Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Jiří Kadeřábek (* 1926  †︎ 2024)

• narodil se 28. září 1926 v Kyjevě

• pochází z rodiny legionáře Josefa Kadeřábka a volyňské Češky Karoliny

• v září roku 1941 se stal svědkem masakru kyjevských Židů v rokli Babí Jar

• 16. listopadu 1943 dobrovolně vstoupil do Rudé armády

• první bojové nasazení prodělal u Žytomyru

• následně působil v jednotce zvláštních úkolů, kde hlídal možné dezertéry

• poté působil jako samopalník ve 2. běloruském frontu, 162. divize, 224. střelecký pluk

• bojoval u Toruně, u Visly a u Varšavy

• 23. prosince 1944 zraněn u Varšavy do ruky

• dostal se do rezervního pluku v Kyjevě

• vrátil se ke své jednotce a bojoval v Gdaňsku, Gdyni a v Sopotách

• 21. dubna 1945 zraněn do nohy před Frankfurtem nad Odrou

• 10. září 1945 se vrátil do Kyjeva a dále sloužil v Rudé armádě

• v srpnu 1946 demobilizoval

• 19. května 1947 reemigroval do Československa

• v Československu pracoval v uranových dolech

• v roce 1968 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• pracoval na uranovém výboru a poté na Ministerstvu paliv a energetiky

• v době natáčení rozhovoru (2016) žil v Praze

• zemřel v říjnu roku 2024

Jiří Kadeřábek přišel na svět v Kyjevě, který je dnes hlavním městem Ukrajiny, tehdy byl metropolí Ukrajinské svazové socialistické republiky. Má ale ryze český původ. Otec Josef byl ruský legionář a v Sovětském svazu zůstal. Oženil se tam s volyňskou Češkou Karolinou, která utíkala z Volyně před frontou.

Pamětník přesně neví, kde tatínek bojoval – pouze si pamatuje, že pocházel z obce Rpety u Hořovic, za první světové války byl raněný a kvůli tomu nedoslýchal na jedno ucho. Maminka pocházela z Dubna a její předci přišli na Volyň v letech 1868–1888, stejně jako další předci takzvaných volyňských Čechů. Neměla za sebou ani jeden rok školy a pracovala v závodě Bolševik v mateřské školce. Otec pracoval v kyjevských filmových ateliérech.

Platy byly malé, ale chleba byl levný

Jiří Kadeřábek vzpomíná, že se tehdy neměli špatně – platy sice byly malé (maminka měla 115 rublů a otec asi 250 rublů), ale chleba byl velice levný a také ceny za byty a elektriku byly nízké. Přesto nebyla v bytech voda a muselo se pro ni chodit. „Maminka předtím žila za carského Ruska jako dnes v Africe. Aby si vydělala nějaké peníze, aby si mohla koupit šaty nebo nějakou látku, tak musela v noci chodit na řepu. Ve dne musela pracovat na svém, aby se uživili, a v noci chodila pracovat s řepou. Zaměstnávali ji Židé a řepu pak prodávali v cukrovaru,“ dodává pamětník. 

V české škole v Kyjevě Jiří absolvoval čtyři třídy. Chodil do ní také jeho bratr a sestra, jenom mladší sourozenci již docházeli do ukrajinské, respektive do ruské školy, protože ta česká postupem času zanikla. Jiří poté ještě absolvoval sedm tříd ukrajinské desetileté školy a následně přestoupil na průmyslovou školu, kterou však kvůli napadení Sovětského svazu nacistickým Německem (22. června 1941) nestihl dokončit. Získal však alespoň určitou praxi, protože se půl roku učil a pak měl praxi v závodě Bolševik. Protože se otec kvůli válce musel se svou prací odstěhovat do sovětského vnitrozemí, maminka s Jiřím a jeho dalšími sourozenci zůstali v Kyjevě sami.

Potraviny jsme nosili čtyřicet kilometrů z české vesnice

Jiří Kadeřábek tak prožil v Kyjevě okupaci a vzpomíná, že za nacistického režimu dostávali zhruba 250 gramů chleba na den a osobu. Zpočátku jim pomáhaly zásoby, které získali z otevřených skladišť (ty byly otevřené díky bojům mezi sovětskou a nacistickou armádou): „Z toho jsme žili asi půl roku. Pak jsem chodil na vesnici s maminkou, mně bylo asi patnáct let, a chodili jsme čtyřicet kilometrů tam a čtyřicet kilometrů zpět. Chodili jsme ke známým k rodině Perglerovým do české vesnice Kolonščina. Chodili jsme k nim asi třikrát nebo čtyřikrát do měsíce, protože co jsme mohli s maminkou odnést? Vzali jsme třeba pár kilogramů brambor, ale snědli jsme to a šli jsme zase.“

Jak sám Jiří Kadeřábek dodává, někdy byl rád i za slupky od brambor. Také si pamatuje, že si bral bramborový škrob z místní továrny, aby se pak doma mohly upéct placky. Zároveň rodina musela prodat všechno, co měla, aby měla nějaké finance.

Svědkem masakru v Babím Jaru

Během nacistické okupace došlo v Kyjevě ke známému masakru židovského obyvatelstva v Babím Jaru. Jiří Kadeřábek vzpomíná: „Němci připravili vyhlášku, že se tam mají Židé dostavit a že můžou s sebou přinést tolik a tolik věcí a cenností. Pak je nahnali k takovému břehu a zastřelili tam asi 80 000 Židů. Já jsem byl za hřbitovem Lukyanivka za plotem a viděl jsem, jak je Němci honí. Někde jsem tam našel i svazek rublů, protože potom Židé pochopili, o co jde a cestou vyhazovali zlato i peníze. Našel jsem snad několik tisíc rublů. Každý den je tam naháněli a trvalo to několik dní. Pak jich tam už bylo hodně, tak Němci připravili nálože, břeh trochu strhli, byl tam písek, a zasypalo se to.“

Masakr v Babím Jaru trval dva dny – od 29. do 30. září roku 1941 – a během těchto dvou dnů zde nacistické Einsatzgruppen zavraždily 33 771 židovských obyvatel. Další hromadné vraždění zde probíhalo i v následujících letech.

Čekal jsem a nic se nedělo, tak jsem nakonec vstoupil do Rudé armády

Jiřího Kadeřábka neposlali na nucené nasazení v nacistickém Německu jako mnohé jeho vrstevníky. Podle jeho slov se tak stalo kvůli jeho českému původu. Lidé dál žili ve strachu – věřili, že Moskva padne do rukou nacistické armády. To se však nestalo a po neúspěšném útoku na Moskvu se situace na frontě začala obracet.

Na počátku listopadu 1943 Kyjev osvobodila Rudá armáda (s významnou pomocí 1. československé samostatné brigády v SSSR) a Jiří Kadeřábek jako sedmnáctiletý obdržel vojenskou obsílku k mobilizaci. Došel na sovětskou vojenskou správu, ale tam mu odpověděli, že jako Čech bude poslán do 1. československé samostatné brigády.

„Já jsem čekal, nic se nedělo, moji kamarádi už odcházeli a to bylo pro mě hrozné. Budou o mně říkat: ‚Ulil se a prostě toho využil.‘ Tak jsem znovu šel na vojenskou správu a říkal jsem, že prostě chci, a on říkal: ‚My nemůžeme nic dělat. Je takový zákon. Musíte čekat.‘ Ale řekl mi, že můžu čekat třeba i půl roku, než se Svobodova armáda zastaví. Ona byla ve frontových liniích, a tak mě tam nemohli poslat. Pak mi říká: ‚Je tady ještě jedna možnost. Musíte podepsat, že vstupujete do Rudé armády dobrovolně.‘ ‚Tak jo.‘ ‚Ale pokud bude příležitost, tak stejně budete muset ke svobodovcům.‘ Ale žádná příležitost pak nebyla.“

Dezertéři se stříleli

Pamětník tak nastoupil na vojenskou službu dne 16. listopadu 1943. Na pobyt v Rudé armádě dodnes rád vzpomíná, a to kvůli poměrům, jaké tam panovaly. Jednalo se samozřejmě o tvrdou službu vyžadující disciplínu, ale na druhé straně: „Velitel, pokud jste rozkaz nesplnil, vás mohl zastřelit, ale na druhé straně, pokud jste byli v bojích, tak to byl kamarád. Vztahy tam byly velice dobré.“

První bojovou zkušenost však zažil u Žytomyru, i když ještě neprodělal potřebný výcvik. Stalo se tak kvůli „neukázněnosti“ vojáků Rudé armády. Sovětští vojáci se totiž opili a museli ustoupit, a tak Rudá armáda nasadila nové jednotky, ve kterých působil i Jiří Kadeřábek. Výcvik absolvoval až poté a následně vstoupil do jednotky zvláštních úkolů: „To jsem jezdil po celém Sovětském svazu, protože jsem doprovázel dobytčáky s vojáky. Oni vzali do armády kluky ze Severní Bukoviny, Moldávie a ze západní Ukrajiny, kde byli banderovci a podobně, a oni z armády strašně utíkali. Tak jsme je museli hlídat. Ale oni mohli i ven na stanici, když jsme tam stáli dvě nebo tři hodiny. Dostali výcvik, složili přísahu, a jakmile složili přísahu, tak to byl pro ně konec, kdyby ji porušili.“ To se však také stávalo. Jeden dezertér se převlékl do ženských šatů a chtěl utéct. Bez jakýchkoliv okolků byl zastřelen.

Dostal jsem to do levé ruky

Jiří Kadeřábek poté působil jako samopalník ve 2. běloruském frontu, 162. divizi, 224. střeleckém pluku a první bojovou zkušenost prodělal u Toruně, poté postupoval Vislou a dostal se až k Varšavě. Zde byl dne 23. prosince 1944 zraněn a následně se léčil dva měsíce v polní nemocnici: „Němci nás ostřelovali z dělostřelectva a z minometu a ostřelovali náš bunkr. Já jsem ji dostal do levé ruky, do lokte. Odražená kláda mi tam naštípla kost. Prostě mě ta kláda praštila.“

Ze vzpomínek na čas strávený v polní nemocnici si vybavuje obětavost sester i lékařů. Poté putoval do rezervního pluku, který sídlil v Kyjevě. Zde ho maminka mohla navštěvovat a přinášet mu jídlo. Vojáci měli v rezervním pluku samozřejmě hlad, protože strava byla nedostatečná – v poledne měli polévku s uzeným masem a ráno čaj a chleba o hmotnosti 65 dekagramů – a jídlo od maminky tak bylo více než vítané.

Jiří Kadeřábek se následně dostal zpět ke své jednotce: „Někdo třeba přišel k rezervnímu pluku a přinesl doklad, že mu mají dát 120 duší, a bylo to. Já jsem ale měl kliku, protože jsem šel po dvoře a potkal jsem kapitána z osobního oddělení naší divize. S tím jsem se znal, protože jsme někdy spolu hlídali štáb divize, tak mu říkám: ‚Vezměte mě.‘ ‚Jasný, budu na tom trvat.‘ Tak jsem měl štěstí, že jsem celou válku probojoval v jedné divizi.“

Loučím se s tebou, vlasti

Pamětník se poté dostal do Gdaňska, do Gdyně a k Sopotám. Vzpomíná, že v Gdaňsku opustili Němci své raněné, ponorky i další techniku, protože by se jinak dostali do obklíčení. Jiří Kadeřábek zde bojoval spíše na předměstích, protože ve městech byli už civilisté.

U Gdaňska se jednotka vyznamenala při dobývání kóty vysoké 208 metrů. Kóta samotná sice nebyla příliš vysoká, ale nalézala se u moře: „A u moře to byla výška strašná. Kótu ovládali Němci a oni na nás viděli až na třicet kilometrů. Bylo těžké tu kótu vzít. Před námi tam byly dvě divize, nějak špatně to udělali, Němci na ně z moře viděli a začali po nich pálit z lodí. To bylo hrozné. (...) My jsme se dostali k Němcům asi na padesát metrů. Zalehli jsme a oni také měli strach. Jeden Němec vylezl, uviděl helmu jednoho z našich vojáků, schoval se, přehodil si automat přes ten val a začal střílet. My jsme se pomalu dostávali blíže a blíže, jeden běžel a druhý střílel. Němci měli asi strach, tak se lekli a ustoupili. Ale náš velitel roty padl. Byl vedle mě, najednou zvedl hlavu a řekl: ‚Loučím se s tebou, matko, anebo ženo, a loučím se s tebou, vlasti.‘ Jak ti chlapi byli oddaní. Možná dostal více kulek. Za ním byl učitel. Byl mladý, dostal to, válel se tam a držel se za břicho.“

Za dobytí kóty se nicméně jméno Jiřího Kadeřábka ocitlo ve zpravodaji s označením válečný hrdina. Na Poláky ale jinak nemá dobré vzpomínky, protože nechtěli Rudé armádě nijak pomáhat. S německými civilisty se potom setkal spíše v Gdaňsku. Německá armáda se pak stahovala a již bylo zjevné, že nacistické Německo válku prohraje.

Z naší čety zbylo šest vojáků

Během bojů u města Sopoty již byla jednotka zdecimovaná: „Tam jsme stáli, protože jsme měli strašně veliké ztráty. Z naší čety, nás bylo asi třicet, zbylo celkem šest vojáků. A já jsem měl nejvyšší šarži. Byl jsem rotný, tak jsem dělal velitele čety.“

Na Sopoty má jedinečnou vzpomínku – ve městě, které bylo naprosto zničeno, se našly miliony lahví vína: „Se mnou byli starší chlapíci a mně bylo osmnáct let. Oni víno nikdy neviděli, pro ně to byla nějaká šťáva. Znali to spíše chlapi z jihu, ale ze Sibiře to chlapi neznali.“ V jedné obci se dokonce stal velitelem. Dostal služku a staral se o chod o celé vesnice. Trvalo to však jenom asi deset dní, než přišly týlové jednotky.

Pamětník dále uvádí, že před frontovými boji nedostávali vojáci Rudé armády přísun alkoholu, jak se podle něj prý všude píše: „To není absolutně pravda. Dvakrát nebo třikrát do roka jsme dostali padesát gramů čistého lihu. Když jsme si to rozředili, tak to pak bylo takových dvacet pět gramů vodky. To jsme dostali na prvního května, v den revoluce a na další významné svátky Sovětského svazu. Jinak jsme neměli ani kapku a pití alkoholu se trestalo.“

Než jsem se dostal do vodičky, tak jsem ji dostal

Se svou jednotkou se Jiří Kadeřábek dostal až asi sedmdesát kilometrů od Frankfurtu nad Odrou, kde se chystali překročit řeku. Při tomto útoku byl Jiří Kadeřábek dne 21. dubna 1945 podruhé raněn. Němci pálili připravenými protiletadlovými děly – ta používali zejména při ústupu, protože je s sebou nemohli brát: „Měli jsme k ránu provést útok a skočit do vody, ale než jsem se dostal do vodičky, tak jsem ji dostal. Tím moje pouť končila. Odvezli mě na bryčce. Jelikož se ale počítalo, že ještě budu schopen služby, tak jsem putoval do nemocnice na Daleký východ, abych mohl na Japonsko. Tak jsem byl kousek od Čity, kde jsem byl od konce května asi až do konce srpna.“

Jiří Kadeřábek utrpěl zranění střepinou do nohy a prošel mnoha polními nemocnicemi i dalšími nemocnicemi v týlu, než se dostal do Čity. Dne 10. září 1945, už po ukončení bojů, se vrátil do Kyjeva. Poté však musel znovu narukovat a nadále sloužit v Rudé armádě jako velitel čety.

19. května 1947 jsem přejel hranice do Československa

Po demobilizaci v srpnu 1946 se rozhodl pro reemigraci do Československa. Sověti ho zpočátku nechtěli pustit, přestože měl československé občanství a musel žádat o pobyt pro cizince, ale nakonec svolili: „A na základě československého občanství mi československé velvyslanectví v Moskvě vydalo cestovní pas a dalo mi i razítko potvrzující návrat do vlasti. Tak jsem 19. května 1947 přejel hranice do Československa.“

V té době se stýkal s kamarádem, který přišel o nohu během frontových bojů. „Ceny byly po válce mírné, bochník na trhu stál 30 nebo 40 rublů a v prodejnách ho na lístky prodávali za dva nebo za tři rubly. Byla tam přísná kontrola, aby s tím lidé nešmelili. Ale jemu jako válečnému invalidovi to nevadilo. V Rusku to není jako u nás, tam mají úctu k veteránům – tak lidem dávali třeba jeden bochník a jemu dali dva. Pak jeden prodal na trhu. Já jsem mu pomáhal na zahradě a on mě vlastně živil. Ale on se uchlastal, když mu bylo 52 let. Vzal si ale krásnou ženu, protože tam bylo po válce žen moře a chlapů málo.“

V uranových dolech jsou Rusové, tam se dobře domluvíš

Druhá světová válka těžce zasáhla celou rodinu Jiřího Kadeřábka a jen část z nich se dostala do Československa. Jeho bratr padl na Dukle, otec byl nezvěstný a starší sestra zůstala v Kyjevě.

První kroky pamětníka v Československu vedly do otcova rodiště – obce Rpety u Hořovic. Na Ministerstvu obrany mu pak jako budoucí zaměstnání doporučili práci v uranových dolech: „Říkali mi, že tam jsou Rusové a že se s nimi dobře domluvím. Tak jsem šel na uranové doly a strávil jsem tam dvacet let. Pracoval jsem ve více dolech, v Horním Slavkově, v dole Svatopluk, Barbora, v Trutnově i na dole Stachanov. Pak jsem dělal na Bytízu na Příbramu celé čtyři roky a jezdil jsem tam i zpět denně 65 kilometrů. Pracovalo se i v sobotu.“

Na Bytízu vzpomíná na politické vězně a k nim dodává: „Podmínky měli všichni stejné. Radium zářilo na mě i na ně. Akorát nemohli ven. Normy se ale musely plnit. Znal jsem jednoho, kterému bylo devatenáct let a který dostal dvacet let. Na flámu zavraždili malou holku a jemu to nějak dali za vinu. Ten tam zůstal, i když ho propustili. Šel domů a neměl rodinu, nic neposílal, tak měl dokonce na knížce 300 000 korun.“

Jiří Kadeřábek skončil v uranových dolech dne 1. listopadu 1967. Během svého zaměstnání vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1968 promoval. Poté pracoval v uranovém výboru až do důchodu a ještě jako penzista byl zaměstnán na Ministerstvu paliv a energetiky. Díky svému působení na ministerstvu se znal s Dagmar Burešovou, se známou českou advokátkou a političkou. Byl dvakrát ženatý, s první manželkou měl jednu dceru, v druhém manželství další dvě nevlastní dcery. Druhá manželka zemřela v roce 2003 na rakovinu. V roce 2016 žil jeden z posledních frontových „československých“ vojáků Rudé armády v Praze. Ke své bojové zkušenosti dodává: „Měl jsem veliké štěstí, když si někdy vzpomenu, kolik vojáků se nevrátilo.“