Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kadeřábková (* 1933)

• narodila se 27. května 1933 na Volyni ve vsi Kozín

• během druhé světové války pracovala na rodinném statku

• její nevlastní otec se začátkem roku 1944 přidal k 1. československému armádnímu sboru a o několik měsíců později padl pod Duklou

• v rámci reemigrace volyňských Čechů se po válce její rodina rozhodla pro návrat do Československa

• v roce 1947 dorazila vlakem reemigrantů do Šumperka

• v roce 1949 se vdala za Aloise Žídka

• 1961 se vdala podruhé, za Rudolfa Kadeřábka, o rok později se jim narodila dcera Libuše

• v roce 2001 navštívila jako turistka Volyň, rodný statek nenašla, místní ho zbořili a pozemek rozorali

• v roce 2023 žila v Neznášově u Jaroměře

Na území Volyně, nynější západní Ukrajiny, odešlo v druhé polovině 19. století za levnou půdou téměř dvacet tisíc Čechů. Založili tam své vesnice, zavedli novinky v zemědělství i v průmyslu.

Příběh Marie Kadeřábkové se odehrává v dobách pro Volyň a její obyvatele nejkrutějších, těsně po velkém hladomoru a za druhé světové války. „Dětství jsem měla šeredné, pořád jsme se někde schovávali,“ konstatuje stroze pamětnice. Od roku 1939 patřilo území Volyně střídavě komunistickým Sovětům a nacistickým Němcům, přešla přes něj fronta, v roce 1943 se navíc přidaly krvavé etnické boje Ukrajinců s Poláky.

Po celou dobu se rodina Marie Kadeřábkové stejně jako další české rodiny snažila prostě přežít, hospodařit a zajistit si jídlo. Po válce využila možnosti vrátit se do Československa. „Rusové nás vezli vlakem cestou přes Bulharsko. Naštěstí jsme s sebou měli krávu a dojili jsme si mléko, takže jsme nehladověli. Až po několika týdnech jsme přijeli na nádraží do Šumperka,“ vzpomíná Marie Kadeřábková na anabázi volyňských Čechů v roce 1947.

První léta rodina strávila hlavně na severní Moravě, Marie Kadeřábková pracovala jako dělnice. Později zakotvila u příbuzných v Jaroměři. Volyň v dospělosti ještě dvakrát navštívila. Rodný statek už ale nenašla. „Dům byl zbouraný, komunisti všechno zlikvidovali. Zůstalo jen rozorané pole a strejdův sklep, kam ukládal jablka,“ uzavírá pamětnice smutně.

Místo do školy chodila na pastvu

Marie Kadeřábková, rozená Špačková, přišla na svět 27. května 1933 ve volyňské vesnici Kozín. Ve vsi obydlené jinak převážně Ukrajinci žilo šestnáct českých rodin. Mariin otec zemřel, když jí byly tři roky, matka se později znovu vdala, ovšem i kvůli válce byla na hospodářství často sama a dcera jí musela od malička pomáhat. Do školy chodila jen několik let. „Před válkou se nám žilo docela hezky, společně s dalšími Čechy jsme slavili posvícení, Vánoce, o Velikonocích se pomlázkovalo. Bydleli jsme na statku, měli jsme drůbež a různé zvířectvo, prasata, kozy i krávy. Chodila jsem je pást a dlouhou chvíli si krátila zpíváním českých písniček. Když se narodilo nějaké telátko, prodali jsme ho na trhu Polákům nebo Židům,“ líčí pamětnice.

Sověti brali všechno

Za druhé světové války upoutala hospodářství pracovitých volyňských Čechů pozornost okupantů. Po anexi území v rámci německo-ruské dohody o neútočení, takzvaného Ribbentrop-Molotovova paktu, to byli v roce 1939 nejprve Sověti. Menší statky zkolektivizovali, majitelé těch větších museli z výtěžků hospodaření odvádět vysoké dávky. „Takoví byli Rusáci. Pořád jen ´vot eto naše´! Brali nám všechno. Byla strašná bída. My se ptali, kam to vezou, že je to přece naše živobytí, ale oni jen opakovali, že teď je všechno Ruska,“ vybavuje si Marie Kadeřábková. O nic lepší to nebylo ani po zbytek války, když přišli v roce 1941 Němci a po nich ve čtyřiačtyřicátém znovu Sověti.

Pokud to válečná situace dovolovala, pracovali lidé na svých hospodářstvích, aby si zajistili obživu. „Vyráběli jsme si úplně všechno sami. Pěstovali jsme tabák i konopí, udili ryby, pálili samohonku, kterou se dalo ve směnném obchodě platit. Stříhali jsme ovce, vlnu jsme my ženy na kolovratu spřádaly, barvily a pak z ní pletly svetry. Krom toho jsme měli včely a med, také vlastní mléko, mouku, špek a brambory,“ vypočítává pamětnice a dodává, že když došlo na válečné rabování, museli brambory a další potraviny ukrýt ve skrýši za stodolou. Mnohokrát blížící se fronta zahnala do úkrytů mimo jejich domovy i lidi samotné.

Po válce se rozhodli odjet, zůstala jim jediná kráva

Začátkem roku 1944 vytlačila sovětská armáda nacisty z Volyně. Většina místních mužů spontánně vstoupila do 1. československého armádního sboru, který společně se Sověty postupoval dále východní Evropou. Mezi dobrovolníky byli také příbuzní Marie Kadeřábkové z rodu Michkových a Tkáčových, v kritických bojích pod Duklou padl i její nevlastní otec.

S koncem války se hospodářům na Volyni bohužel moc neulevilo. Radost z míru brzy přebila pokračující sovětská kolektivizace. Situaci vyřešila možnost repatriace volyňských Čechů zpět do Československa. Využilo jí více než třicet tisíc lidí. Svá hospodářství ale museli obětovat.

„Rusáci nás posadili do vlaku a táhli čtrnáct dní někde přes Bulharsko. Byla tam bída, na nádražích žebraly děti a my jim házeli chleba a špek. Bohužel nám taky ukradli zlaté pětky, rubly, které jsme chtěli v Čechách prodat, abychom měli na živobytí. Na Volyni jsme nechali úplně všechno, dům, zvířata. Náš jediný majetek do začátků v Čechách byla kráva,“ líčí Marie Kadeřábková. Cílovou stanicí jejich i dalších vlaků s volyňskými reemigranty byl Šumperk.

Svůj domov už na Volyni nenašla

Prvních několik let strávila pamětnice na severní Moravě. Krom jiných zaměstnání pracovala také ve vítkovických železárnách a na Ostravsku se seznámila i se svým prvním mužem Aloisem Žídkem. Vdávala se v roce 1949 jako sedmnáctiletá. Z prvního manželství má dceru Jitku. Manžela však později opustila a usadila se v Jaroměři, kde už několik let pobývala její matka a teta. V roce 1961 se pamětnice vdala podruhé, za Rudolfa Kadeřábka, s nímž měla dceru Libuši. Marie Kadeřábková zůstala na Jaroměřsku do důchodového věku, předtím pracovala v armádním skladu v Josefově a jako šička v podniku Snaha Jaroměř.

Na rodné Volyni se byla podívat jako turistka dvakrát, naposled roce 2001. Po domě svého dětství v Kozíně už nenašla ani stopu. „Tam, kde stál náš dům, zůstalo jen pole,“ posteskla si Marie Kadeřábková v 2023 při rozhovoru v Neznášově, kde žila se svým mužem. „Moje životní zážitky byly hrozné a nikomu bych je nepřála. Mladí lidé si dnes mají čeho vážit, i toho, že jsou Češi,“ uzavřela své vyprávění.