Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Jiří Pavel Kafka (* 1924)

• narozen 2. 5. 1924 v Praze

• členem sionistické organizace Techelet Lavan

• 28. 6. 1939 – odjezd do Anglie tzv. Wintonovým transportem

• v Ipswich v táboře pro uprchlické děti

• prázdninová škola, střední škola v Cheltenhamu

• učení a práce v Sigmund Pumpy

• 13. 6. 1942 – vstup do československé pozemní armády v Anglii

• 3. 9. 1942–19. 9. 1945 – radistou a střelcem v RAF, 311. peruť

• 1945 – návrat do Československa

• 1947 – odjezd do Anglie

• firma na import součástek na výrobu bižuterie

• 1960–1968 – pobyt v Izraeli

• 1968 – návrat do Anglie

• práce v oblasti pronajímání, kupování a přestaveb domů

• 1990 – návrat do Československa

Jiří Pavel Kafka se narodil 2. 5. 1924 v Praze v tehdejším Československu. Vychodil obecnou školu Na Františku a poté docházel do Akademického gymnázia Na Příkopech. V roce 1939 tak měl ukončené středoškolské vzdělání. Jiří Pavel Kafka měl mladšího bratra, který s ním později putoval do Anglie tzv. Wintonovým transportem.

Právě s Nicholasem Wintonem rozmlouval o možnosti odjezdu svých synů do Anglie otec Jiřího Pavla Kafky. Tehdy byl advokátem v Rytířské ulici, zároveň byl předsedou Židovské obce v Praze a pravděpodobně tak předvídal tehdejší politické okolnosti. Maminka byla učitelkou francouzštiny a dalších jazyků, v období dospívání Jiřího Pavla však již pracovala v domácnosti. Přestože otec zastával významné místo v židovské komunitě, nábožensky byla rodina poměrně vlažná: „My jsme se sice nikdy nevyhýbali židovství, ale nikdy jsme nebyli pobožní. Ani můj táta nebyl příliš pobožný, ale byl předsedou židovské náboženské obce pražské. Takže větší svátky jsme slavili, dostávali jsme na chanuku dárky, měli jsme svícny doma, ale zároveň jsme dostávali dárky také na Ježíška. Větší svátky jsme slavili, znali jsme je, chodili jsme na náboženství s bratrem, ale nebrali jsme náboženství jako takové příliš vážně.“

Odjezd Wintonovým transportem

Dne 28. 6. 1939 odjel tehdy patnáctiletý Jiří Pavel Kafka s bratrem do Anglie tzv. Wintonovým transportem: „Rozloučili jsme se na nádraží s mámou. Táta tam nebyl, a máma se s námi přišla rozloučit. Samozřejmě byla smutná. Seděli jsme ve vlaku od 28. června do 1. července, takže jsme se pohybovali celkem pomalu. Byla tam spousta dětí menších než my a také starší děti do osmnácti let, se kterými jsme se dost rychle po cestě skamarádili.“

Cesta však neproběhla bez komplikací: „Vyjeli jsme z Hlavního nádraží, přijeli jsme po několika málo hodinách na hranice[1] a na hranicích jsme najednou nějak dlouho stáli. Pak se ukázalo, že někdo zapomněl některé z papírů v Praze. Někteří z našich vedoucích museli vzít taxík, jet zpět do Prahy, dovézt papíry a teprve potom jsme jeli dál.“

V táboře pro uprchlické děti v Ipswich

Tzv. Wintonovy děti putovaly přes Německo do Holandska, kde je na hranicích vítaly zdejší ženy jídlem, sladkostmi a pitím. Po přistání v Anglii na spoustu dětí čekaly náhradní rodiny, Jiří Pavel Kafka se však s bratrem náhradní rodiny nedočkal a museli spolu odjet do uprchlického tábora v Ipswich: „Místo k rodině jsme šli do tábora pro uprchlické děti z Německa a z Rakouska. Tam jsme zůstali několik měsíců. (…) Bylo to celkem příjemné. Mluvilo se německy, tak jsme se rychle přiučili němčinu.“

V táboře hrál Jiří Pavel Kafka s dětmi fotbal, učil se anglicky a zvykal si na anglickou stravu. Mezitím se do Anglie dostal tatínek – dostal od Němců za úkol zajet do Francie a do Anglie vyjednat podmínky pro židovskou emigraci z Československa. Přijel se tak podívat za svými syny do Ipswich a svým dětem zařídil docházku do prázdninové školy na jihu Anglie, kde zůstaly několik týdnů. Tatínek se sice vrátil zpět do Prahy, ale poté byl vyslán znovu a do svého rodného Československa se již nedostal. Zatímco setrvával v Londýně, vypukla 1. 9. 1939 válka, hranice se uzavřely a on tak zůstal v Anglii. Poté pracoval jako vedoucí Nečasova[2] českého ministerstva pro hospodářskou obnovu v Benešově exilové vládě.

Jiří Pavel Kafka poté s bratrem docházel na střední školu v Cheltenhamu. Učení ho však příliš nebavilo, a tak odešel na učení do firmy Sigmund Pumpy[3] a po večerech docházel do kurzů a udělal si tak maturitu. Odtud odešel k pozemní československé armádě v Anglii, kam vstoupil dne 13. 6. 1942.

Střelcem a radistou ve 311. peruti RAF

V pozemní armádě strávil Jiří Pavel Kafka přibližně tři měsíce, poté byl odveden do slavné RAF. Otec se ke vstupu stavil ambivalentně: „Zvláštní radost z toho neměl. Hlavně jsem ho žádal, aby byl tak hodný a pomohl mi, abych se dostal do pilotky. Když už jsem byl v letectvu. On mi řekl, že můžu jít, když tam chci, to je moje věc, ale aby mně pomáhal někam, kde mě možná zabijí, s tím nebude mít nic společného. To znamená, že vůbec nebyl proti tomu, abych byl v armádě nebo v letectvu, snad naopak, ale nechtěl zodpovědnost za mou možnou smrt.“

V pozemní armádě prodělal Jiří Pavel Kafka základní výcvik, ale v letectvu se jednalo o jiný přístup k vojenské službě. Vzpomíná, že zde nebyla příliš znát vojenská disciplína, posádky se učily jednat sami za sebe a neposlouchat rozkazy bez přemýšlení. Na výcvik se dostal do Walesu, učil se Morseovu abecedu a jako radista-střelec se dostal na střelecký výcvik do Skotska.

Po výcviku v Anglii putoval přes Kanadu do bahamských Nassau na další výcvik: „Dali nás dohromady a udělali z jednotlivců posádku. Tam jsme se naučili [létat] společně s těmi, se kterými budeme potom létat. Létali jsme tam na letadlech, která se jmenují Mitchell.“

Vzpomíná na bombardování terče v moři: „Stalo se nám, že jsme cvičili bombardování nějakého terče v moři, to už jsme byli na operačním, a jeden z chlapců seděl nad, říkali jsme tomu bombay, kde byly bomby, (…) a měl v ruce takovou malou bombičku, která měla bouchnout, jakmile se dotkla vody. Měl tam sedět a dělali jsme, že na něco nalétáme. Byl tam terč. Měl to vyhodit, když mu piloti řekli: ,Teď.‘ On nějak myslel na něco docela jiného, oni mu řekli: ,A teď,‘ on nedával pozor, neposlouchal, a najednou si uvědomil: ,Vždyť oni mně před půl minutou říkali, že už to musím vyhodit.‘ Tak se lekl a vyhodil to. Místo, aby ji vyhodil ven, narazila uvnitř na poklop, kterým se otevírala a zavírala bombay. A bouchlo to. Ale naštěstí venku. Ono to vypadlo. Přece jen to bouchlo až venku.“[4]

Jiří Pavel Kafka nejprve létal v posádce kapitána Protivy. Vzpomíná na první let, který byl však stereotypní jako všechny další: „[První let] byl ten samý jako poslední. To bylo celkem jedno. Létalo se sem tam nad mořem. Většinou se tu a tam stalo něco trošku neobvyklého, ale my jsme se nedostali do žádného boje a ani do žádného velkého nebezpečí. Nikdy. Za celou dobu, co jsem tam byl. Naštěstí. Někdy to bylo dost nudné, protože jsme často strávili ve vzduchu hodiny. Tak to mohlo být dost nudné. Pavel Wechsberg [Vranský – pozn. autora] byl rád hlavně na rádiu a já jsem rád seděl u radaru. Radar byl tehdy poměrně nová věc. To se mi líbilo, člověk se rozhlížel a věděl, co se děje na dost velké vzdálenosti. I v noci, i když byla mlha. Tak to mě bavilo. Tam jsem strávil hodiny.“

Posádka létala na Liberatorech, základnu měla v Bretanac a později byla přemístěna do skotského Tain. Jiří Pavel Kafka však nebyl v posádce kapitána Protivy po celou dobu války, v jeho druhé posádce byl velitelem kapitán Hubička. Nejdelší let – jak vzpomíná vypravěč – trval až 18 hodin. Operovalo se v prostoru Biskajského zálivu, kde měli chránit spojenecké lodě, a po přemístění do Skotska se létalo bránit konvoje proti německým ponorkám hlavně mezi Anglií a Skandinávií. Dalším úkolem bylo kromě doprovodu likvidovat nepřátelské lodě a ponorky.

Přímých bojů se tak Jiří Pavel Kafka nezúčastnil – to nebylo ani úkolem jeho posádky: „Když jsem z dálky viděl nepřátelské letadlo, tak jsem to samozřejmě hned hlásil a hned jsme se snažili vyhnout jakémukoliv střetu. Hned jsem viděl, že to nepřátelské letadlo udělalo totéž. Vyhnout se střetu. Protože proti letadlům jsme nelétali. Naopak jsme se jim spíše měli vyhýbat. Naším úkolem bylo najít a zničit nepřátelské ponorky a lodě.“

Blížil se konec války. Ten byl sice řádně oslaven, ovšem některé německé ponorky stále operovaly v mořích a Hubičkova posádka byla proti těmto ponorkám nasazena. Už však o nic nešlo, a tak se posádka spíše létala podívat na norské fjordy a na pevninu. Už nebylo potřeba bojovat.        

Návrat do Prahy a opětovný odchod do Anglie

Poté odlétaly jednotlivé posádky do pražské Ruzyně. V Praze se Jiří Pavel Kafka setkal s maminkou: „Našel jsem si adresu, kde bydleli [rodiče], našel jsem si číslo bytu, zvonil jsem, a nikdo nebyl doma. Tak jsem si sedl na schody a čekal až do tmy. Tam rodiče nebyli. Až přijeli výtahem, tak jsem je pozdravil. Nejdříve se strašně lekli, protože jsem stál ve tmě. Tak jsme se objali. Tak jsem se poprvé po šesti letech setkal s mámou. (…) Měla strašnou radost.“

Maminka totiž zůstala v protektorátu, a jelikož byla židovského původu, putovala do lodžského ghetta a poté do koncentračního tábora v Osvětim. Ke konci války byla přesunuta do tábora v severních Čechách a jako jedna z mála žen židovského původu dokázala přežít holocaust.

Jiří Pavel Kafka si poté našel práci v kanceláři u firmy Hřivňáč a Šůla, nostrifikoval si svůj anglický diplom a pak nastoupil na pozici lektora v anglickém ústavu. Využil však příležitosti demobilizovat v Londýně, kde vstoupil do armády, a tak v roce 1947 legálně odcestoval z Československa do Anglie. Zde se již usadil natrvalo s výjimkou roku 1949, kdy se do Československa vrátil na pohřeb svého otce. Do Anglie se mu později podařilo dostat i maminku.

Začátky v Londýně byly těžké, nejprve pracoval ve firmě na import vlny, poté pracoval u dalších kolegů z RAF Ivana Schwarze a Arnošta Poláka, a nakonec se s kamarádem uchytil díky založení firmy na import součástí na výrobu bižuterie. Táhl ho však sionismus, a tak v roce 1960 odešel se svou manželkou do Izraele, odkud se v roce 1968 vrátil do Londýna. Zde navázal na svou práci z Izraele v oblasti stavebnictví – kupoval, pronajímal a přestavoval domy. V roce 1986 mu zemřela maminka a v roce 1988 i manželka. V Praze si pak našel novou známost, a tak se v roce 1990 natrvalo vrátil do České republiky. V současnosti žije Jiří Pavel Kafka, jeden z posledních válečných veteránů – příslušníků Royal Air Force, v Praze.

[1] Hranice tehdejšího protektorátu, tzn. v pohraničí obývaném sudetskými Němci.

[2] Jaromír Nečas (1888–1945) byl nejprve jmenování státním ministrem, až poté získal funkci ministra pro hospodářskou obnovu.

[3] Poté Sigma Pumpy.

[4] Oním chlapcem byl Jiří Pavel Kafka. Mluví o sobě ve třetí osobě.