Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Kadlíková (* 1926)

• narozena 10. února 1926 jako Jiřina Pospíšilová

• studium tříleté rodinné školy v Plzni

• roku 1944 se vdala za Františka Kadlíka

• založení skautského oddílu v Dolním Hradišti

• zaměstnána v muzeu a v diagnostickém ústavu, kde pracovala jako pedagog a byla osm let ředitelkou

• kronikářkou obce Dolní Hradiště

Jiřina Kadlíková se narodila jako Jiřina Pospíšilová 10. února 1926 ve vesničce Dolní Hradiště u Plzně. Za protektorátu studovala tříletou rodinnou školu v Plzni na Borech. Původně se chtěla přihlásit na pedagogickou školu, ale ta byla německými okupanty uzavřena. Naproti rodinné škole byla strojní průmyslová škola a je samozřejmé, že se spolu chlapci a děvčata scházeli a chodili do tanečních. Pamětnice si zde brzy našla budoucího manžela, o šest let staršího Františka Kadlíka. Po ročním vztahu měli v roce 1944 svatbu. František Kadlík byl zapálený skaut, v Plzni na Doubravce vedl skautský oddíl, a tak brzy i pamětnice začala se skauty jezdit na výlety a stala se rovněž skautskou vedoucí.

„Vedla jsem děvčata. Neměla jsem o skautingu ani páru, to mě všechno manžel naučil, vedl mě. Za války jsme se neměli v Hradišti kde scházet, byla tam stará kolna, stodola nebo co to bylo a my jsme to obsadili. Bylo nás asi dvacet, jakmile jsme začali, manžel pořádal různé hry, přidal se k nám soused a jeho žena. Rozrůstalo se to. Když se o tom dozvěděla mládež z Čechurova a Bor, najednou nás bylo šedesát.“

Manželovi Jiřiny Kadlíkové se podařilo sehnat pro oddíl dokonce i skautské kroje. S dětmi podnikali různé výlety a tábory. Nejprve se scházeli ve staré kůlně a později, v roce 1968, svépomocí vybudovali tři chatky – klubovny. Bohužel v období normalizace po roce 1972 klubovny připadly Pionýru. Po válce skauti pomáhali i se sklízením úrody. V květnu 1945 jeli do pohraničí sušit seno a kopat brambory. Jiřina Kadlíková vzpomíná na to, jak bydleli u Němců, kteří ještě nebyli vysídlení. Ne všichni byli za jejich pomoc rádi, našli se i tací, kteří jim schválně dávali nevhodné potraviny, aby měli žaludeční potíže a odjeli domů. Za pomoc skauti dostali řadu ocenění a diplomů. Jiřina Kadlíková vzpomíná na tu dobu ráda, byli šťastní, že je konec války a Hitler pryč.

Vybavuje si také konec války v Plzni. Při bombardování Škodových závodů v Plzni zemřela maminka jejího manžela, a ten se tak stal úplným sirotkem.

„Vybombardovali prakticky Škodovku, úplně ji rozbili, a když odlítali, tak to vzali přes Doubravku. Bylo to strašný neštěstí. Manželovi rodiče měli rodinný domek v Doubravce a oni jak pouštěli ty bomby, jak si chtěli ulevit, tak vzali Slovany i část Doubravky a mezi tím přišla o život i jeho maminka.“

Jiřina Kadlíková se zajímala také o historii a podle jejího názoru Plzeň osvobodili nejen Američané, ale i Rusové a plzeňští občané. Vzpomíná na to, jak na konci druhé světové války vznikla v Plzni Rudá garda, která měla město ochránit před německými vojáky. Její manžel František Kadlík uposlechl jejích výzev a šel bránit své rodné město se zbraní v ruce, domů se vrátil s poraněným malíčkem od střely německé odstřelovačky. V centru Plzně bylo na 3000 německých vojáků, kteří se chtěli vzdát pouze americké armádě. Podle vzpomínek Jiřiny Kadlíkové jel revoluční kapitán Rudolf Hrbek vyjednávat do Křimic s Američany. Ti ho nejprve odmítli, do Plzně krátce nato přijeli Rusové, ale později si to Američané rozmysleli a obsadili Plzeň. Takže podle pamětnice Plzeň osvobodily tři armády – americká, ruská a armáda plzeňských otců. Pamětnice své názory opírá o fotografie ruských vojáků, které má ve svém archivu, i o rozhovor s očitým svědkem, bratrem Rudolfa Hrbka, se kterým se setkala po válce na vernisáži v muzeu.

Jiřina Kadlíková se věnovala po válce pedagogické činnosti a pracovala v diagnostickém ústavu, kde byla osm let ředitelkou. Rovněž byla zaměstnána v muzeu. Čtyřicet let psala kroniku obce Dolní Hradiště. V současné době je vdovou, její syn i dcera se stejně jako rodiče věnovali práci s dětmi. Dcera byla učitelkou v mateřské škole a syn pokračoval ve vedení skautského oddílu.