Jaroslav Kadaně

„Chodívali jsme dolů do Prahy se dívat, jak je lidi vítají, jenom někteří, protože většinou byli proti. Ale Praha byla dost německá... Stáli jsme na rohu Na Můstku, směrem k Masarykovu nádraží, obrácení k Obecnímu domu. Tak to jsme viděli. Já jsem byl zaměstnanej u toho pana Kapra na Žižkově a k nám do krámu potom Němci - vojáci, co byli rozstrkaní po těch obvodech, chodili nakupovat. Protože měli peníze. Za jednu marku bylo našich deset korun. Takže nakupovali jídla, to bylo někdy hrozný. U nás se stalo, když jsem byl v krámě, to si pamatuju jako dneska, přišli čtyři němečtí vojáci a nakoupili špekáčky, plno. A dali si je na krk, zaplatili a šli. A celý radostný to kousali - bez chleba, bez housky, beze všeho. A takhle měli na krku každej pověšených deset patnáct špekáčků, každej.“

„Američani, když odjížděli, no to víte. Oni měli čokoládu a všechno a ty Němky, ty se na ně vrhli. Mladý holky, paničky mladý, no tak ty černoši a běloši... Vyspali se, a když odjížděli, tak měli na tanku napsáno: Vy německé kurvy, odjíždíme ke svejm milejm manželkám.“

„My jsme nastupovali na Hlavním nádraží do vlaku, k večeru, a druhej den jsme byli na místě, dopoledne. Tam si nás vyzvedli, už měli pravděpodobně podle papírů rozhodnuté - vagon ten půjde tam, vagon ten půjde tam. Protože celej vlak byl s nasazenejma. Vyvolávali nás jménama a: ,Vy běžte tam, vy běžte tam...‘ Nás šoupli v takový hale do rohu, kde nás odhadem mohlo být tak padesát, a čekali jsme, co bude. Pak přišlo asi pět Němců v civilu a nějak spolu mluvili a pak začli vyvolávat: ,Kdo je pekař (Bäckerei), kdo je malíř a kdo je Fleischer?‘ No tak jsme se přihlásili - já, nějakej Ludvík Hůlka a Pepík Kupr. A vzal si nás jeden ten Němec, nás tři si vybral...“

„Dopoledne koukáme - bydleli jsme přímo na náměstí - proti nám čtyřpatrovej obchodní dům a ze strany volný prostranství na druhou stranu, kde byl obecní úřad německej. Koukali jsme a teď: ,Heleď, jedou Američani s bílýma vlajkama na džípech.‘ Tam byl starosta a vyjednávalo se. Němci byli zvědaví, co bude a jak to všechno dopadne. No a oni asi po čtyřech hodinách odjeli a nebylo nic. Doslechli jsme se od jednoho Němce, že oni chtěli, aby jim starosta povolil volný průchod na Magdeburk. A on to nedovolil s tím, že se budou bránit. No tak oni odjeli. Tak jsme si říkali: ,No, to je blbý,‘ strach člověk měl, že odjeli a že se nedohodli. To jsme si říkali: ,To je blbý.‘ To bylo ve čtvrtek, v pátek byl klid, v sobotu byl klid, v neděli - půl dvanáctý, to si pamatuju jako dneska, zahoukaly sirény, tak jsme říkali: ,A pryč! Pryč z města!‘ Popadli jsme věci, oblíkli se, a pryč z města. Proběhli jsme městem - a pryč do polí. Tam jsme zalehli... Dvaapadesát svazů po šestnácti letadlech - kobercový nálet. Centrum města lehlo popelem, jen kostel zůstal stát - to je zajímavý, ten byl netknutej. Jinak akorát komínky někde stály a podle komínku jsme zjistili, kde byl náš barák, protože jsme dávali nový kolínko ke kamnům. Tak asi začátkem zimy nebo v zimě jsme to vyměnovali. Podle toho jsme věděli, kde ten barák byl.“ „A víc lidí uteklo?“ „Kdo mohl utéct, tak utíkal. Některý ne. Starý lidi nemohli. Ale v každým větším baráku museli mít barel vody, lopatu, krumpáče, obvazy. To musil mít každej majitel baráků ve sklepě. Oni chodili do sklepů. To se zahoukalo, nic nebylo, tak se zase za hodinu vyšlo a bylo to dobrý. Ale tohle, toho 12. dubna už se vědělo, že když to starosta zamítl, ten průchod americkejch vojsk, že bude zle. Tak lidi prchali. Jenomže dva dny jsme nemohli do města, to bylo všechno v plamenu. To byl kouř, to jste nemohl vůbec vejít do města.“