Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kadleček (* 1944)

• narodil se 30. ledna 1944 v Praze

• otec Antonín se zapojil v květnu 1945 do bojů Pražského povstání

• vinou komunistické měnové reformy přišel otec o úspory na založení zámečnické dílny

• kvůli kritice měnové reformy ho propustili jako nástrojáře z továrny, kde pracoval, a několik let se pak živil jako pomocný dělník

• pamětník maturoval v roce 1961 na jedenáctiletce a přijali ho na Fakultu lesnickou Vysoké školy zemědělské v Brně

• rok po promoci nastoupil v roce 1967 jako technik polesí do Lesního závodu Harrachov

• během dalších 35 let zažil řadu kalamit, zaviněných vichřicí, hmyzími škůdci a škodlivinami z tepelných elektráren

• podílel se na obnově lesů po nejhorší kalamitě, jež postihla Krkonoše na konci 70. let a v 80. letech dvacátého století

• v Lesním závodě Harrachov vystřídal několik funkcí, končil tam jako výrobní náměstek ředitele

• v první polovině 80. let vstoupil do KSČ, i když první nabídku odmítl

• když Lesní závod Harrachov přešel v roce 1994 pod Krkonošský národní park, stal se ředitelem harrachovského pracoviště

• v roce 2024 byl v důchodu a žil v Harrachově

Lesy na rovině kolem Chlumce nad Cidlinou mu připadaly řídké, a tak lesní inženýr Petr Kadleček přešel hned po vojně do krkonošského Harrachova. V roce 1967 pokrývaly hory kolem něj hluboké smrkové hvozdy. Za patnáct let po nich zůstaly jen holiny s dřevěnými pahýly trčícími smutně k nebi. Právě shůry přišla jejich zkáza - kyselé deště vyvolané jedovatými zplodinami z neodsířených tepelných elektráren a průmyslové exhalace v ovzduší.

„V Chlumci nad Cidlinou, kam jsem dostal v roce 1966 umístěnku po promoci na brněnské Fakultě lesnické, jsem viděl z jednoho konce lesa na druhý, a když jsem šel v létě na posed, musel jsem si vzít svetr, aby mě nesežrali komáři,“ vzpomíná Petr Kadleček.

V Harrachově, kam se přestěhoval na podzim 1967, poznal na vlastní kůži první velkou lesní kalamitu. Smrkové porosty zpustošila v listopadu 1966 vichřice a z porostů se tehdy svezlo do údolí 220 tisíc metrů krychlových dřeva. Jeden kubík odpovídá zhruba jednomu stromu v mýtním věku 80 let.

„V Harrachově jsem byl lesníkem až do roku 2002 a na pořádné lesní hospodaření nám zbývalo málo času. Skoro celou dobu jsme jenom hasili následky kalamit. Ať už větrných nebo způsobených hmyzími škůdci,“ upozorňuje Petr Kadleček.

Zkáza pro lesy: Škodliviny v ovzduší, škůdci a teplotní šok

Krkonoše však nejvíc zpustošila ekologická pohroma na konci sedmdesátých let a v osmdesátých letech 20. století. Zavinily ji především škodliviny v ovzduší, kam unikalo zejména obrovské množství oxidů síry. Ve svém pohraničí je produkovaly tři sousední socialistické země, Československo, Polsko a Německá demokratická republika. Životní prostředí a zdraví lidí považovaly komunistické vlády za méně důležité než plnění plánů průmyslové výroby.

„Největší katastrofa byla, že se do oslabených stromů dal kůrovec. V tu ránu jsme neměli šanci, kůrovec dělal v porostech ohromnou rotyku. Jeden čas jsme měli rozmístěno na území Lesního závodu Harrachov tři tisíce pět set lapačů na kůrovce. Museli jsme nachytat obrovskou spoustu brouků,“ tvrdí Petr Kadleček. „Pamatuju si, že fořt pan Pavlíček měl doma slepice a nosil jim kůrovce jako krmení. Když po nějakém čase viděly, že jde pan Pavlíček s pytlíkem, tak utíkaly, už ani nechtěly kůrovce žrát. Naši chlapi je všelijak spařovali, aby je zlikvidovali.“

Na masívním odumírání lesů v západních Krkonoších se podepsal i drastický zlom počasí v noci z 31. prosince 1978 na 1. ledna 1979. „Večer bylo asi deset stupňů nad nulou a ráno mínus dvacet, což znamenalo šok pro přírodu a taky pro lidi. Na lovecké chatě Alfrédka nad Harrachovem slavili Silvestra a než se na Nový rok ráno dostali domů, některým omrzly prsty,“ vzpomíná Petr Kadleček. „K poklesu teploty o třicet stupňů se připočítaly emise z tepelných elektráren a smrky začaly opadávat a chřadnout. Na sněhu bylo nastláno jehličí. Lyžaři zuřili, když si namazali si na běžky klistr a daleko nedojeli. Jehličí měli nalepené na skluznicích.“

Profesor Fanta získal pro Krkonoše stamiliony

Průmyslové exhalace vymazaly z Krkonoš v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století skoro deset tisíc hektarů lesa. Zhruba osm tisíc hektarů podlehlo zkáze na české straně hor, v sousedním Polsku šlo přibližně o patnáct set hektarů.  Krkonoše se vzpamatovaly až po roce 1989 díky pádu komunismu ve východní Evropě. Bývalé socialistické země uzavřely nebo odsířily tepelné elektrárny. Krkonoším výrazně pomohl profesor Josef Fanta. Z totalitního Československa emigroval v roce 1977, poněvadž mu komunističtí funkcionáři ztrpčovali osobní i profesní život. Po roce 1989 se mu podařilo získat na záchranu usoužené krkonošské krajiny peníze přes holandskou Nadaci Face. Celkem šlo o 375 milionů korun a posloužily významně právě k obnově lesů.

„Ne ve všem jsem s profesorem Fantou souhlasil, ale myslím, že díky němu se podařilo lesníkům zachránit Krkonoše. Nadace Face vycházela z předpokladu, že všechno, co se tady zasází, na sebe naváže oxid uhličitý a zlepší kvalitu ovzduší,“ uvádí Petr Kadleček. „Mohlo se zalesňovat i jinde, třeba v Thajsku, kde vyroste strom mnohem rychleji než u nás. Ale profesor Fanta dokázal dostat peníze k nám. My jsme si za ně v Harrachově koupili například i vyvážečku dřeva Tera.“

Táta bojoval v Pražském povstání

Petr Kadleček se narodil 30. ledna 1944 v pražské nemocnici u sv. Apolináře, jeho bratr Jiří byl o pět let starší. Tatínek Antonín dělal brusiče – nástrojaře v pražské továrně Jawa, nazývané Janečkárna. Maminka Marie pracovala jako úřednice v bankách. S rodiči a dvěma dětmi žila v malé garsonce až do pamětníkových sedmi let ještě babička. „V bytě jsme měli tak málo místa, že bratr spal na prkně mezi postelí rodičů a mou postelí,“ dodává Petr Kadleček.

Jeho tatínek se v květnu 1945 zapojil do Pražského povstání. Zastavil terénní auto s Němci, přiklopil na ně prý přední sklo a ukořistil samopal. „Snad s ním dokonce střílel, měl doma za odboj medaili,“ podotýká pamětník.

V roce 1953 postihla Kadlečkovy měnová reforma, vyhlášená komunistickou vládou. Připravila o úspory většinu obyvatel země. „Můj otec šetřil peníze, aby si mohl pořídit vlastní zámečnickou dílnu. Potřeboval na ni sto tisíc korun. Když šel kolem řeznictví, ani si nekoupil párek a dal si suchý chleba. Dělníci v Janečkárně se po měnové reformě sešli na shromáždění a táta se tam dost rozzlobil,“ vzpomíná Petr Kadleček. „Nadával státu do zlodějů, protože zlikvidoval jemu i ostatním dělníkům penzijní fond. Zprudka se jich zastal a v noci po jeho projevu v továrně u nás někdo zazvonil. Milého otce odvezli policajti k soudu, druhý den se sice vrátil, ale vyhodili ho z práce. V žádné jiné fabrice ho nesměli jako nástrojáře přijmout a živil se jako pomocný dělník na stavbě. Po nějaké době se ale všechno obrátilo. V osmdesátých letech jezdil táta na zahraniční veletrhy předvádět mašiny, protože byl na ně machr.“

Po základní škole pokračoval Petr Kadleček na jedenáctiletce. Úspěšně odmaturoval a přijali ho na vysněnou Fakultu lesnickou Vysoké školy zemědělské v Brně. Studenti bydleli v bývalém klášteře ve Křtinách, kde ale chyběl prostor na přednášky. „Chodili jsme na ně do sálu hospody U Farlíka, na přestávky už pro nás měl roztočená piva,“ prozrazuje pamětník.

Ve 22 letech složil státnice a po roční vojně získal zaměstnání v Lesním závodě Harrachov. Po rozsáhlé větrné kalamitě z podzimu 1966 se do západních Krkonoš vydali na výpomoc lesní dělníci z celé republiky.

Kočí Voňavka bral koně do kiosku

„Jako technik polesí jsem dělal výplaty více než dvě stě lidem, všechno ručně. Pamatuju si na kočího Josefa Hakla, kterému ale neřekl nikdo jinak než Voňavka. Hajný mi dokonce napsal ‚Voňavka‘ do podkladů pro výplatu a marně jsem jako neznalý nováček takového zaměstnance hledal,“ tvrdí Petr Kadleček. „Voňavka se proslavil tím, že svého koně bral s sebou do kiosku na harrachovském autobusovém nádraží. Sotva se tam vešel.“

Větrnou kalamitu z listopadu 1966 zhoršila tuhá zima. Podle Petra Kadlečka během ní napadlo dohromady skoro šest metrů sněhu. „Do začátku května jsme se z Harrachova nehnuli, cestu pak musel prorážet buldozer a sněhové mantinely kolem cesty vydržely až do června,“ upozorňuje. „Přes zimu těžký sníh rozvalil i mladé porosty, do polomů se pak pustil kůrovec.“

Dřevorubci káceli stromy na silnici, kudy se valili okupanti

Při odstraňování škod po kalamitě z roku 1966 si lesní dělníci vydělali hodně peněz. Petr Kadleček jako začínající lesní inženýr bral ve srovnání s nimi zhruba třetinovou mzdu. Vypláceli je v harrachovské hospodě v Zátiší. „Hned se většina z nich opila a druhý den šel do práce málokdo z nich. Jednou jsem seděl v Zátiší na večeři a Jano Marhevka mně koupil velkou štamprli rumu. Říkal jsem mu, že nechci, že nemám peníze, abych panáka otočil,“ vzpomíná Petr Kadleček. „Řekl mi, ať si s otáčením nelámu hlavu, že minulý večer vyhrál u mého stolu nad někým v kartách dvanáct set korun a hodinky.“

V roce 1967  lesníci v Harrachově nepozorovali v lese žádné problémy, zaviněné průmyslovými exhalacemi. A nepozorovali je ještě ani v roce 1972, kdy škodlivinami zasažené Krušné hory začaly na mnoha místech připomínat měsíční krajinu.

O čtyři roky dříve však od polské Jelení Hory vtrhlo do Krkonoš ještě větší zlo než kalamity. Dvacátého prvního srpna 1968 se valily do československého vnitrozemí kolony sovětských okupantů, aby přerušily snahy o obnovu demokracie a svobody.

„Když už se v Harrachově vědělo, že sovětští vojáci jedou od Polska, naši chlapi šli nahoru, nakáceli na silnici stromy a vysypali tam pytlíky hřebíků. Někdo říkal, že Sověti začali vyhrožovat střelbou na Harrachov, když naši chlapi stromy ze silnice neodklidí. Ale myslím, že je nakonec museli odtahat sami a v Harrachově se nestřílelo,“ podotýká Petr Kadleček.

Aby lidé agresory zmátli, přehazovali v Harrachově směrovky na mezinárodní silnici E 65. Směrovka na Prahu tak ukazovala do odlehlého harrachovského Rýžoviště. Tam bydlel v roubené chalupě Petr Kadleček. „Přijel tam ráno sovětský řidič s náklaďákem, viděl, že se nikam nedostane, tak se otočil zpátky. Jel jsem právě na motorce do práce hned za ním, najednou přede mnou prudce zastavil. Asi se chtěl na něco zeptat někoho, kdo tam právě šel. Narazil jsem mu motorkou do zadního kola. Ohnul jsem přední vidlice, tak jsem byl na okupanty naštvaný o to víc.“

Vyšší komíny dostaly ‚hnusoty‘ až do Krkonoš

Roubenku, kde měl pronajatý skromný byt se suchým záchodem, by si rád koupil. Východočeské státní lesy ji však prodaly člověku, který v nich dělal náměstka ředitele. V dalších letech dělal Petr Kadleček na lesním závodě referenta organizace techniky a řízení a od 1. srpna 1971 těžebního inspektora. V malebném krkonošském městečku se usadil a oženil. V roce 1972 se jeho paní Heleně narodil syn Jan a o dva roky později dcera Barbora.

„Lesní závod Harrachov tehdy na katastrální rozloze šedesát tisíc hektarů obhospodařoval dvacet čtyři tisíc hektarů lesa. Zasahoval až k Turnovu, k Soušské přehradě nebo k Horkám na Jilemnicku,“ popisuje Petr Kadleček. Nejtěžší roky pro krkonošské lesníky přišly v roce 1978. Pod vlivem ekologické katastrofy v Krušných horách se v sedmdesátých letech začaly zvyšovat v Severočeské hnědouhelné pánvi komíny tepelných elektráren. „Cílem bylo, aby se hnusoty z nich rozptýlily po větším území,“ prohlašuje Petr Kadleček.

Severozápadní proudění zanášelo škodliviny ze současného Ústeckého kraje až do Jizerských hor a Krkonoš. Neodsířené tepelné elektrárny posílaly jedovaté zplodiny také z polského Turova a z německého Saska. Nejvyšším českým horám ubližovala rovněž tepelná elektrárna Poříčí u Trutnova.

Vlákna od obaleče se v lese mohla rozhrnovat

„Oslabení porostů emisemi podpořilo rozvoj hmyzích škůdců. Nejdřív začal někdy v roce 1976 obaleč modřínový, který ale žere hlavně smrky. Zlikviduje na jaře na výhoncích všechno zelené jehličí, potom se z korun stromů spouští po vláknech dolů. V lese jich viselo tolik, že by se mohly rozhrnovat rukama,“ popisuje Petr Kadleček. „Dělat postřik proti obaleči a později proti ploskohřbetce, to bylo jak vojenské tažení. Meteorologové museli hlásit předpovědi počasí kvůli postřiku lesů. Používaly se vrtulníky a letadla. Letová pole se značila bílými, žlutými nebo červenými prapory. Červenými prostor kolem vodotečí, aby se tam nestříkalo. Hasiči nám pomáhali plnit nádrže u letadel a vrtulníků. Používaly se vysílačky. Měli jsme odborníky, aby nám řekli, v jakém vývojovém stádiu obaleče postřik nejvíc účinkuje.“

Po obaleči zaplavila chřadnoucí smrkové lesy ploskohřbetka smrková a po ní lýkožrout smrkový, čili kůrovec. „Lesní půdě víc ubližovaly kyselé deště než postřiky, které ovšem nezabíjely jen obaleče, ploskohřbetku, ale taky jiné breberky,“ vysvětluje Petr Kadleček.

Koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech ‚umíraly‘ smrky vestoje. Po vytěžených uschlých stromech zůstávaly ohromné holiny. Ekologická pohroma se nevyhnula ani polské části Krkonoš. „Poláci ji řešili jednoduše. Poslali tam techniku, která vypadala trošku jako tanky bez hlavní, a hnusné porosty celé rozjezdili a nechali je ležet. Těžili jen, co se dalo využít,“ poznamenává Petr Kadleček.

Kvůli plnění plánu vznikly Kopřivovy paseky

Harrachovskému lesnímu závodu pomáhali během nejhorší kalamity lesníci z vnitrozemí a jejich technika. Například v  letech 1985 až 1988 se vytěžilo celkem přes 420 tisíc metrů krychlových dřeva. V nejhorším roce skoro 110 tisíc. Podle Petra Kadlečka šlo většinou o uschlé stromy, stromy napadané kůrovcem nebo polomy.

Do hor vyráželi na brigády zaměstnanci továren nebo mladí lidé ze středních a vysokých škol. „Ačkoliv nebyli na práci v lese zvyklí, udělali jí hodně a klobouk dolů před nimi. Ale přece jen naše lesní dělnice uměly stromky sázet líp,“ upozorňuje Petr Kadleček. „Na výpomoc jsme denně přiváželi autobusem a skříňovou Praga V3S také pracovnice z Polska.“

Socialistická ekonomika založená dlouhodobém direktivním plánování se promítala občas i do lesního hospodaření, byť Petr Kadleček nepociťoval žádné politické tlaky. Nezapomněl však na jednu nevhodnou těžbu, vyžádala si ji snaha splnit plán, což znamenalo i vyplacení prémií.

„Tehdejší ředitel lesního závodu Kopřiva nechal vytěžit les v několika dobře přístupných místech, odkud se dalo dřevo dobře svážet dolů. Říkalo se tam tomu pak Kopřivovy paseky,“ prozrazuje. „Občas nám nějaký odborník nakukal něco, s čím jsme nesouhlasili, ale nebylo nám to nic platné, protože rozhodovaly vědecké kapacity. U lovecké chaty Alfrédky jsme před výsadbou museli odvodnit holiny, ale bylo tam pak tak velké sucho, že jsme zase prováděli opatření, aby se tam vláha udržela. Na Čerťáku jsme nechtěli kácet kvůli rozšíření sjezdovky, ale provozovatel si sehnal povolení. A stalo se, co jsme předpokládali. Mezi sjezdovkou a skokanskými můstky spadl celý les.“

V první polovině osmdesátých let se Petr Kadleček podvolil tlaku funkcionářů Komunistické strany Československa a vstoupil do ní. „Nejdříve jsem nechtěl, vadilo mi, že jeden člověk je v KSČ, aby mu procházelo, že chlastá, a druhý kvůli tomu, aby dostal na vysokou školu svého syna,“ svěřuje se. Předtím, než šel do KSČ, ho zaměstnanci lesního závodu zvolili předsedou odborů. Komunisté mu tvrdili, že se k nim musí dát, pokud chce svou funkci dál vykonávat.

„Já vůl starý si říkal, lidi si mě zvolili, tak mě nezabije, když do KSČ vlezu,“ prohlašuje. „Dneska bych jim s přihláškou fláknul, ale tenkrát mne do toho uvrtali. Členství ve straně mně asi pomohlo, že jsem pozděj mohl dělat hlavního inženýra. KSČ jsem ale na nic nepotřeboval, měl jsem svou práci a rozuměl jí.“

Výběrka na pěstební práce jsou blbost

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 Petr Kadleček uvítal. V Harrachově působil čtyři roky v městském zastupitelstvu. Pro lesníky však nastala v tržní ekonomice jiná doba.

„Největší rána byla a pořád je, že se na všechno musí dělat výběrová řízení. V pěstební lesní práci je to blbost. Vezměte si, že u nás ho nejnižší cenou vyhrála firma někde z Podkrušnohoří, přijeli v úterý, ve středu šli do lesa a ve čtvrtek nám oznámili, že takhle těžkou práci dělat nebudou,“ popisuje. „Jejich dělníci vypadali spíš jako bezdomovci, jeden měl do lesa na nohou plátěnky. Nahoru jsme pro ně přitom navezli plno sazenic a za čtyři dny by chcíply. Nesmyslná výběrka přešla i do dneška. Když chodím na výlety po lesích, ptám se hajných: ‚Tak co, pane kolego, jak se daří, jak se Vám slouží?‘ Jeden mi odpověděl: ‚Je to úplně na h…., měl jsem na sto kubíkách lesa kůrovce, a než proběhlo výběrko, přibylo mě dalších třicet.‘ Poradil jsem mu, ať suché stromy nechá stát a vytěží rychle stromy s nalítnutým kůrovcem. Řekl mi, že to ví taky, ale že se jedná o jiný porost porost a u něj není ještě hotové výběrko. Hlavní příčina, proč se v minulých letech rozeběhla po republice kůrovcová kalamita, pramení i ze špatné lesnické politiky státu.“

Petr Kadleček vzpomíná na časy, kdy v lese dělaly ženy z Harrachova a okolí, záleželo jim na něm a měly k němu úplně jiný vztah než akciové společnosti, najímané například na pěstební práce. „Ženské se stavily na polesí a říkali lesníku Buluškovi: ‚Zalesňovaly jsme loni tam a tam, tráva kolem sazenic byla teď vysoká, tak jsme ji ožnuly. Až budete mít peníze, zaplatíte nám.‘ Akciovkám je většinou jedno, jestli druhý rok v lese něco poroste.“

Navzdory představám některých ekologů, že Krkonoše potřebují mnohem větší zastoupení listnatých dřevin, si Petr Kadleček myslí, že tam pořád patří smrky, zvláště ve vyšších polohách. „Může mě čert vzít, že bychom měli sázet smíšené lesy, k Alfrédce jsme dali spoustu břízy, první zimu zmrzly. A buky, jeřáby, javory? Když se přemnožil na velkých holých plochách hraboš mokřadní, okusoval nám je. Daly jsme listnáče do plastové ochrany, vyrostly a pak je žrali jeleni. Z jeřábu nezbylo skoro nic. Pár javorů klenů se udrželo pod Alfrédkou, ale jenom proto, že jsme je oplotili.“

Z modřínové desítky ho napadlo udělat stovku

Díky Petru Kadlečkovi a jeho kolegům vyrostlo v západních Krkonoších Muzeum lesnictví a myslivosti Šindelka. Od roku 2004 začalo návštěvníkům nabízet poutavé pohledy do rostlinné i živočišné říše nejvyšších hor a do historie lesního hospodaření.

Petr Kadleček se v Harrachově zasloužil také o něco, co souvisí s velikou větrnou kalamitou z roku 1925. Spadla u Bílého vrchu a na práci pak přijelo pět set lidí. Bydleli, kde se dalo, i v kůlničkách. Dřevorubci z Podkarpatské Rusi si tehdy postavili přímo v lese přístřešky z kůry, v nichž přes léto žili.

Za pár let vznikl v lese na Harrachovem neobyčejný úkaz, desítka vysázená z modřínů. Symbolizovala 10. výročí vzniku Československé republiky. Poté, co modříny na podzim zežloutly, mohli lidé desítku obdivovat z Čertovy hory. Na Bílém vrchu vydržela dodnes. „V rozích desítky jsem našel jeden stojící sloup s vytesaným letopočtem 1928, další sloup leží na zemi. Myslím, že desítku v roce 1928 vymyslel lesmistr Šmíd,“ uvádí Petr Kadleček.

Před rokem 2018 ho napadlo, že by se k desítce dala připojit modřínová nula, coby připomínka 100. výročí založení Československa. Myšlenka oslovila Správu Krkonošského národního parku (KRNAP) i harrachovskou radnici a postaraly se o výsadbu. „Rád bych se dožil toho, až modřínová nula povyroste,“ říká Petr Kadleček.