schwarzenbergem nejlépe vypovídá příběh o záchraně otcovy ruky, na který jeho syn vzpomíná takto: „To se stalo, když měl táta tehdy motorku, a dokonce ji garážoval v bývalé kapli, která je před Šteklem. A protože jezdíval i potmě, tak na původní cestě v Bavorovicích narazil na neosvětlený povoz, tažený nějakým dobytkem. A skončilo to tak, že povozu ani zvířatům se nic nestalo, ale táta to odnesl různými zlomeninami, škrábanci a podobně. Ale o co hlavně šlo. On se při té příležitosti zranil tak, že do té ruky dostal takzvanou flegmónu, což je hnisavý zánět, který zpravidla končí amputací.“ Otcova flegmóna se bez možnosti v té době neexistující léčby antibiotiky stále zhoršovala. Stanislav Kahuda pokračuje: „On s tím byl samozřejmě u lékaře a potom říkal: ‚Pane doktore, já už to nemůžu vydržet.‘ To už bylo v nemocnici a v té nemocnici říkali: ‚Tak zítra už vás ta ruka bolet nebude.‘ Táta se úplně zarazil a povídá: ‚Pane primáři, vy mi chcete tu ruku vzít?‘ Pan primář pokrčil rameny a říká: ‚Nic jiného nezbude!‘ Táta se zděsil, a protože za ním chodili kolegové úředníci z práce, tak jim to všechno vylíčil. Oni nelenili a hned to řekli knížeti Schwarzenbergovi. A představte si, že on zařídil, aby ze Švýcarska přivezli letecky léky, které u nás tehdy nebyly k mání.“ Jednalo se o léky, které byly předstupněm penicilinu (sulfonamidy). Tato, na tehdejší dobu velmi progresivní léčba zabrala, ačkoliv se to neobešlo bez komplikací: „Táta vzpomínal, že dostával všelijaké injekce a že prožíval i kritické období, kdy se mu zdálo, že viděl, nebo viděl opravdu nějaké světýlko a ještě si říkal: ‚Dokud svítí, jsem naživu.‘ No ale přežil to a ta ruka se mu uzdravila. Samozřejmě, památkou mu bylo, že tu ruku měl celou zjizvenou a méně ohebnou v lokti.“

Maminka Anna Kahudová, za svobodna Puchernová (1916–1989), se narodila na Berounsku jako jediná dívka ze čtyř sourozenců. Její otec pracoval jako dílovedoucí v lokomotivním depu v Českých Budějovicích, matka se vyučila jako krejčová. Anna Kahudová vystudovala učitelský ústav a nastoupila jako učitelka do Velešína. Byla hudebně nadaná, ale studiu hudby se nemohla z majetkových důvodů věnovat.

Otec a matka Stanislava Kahudy se seznámili na lyžařském pobytu v Želnavě na Šumavě. Po svatbě se manželé Kahudovi nastěhovali na Hlubokou nad Vltavou do Šteklu – původní administrativní budovy, vystavěné ve stejné době a stylu jako zámek Hluboká, v níž se nacházely služební byty schwarzenberských úředníků. Zde se také narodil malý Stanislav. K pobytu na Hluboké se váže řada jeho nejranějších vzpomínek, například na sledování kněžny Hildy (Hilda Lucemburská, manželka Adolfa Schwarzenberga) hrající tenis, či na sáňkování v zámeckém parku.

Válečná léta na Hluboké

Tuto idylickou dobu přerušila druhá světová válka, kdy byla za okupace na schwarzenberské majetky uvalena nacistická nucená správa. O známých protinacistických postojích JUDr. Adolfa Schwarzenberga dobře vypovídá historka Nekonečné praní na Šteklu, uvedená v již zmíněné autobiografické knize Stanislava Kahudy. Zde popisuje často opakované praní a žehlení prádla v zámecké prádelně, ale i provádění různých opravárenských a údržbových prací v dílnách a garážích. Smyslem těchto zdánlivě zbytečných a marnotratných činností ovšem bylo vytváření umělé zaměstnanosti, která měla uchránit knížecí zaměstnance od nucené práce pro Říši.

K válečným létům stráveným na Hluboké se váže i jedna z prvních přímých vzpomínek malého Stanislava, a to na nálet spojeneckých letadel na nádraží v Českých Budějovicích. „Dodneška v podvědomí slyším hukot letadel z bombardování Českých Budějovic, které jsem zažil, když jsme se šli s rodiči podívat do parku na vyhlídku u zámecké oranžerie. Tam jsme stáli a dívali se“. Na tento silný zážitek Stanislav Kahuda dále emotivně vzpomíná: „Dodneška slyším hukot těch spojeneckých letadel, která tehdy bombardovala České Budějovice, ještě ty rány, detonace a tak dále. To mi tehdy utkvělo v paměti. Táta tehdy okamžitě sedl na motorku a jel po náletu do Budějovic, protože v Budějovicích bydleli rodiče mojí maminky, a hned vedle trati, protože tam si děda tehdy družstevním způsobem postavil byt. Když tam přijel, tak zjistil, že jenom asi dva nebo tři domy vedle tam spadla bomba, to byl plný zásah. Takže naštěstí dům, kde bydleli rodiče mé matky, zůstal ušetřen.“ Odlehčeně pak Stanislav Kahuda dodává: „Ještě si vzpomínám na takovou historku, trochu úsměvnou, že tam nějaký dědeček vyskočil a hůlkou tam klepal – tam byla nevybuchlá bomba –, ťukal do toho a říkal: ‚Co to je, tohle? Co to je?‘ Takže dědka potom chytili a odtáhli pryč.“

Konec jedné éry a nucené stěhování

Po válce se otec pamětníka do knížecích služeb v Hluboké nad Vltavou ještě nakrátko vrátil, ale to už se blížil únorový komunistický převrat a s ním spojené definitivní zabavení schwarzenberských majetků v Československu. Toto zabavení se událo na základě neblaze proslulého, nelegitimního a bezprecedentního zákona č. 143/1947 Sb. „o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou“, známého pod neformálním názvem Lex Schwarzenberg. Tento akt, kterým byl de iure, ale i de facto zničen zavedený a dobře fungující hospodářský celek, měl pro rodinu nepříjemný důsledek v podobě nuceného stěhování. V roce 1948 se tak Kahudovi museli – podobně jako celá řada dalších „Švarcnberáků“ – přestěhovat do Třeboně, kde otec nastoupil jako hlavní účetní do původně schwarzenberského, v té době ale již znárodněného pivovaru.

Matka, kvalifikovaná učitelka, zřejmě jako manželka bývalého schwarzenberského zaměstnance nebyla shledána způsobilou pro výuku pokrokové mládeže a musela nastoupit jako korespondentka do lišovského lakýrnického družstva Lakoma. Zde – jako nechtěné nomen omen – odpovídala výše mzdy názvu družstva.

Stanislav Kahuda v Třeboni nastoupil do základní školy a prožil zde dětská léta naplněná celou řadou historek. Mimo plnění školních povinností se věnoval obvyklým klukovským dobrodružstvím, zkoušel malovat, sportoval. Rád na ty časy vzpomíná, a to i přesto, že se majetkové poměry rodiny po přestěhování, a hlavně po změně pracovního zařazení rodičů citelně zhoršily. O nedostatku prostředků hovoří Stanislav Kahuda nyní již s úsměvem. „Tenkrát, když maminka dělala korespondentku, tak peněz moc nebylo, protože náš táta, byť hlavní účetní v pivovaru, měl nižší plat než pivovarští dělníci. Měli jsme tedy takříkajíc hluboko do kapsy, ale maminka to řešila parádně. Byla výborná kuchařka, uměla i z mála udělat dobré věci. Samozřejmě že jsme měli třeba bramborový guláš jenom z brambor a tak podobně.“

Život v socialistické Třeboni

Otec se s novým zřízením nikdy nesmířil. To se projevilo například v zákazu, aby se syn stal členem Pionýrské organizace, což školák Stanislav v té době těžce nesl: „Můj tatínek, který nebyl nikterak nakloněn tehdejšímu režimu, nebyl vůbec přístupný tomu, abych se stal pionýrem. A to mě strašně štvalo a cítil jsem to jako křivdu! Vzpomínám si tenkrát na slavnostní den, kdy byl pionýrský slib. Děti, které se měly stát pionýry, stály na pódiu a soudruh prezident Zápotocký jim uvazoval pionýrské šátky. Já jsem to sledoval z chodníku vedle a brečel jsem jako želva, protože jsem jim strašně záviděl a mrzelo mě, jak krutý byl můj otec, který mi toto neumožnil.“

Tíživou dobu padesátých let minulého století, která byla v Československu ve znamení utužování komunistického režimu, dobře ilustruje vzpomínka pamětníka, která se týká ostrakizování lidí, zejména pak drobných živnostníků, kteří podle tehdejšího pojetí práva nezákonně zatajovali potraviny nebo jiné zásoby: „Vzpomínám na doby, kdy byli mezi lidmi odhalováni takzvaní ‚křečci‘, kteří si pro svou potřebu nahromadili nějaké těžko sehnatelné komodity. To byly poté na náměstí za výkladem vystaveny balíky látek a u nich bylo uvedeno: ‚Tohle si nakřečkoval,‘ a teď tam byl někdo jmenován.“

Studium na stavební průmyslovce a nástup do vojenské služby

Po ukončení základní školy nastoupil Stanislav Kahuda na stavební průmyslovku v Českých Budějovicích. Na studia vzpomíná rád, zejména na oblíbené pedagogy. Jedním z nich byl i třídní učitel, zapálený vodák, se kterým ve školních dílnách vyrobili čtyři pramice. Na nich poté podnikali různé vodácké výlety. Tento třídní učitel se později řízením osudu stal pamětníkovým tchánem, když se na stavbě přístaviště v Lipně nad Vltavou realizované v rámci školní praxe seznámil s jeho dcerou. Samozřejmě že se ve škole vyskytovali i učitelé méně oblíbení, jako například profesor Kos, který si autoritu, jejíž nedostatek pramenil zejména z nevalné erudice, vynucoval různými restrikcemi. Projevem studentské revolty proti tomuto neoblíbenému učiteli bylo psaní jeho jména Kos na zdi českobudějovických domů. Jeho reakcí pak byl pokus o politickou interpretaci celé aféry, kdy si vymyslel, že KOS je akronymem s významem komunismus ohrožuje svět.

Po absolvování stavební průmyslovky nastoupil Stanislav Kahuda na základě umístěnky do podniku Vodní stavby, kde byl jako kádrová rezerva na pozici mistra zařazen na stavbu úpravny vody Plav. Po krátké době obdržel povolávací rozkaz a nastoupil do základní vojenské služby. Jako zapálený házenkář zkusil podat přihlášku do Dukly Písek, ovšem bez úspěchu. Nakonec byl přijat do poddůstojnické školy. Po jejím absolvování byl i přes nevalný kádrový profil zařazen k pohraniční stráži Vyšší Brod a posléze byl dokonce vybrán ke studiu školy pro důstojníky v záloze. Toto zařazení ale považuje za velmi pochybnou poctu.

Střídání zaměstnání

Po ukončení vojenské služby se vrátil k Vodním stavbám, tentokrát na stavbu Závodů Vladimíra Iljiče Lenina v Českých Budějovicích, nynější Škodovky. Zde pracoval v laboratoři stavebních materiálů, manipuloval s těžkými vzorky. Tuto namáhavou činnost musel z důvodu zdravotní indispozice, která byla následkem na vojně prodělané hepatitidy, záhy ukončit. Změnil zaměstnání a nastoupil na Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích jako kreslič stavebních plánů. Dokonce si zde i doplnil vzdělání, když dálkově absolvoval inženýrské studium.

Vedle svého profesního života se Stanislav Kahuda již od vojny aktivně zapojoval do kulturního života, působil v amatérském divadelním souboru D111, účinkoval jako nadaný hudebník v různých estrádách a hudebních vystoupeních, která i konferoval. Tato záliba později vyústila v nabídku zaměstnání v Domě kultury Revolučního odborového hnutí (ROH), na pozici kulturního pracovníka a konferenciéra. Zde ovšem musel z pracovních důvodů navštěvovat všechny pořádané kulturní akce včetně plesů, což bylo neúnosně náročné, zejména časově. Znovu tedy změnil zaměstnání a nastoupil jako pedagog na stavební učiliště, kde působil až do důchodu.

Stanislav Kahuda má se svou ženou Giselou Kahudovou, rozenou Daublebskou-Sterneck (*1942) dva syny. Starší Stanislav je učitelem v hudební škole, přičemž sám je úspěšný hudebník, mladší Tomáš je uznávaný historik se specializací na období třicetileté války.

Stanislav Kahuda žil v době natáčení rozhovoru (2021) střídavě v Českých Budějovicích a na své chalupě v Komařicích. Na dotaz ohledně jeho životního postoje či kréda odpověděl s typickým úsměvem takto: „Já si při této příležitosti musím vzpomenout na svého otce, který byl známý takzvaný srandista, žádnou legraci nezkazil, a ten mi vždycky říkal: ‚Víš, není třeba brát život smrtelně vážně, vždy je třeba najít si nějaký důvod k tomu, abychom se zasmáli a vůbec, nebrali se příliš vážně a dokázali si udělat legraci i sami ze sebe.‘ Tak to bylo takové krédo mého táty a já bych řekl, že se pod něj podepisuji.“