„Byla to taková legrace, přijel jeden zaměstnanec, který byl v Brně, přijel z práce a jel odtud do práce. A říkal, že když jel přes hranice, všude bylo samé vojsko. Manželka tenkrát přemýšlela a říkala, že nevíme, co bude. Byli u nás Rusové, všude, v celé republice, ale měli jsme ještě čas. Byl rok 1968 a řekli jsme si, že počkáme. Když uplynuly dva roky, řekli jsme si, že domů nepůjdeme. Tak nám to trvalo déle, ale jsme tady dodneška.“
„Když jsme letěli do Chile, tak k nám do letadla přistoupili Jugoslávci. To byli frajeři, vejtahové, boty sešlapané, všechno vytahané, popíjeli... my koukali jako chudáci. Pak jsme se smáli, když jsme je dostali a ještě porazili.“
„Byl jsem takový blázen, že jsem i hodně dobře cvičil. Různé cviky a běhal jsem a dělal ping-pong. Stolní tenis. Dnes už nikdo neví, co je ping-pong. Chodil jsem pravidelně cvičit do Sokola. Proto jsme byli se Sokolem na tom sletu.“ – „Co rozhodlo o tom, že vyhrál fotbal?“ – „Za války si vzpomínám, že jsme měli souseda, a tak to bylo, je a bude, že balon měl jen ten, kdo měl větší peníze. U nás v naší ulici měl jeden kluk balon, a tak jsme chodili ke stodole, která už tam dneska není. On vždycky přinesl balon, se kterým nic neuměl, a bylo vidět, že nebude žádný fotbalista, zatímco na nás už to asi bylo vidět. Tak jsme kopali do těch dveří, kopali jsme si, trénovali a hráli jsme na chodníku. Na hřiště jsme ještě nesměli, byli jsme na to malí. Zároveň jsme obdivovali fotbalové hráče. Dobiáše, Nejedlého, kteří už hráli ligu, rok nebo dva roky. Už jsem v tom prostě žil a chtěl jsem být fotbalistou.“
Josef Kadraba se narodil 29. září 1933 v Řevničově, dětství pak prožil v nedalekém Rakovníku, kam se rodina přestěhovala začátkem války. Jeho otec pracoval v konzumu družstva Budoucnost, maminka byla v domácnosti. Měl mladší sestru a staršího bratra. Od dětství chtěl být fotbalistou. Začínal v rakovnické Olympii, v roce 1951 šel do SK Rakovník, v roce 1953 přestoupil do Slavoje Liberec, na vojně hrál za klub Tankista Praha. Po vojně odešel do pražské Sparty a po svatbě v roce 1958 přestoupil do Kladna, kde mu nabídli byt. V roce 1962 se dostal do československé reprezentace, která se z mistrovství světa v Chile vrátila se stříbrnou medailí. Dva roky pak působil v pražské Slavii, kde v roce 1967 pamětník ukončil svoji vrcholnou kariéru. V témže roce dostal pracovní příležitost v Rakousku, kam odešel legálně se svojí manželkou. V roce 1972, když mu Československo zamítlo prodloužení legálního pobytu, se rozhodl v Rakousku zůstat. Byl v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody za nedovolené opuštění republiky a jeho fotbalové úspěchy a zásluhy měly být zapomenuty. Josef Kadraba hrál v Rakousku za kluby FC Hinteregger, HAC Vídeň a Slovan Vídeň. Od roku 1979 do roku 1983 už jen trénoval, poté hrál rekreačně tenis. Byl členem Klubu ligových kanonýrů, nastřílel 117 gólů. Za reprezentaci nastoupil sedmnáctkrát a devětkrát skóroval, na mistrovství světa v Chile se střelecky prosadil v semifinálovém utkání s Jugoslávií. Josef Kadraba zemřel 5. srpna 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
