Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Příběh rodiny, ve které se řemeslo stále předává z otce na syna
narozen 12. června 1945 v Praze
na přelomu 50. a 60. let se vyučil kovářem
od 60. let spolupracoval na rekonstrukci mnoha významných památek
po sametové revoluci začal podnikat
v současné době pracuje jako učňovský mistr
Václavu Kadlecovi zemřela maminka, když byl ještě malé dítě, a tak jej vychovával tatínek. Později se ovšem ukázalo, že konkrétně na volbu povolání měl překvapivě větší vliv pamětníkův strýc, který v pražských Blatinách provozoval kovářské řemeslo. Václav Kadlec se od něj leccos naučil, postupem času se stal kovářem a pracoval na mnoha významných zakázkách, například pro Valdštejnský palác, Clam-Gallasův palác nebo zámek v Troji. Do kovářství zasvětil i svého syna, a když jej před deseti lety oslovilo jedno pražské učiliště, kruh se uzavřel: důchodce Václav Kadlec se vrátil do práce, tentokrát jako učňovský mistr, a začal vychovávat novou kovářskou generaci.
Jestliže základy řemesla pochytil od svého strýčka, další průpravu mu dalo výrobní družstvo kovářů, do nějž vstoupil po dokončení základní školy v roce 1959. Družstvo spravovalo vlastní učiliště ve Slavkově u Brna, kde mladý Václav strávil první dva roky učení a během třetího, posledního, absolvoval praxi ve smíchovské dílně. Z ní přešel jako učedník do kovárny v Dejvicích, kde na počátku šedesátých let stále působili staří, zkušení kováři, a postupně se vypracoval až na vedoucího provozu.
Po svatbě se Václav Kadlec přestěhoval na jižní Moravu, dostal místo v památkové huti Kroměříž a spolupracoval na rekonstrukci památek. Vyrobil například pětidílnou kovanou mříž pro hrobku rodiny Laudonů v Bystřici pod Hostýnem, pracoval na zámcích v Kroměříži a Holešově, než jej jako subdodavatele získal Pražský stavební podnik. I v tomto novém zaměstnání pomáhal s opravami historických staveb, svou prací byl nadšený a na stejné pozici setrval šestnáct let. Dokonce se přihlásil na školení a složil zkoušky z pedagogického minima, aby mohl kovářství vyučovat.
Politika, o niž se Václav Kadlec sám aktivně nezajímal, zasáhla do jeho života jen okrajově, a to především v historickém roce 1968. „V srpnu 1968 jsem přijel domů. Dílnu jsem měl v Dejvicích, pod Ořechovkou; volal jsem starému Bláhovi a on mě žádal: ,Vendo, prosím tě, nechoď zadem, nezkracuj si cestu přes trať, máme tu Rusáky.‘ Když jsem dorazil k dílně, stál tam voják s plamenometem. Chtěl vědět, kam jdu, tak mu povídám: ,Do roboty!‘ Pustil mě, ale žádný příjemný zážitek to nebyl. Vedle dílny jsme měli zahradu, tam byla spousta Rusáků ve stanech, dokonce spali i v kotci pro psa a toho sežrali. Mezi vojáky se našly národnosti z celého Sovětského svazu. Ti chudáci ani nevěděli, kde jsou. Mysleli si, že v Československu zavládla kontrarevoluce a vraždíme tu komunisty. Houby! To oni tu pár lidí zastřelili.“
Sametová revoluce pro Václava Kadlece znamenala mimo jiné změnu zaměstnání. Pražský stavební podnik se po roce 1989 zhroutil, pamětník začal podnikat a díky kontaktům z předchozí doby si nemohl stěžovat na nedostatek zákazníků. Dnes je členem Kovářského společenstva, se svými učni jezdí na různé akce a účastní se kovářských sympozií na hradě Buchlov, v Hradci nad Moravicí, v Bečově či Brtnici.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vít Pokorný)