Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V sedmnácti mi přidělili estébáka, sledoval mě až do listopadové revoluce
narozen 9. října 1969 v Krnově
matka dávala najevo nesouhlas s komunistickým režimem
v roce 1984 začal studovat střední školu v Praze, obor chovatel cizokrajných zvířat
od poloviny 80. let se pohyboval v disidentském hnutí
několikrát zadržen a vyslýchán Státní bezpečností
v lednu 1989 ho estébák Petr Beran zmlátil a vynutil na něm svědectví proti Václavu Havlovi
v únoru 2015 byl za to Petr Beran pravomocně odsouzen, trest dostal i příslušník StB Kamil Líbal, který byl bití přítomen
Od sedmnácti let byl David Kabzan sledován příslušníky Státní bezpečnosti. Nakonec se z něj pokusili dostat svědectví, které mělo posloužit v chystaném soudu s Václavem Havlem. Příslušník StB ho při výslechu zbil. Jeho boj se Státní bezpečností neskončil ani po revoluci v roce 1989.
Matka pamětníka Anna Kabzanová, povoláním loutkoherečka, dávala veřejně najevo svůj nesouhlas se socialistickým zřízením, například nechodila k volbám. David Kabzan se narodil 9. října 1969 v Krnově, poté se přestěhovali do Ostravy. Na velké sídlištní základní škole už tehdy nezapadal do davu. Jednak kvůli rázné mámě a jednak kvůli tomu, že dostával od příbuzných ze zahraničí barevná trička, která byla v Československu sedmdesátých a osmdesátých let výjimečná.
Rodiče se rozešli a matka se vdala za muže, který byl v hledáčku Státní bezpečnosti. „Jmenoval se Jarda Kremla, neustále ho pronásledovali a odposlouchávali. Nakonec ho dohnali k sebevraždě. Tehdy jsem už věděl, že to, co se děje ve světě dospělých, není legrace. Kdo je nepřítel, mi bylo jasné,“ vzpomíná David Kabzan.
Ve čtrnácti letech se odstěhoval do Prahy, kde studoval střední školu, obor chovatel cizokrajných zvířat. Bydlel na internátu v Čakovicích. Spolu s učni a studenty tam byli ubytováni i příslušníci Státní bezpečnosti. Shoda náhod, která však pro něj nebyla bezvýznamná. Krátce po příjezdu do Prahy se totiž David Kabzan seznámil s lidmi z disentu. Nejdříve chodil na stejné koncerty jako oni a pak se dostal do komunity, která se scházela v restauraci Klamovka. Ta byla v osmdesátých letech neoficiálním centrem undergroundové kultury.
„Estébáci mě sledovali všude, na internátu, ve škole, na ulici. Po tři čtvrtě roce na internátu to bylo neúnosné, tak jsem se odstěhoval do bytu, kde nás bydlelo asi třicet lidí. Tím jsem se dostal do disentu. Nejtěžší na tom bylo, že jsem byl v Praze bez rodičů, že jsem neměl zázemí. Kamarádi pocházeli z velkých disidentských rodin, z výslechů se vraceli do přirozeného prostředí, doma měli ve všem podporu. Já šel z výslechů na ulici a estébáci mi při nich dávali najevo, že nikdo neví, že tam jsem, a podobně.“
Tvrdí, že na internátu v Čakovicích se však nedalo vydržet, protože mu vládl despotický ředitel, který byl v kontaktu s příslušníky StB. Z učitelů měl naopak pocit, že s ním nechtějí mluvit, aby si nedělali problémy. Zkrátka, bylo všeobecně známo, že student David Kabzan se stýká s disidenty, a tak bylo pro jeho spolužáky i učitele výhodné tvářit se, že s ním nemají nic společného. Školu dokončil, přestože jej estébáci vozili k výslechům i ve svatém týdnu před maturitou. „Učitelé na mě nakonec u maturity byli shovívaví,“ říká.
Estébáci Líbálek a Pusinka
Pamětník roznášel zakázané časopisy a chodil na všechny tehdy nepovolené demonstrace. V šestnácti letech byl poprvé v bytě u Václava a Olgy Havlových, když se tam konala jedna z filozofických přednášek. Chodíval tam pak pravidelně, stejně jako na bytové semináře profesora Milana Machovce. To vše byly akce, jejichž účastníky Státní bezpečnost sledovala a pak vozila k výslechům: „Kdy jsem byl na prvním výslechu, si přesně nepamatuju. Bylo to po demonstraci na Václavském náměstí a tehdy jsem dostal přiděleného estébáka, který mě sledoval až do revoluce.“
Výslechy probíhaly podobně. Pokaždé po něm estébáci chtěli vědět, kam chodí, s kým se stýká a kdo mu předává tiskoviny: „V Bartolomějské byly dlouhé chodby, na dveřích byla nakreslená ucha. To byly vyslýchárny, úzké dlouhé místnosti. Stůl s psacím stolem, tam seděl jeden policajt v civilu a zapisoval. Zády k němu měl stoleček ten Beran, který mě vždy vyslýchal.“
Tehdy však ještě nevěděl, že příslušník Státní bezpečnosti, který ho měl na starost, se jmenuje Petr Beran. Říkal mu Číňan, kvůli jeho neobvyklému tvaru očí. Ti dva tajní policisté se vzájemně oslovovali výrazy Pusinka a Líbálek. Až po roce 1989 tedy zjistil, že Pusinka je skutečným jménem Beran a Líbálek Líbal. Občas mu dal Petr Beran facku a občas mu při výslechu podkopl židli, aby upadl. Někdy udeřil pendrekem do plechové skříně.
Psychologické hry nabraly tvrdší ráz v lednu 1989. Tehdy ho začal mlátit pendrekem: „Při posledním výslechu mě mlátil čtyři hodiny.“ Začalo to ránou do skříně, pokračovalo ranami přes krk a hlavu. „Vedle židle byla postel, tak jsem se na ni převalil. Na posteli jsem dostal dalších pár ran obuškem. Bil mě dlouho. Pak šli na oběd a ke mně dali hlídače. Vrátili se a pokračovalo to. Chtěli, abych něco podepsal. Léta jsem se držel, abych jim nic nepodepsal, tak věděli, že mě musí zmlátit o to víc.“
O co šlo, se David Kabzan dozvěděl až později. Žádali po něm, aby uvedl, odkud se dozvěděl o demonstracích a kdo ho podnítil k tomu, aby na ně šel. Slovo „podnítil“ bylo důležité, jeho svědectví totiž mělo sloužit v plánovaném soudu s Václavem Havlem, kterého chtěli obvinit z podněcování. Ten byl totiž v lednu 1989 zatčen a estébáci se mu snažili prokázat, že nabádá lidi, aby chodili na zakázaná shromáždění a demonstrace.
Podepsal jsem pod Stalinem
Pamětník měl strach. Zbitého ho posadili k psacímu stolu. „Pamatuju si, že nad ním byl obrovský plakát Stalina a v jeho rozích měl ten Beran svá vyznamenání. A takhle, před tím Stalinem, jsem měl něco podepsat. Když jsem řekl, že ne, Beran vzal pendrek a držátko mi přiložil k nějaké kosti. Silou mi do ní ťukal a já v tu chvíli přestával cítit páteř, všechno. A podepsal jsem to.“
David Kabzan si přečetl výpověď a byl přesvědčený, že jí nikomu neublížil. Pak mu došlo, že jeho úloha byla jiná. Potřebovali, aby podepsal, že byl na demonstraci na Václavském náměstí a že se o ní dozvěděl z rádia Svobodná Evropa. Taková maličkost měla posloužit jako důkaz proti Václavu Havlovi, který ve Svobodné Evropě naznačil, že by lidé neměli zapomínat na výročí upálení Jana Palacha. Po výslechu v Bartolomějské ho estébáci vždy chodbou odvedli na oddělení v Konviktské ulici, kde sídlila Veřejná bezpečnost. Přes její stanici pouštěli vyslýchané ven. Tam policistům oznámil, že z něj estébáci vynutili podpis násilím, že neví, co přesně je v protokolu napsáno, a že žádá, aby všechno Veřejná bezpečnost vyšetřila. Což v té době byla věc neobvyklá. Policisté si s takovým oznámením nevěděli rady. Jak vyšetřovat činnost kolegů z tajné policie, která oficiálně neexistovala?
Psal se rok 1989. Demonstrací a dalších akcí proti komunistickému režimu v Praze přibývalo. V té době David Kabzan bydlel na ubytovně s matkou, která se do Prahy přestěhovala. Když z okna uviděl, jak přijely tři volhy, typické auto tajné policie, utekl: „Instinktivně jsem cítil velký průšvih.“
Skrýval se na chalupě známých u Tanvaldu. Jeho blízcí mezitím chodili k výslechům. Dozvěděl se, že má být obviněn, že někde u Svitav přejel člověka. Přitom neměl auto ani řidičský průkaz. „Tehdy jsem se setkal s Petrem Placákem a ten říkal, že to je jejich normální způsob, že potřebují dostat člověka na cokoli, co si vymyslí. Jenže to nebyla legrace, mohli mě zavřít do vazby nadlouho, než by se prokázalo, že jsem nic neudělal.“
Běžte na Národní třídu
Přišel však listopad 1989 a David Kabzan se vrátil do Prahy. Účastnil se dál všech demonstrací. S kamarády byl v Nezávislém svazu studentstva, organizaci, která měla být protestem proti svazákům, členům Socialistického svazu mládeže, nejmasovější, oficiálně povolené mládežnické organizaci. „Tím, čím pro chartisty byli komunisti, tím pro nás byli svazáci,“ vysvětluje. Když s kolegy zjistil, že vedení SSM chystá na 17. listopad průvod k uctění smrti studenta Jana Opletala, který byl zabit při protinacistické demonstraci, rozhodli se toho využít. Účastníky průvodu megafonem přemlouvali k tomu, aby se průvodem vydali směrem do centra Prahy. Průvod se tam nakonec skutečně vypravil. „Byla to naše poslední disidentská akce a hodně se povedla. Šlo nám o to, odvést co nejvíce lidí na demonstraci do centra, na Národní třídu. Myslím, že na tom, že tam přišlo tolik studentů, máme větší zásluhu než kdokoli jiný,“ míní.
V současnosti žije David Kabzan klidným životem. Hraje v kapele, na statku Toulcův dvůr pracuje se zvířaty a věnuje se práci s postiženými dětmi. „Ti, kteří dokázali revoluci udělat, pak ztratili náboj a nedokázali další vývoj země ovlivnit. Cítil jsem, že to už musí udělat někdo jiný. Jen mám trošku pocit, že to po nás nikdo nepřevzal, a tak to vypadá jako dříve. Kdo se vezl za komunistů, veze se i nyní. Ale to, čeho jsme chtěli dosáhnout, tedy života ve svobodné zemi a svobodného přístupu k informacím, jsme dosáhli.“
Konce svého boje s estébáky dosáhl i on. Jeho případ byl sice po roce 1989 odložen, ale nakonec se v roce 2014 podařilo jeho bývalé estébáky Petra Berana a Kamila Líbala dostat před soud. Beran dostal tříletou podmínku a Líbal dvouletou.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Scarlett Wilková)