Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kadeřábek (* 1955)

• narozen 26. května 1955 v Ústí nad Labem

• jako masér ústeckého boxerského týmu se podílel na zisku mnoha titulů mistra republiky

• během povinné vojenské služby si odseděl šest týdnů v posádkové věznici

• Státní bezpečnost se ho vydíráním snažila přimět ke spolupráci, což odmítl

• v roce 1980 se stal šéfem techniky v Činoherním studiu

• 17. listopadu 1989 zažil policejní masakr na Národní třídě

• s Činoherním studiem vstoupil do stávky

• stal se členem koordinačního týmu ústeckého Občanského fóra

• jezdil po okolních fabrikách vysvětlovat lidem, co se děje

• v roce 1990 byl za Občanské fórum zvolen do zastupitelstva a stal se radním

• v roce 1993 se z politiky stáhl a vrátil se do Činoherního studia

Narodil se 26. května 1955 v Ústí nad Labem a vyrůstal v nedaleké Telnici, podhorské vesnici na hranici Krušných hor. Šlo o území bývalých Sudet, odkud bylo původní německé obyvatelstvo vysídleno. Jeho rodiče sem přišli jako pováleční dosídlenci a oba našli práci v místní výrobně hliníkového nádobí, bývalé německé porcelánce.

Dětství v Sudetech

Několik německých rodin tu v čase jeho dětství ještě žilo: sousedé Burockovi, s jejichž synem Petrem se Josef Kadeřábek přátelil, odešli do Německa až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, poté co je jejich příbuzní vyplatili. Nebo Gebhardtovi – devět bratrů, jimž po válce odsunuli rodiče, takže chlapci zůstali sami. „Nejstarší bratr se staral o ty ostatní. A v podstatě vymřeli po meči. Nikdo z těch Gebhardtových neměl žádnou ženu,“ přiblížil pamětník svéráz kraje tragicky poznamenaného válkou a odsunem. „Byli to všichni dřevorubci, zedníci a byli to neuvěřitelní rváči. Dokázali vyházet třeba celou telnickou hospodu U zeleného stromu.“

V předškolním věku žil Josef několik let u babičky a dědy v Horním Žlebu (součást Děčína). Děda Josef, dvoumetrový chlap s „hitlerovskou“ muškou pod nosem, který dříve jako stavbyvedoucí spolupracoval s Le Corbusierem a v Praze se podílel na stavbě Vinohradské třídy, tou dobou pracoval v lese. Jako lesník se mohl pohybovat i v zakázaném pohraničním pásmu – a vnoučka brával s sebou. Naučil ho přespávat v lese, chytat vrány a „spoustu dalších užitečných věcí pro přežití“.

Do školy začal pamětník chodit v Telnici a na druhý stupeň dojížděl do větších Chabařovic. Ty tehdy byly postupně vysidlovány kvůli rozvíjející se těžbě uhlí a původní zástavba musela ustoupit hnědouhelnému dolu. „Postavili pro horníky paneláky v Ústí nad Labem a všechny ty hornické domky se likvidovaly buldozery – včetně nábytku. Mám obraz, jak ty buldozery jedou a lítají z toho skříně. Protože ty paneláky jim dali vybavené vším, oni šli jen se základními věcmi – přesně jako ti Němci s padesáti kily.“

Normalizované gymnázium

V roce 1970 nastoupil na gymnázium v Ústí nad Labem. Nejlepší ústecké škole čerstvě vládl normalizační ředitel Jiří Netolický. „Učil na VUML [Večerní univerzitě marxismu-leninismu] a byl to přesvědčený komunista,“ charakterizuje Josef vedení školy. „Takže kdo nosil džíny, kdo nosil dlouhé vlasy – automaticky byly dvojky z chování a ředitelské důtky. A kdo byl z rodin inteligence, tomu nedával doporučení na vysokou školu. Takže na hodně lidech se podepsal.“

Normalizační útisk se podle pamětníka projevoval ve všech sférách: ředitel byl schopen strhat ze zdí reprodukce Picassových děl, která pochopitelně nesplňovala měřítka socialistického realismu, a došlo i na nucené stříhání vlasů studentů. Dnes Josef uvažuje nad tím, že svorný boj tehdejších spolužáků proti nepřátelské autoritě měl paradoxně na vývoj mladých lidí i dobrý vliv. Znamenal možnost jasně se vymezit v době, kdy se „rozkoukávali po světě“, a vzájemně je spojil v celoživotním přátelství.

Zároveň pamětník patřil mezi ty, jež ředitel nedoporučil ke studiu na vysoké škole. Byť v té době toužil po studiu medicíny, chodil nepovinně na přednášky a připravoval se v nultém ročníku, na vysokou školu se nakonec nedostal. Po maturitě na gymnáziu tak vystudoval ještě dvouletou odbornou zdravotnickou školu v Teplicích, z níž vyšel jako rehabilitační pracovník.

Už od gymnaziálních dob také sportoval, od atletiky se dostal k boxu – Rudá hvězda Ústí nad Labem patřila spolu s Duklou k nejlepším boxerským klubům a jako trenér tu působila ústecká legenda, bývalý olympijský vítěz Bohumil Němeček. Josef po úraze sice přestal aktivně boxovat, u klubu ale zůstal jako masér. Špičkové boxery připravoval na utkání, během zápasů jim poskytoval nutný servis a prováděl rehabilitace. Šestkrát se jako masér klubu stal s Rudou hvězdou mistrem republiky.

Na vojně byl obviněn z vlastizrady

V říjnu 1976, po maturitě na „zdrávce“, odešel na vojnu. Půl roku strávil na poddůstojnické zdravotnické škole v Uherském Hradišti a následně sloužil na vojenské ošetřovně v Praze na Pohořelci jako „lapiduch“ [vojenský pomocný zdravotník]. „My jsme na tom Pohořelci měli fakt dobrou vojnu, my jsme mohli kamkoliv, kdykoliv, byl jsem tam se třemi doktory a ještě s jedním kolegou, který byl taky zdravotník.“

S kolegy ve zbrani si prý hodně dovolovali, během mistrovství světa ve fotbale kupříkladu „nadrzo“, v civilu, navštívili velvyslanectví semifinálových týmů a docházeli také za kotelníkem švédské ambasády, s nímž hráli mariáš. Taková provokace pochopitelně neunikla Státní bezpečnosti, respektive vojenské kontrarozvědce, která je obvinila z vlastizrady. „Jednoho po druhém si nás postupně zavolali na Smíchov, tam byla nějaká protivzdušná obrana státu a ti kontráši tam měli svoje kanceláře. […] Řekli: ‚Jste v rozkaze, že jedete na soud do Prešova, a čeká vás [vojenská věznice] Sabinov, anebo když nám to tady podepíšete, tak se můžeme domluvit.‘“

Státní bezpečnost se snažila využít jakéhokoliv „poklesku“ svých obětí k jejich zastrašování a vydírání – těmi je chtěla donutit k tajné spolupráci. „Tenkrát jsem řekl: ‚A nahrává se to, pane majore? Tak já vám říkám, že vám tohleto nikdy nepodepíšu.‘ A jenom jsem to šoupl zpátky přes stůl. A od té doby jsem měl v podstatě pokoj,“ uvedl Josef Kadeřábek.

Přesto nevyvázl tak úplně snadno, trestu se nevyhnul, byť místo Sabinova spolu s kolegy putoval do posádkové věznice v Hybernské ulici. Pamětník dostal třítýdenní trest a nakonec si odseděl týdnů šest – prý proto, že si stěžoval na stravu.

V roce 1980 v gdaňských loděnicích

Po vojně se jako masér krátce vrátil k boxu a v roce 1980 se v rámci boxerského soustředění dostal do Polska – náhodou zrovna do Gdaňsku, kde právě v té době probíhala okupační stávka v místních loděnicích a vznikalo tu slavné hnutí Solidarita, jež později přispělo k pádu komunistického režimu. „My jsme do té stocznii gdańské [gdaňské loděnice] chodili na obědy, to bylo nějak dojednané. No a najednou jsem tam viděl srocení lidí. Člověk polsky něco rozuměl, a tak protože jsem vůbec nechápal, co se děje – vůbec jsem to nechápal, že je něco takového možné, ve fabrice, že u toho nejsou milicionáři – no tak jsme se tam ptali. A oni říkali: ‚Tady je stávka, tady se rozhoduje, jak to vůbec v Polsku bude.‘“

Pamětník po konci soustředění s týmem neodjel, zůstal ještě asi týden a podle svých slov pomáhal, dělal poslíčka a užíval si atmosféru pospolitosti ve veřejném prostoru, jakou do té doby nepocítil. Netušil, že podobně nepředstavitelnou atmosféru zažije o devět let později i v Československu.

Šéfem techniky v Činoherním studiu

Tímto zájezdem se s boxem definitivně rozešel a vydal se zcela jiným směrem – v roce 1980 ho oslovili kamarádi z ústeckého Činoherního studia a do divadla ho přizvali. V „Činoheráku“, který pod uměleckým vedením Ivana Rajmonta zažíval jednu ze svých zlatých ér a patřil mezi nejvýraznější malé divadelní scény, se Josef Kadeřábek stal šéfem techniky. Divadlo formálně spadalo pod Státní divadlo Zdeňka Nejedlého a ve srovnání s operou či baletem dostávalo jen „drobty financí“. Právě ze skromných podmínek se ale podle pamětníka zrodil výjimečný duch divadla – a také z toho, že se zde sešly nonkonformní osobnosti, které právě pro svou progresivnost nemohly působit jinde.

Činoherní studio muselo čelit cenzuře (stávalo se, že hra byla po třech měsících zkoušení zakázána) i neustálému dohledu příslušníků Státní bezpečnosti, kteří byli pravidelnými návštěvníky premiér. Těsně před listopadovým převratem roku 1989, již za působení nového uměleckého šéfa Petra Poledňáka, se soubor podíval do Paříže – zpátky Josef dopravil za falešnými stěnami stěhováku s kulisami a technikou i náklad Tigridova exilového časopisu Svědectví.

Zprávu o událostech na Národní třídě přivezl do Ústí

Pak už přišel listopad 1989. Přímo 17. listopadu se Josef Kadeřábek s kamarádem Ivanem Řezáčem účastnil studenty svolané manifestace a na Národní třídě vydržel až do úplného rozprášení demonstrace. „Dostali jsme se až k té Voršilské a tam ti paragáni, červené barety, sjížděli po lanech. Tam byl takový obrovský plot a oni sjížděli po lanech dolů, měli ty dlouhé obuchy – vlastně vpadli do té Národní z boku tak, že to nikdo nečekal. A tam ty lidi řezali, já vím, že jsme s tím Ivanem skočili po nějakém paragánovi, který tam řezal do paní s dítětem tím polským obuchem. Vím, že jsme ho chytli za nohy, že jsme ho sráželi na zem, aby ji nebil.“

Následujícího dne se pamětník vrátil do Ústí. Činoherní studio v té době nemělo svoji domovskou budovu, hrálo v náhradních prostorech v Národním domě – tam divadlo 20. listopadu vstoupilo do stávky a 22. listopadu se tu konalo setkání, na němž přímí účastníci událostí na Národní třídě včetně Josefa vyprávěli lidem, co se stalo. „Lidi tomu nevěřili. V televizi to nebylo, myslím ty záběry toho masakru, takže spousta lidí byla jak nevěřící Tomášové. ‚Oni vás tam bili? To přece není možný!‘“

Toho večera bylo v Národním domě založeno ústecké Občanské fórum. Významnou roli při tom sehrál umělecký šéf divadla Petr Poledňák. Ten také podle pamětníka víceméně „direktivně“ vedl stávkující divadelníky k tomu, aby se věnovali objíždění fabrik – praxe, která měla pro šíření revoluce zásadní význam.

„Někde to trvalo třeba hodinu, než se ti lidé začali ptát. Někde třeba bylo mlčení. Něco jsme povídali: děje se tohle a tohle, a ti lidé tam seděli a nic. Prostě nic. No to je strašné, že jo, bez toho kontaktu,“ přibližuje pamětník atmosféru v severočeských fabrikách. Výjezdy do továren, státních statků a jednotných zemědělských družstev dokázaly být vyčerpávající. „Usínat poté, co na vás někdo řve: ‚Táhněte!‘, a říkat si: ‚Jo, tak zítra máme dva kusy, tak jak tomu předejít?‘ Samozřejmě pak se ta strategie za běhu nějak vytvořila. Pak už jsme jezdili i rádi, ale ze začátku to skřípalo.“

Josef Kadeřábek byl součástí „živelného“ koordinačního centra, fungoval jako spojka na studenty a za ústecké Občanské fórum také dojížděl do Prahy.

Zorientovat se v chodu magistrátu

V prvních svobodných volbách do obecních zastupitelstev v listopadu 1990 kandidoval za Občanské fórum a stal se členem rady. „Komunistů v Ústí bylo hodně, takže ta jejich klika – do rady nešli, že jo, ale zato zdržovali jednání. Vždycky měli nějaké takové výlevy jako: ‚Co je to tam za vlasatý lidi?!‘“ líčí situaci v komunální politice, kdy nejpalčivějším úkolem nově zvolených nekomunistických zastupitelů bylo vůbec se zorientovat v chodu magistrátu. „Nikdo neměl zkušenost s jednacím řádem, nikdo neměl zkušenost s tím, že to jednání se může podle těch starých zákonů na základě něčeho přerušit – čehož ti druzí samozřejmě využívali. Takže to byly takové lehké sabotáže, ale v podstatě byli stejně vždycky přehlasovaní.“

Jako divadelník se stal předsedou kulturní komise a jako zdravotník zasedl i v komisi zdravotnické. „Jsi zdravotník, půjdeš privatizovat zdravotnictví – až takhle jednoduché to bylo,“ říká pamětník s tím, že postupně se poměry profesionalizovaly, ale zároveň „zesilovaly tlaky“. Někdy v letech 1992–1993 podle Josefa v politice začali převažovat lidé, kteří se do funkcí drali ze zištných důvodů. On sám v té době z magistrátu odešel a vrátil se do Činoherního studia.

K současné politické situaci má vážné výhrady – arogance moci podle něho znovu narůstá a bere na sebe nové podoby – přesto pád komunistického režimu, provázený nebývalou pospolitostí, označuje za životní okamžik. „Byl to pro mě zážitek, který mám na celý život. Pár desítek měsíců jsem se cítil šťastný. Nikdy na to nezapomenu a nežehrám na to,“ říká Josef Kadeřábek.