Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kahovec (* 1962)

• narodil se 21. března 1962 v Plzni, vyrůstal a žije ve Stříbře

• vyrůstal ve věřící rodině, účastnil se tajných hodin katechismu

• vyučil se lesníkem

• byl příznivcem punkové a nezávislé hudby

• na vojně mu kvůli protirežimním postojům hrozil vojenský kriminál v Sabinově

• aby se vyhnul vojenskému vězení, podepsal tříletou smlouvu do uranových dolů

• v polovině 80. let žil a pracoval na statku v Lomničce, centru punkové a nezávislé kultury

• byl častým vyšetřovancem StB

• na sklonku 80. let podepsal Chartu 77

• spolupracoval na plzeňském samizdatovém časopise Pevná hráz

• jezdil do Polska na festivaly, kde poznal hnutí Solidarita

• v listopadu 1989 se angažoval v Občanském fóru

• pracoval v občanských komisích, které prováděly čistky v policejních složkách

• v 90. letech krátce podnikal, pak začal pracovat jako řidič

Česko-rakouská rodina ze zabraného pohraničí

Petr Kahovec se narodil 21. března 1962 v Plzni Václavu a Lydii Kahovcovým. Pochází z rodin, které jejich nelehký osud přivedl po válce do Stříbra, města vysídleného po Němcích, kde nově přistěhovaní obyvatelé z různých koutů republiky začínali od nuly.

Otec měl česko-rakouské kořeny a život v tehdejším sudetském Tachově, spadajícím do území zabraného nacisty, komplikoval jeho rodině existenční situaci nejen za války, ale i po ní.

„Děda byl Čech, ale když byl v učení v Rakousku, získal německé občanství. Babička byla rodilá Vídeňačka. Žili v Tachově, kde měli dům a kde táta na začátku války začal chodit do německé školy. Děda musel narukovat do wehrmachtu a babička pracovala u českého řezníka v Tachově. Děda padl do amerického zajetí, kde byl až do roku 1947,“ vypráví rodinnou historii Petr Kahovec.

Jeho otec žil po celou válku v německém prostředí, česky se začal učit až po válce, tedy v době, kdy ho s matkou násilně vystěhovali z domu a hrozil jim odsun.

„Český řezník, u něhož babička pracovala, se za ně ale zaručil, a tak naštěstí nikam nemuseli, přišli ‚jen‘ o dům,“ vysvětluje pamětník.

Sotva se pak jeho děda vrátil ze zajetí do Tachova, psal se rok 1948 a k moci se dostala KSČ. Rodinu bývalého vojáka wehrmachtu s cejchem „politicky nespolehlivý“ vystěhovali do vnitrozemí, do Stříbra. Tam od židovské obce dostali k dispozici domek na židovském hřbitově na kraji města. Babička tam pracovala jako správkyně, děda, původně absolvent hotelové školy ve Vídni a číšník, nyní mohl pracovat jen jako cestář. „Takhle tam přežili padesátá léta až do roku 1956, kdy se babička na hřbitově začala bát a přestěhovali se do města, do domu, kde jsem pak vyrůstal i já,“ vypráví Petr Kahovec.

Přišli o všechno, usadili se ve Stříbře

Snadný osud ale neměla ani rodinná větev z matčiny strany. Matka Lydie Kahovcová, rozená Vašutová, se narodila v německém Töppendorfu do české evangelické rodiny učitele, který v Německu učil na české škole. Na sklonku třicátých let rodina prchla před nacismem zpět do Čech. Dědeček Vašut jako zmocněnec evangelické české menšiny žijící v Německu pomáhal po válce rodinám v rámci vládního programu obsazování pohraničních obcí Tři Sekery, Úterý a Trpísty u Stříbra, kde se pak také usadil. „Děda tam učil v obecné škole, ale po únoru 1948 jakožto politicky nepohodlná osoba nemohl nadále učit, a tak v hotelu ve Stříbře dělal vrátného. Přišli o dům, ze kterého je komunisti vyhnali, a jediný neobsazený ve Stříbře zůstal takový mrňavý domek v úzké uličce naproti obecnímu úřadu. Tam pak žili celé roky, než se máma poznala s tátou,“ vypráví pamětník.

Lydie Kahovcová vystudovala zdravotní školu a celý život pracovala jako zubní laborantka. Otec jakožto „nepřítel státu“ absolvoval vojnu u technických praporů, kde se vyučil malířem pokojů, a pracoval pak celý život v dělnických profesích.

Věřící rodina, komunistům nevěřili

Rodinná minulost pamětníkovo životní směřování pochopitelně ovlivnila, například také v tom, že ještě zažil dědu Václava Kahovce. „Děda byl věřící, a komunistům nevěřil. Například měli malé hospodářství – krávu, ovce a pár slepic, jak to bývalo. Komunisti ale po něm chtěli, aby odevzdával dávky, ačkoli nebyl rolník. Živil se jako cestář. Když tedy přišli z národního výboru a chtěli po něm mléko a vejce, dal jim vidle, ukázal na seník a řekl, že jim vejce a mléko dá, ale že by mu mohli pomoct přesunout seno tam nahoru. Nevěřili vlastním uším. Tak z něj udělali blázna.“

Rodina ho vychovávala v křesťanském duchu. Navzdory represím vůči církvi jezdili tajně s farářem ze Stříbra do nedaleké Sulislavi. „Tam byl takový ostrůvek české církve. Setkával jsem se tam s dětmi ze Sulislavi a okolních vesnic, učil se tam katechismus,“ vzpomíná Petr Kahovec, jehož cesta k víře se prohlubovala postupně. Dnes se pokládá za věřícího, který nechodí pravidelně do kostela. „Mně to už dneska připadá trochu jako takový mainstream. Více než kostel, kam si občas zajdu nasát atmosféru, mě dokáže přiblížit božské podstatě příroda nebo nějaká opuštěná rotunda,“ vysvětluje.

Sedmdesátá léta, muzika, holky a dlouhé vlasy

V roce 1968, když do republiky vstoupila vojska Varšavské smlouvy, bylo pamětníkovi šest let a otec mu celou situaci vysvětloval. „Řekl mi, že to jsou okupanti. Nevím, jestli jsem to chápal, ale v době dospívání jsem se k tomu ve vzpomínkách vracel a začalo mi to docházet.“

Po absolvování základní školy šel do učení do lesnické školy. Zajímal se o hudbu, občas jezdil na festivaly a nosil dlouhé vlasy. „Tehdy jsem se ještě o politiku moc nezajímal, k jiným informacím než k těm oficiálním jsem se začal dostávat až později, začátkem osmdesátých let. V médiích se objevovaly zprávy o stíhání lidí kvůli Chartě 77 a různým věcem, takže jsem to sledoval. V pubertě mě ale zajímaly hlavně holky a muzika,“ vypráví Petr Kahovec. „Měli jsme tu výhodu, že na Domažlicku a Plzeňsku byly dobré kapely slušného zvuku, namátkou Kamelot, Sonet, Koule, Vozembouch a další. Hrály i anglicky, což se nám líbilo.“

Než do vojenského kriminálu, to raději do uranových dolů

V roce 1979 narukoval na vojnu do Jemnice na Moravě k dělostřelectvu, v prvním roce ovšem pracoval v kotelně. Jak se později začal dozvídat od kolegy, věřícího vysokoškoláka, pověřence štábu, který měl přístup ke složkám, každý z nich byl v kotelně za trest, kvůli nevyhovujícím kádrovým posudkům, například kvůli původu nebo sourozencům, kteří emigrovali.

„Můj problém navíc byl, že jsem uznával jen autority, které byly přirozené. Většina mých nadřízených na vojně pro mě ale autoritou nebyla. Ani velitel útvaru. Dával jsem jim to hodně najevo a jim se to dost nelíbilo,“ vysvětluje Petr Kahovec. Když u něho při prohlídce nadřízení našli dopisy, které posílal kamarádům ven, problémy se vystupňovaly.

„Psal jsem tam něco v tom smyslu, že komunismus je horší než fašismus. Nevím, jak jsem na to přišel, ale tak mi to nějak vytanulo. U výslechu jsem se s nimi moc nebavil a bylo mi řečeno, že mě dostanou do vojenského kriminálu do Sabinova, což byl postrach pro všechny vojáky,“ říká pamětník.

Aby se z této hrozby vyvlékl, jakmile se uskutečnil nábor do uranových dolů, neváhal a podepsal smlouvu na civilní práci v uranových dolech na tři roky s tím, že může jít do civilu o čtyři měsíce dříve.

„Uranový průmysl v té době byl preferovaný, takže práce v něm byla placená docela dobře. V Hamru, kde jsem byl, už političtí vězni tehdy prakticky nebyli. Potkal jsem tam lidi, se kterými jsem se skamarádil, protože jsme měli stejný přístup k životu. Takový ten svobodomyslný. Uznávali jsme stejnou muziku a jezdili na ni různě do těch krajů kolem Jablonce nad Nisou, Liberce, kde se pořád něco dělo. Dělal jsem na povrchu, takže jaká kultura byla mezi horníky, to jsem úplně nezažil. Možná jen po hospodách, kde hráli plátýnko a prohrávali tam svoje peníze,“ vzpomíná Petr Kahovec.

Statek Lomnička, Charta 77

V polovině osmdesátých let šel s kamarádem Jaroslavem Ondrákem, přezdívaným „Drak“, pracovat na statek do Lomničky u Stříbra ke kravám. Byli nájemci domu, který patřil statku, a pořádali tam neoficiální koncerty a setkávání, pamětník poslouchal punk, ale i jazz, který ho uklidňoval. S Jaroslavem byli pod kontrolou StB a každou chvíli u výslechu. Když se Jaroslav v roce 1988 v rámci akce Asanace nechal dobrovolně vystěhovat z republiky, Petr Kahovec se vrátil do Stříbra a začal pracovat u vodáren. Podílel se na tvorbě plzeňského samizdatového časopisu Pevná hráz a také podepsal Chartu 77.

„Chartu jsem nepodepsal dříve z pragmatických důvodů. Jarda měl to prohlášení u sebe v Lomničce, jezdilo tam hodně lidí, vědělo se, že u něho to můžou podepsat. Domluvili jsme se, že by bylo dobré, kdyby jeden z nás nebyl tak hlídaný, jako byl hlídaný on, i když nás od krav vozili na výslechy vždycky rovnou oba. Chartu jsem nakonec podepsal, protože jsem s jejím obsahem prostě souhlasil,“ vzpomíná Petr Kahovec.

Vzpomíná také na Františka Pitora, válečného zpravodajce a protikomunistického odbojáře, v padesátých letech odsouzeného na 25 let žaláře. Pamětník se s ním setkal na sklonku osmdesátých let, a jak říká, otevřel mu ještě více oči. Jeho byt byl kontaktním místem nezávislé informační agentury, Demokratického tiskového střediska, které poskytovalo informace zahraničním rozhlasovým stanicím.

Listopad 1989 byl na spadnutí

V období demonstrací na sklonku osmdesátých let byl Petr Kahovec s přáteli často rovnou předváděn k výslechům, kde někdy strávil i 48 hodin. Tehdy už s kamarády věřili, že totalitní systém nebude trvat věčně.

„Že to praskne, jsme už tušili, protože byly různé indicie. Jezdili jsme na festivaly do Polska, viděli jsme tam Solidaritu v akci, kdy tamní pankáči chodili do kostela. Na to jsem koukal jako z jara. Pak taky proběhly události v NDR a to už bylo jasné. Zatímco 17. listopadu probíhaly masové demonstrace v Praze, my jsme byli v Plzni. Když jsme se dozvěděli, co se v Praze děje, sešli jsme se před divadlem, kde bylo maximálně dvacet až třicet lidí. Za ta léta jsem už některé znal, jako třeba Jirku Šaška, Láďu Líbala, Láďu Vyskočila a další. Ti v Plzni zakládali Občanské fórum. Teď jsme tam stáli a nevěděli, co bude, domluvili jsme se na založení OF a já se chopil té dělnické práce, rozvážel jsem letáky,“ vypráví pamětník, který se později na krátký čas angažoval také v Křesťansko-demokratické straně.

Občanská komise a očista policie

„Nejvíce jsem se ale věnoval očistě policie v občanské komisi a v resortní komisi ministerstva vnitra s Petrem Cibulkou, Františkem Pitorem a dalšími lidmi z celé republiky,“ říká Petr Kahovec.

Mnoha složek s dokumentací o práci a působnosti jednotlivých příslušníků Státní bezpečnosti se StB zbavila, a proto bylo obtížné něco se o nich dozvědět a dávat doporučení, zda mohou i nadále pracovat u policie, nebo ne. „Někdy se podařilo složky zachránit, dohledaly se kopie. Měli ve spisech určité věci a k těm jsme se dostali díky tomu, že jsme podepsali mlčenlivost; byli jsme nositeli státního tajemství. Také jsme prošetřovali podněty lidí, kteří s nimi přišli do styku ve špatném i dobrém slova smyslu,“ vypráví.

V devadesátých letech se pamětník pustil do podnikání v oblasti stavebnictví. Vyráběli s kolegy izolace, ovšem časem se rozdělili a on živnost ukončil. Dodnes pracuje jako řidič.

Petr Kahovec byl dvakrát ženatý a má čtyři děti. Měl o pět let mladší sestru Leonu, která za nevyjasněných okolností zemřela v roce 1998.