Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor v. v. Miroslav Kácha (* 1923  †︎ 2010)

• narodil se 21. září 1923 v Praze

• již jako student se podílel na odboji v Obraně národa a po jejím zániku prováděl špionáž v libeňské továrně na výrobu tanků a transportérů

• po válce se dal na vojenskou dráhu, vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a po nástupu komunismu se zapojil do odboje ve špionážní skupině plukovníka Alexandra Kordy, po prozrazení byl v květnu 1949 zatčen

• jako armádní důstojník opakovaně prošel tvrdými výslechy OBZ – dvakrát byl vyšetřován v hradčanském „Domečku“, odkud má trvalé zdravotní následky

• v září 1949 odsouzen na doživotí a postupně prošel věznicemi Pankrác, Bory, Opava a Leopoldov

• propuštění se dočkal na amnestii v roce 1960

• po návratu na svobodu se jej StB pokusila donutit ke spolupráci, ale pomocí fingovaného těžkého úrazu se dokázal dalšímu pronásledování vyhnout

• v roce 1995 Káchovi prezident Václav Havel propůjčil Řád bílého lva

• zemřel 6. dubna 2010

Rodina a generál Bedřich Homola

Miroslav Kácha se narodil 21. září 1923 v Praze. „Byli jsme šťastně a dobře žijící rodina. Oba rodiče pocházeli z venkova z malé vesnice Hodyně na Berounsku. Tatínek byl v první světové válce hned na počátku raněn v Polsku.“ V důsledku toho se Antonín Kácha nemohl stát důstojníkem z povolání, jak si původně přál. Zvolil si proto povolání středoškolského profesora na gymnáziu, zatímco maminka Marie (rozená Melicharová) zůstala v domácnosti. M. Kácha měl jednoho, o tři roky staršího bratra Josefa. Společně absolvovali v Praze gymnázium. Bratr Josef odmaturoval v roce 1939.

Na jaře téhož roku se u Káchů objevil otcův bývalý spolužák a přítel, generál Bedřich Homola. „V roce 1939 byl velitelem 7. armádního sboru v Bánské Bystrici. V té době na Slovensku vypukly separatistické bouře. Vojenští velitelé byli zmocněni, aby nastolili pořádek. Když generál Homola vyhlásil výjimečný stav, zbývalo už jen pár dní do 15. března.“ Protože po odtržení Slovenska hrozilo Homolovi zatčení, rozhodl se uprchnout do Čech: „Poslal manželku autem přes hranice a sám přešel pěšky.“

Návštěva generála Homoly znamenala počátek zapojení Káchovy rodiny do protinacistického odboje. „Válka ještě nebyla, ale už se vytvářela vojenská odbojová skupina pod názvem ‚Obrana národa‘. Na jaře 1940 se generál Homola stal hlavou této organizace. Tatínka nemusel agitovat. Pokud naše rodina mohla, poskytovala mu potřebné služby. Já byl tenkrát šestnáctiletý student. Dělal jsem poslíčka: třeba něco vyřídit, něco pozorovat, něco někam donést – na to jsou takový kluci žhavý. Otec měl zase spolužáky na ministerstvu vnitra, na zemské úřadě, na policii, takže když mohli pomoct, pomohli rádi.“

Zhruba po dvou letech ale činnost odbojové skupiny generála Homoly náhle skončila: „31. prosince 1941 byl generál Homola na cestě k nám zatčen na náměstí Jiřího z Poděbrad. Měl s někým schůzku. Čekalo tam gestapo. Samozřejmě byli zvědaví, kam šel. Byl konec roku, tak řekl, že šel do kostela. Jestli mu věřili, je jiná věc, ale o nás nepadlo ani slovo.“ Co se skutečně odehrálo, se Káchovi dozvěděli až po delší době. Pro jistotu se tehdy dočasně odstěhovali ke známým v Praze. Teprve na jaře se objevila jedna paní se vzkazem, který z vězení na Pankráci vynesl její synovec. Homola Káchům vzkazoval, „že ví že to nepřežije, ale nám přeje abychom se dočkali šťastného konce války“. Generál Bedřich Homola byl v Berlíně odsouzen k trestu smrti a popraven v únoru 1943.

Ve fabrice na Panzerjägery

Sám Miroslav Kácha odmaturoval až 29. května 1942, dva dny po atentátu na Heydricha: „Maturovalo nás 39 a z toho 13, čili přesně třetina propadla z němčiny.“ Kácha maturoval z češtiny, němčiny, francouzštiny, latiny a dějin a zeměpisu Třetí říše. To byl tehdy společně s němčinou povinný předmět. Obvyklé službě v Lufftschutzpolizei se dokázal vyhnout díky známému doktorovi Josefu Šemberovi. „Nastoupil jsem do fabriky Českomoravská-Kolben-Daněk (pozdější ČKD) v Libni, kde se vyráběly lokomotivy a hlavně tanky, respektive obrněné transportéry.“

Tehdy se tam vyráběl i tzv. Panzerjäger, což byla nová protitanková zbraň: „O to byl samozřejmě zájem z ‚druhé‘ strany. V té fabrice jsem měl řadu známých, bratr tam nastoupil už v roce 1940. Pracoval jsem na oddělení technické kontroly, a měl tak možnost předávat údaje bez zvláštního rizika – co se vyrábí, kde se to vyrábí…“ Informace Kácha vynášel výhradně v hlavě: „Jak někdo něco psal, tak to byl konec. To dělali buď hlupáci, nebo bohužel neměli znalosti. Já už jsem nějaké to školení v odboji měl.“ Kácha informace předával bývalým důstojníkům, které znal již z Obrany národa. Co se s informacemi dělo dál, ale tehdy přesně nevěděl: „Až později jsem se dozvěděl, že šly na Českomoravskou vysočinu, kde působila ‚Rada tří‘. Měli spojení vysílačkama, jedna měla krycí jméno Libuše, do Anglie. Zaplať Pán Bůh neprasklo to. Jinak bych tu nebyl.“

Studium na vojenské akademii v Hranicích

Káchova rodina válku přečkala celkem bez úhony. Otec šel v roce 1942 sice z nouze do penze, ale v roce 1945 se opět vrátil do školy, kde vydržel až do února 1948: „Nebyl uznán vhodným: byl by kazil mládež. Bylo mu akorát 60 let.“ Sám Miroslav Kácha se rozhodl pro studium na vojenské akademii v Hranicích. „Přispěla k tomu i naše známost s generálem Homolou. Byl to skutečně výjimečný člověk, statečný, obětavý – báječný…“

Kácha se přihlásil k pěchotě a k ženijnímu vojsku: „Za první republiky jsme měli takové malé válečné lodě na Dunaji, které patřily pod ženijní vojsko. Tak jsem si říkal, že by to nebylo marný. Ale nakonec zůstalo u pěchoty. Nelitoval jsem.“ Instruktorský sbor většinou tvořili důstojníci, kteří byli za války v zahraničí: „Byli z východu i ze západu, ale zápaďáků bylo víc. Ti z východu už byli většinou rozděleni na místa s politickými výhledy. Byl jsem u třetí roty. Velitelem byl major Dřímalka, zástupcem štábní kapitán Bureš a velitelé čet byli poručíci Kajpr a Smiler, kapitán Kouřil a další.“

Už v roce 1947 se podle Káchy začaly projevovat komunistické tendence k ovládnutí armády: „Nekomunistům se to samozřejmě nelíbilo, tak jsme zjišťovali, kdo je kdo.“ Komunisté tehdy sice ještě neměli většinu, „měli ale zase veškerou podporu na velitelství, a to především u důstojníků OBZ, tzv. obranné zpravodajství. Jeho nejvyšším šéfem byl v Praze plukovník, později generál Reicin, kterej skončil zaslouženě na šibenici – jeden z mála spravedlivých rozsudků komunistické strany.“

Zvláštní skupinu tvořili tzv. osvětáři, kterým velel Procházka, později dokonce náčelník generálního štábu. „Do penze šel na UK a za bolševiků byl rektorem. Viděl jsem ve filmu při nějaké oslavě, jak byl oslovován: Vaše Magnificence soudruhu rektore.“ Osvětáři měli na starost předmět morálně-politická výchova: „To byl předmět, který měl nejvyšší hodnocení. Známka měla koeficient, a tím studentovi stoupal či klesal celkový počet bodů. Osvětu jsme měli dvakrát nebo třikrát týdně.“ Museli ji brát skutečně vážně, protože jakmile měl někdo něco proti, bylo zle. Studenty i vyhazovali. Obzvláště později měli osvětáři nad osudy vojáků značnou moc: „Po únoru byly vytvořeny komise z těchhle darebáků a některých studentů, které rozhodovaly, kdo z důstojníků a akademiků bude vyhozen nebo přemístěn. To se týkalo několika set lidí.“

Odbojová skupina kapitána Kordy

Již před únorem 1948 vznikla v Hranicích odbojová skupina tvořená několika důstojníky a akademiky, která se nakonec stala osudnou i Káchovi. „Vytvořili ji důstojníci – plukovník Alexander Korda, po všech stránkách charakterní člověk, statečný, což se později prokázalo v těžkých dobách, které jsme strávili v kriminálech, kapitán dr. Josef Němec a kapitán Kouřil, pak ještě další a samozřejmě vojenská mládež a mezi nimi jsem byl i já.“ 1. srpna 1948 se konalo slavnostní vyřazení akademiků jmenovaných poručíky: „My, skupina kolem plukovníka Kordy, jsme byli každý jinde. Já byl přidělen do Prahy. Měl jsem za úkol koordinovat zprávy, které získáme, a udržovat styk s těmi hlavními. Tj. s plukovníkem Kordou, který byl přeložen do Mladé Boleslavi, kapitánem Kouřilem, který byl přidělen do Milovic, a s kapitánem Němcem, který již dokončil právnická studia a byl přeložen k justici a přidělen na vojenskou prokuraturu v Plzni.“

V létě se pak několikrát sešli a předávali informace do zahraničí, kde již působili další důstojníci, bývalí „zápaďáci“, kteří pracovali pro americkou zpravodajskou službu: „Tato činnost trvala až do května 1949. Předávali jsme špionážní zprávy: vojenské, hospodářské, politické. Kdo jaký je, obzvláště informace o vyšších důstojnících, a také jsme se snažili dozvědět se něco z druhé strany, protože politicky jsme zde neměli spolehlivé informace. Všechno bylo řízeno komunisty, takže jsme také chtěli vědět, jaké jsou vyhlídky a co se bude dělat.“

Tato činnost byla pochopitelně velice nebezpečná: „Byl na to provaz – trest smrti anebo dlouholetý kriminál.“ Vše se muselo dělat v největší tajnosti: „Většinu zpráv jsem u sebe soustřeďoval já, protože jsem byl v Praze. Něco jsem měl doma – dobře ukryto, třeba v nějaký knize nebo v nějakém haraburdí. Hlavní byla paměť.“ Podrobnosti se musely zaznamenávat písemně: „Později jsme měli kód a šifrovací klíč. Jeden měl kapitán Němec, jeden jsem měl já a taky byl jeden za hranicemi. V Plzni byla vysílačka, která to, co bylo potřeba, předávala. Byla to vysílačka jen na předávání zpráv, ne na nějaké projevy, to by bylo hned pryč. … Naposled jsme se sešli začátkem května 1949. V polovině května mě navštívil kapitán Němec a řekl, že odejde za hranice, protože se něco na něho prozradilo. Projevil jsem úmysl jít s ním. Řekl, že mi v tom samozřejmě nemůže bránit, ale že o mně nikdo neví a že je třeba, když jsem v Praze, abych pokud možno zůstal. Rozhodl jsme se ho poslechnout.“ Němec brzy úspěšně společně s dalším poručíkem Antonínem Filkou přešel na Šumavě hranice do Bavorska.

Zatčení a vyšetřovací vazba – „Domeček“ poprvé

Kácha by ovšem býval udělal lépe, kdyby Němce neuposlechl. Nastala totiž sobota 21. května 1949: „Vrátil jsem se s plukovníkem Alexandrem Kordou z jedné schůzky s jedním naším členem a informátorem. Plukovník Korda od nás odjel do Mladé Boleslavi, kde bydlel a kam byl přidělen. Chystal jsem se s bratrem na schůzku se známými a večeřeli jsme. Maminka přišla, že mě hledá nějaký voják, jestli jsem si nezapomněl nějaké klíče. Řekl jsem, že ne, a nelíbilo se mi to. Ale nebylo to nic platný. Za chvíli přišli dva civilové a prokázali se průkazkami OBZ – 5. oddělení hlavního štábu, že potřebují informace a že to musí být hned. Tak jsem se jen tak zběžně rozloučil, abych nevyplašil rodiče, hlavně maminku. Věděl jsem, že jsou to pacholci, který mě přišli zatknout.“

Za rohem už na Káchu čekala dvě auta: „Odvezli mě na hlavní štáb a tam mě začli vyslýchat. Nejdřív slušně, potom už slušný nebyli. Padla i nějaká facka. Pak přišlo několik darebáků, všecko v civilu, ty mě začli bít kolektivně.“ Kácha ale příliš „nespolupracoval“. „Odvezli mě výtahem nahoru do posledního patra. Tam už mě připoutali a začli mě zpracovávat. Když jsem omdlel, tak mě polili vodou a pak se pokračovalo. S přestávkama na oddech – hlavně asi pro ně – to pokračovalo až do neděle odpoledne. Výslech vedl major Turek od OBZ.“

Po skončení prvního výslechu Káchu převezli do tzv. „Domečku“ na Hradčanech v Kapucínské ulici, nechvalně proslulé mučírny pro armádní důstojníky: „Tam byl správce Pergl, původně rotmistr, teď už kapitán. Byl to známý surovec a lze říci vrah, protože měl na svědomí mnoho životů. Udělal mi přednášku, výhružnou samozřejmě. Na stěně kanceláře měl vytištěný citát: ‚Se zrádci není a nebude slitování – Alexandr Beck: Za námi Moskva‘. Protože byla neděle, odešel. Já zůstal a slyšel jsem hudbu loretánských zvonků.“

Pobyt v „Domečku“ samozřejmě nijak přívětivý nebyl: „Když jsem něco chtěl, odpovědí mi byly nadávky nebo facky. Jíst jsem samozřejmě nic nedostal. Noc byla noc hrůzy. Člověk na to nebyl zvyklý: ležet na zemi na znaku ani se nehnout, ruce na špinavý přikrývce. Když jsem usnul a otočil se na bok, už začli řvát. Když se to opakovalo, vyhnali mě z postele a musel jsem do rána chodit po cele.“ Hygiena samozřejmě nestála za nic. V rohu starý kýbl jako záchod a místo papíru dozorce Káchovi doporučil použít prst. První den v „Domečku“ měl Kácha ještě celkem mírný: „I soudruzi zřejmě drželi neděli.“

Nečekané setkání s otcem

Od pondělí ráno zase pokračovaly výslechy na štábu. Kácha zkusil na vyšetřovatele malý trik: „Vymyslel jsem si jednu osobu, kterou jsem zpočátku popsal tak, že připomínala věkem a zjevem plukovníka Kordu. Toho jsem chtěl chránit především, protože to byla naše hlava a věděl toho nejvíc. Dokonce jsem jim řekl, že s tím člověkem mám schůzku – v úterý nebo ve čtvrtek na křižovatce Flóra.“ Místo Kácha zvolil záměrně, protože poblíž bydleli a znal okolí. Doufal, že kdyby se mu podařilo uprchnout, mohl by přes domy a dvorky zmizet.

„V úterý mě tam vezli. Seděl jsem vzadu v autě, byl to mercedes. Na každé ulici křižovatky stálo ještě jedno jejich auto. Přišel jeden z OBZ a ukazuje: ‚Je to támhle ten?‘ Samozřejmě nebyl, ale vypadalo to, že na někoho čeká. Chlap viděl, že se kolem něj motá někdo podezřelej, takže když přijela tramvaj, hupnul do ní a odjel. Ten darebák přišel a říká šéfovi party: ‚Asi jsem ho měl stejně sebrat.‘“ Tím ale celá absurdní akce teprve začínala.

„Najednou se objevil můj tatínek. Šel s taškou, kouk se do auta a zřejmě nevěděl, co má dělat, tak nás přešel. Pak se vrátil k autu. Oni: ‚Kdo to je?‘ – Povídám: ‚To je můj otec.‘ – ‚Vy jste tady s nim něco měl, nebo sem přišel, aby varoval.‘ – ‚Neblázněte, kdyby to bylo takhle, tak bych vás sem určitě neved.‘ Tak na něj: ‚Co chcete?‘ – otec říká: ‚Vidím tady syna, kolik dní nebyl doma, tak bych rád věděl, co je.‘ – ‚Nic se neděje, nestarejte se, až přijde, tak přijde.‘ – ‚Můžu mu něco přinést?‘ – ‚Ne!‘ Tak se tatínek sebral, otočil se a šel k obchodu. To víte, že ze mě chtěli dostat, že táta v tom taky jede.“

Za dva dni se celá akce opakovala i s další náhodou. Na tomtéž místě se totiž objevil otcův známý Václav Dražan, který už věděl, že mladý Kácha je zatčen. Když viděl auto, zapálil si cigaretu a čekal, co se bude dít: „Modlil jsem se, aby si ho ty pacholci nevšimli a taky ho nesebrali a netejrali.“ Šedesátiletý Dražan je však naštěstí nezajímal. „Ten tatínkovi pak samozřejmě hned hlásil: ‚Viděl jsem Mirka.‘“

Tvrdé výslechy spojené s „Domečkem“ musel Kácha vydržet dva měsíce: „V sobotu v noci mě odvezli z ‚Domečku‘ na velitelství oblasti na Malostranské náměstí. Šéfoval tam generál Karel Klapálek, byl později taky dva nebo tři roky zavřenej. Tam už byli jiní ‚obézeťáci‘, jiný otázky, jiná bicí parta. Padlo už jméno plukovník Korda, takže jsem věděl, že je zle, že někdo,  už promluvil. Nikomu jsem to nezazlíval, ani on, když už jsme věděl i, kdo to byl. Je to sice otázka charakteru, ovšem já bych řekl, že ve větší míře fyzický odolnosti a shody náhod, jestliže vyšetřováci, respektive mučitelé, katovi pacholci použijou takový metody, že se člověk prostě sesype. … Potom mi Kordu dokonce ukázali. Bylo znát, že se s nim taky nezacházelo dobře, ale na něj si ze začátku tak nedovolili. Byl to úžasně tvrdej chlap. To slovo je zprofanovaný, ale u něj se dá říct, že to byl skutečně hrdina, co vydržel.“

Z „Domečku“ se Kácha konečně dostal 18. července 1949: „18. červenec si pamatuju, protože můj tatínek měl zrovna 61. narozeniny. Tak to byl hezkej dárek, převezli mě na Pankrác.“

Státní soud

Na Pankráci se Kácha dostal do podstatně lepších poměrů. Strava byla slušná a na cele už nebyl sám. Dokonce i bachař, který Káchu přijímal, se choval slušně: „Já byl v uniformě a on povídá: ‚Prosím vás, člověče, co tady děláte, tady jste na hovno, měl jste zůstat venku a ne jít do kriminálu.‘ – Povídám: ‚Já sem si to nevybral.‘ Byl ještě ze staré gardy, bachař z první republiky: Jaroslav Charypar, báječněj člověk.“ Vyšetřovací odysea pro Káchu ale přesto pokračovala: „Jezdili si pro mě a vozili mě na Malou Stranu. Ještě ze mě chtěli něco dostat.“

Pak přišlo předání žaloby: „To jsme se poprvé viděli všichni, a tak věděli, kdo je z naší skupiny zavřenej.“ Jakožto organizované skupině důstojníků jim všem hrozily nejvyšší tresty: „Byl jsem obviněn z velezrady a vyzvědačství a stálo tam ‚…budiž odsouzen podle paragrafu 5 odstavec 2‘. Odstavec dva byl nadepsán: ‚…smrtí budiž viník potrestán.‘“ Na advokáta měl Kácha štěstí. Jmenoval se Vladislav Sutnar a říká: „Pane poručíku, máte to špatný, ale nesmíme zoufat, jsou všelijaký náhody a možnosti, kdyžtak se odvoláme, a kdyby i odvolačka nedopadla, požádáme o milost.“ Sutnar sám nakonec skončil v kriminále.

Soud se měl konat na konci srpna, ale hned na prvním stání prokurátor Juraj Vieska oznámil odložení: „Vieska byl strašná svině. O rok později byl jako hlavní žalobce Milady Horákové. Předsedou senátu byl plukovník dr. Otakar Matoušek, kterej na jaře odsoudil k trestu smrti generála Píku, takže jsme měli dobrou sestavu. Dali nám to nejlepší, co nám mohli dát.“ Místo přelíčení přišlo nové vyslýchání, neboť se komunistům podařilo chytit další lidi. Soud nakonec proběhl 12. září.

„Soud byla předem připravená komedie. Konal se v pondělí a v sobotu si pro mě zase přijel Kočí a odvezl mě z Pankráce na velitelství oblasti. Nechal mě asi dvě nebo tři hodiny na samotce. Pak mě nechal přivést: ‚Kdyby tě v pondělí napadlo u soudu řikat, že jsme s tebou špatně zacházeli, tak prokurátor na tebe podá trestní oznámení pro křivé nařčení vyšetřujících orgánů a budeš předanej sem, a potom ať je ti Pánbů milostivej, jestli na nějakýho věříš.‘ S tim mě propustil.“

Kácha ovšem před soudem přeci jen zkusil komedii narušit: „Předseda se mě zeptal, jestli cítím vinu. Řekl jsem, že ne! ‚Proč jste podepsal protokoly, kde je ta vina jasně prokázána a je to to nejhorší, co může důstojník spáchat?‘ Pak vyskočil ten hajzl Vieska: ‚Chcete snad říct, že se s vámi špatně zacházelo? Že na vás někdo dělal nějaký fyzický nebo psychický nátlak?‘ Vzadu se ozvalo zakašlání. Napůl přes rameno jsem pootočil hlavu, a tam byl ten Kočí ještě s jednim pacholkem, kterej mě taky ‚vyslýchal‘. Viděl jsem, že je zle, že by se asi nepokračovalo. Tak říkám: ‚Já jsem byl v takovém psychickém stavu, že mi to nemyslelo a nedomyslel jsem důsledky a netrval jsem na formulaci, jaká by podle mého názoru měla být.‘ Pak už vše probíhalo normálně.“

Přelíčení trvalo až do večera. Po desáté byl vyhlášen rozsudek: „Korda a já jsme dostali trest smrti, ale vzhledem k polehčujícím okolnostem nám byl trest změněn na doživotní těžký žalář. Kapitán kouřil dostal dvacet let, další pak deset atd.“

Vězení Bory a Opava

Na Borech tehdy vládl tuhý režim: „Lidi umírali. Buď mrtvice, zápal plic nebo i někdo spáchal sebevraždu. Ve skutečnosti je zavraždili oni. Velitel byl zločinec, nějaký štábní kapitán Šafarčík, kterýmu se nic nestalo. Dožil v klidu a pokoji. Bydlel na sídlišti Ďáblice a zemřel asi v roce 2001 jako podplukovník s krásnou penzí.“ 26. září přišla Káchu navštívit maminka. Měli štěstí na hodného bachaře Gajdoše, který od ní pro Káchu vzal i balík, přestože neměla povolení. Když odcházel, přišel se rozloučit: „Mějte se dobře a přeju vám, abyste to přežil. Dokázal bejt člověk, přestože to bylo těžký a riskantní. Další důkaz, že nemuseli bejt všichni svině a vrazi a surovci.“

Protože měl Kácha oči poničené od ostrého světla z výslechů, přihlásil se na změnu práce. Zatím byl totiž přidělen na draní peří, což jeho potíže ještě zhoršovalo. Když šel na zdravotní prohlídku, jednou se na něj zase usmálo štěstí: „Vedli se mnou nějakého mukla, měl čočky jak do dalekohledu. Byl to doktor Karel Skála, úředník ministerstva vnitra ze skupiny ‚17. května 1949‘. Přivedli nás na ošetřovnu a první šel Skála. Najednou slyším: ‚Proboha Karle, co tady děláš!‘ Šéflékař (dr. Chudáček) a Skála byli spolužáci. Samozřejmě mu napsal – změna práce nutná.“ Kácha dostal totéž a byli přiděleni k venkovnímu komandu.

Když šéf pracovního komanda Václav Malý zjistil, jaké mají tresty (doživotí a 25 let), musel je již po týdnu přeřadit: „Byl to zase slušnej člověk. Zavolal si nás stranou a omluvil se nám: ‚Pánové, já vim, že byste tady měli bejt, ale máte takový tresty a případy, že tady bejt nesmíte, tak jediný, co je slušný z práce vevnitř a co vám nebude škodit na oči, je ‚valdez‘.“ Kácha se tak dostal na skládání patentek, špendlíků, apod. což byla čistá práce a navíc vsedě. Vydržel u ní asi rok. Václava Malého pak Kácha opět potkal v roce 1951. To ho už ale přivezli jako mukla do vezení v Opavě.

Sám Kácha se do Opavy dostal s transportem v říjnu 1950. Opava tehdy ještě patřila k těm lepším: „Slušný bydlení, slušný zacházení, slušný stravování, slušná práce. To mnohým pomohlo.“ Idyla ale netrvala dlouho: „Začátkem prosince odvezli plukovníka Kordu, přijel pro něj Pergl, a za týden přijeli pro mě. Právě byla večerka.“

„Domeček“ podruhé

Již z transportu vysvítalo, co Káchu asi čeká: „Seděl jsme vzadu. Připoutal mně ruku k protější noze, takže celou dobu jsem byl napůl v kozelci. Několikrát jsem se svalil, tak mi pak přepoutal ruce dozadu. Přivezli mě na Loretánské náměstí, byly tři hodiny ráno, tam mě vysypali, protože to bylo naklouzaný, a vedli na ‚Domeček‘. V příjemně vytopené místnosti tam bylo několik těch pacholků. Mezi nima zase major Turek a šéf generál Josef Musil, nástupce Reicina. Ten asi v kostce řekl: ‚Před rokem jste nás přechcali, v důsledku toho řada stejnejch darebáků jako vy dál páchala zločiny, a vy nám teď řeknete všechny, kdo to byl. Jestli jste tenkrát ušli provazu, tak teď mu neujdete, jestli jedinou věc zatajíte. Máte naději, jestli projevíte účinnou lítost – jako u zpovědi, ty svině zneužívaly všeho –, jinak skončíte takhle…‘ a hodil mi na stůl několik fotografií: člověk na šibenici a jak leží už dole. Tak to bylo uvítání.“ Potom Káchu ihned odvedli k výslechu. Tentokrát jen do sousední budovy vojenského soudu, kde mělo OBZ kanceláře: „Tam se opakovalo to, co bylo v roce 1949, jenže tentokrát to bylo ještě horší: za trest, že jsem nemluvil.“

Zatčeno tehdy bylo asi 10–12 dalších lidí: například štábní kapitán Bártl, poručík Kůrka, podplukovník Kalina, major Eisler, poručík R. Procházka. „Ale bohužel, což jsem nevěděl, zatkli i manželky. Mezi nima taky paní Kordovou, manželku plukovníka Kordy. Měli doma asi desetiletýho kluka. Nejenom, že sebrali ji, sebrali taky jeho bratra a švagra a sestru. Kordova babička a dědeček měli doma sedm vnoučat od zavřenejch rodičů. Takže odpouštějte…“ Korda tentokrát dostal skutečně zabrat a vyšetřovatelé toho dokázali zneužít i proti jeho manželce: „Helence Kordový ukázali kukátkem manžela, který vypadal, že umírá, tak byl zbitej. Řekli jí, že jestliže nepodepíše protokol, že mu neposkytnou lékařkou pomoc a že zdechne. Tak to podepsala – dostala asi 16 let.“

Tentokrát bylo vyšetřování horší i kvůli ročnímu období: „I zimy zneužili. Nejenom, že se netopilo. Byly tam kamna, vevnitř oplechovaný, aby se vězeň nemohl spálit, přikládalo se zvenčí. Buď topili, nebo ne. Netopili. A leckomu to vylepšili, například mně vysazením okna. Měl jsem ho vysazený tři dni a tři noci. Padal mi sníh do cely a měl jsem jenom spodky, podvlíkačky a košili. To bylo všecko. Pak už jsem měl horečku. To viděli i při výsleších: že nehraju, tak okno zavřeli.“ Samozřejmě pokračovalo i trápení hladem a nedostatkem spánku. Narozdíl od Káchy z těchto metod plukovník Korda dostal zápal plic. „Teprve v únoru mi celkem dali pokoj, protože viděli, že nic dalšího ze mě nedostanou.“

Pergl a vánoční balík na cestu

„O Vánocích mě odved strážný do kanceláře toho hajzla Pergla. Na stole měl rozdělanej balík a řek: ‚Přišel vám vánoční balík, ale protože se nechováte tak, jak byste se chovat měl, nic nedostanete. Věci, který podléhaj zkáze, rozdám ostatním, a co je trvanlivý, tady nechám. V případě, že odsud pudete, že to přežijete, tak to dostanete. Anebo v případě, že budete mluvit tak, jak mluvit máte. Vyházel obsah na stůl. Bylo tam cukroví a vánoční věci a taky krabička americkejch cigaret. Pohrdlivě řek: ‚Tady to vám posílaj vaši američtí přátelé za to, že jste zrazoval republiku‘ – hovado!“ V balíku byl ještě trvanlivý salám a čokoláda.

Kácha nakonec výslechy a mučení přežil: „Koncem února přišel Pergl. Měl krabici z balíku a hodil to na zem: ‚My nejsme žádný zloději. Zejtra ráno pro vás přijdu a odvezu vás.‘ Vrh jsem se na balík. Byl tam ten salám a čokoláda a cigarety. Salám sem začal kousat jako pes.“ Kdo měl povoleno, mohl na „Domečku“ třikrát denně kouřit. Právě byl čas kouření: „Ještě s plnou pusou jsem zaťukal a chodbař mi zapálil pelmelku. Vykouřil jsem ji, moc mi chutnala a napálil si od ní ještě druhou. To mi sice chutnalo, ale začalo se to se mnou motat. Praštil jsem sebou na zem do kouta. Za chvíli už strážný řval: ‚Vstát!‘“ Kácha se musel opřít o zeď a vydržet svou poslední noc v „Domečku“.

Moc toho už nenaspal: „Ráno za tmy mě odvedli na dvůr, tam byl tatraplán. Pergl mi dal pouta, ruce dozadu a na obličej masku bez očí – několikrát složený a prošitý kus látky s gumičkou. To mi navlík na obličej, s dejcháním to bylo všelijaký. To ale nestačilo. Strčil na mě pytel sešpendlenej z deky patentníma špendlíkama a takhle mě vrazil dozadu do auta. Jel šofér, Pergl a ještě jeden pacholek. Přemejšlel jsem jestli mě někde hoděj do přehrady anebo jestli to bude jinej kriminál. Pořád jsme jeli a mně se chtělo na stranu. Někde jsme zastavili a vytáhli mě ven. Všecko na mě nechali. Přešli jsme nějakej mělkej příkop u silnice. Na poli mi jeden pacholek nadzvednul pytel z deky a druhej mi přepoutal ruce dopředu, abych si mohl sundat kalhoty atd. Slyšel jsem zvuk traktoru a lidský hlasy. Asi nějaký jézéďáci. Tak by mě zajímalo, co si asi mysleli, když viděli tenhle obrázek u silnice.“

Nakonec Kácha uslyšel zvuky otvírající se brány a povědomý hlas. Byla to Opava: „Tak jsem hned Pánu Bohu poděkoval, že mě zachránil a že jsem v Opavě zpátky.“ Právě byl oběd: „Jen pro ilustraci, co člověk dokáže sníst, respektive sežrat. Přicupital chodbař: ‚Polívku chceš?‘ – ‚Samozřejmě‘. Přinesl mi mísu polívky a pár krajíců chleba. To do mě padlo. Pak přines čtverhrannou mísu svíčkový. Byly tam tři masa a 14 knedlíků. Všechno jsem to sněd a nic mi nebylo.“ Pak si Káchu vzali do práce doktoři, aby mu vyléčili zranění z výslechů. V létě se dokonce s Kordou, kterého mezitím také přivezli, dostali do Olomouce do vojenské nemocnice. „Měl jsem rány na zádech a hlavně na zadku. Pořád to hnisalo. Vytvořily se i tzv. píštěle.“ Nakonec Káchovi pomohl rentgen. Rány se mu otevřely až zase v Leopoldově, kam byl převezen 18. června roku 1952 při rušení starých vojenských věznic.

Leopoldov: červen 1952 – květen 1960

Uvítání proběhlo standardním způsobem: „Tuná zdochnete, odtial vás vynesú nohama vopred.“ Pak už následovala obvyklá leopoldovská buzerace: „Byli jsme na samotkách po dvou, neexistovala žádná vycházka i okna musely bejt zavřený. Vody málo, někdy vůbec žádná. Strava chabá a ještě zeslabená trestníma dávkama, když se bachaři něco nelíbilo.“ Na Leopoldově se často musely dělat dřepy: „Bachař kopnul do dveří a vězeň musel dělat dřepy, dokud nekopnul znova anebo dokud sám nepad.“ Další typ buzerace představovalo mytí pozinkového umyvadla nebo podlahy: „Na to jsme měli hadr a roztlučenou cihlu. Podlaha musela bejt, že by se z ní dalo jíst. Na to nám zase dávali hadr a písek a často bez vody. Když jste nedělal, tak vás ještě vytáhli a dali do korekce, kde přibylo ještě bití.“ Kácha měl v tomto ohledu štěstí. Za celých 11 let v kriminálech neměl žádný kázeňský trest.

Za nelidských poměrů, které byly nastaveny tak, aby vězně likvidovaly, Kácha tehdy za dva měsíce zhubl o 22 kg. Částečně pomohla zdravotní inspekce dr. Obermajera: „Z velitelství vedla jeho cesta na ošetřovnu. Tam vytřeštil oči, protože s doktorem Jan Šmídem byli spolužáci na UK. Honza nám to pak vyprávěl: ‚Tuberáci si nesměj otevřít okno, nemaj vycházku, dostávaj trestní dávky stravy, která stojí za hovno, nedostávaj žádný mlíko, žádný léky, nic…‘“ Obermajer si to zřejmě vzal k srdci. Přestaly trestní dávky a vězni si mohli nechat poslat balíčky. Zřejmě je to zachránilo: „Dokonce jsme se na Mikuláše poprvé koupali pod sprchama a na Vánoce jsme měli první vycházky.“

Kromě obvyklých prací museli vězeni postavit i halu, kde se pak vyráběly součástky k vojenským automatickým puškám. Muklové to brali jako dobrou příležitost k sabotáži: „Oddělení technické kontroly vedl bývalý plukovník Alexander Korda. Na kontrole pracovala většina bývalých důstojníků včetně mě. Dělalo se jen několik součástek. Když pak pušku smontovali dohromady, dělalo to neplechu. Byli tam dva bejvalí hodináři, zámečník a jemnej mechanik, kteří byli ‚chytřejší‘. Nakonec výrobu zastavili a nás vyházeli z haly zpátky na peří apod.“

Komunističtí prominenti: s Husákem v kanceláři

Po procesu se Slánským do Leopoldova přibyli i komunisté, kteří se dříve sami podíleli na zavírání a likvidaci odpůrců režimu: „Třeba Novomeský, slovenský ministr kultury, jeho tajemník Ernest Otto a taky Gustáv Husák. Když ho zavřeli, byl už na ústřednim výboru v Praze. Měl jsem tu ‚čest‘, že jsem byl s Husákem rok a půl v jedný kanceláři. Husák zůstal tím, čim byl předtím. Měl jsem s ním řadu debat asi v následujícím smyslu: ‚Tebe málem pověsili a ty jim věříš? Co je to za ideologii vždyť jsou to zločinci. Co váš Stalin a tihle pacholci?‘ Jeho krédo bylo: myšlenky a učení je dobrý, ale nejsou pro to správný lidi.“ Podle Káchy se ale jinak Husák jako mukl choval slušně. Na rozdíl od jiných ani neudával.

„Jednou jsme potřebovali nějaký tiskopisy. Sklad tiskopisů vedl óbezeťák z ‚Domečku‘, kterej mě taky vyslýchal – major Karel Bohata. Husák mi řekl, abych tam pro formuláře skočil. Přišel jsem tam a on: ‚Dneska není fasovací den až zejtra.‘ A já: ‚Ty svině jedna, ty mi budeš tady řikat, kdy je fasovací den? Nejseš na Domečku! Pamatuješ si na mě?‘ – ‚Nepamatuju.‘ – ‚To si myslim, že si nepamatuješ.‘ Tiskopisy vydal, ale nějakou chvíli to trvalo. Husák říká: ‚Ty ses tam nějak zapovídal.‘ – ‚Jo, zapovídal, tomu hajzlovi sem vynadal, nechtěl mi to dát, že není fasovací den.‘ Husák řekl nějakou nadávku, šel tam a vynadal mu taky.“ Jednou Husáka odvedli k výslechu, který trval několik hodin. Pak vyprávěl, že přijeli z Prahy a vyptávali se na Viliama Širokého. Husák ho ale údajně nepotopil.

Krátce měl Kácha možnost potkat se i s prokurátorem Vašem: „V tý době jsem byl na peří. Vaše přivedli do dílny. Bachař odešel a hned tam na něj vlítli mladý muklové, ty horký hlavy. Kněží a vojáci jim řekli, aby se na něj vykašlali, aby se s nim nešpinili. Viděl jsem, jak klečel na zemi a měl sepjatý ruce: ‚Prosím vás nebijte mě!‘ – hrdina.“

Elita národa v nejhorším kriminále

Především se však Kácha v Leopoldově poznal s bývalou elitou českého národa, kterou se komunisté snažili zničit. Mezi jinými hlavně s kněžími: „Z těch nejvyšších tam byl pozdější kardinál Štěpán Trochta, světící olomoucký biskup Stanislav Zela, biskup Vojtaššák, biskup Buzalka, pak řeckokatolický biskup Pavol Gojdič či řeckokatolický biskup Vasil Hopko. Gojdič byl hlavou řeckokatolické církve u nás. Dostal doživotí. Starej pán, na něm bylo vidět, že je to svatej muž, měl nádhernej obličej s takovým láskyplným výrazem vůči všemu. Měl rakovinu a zemřel ve vězení. Nepustili ho ani na amnestii, přestože i za bolševiků platilo, že nevyléčitelně nemocným je možno přerušit trest a propustit je.“ Podobný osud stihl i plukovníka Kordu, který rovněž zemřel ve vězení.

Z dalších lidí Kácha vzpomíná na dominikána profesora Silvestra Maria Braita: „Ten mohl debatovat s Einsteinem. Pak tam byla generalita: Kutlvašr, Janoušek, Mrázek, Pešek, Nosál, pak básníci Václav Renč, Zdeněk Rotrekl, Jan Zahradníček. Ti všichni byli v Leopoldově.“ Na Renče Kácha vzpomíná: „Básník a nesměl mít ani tužku. Když u něj našli tužku a verše napsaný na hajzlpapíru, tak šel do korekce. Jeho pustili až v roce 1962. Představte si, že tam bez tužky a papíru přebásnil Göethova Fausta.“

Propuštění a předstíraný těžký úraz

Propuštění se Kácha dočkal v květnu roku 1960 na tehdejší amnestii: „Domů jsem se dostal vlakem. Bylo to nádherný, protože byl květen, všechno v rozpuku. Předtím jsme si nakoupili oblečení. Za těch jedenáct let jsem si vydělal 1050 korun.“ Kácha se po příjezdu do Prahy vydal k bratrovi, který bydlel na Žižkově: „I když jsme se občas viděli po kriminálech, setkání po letech je přeci jen trochu rozdíl.“

Kácha měl příkaz hlásit se ihned na pracovním úřadě: „Na pracáku mi dali papír na lékařskou prohlídku do stavebnictví.“ Kácha měl ale ještě stále otevřené rány na zádech: „Doktorka řekla: kdybyste šel do stavebnictví, mohl byste tam existovat tak akorát jeden den. Napsala: neschopen.“ Kácha se do práce příliš nehnal, ale nemohl také delší dobu nic sehnat. Nakonec se mu podařilo najít místo kulisáka v Ústředním loutkovém divadle.

Potíže s režimem pro Káchu ale ještě nekončily: „Koncem roku 1961 si mě zavolali estébáci, že se v kriminále organizovaly nové politické strany a já že vím něco o Křesťansko-demokratické straně, která se vyvářela v ilegalitě. Chtěli vědět kdo, jak a co. Já jsem nevěděl nic. Ten estébák řek: ‚Nebudeme si hrát na schovávanou. Vy máte podmínku 10 let, tak příště až sem přijdete, tak buď budete mluvit, nebo budete zpátky v Leopoldově. Že to jde, víte. Někteří vaši kamarádi už tam jsou.‘“

Kácha už byl ženatý a chtěl se podobnému osudu vyhnout. Vymyslel tedy malou lest: „V divadle se tenkrát hrál Strakonický dudák od Tyla a já pracoval nahoře v provazišti. V můstku, po kterém jsem, chodil byl otvor, kterym procházely lana a bylo tam dost místa pro lidský tělo. Při posledním dějství jsem skočil dolů. Byly tam ocelový dveře do chodby k jevišti a ty jsem ‚jako‘ hlavou zavřel.“ Vzápětí Káchu našel jeden z herců a sanitka ho převezla do nemocnice na František. Doktoři odhadovali, že Kácha nepřežije kvůli možnému krvácení do mozku.

Když za Káchou přijela do nemocnice manželka Věra, tajně jí naznačil, že všechno je, jak má být: „Měli jsme domluvený, že mrknu levým okem, když to bude v pořádku. Mrknul jsem, takže věděla, že jsem živ a zdráv.“ Kácha se „probral“ až druhý den ráno. Komedie pokračovala: „Přišel doktor: ‚Jak se jmenujete?‘ To jsem věděl. ‚Kde jste?‘ Kouk jsem na deku: ‚V Ruzyni.‘ – ‚Co byste tam dělal? Jste v nemocnici na Františku.‘ –  ‚Pane doktore už jsem trošku starej mukl, tak mě noblbujte.‘ – ‚A jak jste na to přišel?‘ – Ukázal jsem mu na černý razítko na dece, kde bylo ÚNZ 1: ‚Ústav nápravného zařízení 1, a to je Ruzyň, nic jinýho.‘ Koukal na mě jak blbej: ‚Ale to znamená: Ústav národního zdraví Praha 1.‘ – ‚Tak jestli je to nemocnice, tak mě pusťte domů.‘ – ,To nejde.‘ – ‚Tak mi nic nevykládejte,‘ otočil jsem se na druhou stranu.“

Divadlo musel Kácha hrát poměrně dlouho. Předstíral při tom částečnou ztrátu paměti: „Byl jsem jako v nemocnici v Leopoldově asi v roce 1959, protože jsem tam strávil poslední dva roky. Doktor pak nechal manželku, aby mě uvedla do skutečnosti. Například jsem nevěděl, že jsem ženatej. Hrál jsem o život od roku 1949. Kdybych udělal něco špatně, už jsem nebyl. Tady už jsem byl otrkanej a sežrali to. Nikdo tomu nevěří ani dneska. I doktorka kamarádka, se kterou se známe půl století, řekla: ‚To sis vymyslel, to není možný.‘“ Kácha totiž pochopitelně musel projít celou řadu nejrůznějších vyšetření: „Když mi chtěli dělat encefalograf, tak jsem spustil řev, že mi chtěj něco pouštět do hlavy. Nechali toho. Posadili mě na otočný křeslo kvůli zjištění rovnováhy, zase jsem řval. Takže nakonec byli rádi, že si mě manželka vzala do domácího ošetřování.“

Kácha tím unikl estébákum i návratu do Leopoldova. Později si našel místo nákupčího v Ústředních skladech hl. m. Prahy, kde zůstal 20 let.

Listopad 1989: infarkt z radosti

„V prosinci 1989 jsem dostal infarkt z radosti, že ti pacholci šli k čertu. Bolševici dostávali infarkt, protože se báli, co s nima bude – předpokládali, že s nima bude nakládáno spravedlivě, tj. že je zavřou a eventuelně nějaký pověsej – já jsem ho dostal z radosti: 6. prosince po návštěvách Václaváku.“

Po revoluci se Kácha také stal členem rehabilitační komise. Měl tak možnost opět vidět jednoho ze svých mučitelů: „Chodil jsem jenom na ty zajímavý. Vždycky jsem si dopředu prohlídnul jména a vidím tam pplk. František Kočí. Ptal jsem se předsedy a on povídá: ‚Žádá o rehabilitaci a zvýšení důchodu.‘ Tak jsem mu řekl, co je to zač.“ Protože byl Kácha po infarktu, zúčastnil se jen nepřímo: „Seděl jsem ve vedlejší kanceláři, dveře byly pootevřený. Řekli mu, že byl u OBZ, a to v těch letech nebyla zrovna dobročinná instituce. Povídá: ‚Já jsem nikomu nic neudělal, akorát jednou jsem jednomu dal facku a to je všecko.‘ – ‚A co takhle plukovník Korda, poručík Kácha, kapitán Kouřil…‘. Tak ztichnul. Zametli s nim. Já jsem potom šel tak, že jsme se sešli. Vytáhl si z kapsy lulku, že si ji nacpe, a teď se na mě podíval. To víte, že věděl, kdo jsem. Povídám: ‚Neznáme se?‘ – ‚Nepamatuju se.‘ Tak jsem řek: ‚Darebák jste byl a hovadem jste zůstal. Vy jste patřil na šibenici, a ne do kanceláře v civilu.‘ A tim to zhaslo. Asi už je v pekle.“

Česká spravedlnost: „…jako se bavit s kurvou o počestnosti…“

„Přežil jsem díky tomu, že jsem byl vychován ve víře v Boha. Nikdy jsem se necítil sám, i když jsem nevěděl, jestli příští den dožiju: ‚Hospodin je můj pastýř, nebudu se báti zlého neboť, Ty se mnou jsi.‘ I v těch nejhorších chvílích jsem svou vírou všecko překonal. Myslím, že už to je boží dar, že se člověk nebojí.“

Celkově si Kácha o naší současné sametové demokracii nedělá žádné velké iluze: „Je strašná škoda, že člověk, když to dneska hodnotí, tak musí uznat, že ty oběti, který lidi přinesli, aby zase u nás byla svoboda, že byly skutečně zbytečný a že se nevyplatí pro nikoho, aby za svobodu bojoval, když se potom se svobodou zachází tak, jako se zachází dneska u nás. Zločinci, kteří maj na svědomí vraždy a další kriminální zločiny, jsou ve státních úřadech, jsou ve všech možných důležitých místech v národním hospodářství. A ti slušní, vězni a ty starý a nemocní skutečně doplatili na to, že byli tak naivní a mysleli si, že jejich úsilí u nás něco zlepší. My jsme se snažili o zlepšení, ale to, co je okolo nás, je strašný.

Je skutečně smutný, když si člověk nestranně udělá takovou bilanci a připomene si: 240 lidí skončilo na šibenici, kolik stovek nebo tisíc dalších skončilo, že byli zastřeleni na hranicích, nebo zahynuli v kriminále, byli ubití při výslechu nebo pracovali v tak těžkých pracovních podmínkách, že z toho měli smrt. Kolik lidí bylo nešťastných. Kolik rodin vystěhovali z bytů, z chalup, hospodářství na druhej konec republiky, děti nesměly chodit do školy, nesměly se vyučit pořádnýmu řemeslu. Je to otřesný.

A jsou konkrétní případy, kdy jsou ti zločinci známi a ví se, co spáchali. Nemusim jmenovat, nebyl jenom Grebeníček, takových ‚Grebeníčků‘ bylo stovky a nic se jim nestalo. U nás mluvit o spravedlnosti, tak to je asi jako mluvit s prostitutkou o nevinnosti nebo s vrahem o čistym svědomí. Česká spravedlnost?Každej si může oprávněně uplivnout. Máme ÚDV, kolik udělali trestních oznámení a co se s nima stalo? Leží to. Když může soudní případ trvat 13 let a nakonec je z toho podmínka? Soudní řízení?

Doufejme, že ti, co přijdou po nás, nebudou tak hloupí, jako jsme byli my, a že budou postupovat razantně, spravedlivě, že se nenechaj opít rohlíkem a že budou vždycky stát na svým a že si zachovaj čistý svědomí a že budou mít smysl pro čest a spravedlnost. A nepodceňujte víru v Boha, protože to špatný, co se dnes děje, tak hodně souvisí s tím, jaký má kdo poměr k Bohu.“