Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Kácha (* 1944)

• narodil se 22. dubna 1944

• rodina od roku 1948 perzekvována

• v České Lípě se vyučil automechanikem

• v letech 1963–1965 základní vojenská služba

• protikomunistický reakcionář

• řidič sanitky 21. srpna 1968 v Liberci

• řidič vrcholového managementu v Elitexu

• od roku 1980 šofér v Pozemních stavbách

• v roce 1989 vylepoval plakáty a vozil studenty

• v roce 2022 žil ve Španělsku

Tu noc na 21. srpna 1968, kdy začala invaze, byl Oldřich Kácha v dílně a vylepšoval si svoji novou sanitku. Chtěl ji mít ze všech nejlepší. Tam jej také zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. 

„Někdo říkal, ať jedu na náměstí, že tam tank zabil nějaké lidi. Tak jsem se umyl, v montérkách sedl do sanitky a už jsem jel. Někdy v květnu 1968 začali dávat do sanit vysílačky. Už jsme je měli namontované, ale neměli jsme ještě školení. To se muselo do Moskvy hlásit, kdo je v éteru, aby se k informacím nedostal nějaký špion. Ale když začala invaze, tak nám řekli: ‚Tady máte klíče a vysílejte.‘ Pamatuji si, jak jsem vyrazil a říkám: ‚Jsou tady nepřátelské tanky, nemůžu se sanitou projet!‘“ vypráví o dramatických chvílích pamětník. V montérkách sedl do sanitního vozu a jel na liberecké náměstí, kde se odehrávalo peklo.

„Rusák na tanku nejdřív vystřelil do vzduchu a pak zamířil dolů. Vzal jsem nosítka, co jsem měl, a krčili jsme se za nosítky z molitanu, což nemá vlastně žádný smysl. Když toho Rusák nechal, šel jsem tam znovu. Nastartoval jsem, projel jsem to k lékárně a nevím už, kolikrát jsem se vracel,“ vzpomíná Oldřich Kácha.

Protože bylo centrum Liberce kvůli spoustě sovětské techniky těžko průjezdné, musely si sanitky neustále hledat nové cesty. „Pamatuji si, jak těžko byl průjezdný Liberec. Někdy se Rusákům technika porouchala, tak se táhli na provaze. Byla to dálka, než sem přijeli, a už takhle to měli staré. Pořád mi někde překáželi, takže jsem musel neustále kličkovat,“ dodává bývalý řidič sanity.

Rodina neustále čelila politickým problémům

Oldřich Kácha se narodil 22. dubna 1944 v Nymburce jako druhé dítě Ireny a Oldřicha Káchových. V roce 1947 se maminka podruhé provdala, za bývalého vojáka západní armády Stanislava Hněličku, a rodina našla nový domov v severočeském Liberci. Nejednalo se ale o lehké období. Od roku 1948 byl Stanislav Hnělička neustále perzekvován, a to nejen z důvodu svého válečného působení v západním odboji, ale také proto, že s manželkou pomáhali některým politickým emigrantům. Rodina tak stále čelila politickým problémům, potýkala se se sledováním, nuceným vystěhováním z bytu i finančními problémy.

V roce 1950 začal Oldřich Kácha chodit na základní školu do Jarošovy ulice, avšak podle vlastních slov jej od osmi let nejvíce zajímala auta. Po ukončení tehdy osmileté povinné školní docházky se proto bez váhání přihlásil do České Lípy, kde se vyučil automechanikem.

Na vojně jsem jim kazil morálku

V roce 1963 musel pamětník nastoupit základní vojenskou službu v Českých Budějovicích, kde jako správný člen reakcionářské rodiny tropil jeden kousek za druhým. „Hned na prvním nástupu jsem viděl, jak jsou pitomí. To bylo pořád: ‚Pozor, nástup!‘, tak jsem na ně volal: ‚Nespěchejte, vy volové, vždyť tady budeme dva roky, kam zase letíte?!‘“

Za svoji vojenskou službu si Oldřich Kácha vysloužil celkem jedenatřicet dní zostřené vazby, a to nejčastěji kvůli nedovolenému opuštění posádky, když jel například za svým děvčetem.

„Jednou už jsem jich měl dost, tak jsem vzal samopal, sedl jsem na motorku a že si skočím do Liberce. Cestou jsem to klopil tak, až se mi rozevřel výfuk, a dělalo to hrozný rachot. Tak mě v Turnově zastavil policajt, a protože zrovna tenhle uměl číst, poznal, že jsem z Budějovic a že tu nemám co dělat. Zavolal tam, zjistil, že jsou všichni na cvičení, a byl průšvih. V Turnově jsem čekal, nevím kolik dní ve vězení, až pro mě přijel četař absolvent s takovou pistolkou. Říkal, že dáme motorku do vlaku a on mě jako eskorta odveze. Jenomže on měl pistolku a já pořád ten samopal. To bylo přesně jako ve Švejkovi. Ale asi za deset dní mě z vězení pustili, protože jsem jim tam kazil morálku,“ vzpomíná se smíchem pamětník.

Když měla Oldřichu Káchovi končit vojenská služba, rozhodl se to oslavit velkolepým způsobem. „Když to bylo za sto, tak už jsme stříhali metr a těšili se, že se konečně zbavíme té zelené. Já jsem si vyrobil z drátků patronu, dal jsem ji na okno, odpálil a ozvala se strašná rána, o moc větší než ze samopalu. Samopal to tlumí, ale tohle byla rána! A zařval jsem: ‚Za sto!‘ Pak najednou slyším v hlášení, že někdo křičel: ‚Vlasto!‘ Ale oni si začali, byly to ztracené dva roky života,“ dodává Oldřich Kácha.

I blbec mohl být doktor, když byl ve straně

Po návratu z vojny pamětník krátce pracoval jako elektrikář u Pozemních staveb v Liberci, stále jej ale více lákala práce s auty. Když se v roce 1966 dozvěděl, že v nedalekém Frýdlantě hledají řidiče sanitky, ihned se o místo ucházel. A ačkoli byla příslušnost u sanity dost vázaná na protekci, místo nakonec dostal. Ve svém zaměstnání se ale často setkával se situacemi, kdy ve zdravotnictví působili lidé, kteří v něm neměli co dělat.

„Byl u sanity jeden komunista, který když měl mít výjezd, tak všechno zhasnul a šel spát. Říkával, že když je na silnici nějaký úraz, tak že je potřeba přijet co nejpozději, protože buď to někdo ošetří, nebo ten pacient zdechne. Ale ty ho nemusíš vézt. Takhle to měli ti prověření soudruzi v hlavě srovnané. Jindy jsem slyšel od své dobré kamarádky, která byla sálová sestra, kolik místní primář zmrzačil ženských. Jak se jim tam hrabal těma komunistickýma prackama a ony pak ani nemohly mít děti. Ale byl to předseda strany... Pokud to byl soudruh, mohl být doktor i blbec,“ dodává Oldřich Kácha.

Podle pamětníka však byly nejhorší potratové komise, které za bývalého režimu rozhodovaly o privátních záležitostech lidského života. „Vzpomínám si na případ, kdy měla rodina dva krásné kluky, ale hned rok za sebou. A teď pánovi ujely nohy a čekali třetí. Říkali, že to už nedají, a šli před komisi kvůli potratu. Předsedkyní komise byla hajzlbába, takhle to chodívalo. S paní tam byla prostitutka, té to vzali, protože nevěděla, s kým to má. Té druhé ale řekli, že když má dvě děti, tak vychová ještě třetí. Porodila to dítě a měla dvacet let inkontinenci. Takhle soudruzi všechno řídili.“

Auto, to byl celý můj svět

Se svým zaměstnáním byl Oldřich Kácha spokojený, ale trápilo jej, že nemůže dostat novou a lepší sanitu. „Auto, to byl celý můj svět. A oni mi pořád nechtěli dát pěkné auto, vždycky jsem dostal nějaký krám. Tak jsme s kamarádem v dílně přemýšleli, jak to auto zničit, aby mi dali nové. Měli jsme různé metody. Nejdřív jsme zkoušeli dát plný plyn, zabrzdit a pustit spojku. Jenže se utrhl motor. Tak jsme ho přivázali. Potom jsme tam nedali olej, ale ani to nepomohlo, tak jsme ho uvařili. Soudruzi mi ale dali jen těsnění pod hlavu. Tak jsme nadzvedli válec, aby netěsnil a šla voda do oleje. Pořád to nešlo. A byl tam takový chudák starý pán, který si to potom koupil, a jak jsme mu ten motor pořád ničili, tak to odnesl za nás. A mně potom dali jiné auto,“ vzpomíná na svůj vztah k socialistickému majetku pamětník.

1968: V montérkách jsem sedl do sanitky a jel

Jako šofér sanitního vozu zažil Oldřich Kácha i vpád vojsk Varšavské smlouvy, která sem v ranních hodinách 21. srpna 1968 přijela potlačit údajnou kontrarevoluci. Jak vzpomíná, pracoval tehdy jako saniťák v Liberci a noc před invazí byl v dílně, kde si vylepšoval svoji novou sanitku.

V té době se na libereckém náměstí odehrávala strašlivá scéna. Na projíždějící tanky házeli lidé rajčata a všechno, co měli po ruce. Situace eskalovala o půl deváté dopoledne, kdy se sovětští vojáci nechali vyprovokovat a útoky opětovali střelbou ze samopalů. Oldřich Kácha se ale dostal na liberecké náměstí až kolem jedenácté hodiny, tedy v době, kdy jeden ze sovětských tanků najel do podloubí, pod kterým se krčili lidé.

„Ten Rusák na tanku nejdřív vystřelil do vzduchu, protože lidé po něm opravdu házeli cihly. Ono když tank vjede do podloubí, to je najednou materiálu... Střelil do vzduchu a takhle to dal dolů,“ pokračuje Oldřich Kácha.

V tu chvíli se pamětník instinktivně skrčil za prázdná nosítka, ovšem jakmile dal sovětský velitel zbraň pryč, šel pro raněné znovu.

Všichni lidé okolo mi pomáhali dostat zraněné do sanitky

Jak vzpomíná, vozil raněné rovnou na chirurgii, kde už byli v plné práci lékaři v bílých gumových zástěrách. „V té době byli policajti ještě policajti a v uniformách hrabali rukama lidi ze zásypu. Všichni okolo mi pomáhali dostat zraněné do sanitky. To byla taková spolupráce všech lidí, že jste to nezažili. Já nevím, jestli jste někdy viděli mrtvého nebo člověka v bezvědomí. Když ho chcete chytit, tak se vám vysmekne, je to prostě hmota, která se nedá uchopit. My jsme ani nevěděli, jestli ten člověk ještě vůbec žije,“ vzpomíná Oldřich Kácha.

Protože bylo centrum Liberce kvůli spoustě sovětské techniky těžko průjezdné, musely si sanitky neustále hledat nové cesty. Některé tanky byly porouchané, jiné se táhly na provaze a vždycky někde pamětníkovi překážely. Musel tak neustále kličkovat.

Ještě v roce 1970 byli připravení, že bude zle

Vpád vojsk Varšavské smlouvy si jen v Liberci vyžádal devět lidských životů a místní na to nikdy nezapomněli. Když se příští rok konala 21. srpna protiokupační demonstrace v Praze, vyšli i Liberečtí protestovat na náměstí, kde byli brutálně potlačeni již prověřenými příslušníky Sboru národní bezpečnosti a milicionáři. Jak ale pamětník vzpomíná, mělo komunistické vedení strach z demonstrací i v roce 1970.

„Ještě v roce 1970 byli připravení, že bude zle. Hlídali, aby náhodou někdo neprotestoval. Tehdy jsem to odnesl, jel jsem autem dost rychle a neuvědomil si, že je 21. srpen. Najednou mě zastavili esenbáci. Obklopili mě a z kufru muselo všechno ven, protože hledali nějaké letáky.“

Musel jsem být sakra dobrý, abych se tam udržel

V roce 1970 změnil Oldřich Kácha zaměstnání a nastoupil jako řidič do libereckého podniku Elitex, kde vozil vrcholový management. Když přišly asi po měsíci kádrové posudky, řekli mu, že musí místo opustit.

„Neměl jsem dobrý dělnický původ, naopak, táta byl reakcionář. Ředitel ale jezdil nerad a špatně, sám se každou chvíli někde vyklopil. Řekl, že jsem se osvědčil a že mi dají šanci. Věděl totiž, že nechlastám. Ti šoféři tam měli takové heslo: ‚Čím dřív jsem doma, tím víc vypiju.‘ Třeba jeden můj kolega byl předseda strany, ožrala všech ožralů, nikdy neprodělal ani jedno školení, ale strana jej podržela oběma rukama a prošlo mu všechno. Musel jsem být sakra dobrý, abych se tam udržel,“ vypráví pamětník.

Zaměstnání Oldřicha Káchu bavilo. Dostal Tatru 613, a jak vzpomíná, těšil se do práce úplně jako malé dítě. „Na autě jsem si pořád něco vylepšoval. Měl jsem nejlepší rádio a auto v takovém stavu, že mi do posudku napsali, že mám kladný vztah k socialistickému vlastnictví.“

Ředitele z ministerstva museli do auta cpát dva soudruzi

Během svého působení u Elitexu vozil pamětník potentáty nejen na jednání či na letiště, ale často také na chatu. „Vždycky říkali, jaký mám do papírů napsat důvod cesty. Když jsem je odvezl, tak jsem vyzvedl manželku a jeli jsme se v mé pracovní době opalovat k rybníku. A dělali jsme tam někdy i přesčas!“

Jednou vezl Oldřich Kácha personálního ředitele ministerstva obchodu a průmyslu. „Měl asi sto dvacet kilo a dostat takové ožralé hovado do auta, to není možné. Bylo poledne, on byl na šrot, tak jeden soudruh otevřel dveře od auta a druhý jej cpal dovnitř. Když ho tam nacpali a rozjeli jsme se, začal za chvíli křičet, ať zastaví, že na téhle budově nemají sovětskou vlajku. Po několika takových zuřivých inspekcích jsme se ale začali blížit k jeho bydlišti, a to jste neviděli, jak byl najednou menší a menší. Povídá: ‚Co já té staré řeknu, co já jí řeknu?‘“ vzpomíná se smíchem pamětník.

Na Západ jsem jet nechtěl

V rámci služebních cest se Oldřich Kácha dostal několikrát i do jiných zemí socialistického bloku, nejčastěji do Polska, Maďarska nebo do Německé demokratické republiky, kam vezl například projektanty na veletrhy.

„Přišel jsem do styku s lidmi, kteří se dostali na Západ, a zhruba jsem věděl, jak to tam vypadá. Občas přivezli nějaké léky. Takhle se sháněly, protože v Československu jsme nic neměli. Ani jsme nesměli mít, protože byly kapitalistické. Na Západ jsem ale jet nechtěl. První moje cesta byla do Mnichova, přijeli jsme na sraz a já jsem jako první větu zavolal: ‚Všechny komunisty bych postřílel!‘“ vypráví pamětník.

Dvanáct hodin mě vyslýchali na Pečkárně

V Elitexu Oldřich Kácha pracoval až do roku 1980, kdy nastoupil na stejnou pozici do libereckých Pozemních staveb. Když mu ale v roce 1983 poslal kamarád ze západní Evropy auto, jeho život se zkomplikoval.

„Neposlal ho jen mně, ale i dalším a nějaký kretén to vyžvanil. Najednou u mě doma ráno zazvonila taková ucha, představila se jako kriminální policie a že půjdu s nimi. Věděl jsem, co můžu mít s sebou. Co bylo potřeba, jsem schoval a šel jsem. Výslech začal v sedm hodin ráno na Pečkárně a skončil asi v sedm večer. Říkal jsem si, že mě ráno pustí,“ vzpomíná na své zatčení pamětník.

Nakonec však Oldřich Kácha strávil ve vazbě celkem dvacet osm dní. Soud jej uznal vinným za ohrožení devizového hospodářství a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou a musel zaplatit pokutu. „Když jsem byl zavřený, můj malý syn bouchal na věznici a volal, ať pustí tatínka. Pas ani doložku jsem neměl až do revoluce. Pak to Havel shodil amnestií a já se takhle klepal, když jsem podepisoval pas,“ popisuje pamětník.

Studenti nám jezdili říkat pravdu

Blížící se pád nenáviděného komunistického režimu předznamenalo hned několik událostí. Počátkem roku 1989 došlo k sérii občanských nepokojů na Václavském náměstí v Praze, které jsou známé jako Palachův týden. A následovaly další do té doby nemyslitelné protivládní demonstrace. A i když se Oldřich Kácha těchto demonstrací přímo neúčastnil, zaslechl o nich v práci alespoň zprostředkovaně.

„Když soudruhům teklo do bot, tak věděli, že jedině pohotovostní pluk v Praze jim může pomoci. A stalo se, že během Palachova týdne šel náměstek ministra zdravotnictví z divadla a nejenom, že jej úplně pokropili, ale dvě tři mu lupli a dali jej do antonu. Celý mokrý se tam klepal a říkal: ‚Já jsem…‘ A už ji měl. Když viděl, že dostal dvě, tak tam seděl do rána,“ vypráví pamětník zážitek, který zaslechl jako šofér.

S postupujícím časem se lidé začali méně bát a účastnili se debat a různých besed. Do víru událostí se zapojil i Oldřich Kácha, který jezdil do Mánesa, lepil plakáty a vozil lidi na promítání zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989.

„Plakáty jsem lepil i na nástěnku do Pozemních staveb, aby se vědělo, jak to vlastně je. Byl zákon, že stopaře jsi musel vzít. To byl student, který měl letáky. V televizi nám pořád lhali a studenti jezdili říkat pravdu. Jednou třeba přijeli do závodu Vítězného února v Hradci Králové, ale u dveří stál milicionář a nechtěl tam ty studenty pustit,“ vzpomíná na události po 17. listopadu 1989 Oldřich Kácha.

Mrzelo mě, kolik bývalých komunistů se udrželo ve funkcích

Pocit z nově nabyté svobody však pamětníkovi kazila skutečnost, že se i po sametové revoluci udržela ve vedení podniků spousta bývalých komunistů. Když jednou potkal policistu, který jej v Pečkově paláci vyslýchal, tak se neudržel a obořil se na něj: „‚Ty svině estébácká!‘ Úplně jsem sípal: ,Ty ještě žiješ, vole? Jak to, že tě nezabili? Dvanáct hodin jsi mě mučil jako esesák na výslechu!‘“ dodává Oldřich Kácha.

Nicméně již 1. června 1990 si založil vlastní dopravní firmu a později zajišťoval přepravu materiálu a náhradních dílů. V roce 2004 odešel do důchodu, koupil si karavan a dlouhodobě odcestoval do Španělska. V době natáčení (2022) žil trvale ve Španělsku a do Čech se vracel pouze v letních měsících.