Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kábele (* 1935)

• narodil se 16. srpna 1935 v Praze

• 25. března 1945 prožil nálet spojeneckých letadel na vysočanské továrny ČKD

• mezi lety 1952 a 1965 závodně běhal za Spartu

• v roce 1968 založil v ČKD buňku Československé strany socialistické

• v roce 1970 byl z ČKD vyhozen

• 21. srpna 1988 se účastnil demonstrace u příležitosti dvacetiletého výročí sovětské okupace

• v roce 1988 se připojil k iniciativě Nezávislé mírové sdružení - Iniciativa za demilitarizaci společnosti

• v roce 1989 sbíral podpisy pod manifest Několik vět

• od roku 1992 úspěšně závodí za veterány

„Obědvali jsme, bylo poledne. Rádio hlásilo: ‚Nepřátelská letadla se blíží ku Praze,‘“ líčí Antonín Kábele svou vzpomínku na květnou neděli posledního roku války, kdy Praha zažila ničivé bombardování. „Sirény začaly houkat. Já jsem přilítnul k oknu, díval jsem se nahoru a říkám: ‚To nejsou Němci, to jsou naši.‘ Tatínek říkal: ‚Pojď radši od toho okna.‘ A já povídám: ‚Hele, oni házejí něco jinýho.‘ Protože oni dřív házeli takový stříbrný papírky, asi aby rušili mluvení mezi sebou. A já povídám: ‚To vypadá, že je to svázaný. A padá to dolů, to je nějaký těžký.‘ A najednou taková šílená rána, já jsem od toho okna odlítnul – to byl ten tlak, který od těch bomb byl.“ Americké bombardéry právě zaútočily na strategické cíle nacistické protektorátní infrastruktury: libeňské a vysočanské továrny ČKD a kbelské, letňanské a čakovické letiště. Přes naplánování útoku na neděli, které mělo co nejvíce eliminovat civilní oběti, vzalo bombardování 25. března 1945 život více než pěti stům lidí.

Svět sám pro sebe

Antonín se narodil 16. srpna 1935 v Praze. Maminka Zdeňka, rozená Bartáková, byla sazečkou v tiskárně, tatínek Antonín Kábele se vyučil instalatérem. Rodina bydlela v Nových Vysočanech v trojbloku domů, kde kromě dospělých žilo asi dvacet dětí – svět sám pro sebe, kde malý Antonín trávil čas ve společenství vrstevníků, hrál kuličky, pral se a „užíval“ bezstarostného dětství. Rodiče ho prý vychovávali k vlastenectví. „Doma jsme měli pověšený obraz Masaryka. Když Masaryk umřel – v sedmatřicátém roce – tak u něj hořela svíčka,“ nastiňuje Antonín Kábele atmosféru v rodině a dodává, že prezidentův obrázek přežil válku schovaný ve sklepě.

Nedaleko domu stál kopec Balkán – v Antonínově paměti scéna, na níž se v koncentrované podobě odehrávala dějinná dramata. V říjnu 1938, po nacistickém záboru československého pohraničí, tu pod širým nebem tábořili uprchlíci ze Sudet, v březnu 1939 pak kopec obsadil wehrmacht. Válka zasáhla i do té doby idylické dětské společenství: „Jeden tatínek v tom trojbloku byl Němec. Měl staršího syna a ten si na mě dost dovoloval. Protože viděl, jak vždycky mluvím o Češích, tak mě mlátil. Já jsem jednou měl klacek, ohnal jsem se a praštil jsem ho tím klackem do hlavy. On samozřejmě šel hned domů a oznámil to otci. Ten přišel k nám, a že tatínka udá, že půjde do koncentráku. Takže z toho jsme trošilinku měli strach, ale on to potom neudělal.“

Nejhorší bylo, jak bomby pískaly

Půl druhého měsíce před koncem války přišel onen spojenecký nálet na Vysočany. Nedělní rodinný oběd tehdy ukončilo podle Antonínova odhadu asi pětiminutové nepřetržité bombardování. „Najednou ten barák – dodneška to cítím – se pohnul. A jak se pohnul, tak já jsem křičel: ‚Padáme!‘“ Dům naštěstí nespadl a během nastalé přestávky rodina uháněla do sklepa. „Jak jsme tam doběhli, tak to spustilo. To byla jedna rána za druhou. Nejhorší na tom bylo, jak ty bomby pískaly. To dělalo ‚ííííííííí – bum‘. Takže potom už jsme se nebáli toho bouchnutí, protože to bouchlo někde jinde. Ale ten hvízdot, ten úplně rval uši.“

Když bomby konečně utichly, všichni se ze sklepa vyhrnuli ven a šli na Balkán, odkud pozorovali hořící Vysočany. „Ti lidé se tam rozesadili, ale najednou jsme slyšeli, jak se blíží letadlo. Lidi v panice křičeli: ‚Ježíš, oni nás jdou postřílet! Rychle, schovejte se!‘ Ale tam nebylo kam. Padli jsme do trávy, dá se říct, že jsme ryli držkou v zemi. Jenomže on si to asi jenom fotografoval, takže nad námi proletěl,“ vzpomíná Antonín Kábele.

5. května 1945 vypuklo v Praze povstání. Antonínova strýce ze Žižkova nacisté vyvlekli z domu a donutili, aby běžel před tanky a rozebíral povstalecké barikády. „Potom ty lidi stříleli. Jenomže strejda se dostal někam blízko dveří, tak skočil do těch dveří a zachránil se,“ říká pamětník, jehož rodina se i kvůli podobným excesům v samém závěru války raději znovu uchýlila do sklepa. V kritických dnech povstání tu Antonín, přespávající v neckách, poprvé v životě viděl čokoládu. Kdosi ji do sklepa přinesl spolu s dalšími věcmi z transportu německého proviantu, který povstalci zadrželi na nádraží v Libni.

Proti své vůli se probojoval do finále

Po válce Antonín dokončil povinnou školní docházku a přemýšlel, co dál. Chtěl být malířem, nebo pilotem, nakonec ale kolem roku 1950 nastoupil do učení ve vysočanském ČKD. Učil se tu strojním zámečníkem, což ho, jak říká, vůbec nebavilo. Vedle toho se tu ale dostal ke sportu. V roce 1951 či 1952 ho jako učně „nahnali“ na běžecké závody na Spartu. Zprvu chtěl závod bojkotovat. Nesnášel totiž, když musel něco dělat povinně. Na dráze mu to pak ale prý „nedalo“, takže se tak trochu proti vlastní vůli probojoval do finále. To běžel následující den ve vypůjčených tretrách před zaplněnými tribunami na Spartě. Umístil se na třetím místě a tím začala jeho běžecká kariéra.

Přes významné úspěchy individuální i kolektivní (ve štafetě na čtyři krát sto metrů několikrát překonal československý rekord) ale po dvou letech pro častá zranění se sportem skončil. Přestal trénovat, absolvoval vojnu u normálního útvaru v Žatci, v roce 1958 se oženil. Pak se k běhání vrátil a znovu se probojoval do první ligy. Za muže běhal do roku 1965, kdy se mu narodilo druhé dítě. V mezidobí mezi druhou a třetí běžeckou kariérou se věnoval dalším sportům, dlouhým pochodům a trénování ženské házené.

Nelíbilo se mi, jak komunisté s lidmi zacházejí

Mezitím Antonín Kábele stále pracoval v ČKD. Ke komunistickému režimu byl od počátku skeptický – v raných padesátých letech se v ČKD u soustruhu potkával s živnostníky, které režim okradl o živnost a přinutil je jít „do výroby“. Antonínovi se podle jeho slov nelíbilo, jak komunisté s těmito lidmi zacházejí. Jako velký hokejový fanda zmiňuje také rozčarování z přístupu k tehdejším hokejovým hvězdám. Když krátce po únorovém převratu v roce 1948 ztroskotalo při přeletu nad průlivem La Manche letadlo s šesticí hokejových reprezentantů, režim hráče, jejichž těla se nikdy nenašla, podezíral z emigrace a jejich rodiny kvůli tomu nevybíravě popotahoval. O dva roky později komunisté mistry světa z roku 1949 rovnou pozatýkali a odsoudili k mnohaletým trestům v uranových dolech.

Antonín Kábele se, jak říká, vždy snažil myslet sám za sebe, příčilo se mu „stádní chování ovcí, které někam přijdou a poslouchají“. Takový postoj lidí se podle něj podepsal na politických procesech padesátých let. „Vždycky se svolala nějaká schůze. Lidi se sešli a říkalo se jim, co ti lidé měli spáchat, a že to byli zrádci národa,“ líčí atmosféru v ČKD během procesů s Miladou Horákovou či Rudolfem Slánským, kdy komunistická propaganda nasadila všechny síly, aby veřejnost proti obžalovaným poštvala. „No a kdo souhlasí s tím, jak byl ten rozsudek udělaný? Lidé zvedali ruce, že s tím souhlasí. Málokdo si troufl tu ruku nezvednout.“

V době pražského jara v roce 1968 Antonín podle svých slov založil v ČKD buňku Československé strany socialistické – jeho tatínek prý totiž býval národní socialista. Stranické buňce ale nebyl přán dlouhý život. V roce 1970, poté, co jako nástěnkář podniku ještě stihl připravit nástěnku k poctě Jana Palacha, byl z ČKD vyhozen. Novou práci našel v továrně na motocykly Jawa, kam prý doputovalo mnoho vyházených lidí. Antonínův pochroumaný kádrový profil tu nevadil. I v Jawě se stal nástěnkářem a znovu provokoval: na prvního máje vedle československého praporu vyvěsil namísto sovětského ten americký. „Když tam ředitel Marčík s ostatními přišli hodnotit výzdobu, tak mi říkali: ‚Člověče, co tady dělá ta americká vlajka?‘ Já jsem říkal: ‚Uvědomujete si vůbec, kde vznikl první máj? Ten vznikl v Americe, když tam stříleli do dělníků. To vzniklo tam, tak proč by tu nemohla být americká vlajka?‘ Já jsem vždycky dopředu všechno věděl, zjišťoval jsem si to, takže na mě nemohli útočit.“

S mírem souhlasím, s okupací nesouhlasím

21. srpna 1988 se Antonín Kábele účastnil protestů u příležitosti dvacetiletého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Na Václavském náměstí se toho dne výrazně angažovalo Nezávislé mírové sdružení – Iniciativa za demilitarizaci společnosti. Hnutí, které vzniklo v dubnu téhož roku a požadovalo například uzákonění možnosti odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí, tu přečetlo své prohlášení. „Když to přečetli, tak se mě ptali, jestli mě můžou zapsat, že jsem v tom Nezávislém mírovém sdružení. Já jsem říkal: ‚Samozřejmě, já s vámi souhlasím. S okupací nesouhlasím. Co jste tu přečetli, s tím jsem naprosto v jednotě,‘“ líčí Antonín Kábele okamžik, kdy se podpisem připojil k iniciativě, jež v následujících měsících nabrala na síle, a jejíž představitelé proto byli podrobeni represím. „Potom se šlo po Praze průvodem, na Karlově mostě nás dokonce napadali policajti.“

Kvůli podpoře Nezávislého mírového sdružení se Antonín dostal do hledáčku příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Ještě v roce 1988 si pro něj bezpečnost přijela do práce, odvezla ho do jeho bytu a provedla u něj domovní prohlídku. Ani to ale Antonína Kábeleho neodradilo od další aktivity, takže v létě 1989 sháněl podpisy pod manifest Několik vět. Mnoho podpisů prý získal na poněkud nečekaném místě – na nudistické pláži Šeberák. „Věděl jsem, že právě tam ti lidé v té své nahotě – kteří tam byli pronásledovaní policajtama, že tam nesmějí chodit – tak jsem věděl, že tam není nikdo, kdo by s tím nesouhlasil.“

Zřejmě i za tyto aktivity byl Antonín Kábele nakonec předvolán i k výslechu na Státní bezpečnost. „Estébáci“ se ho prý vyptávali na Nezávislé mírové sdružení i na Václava Havla. To už ale bylo 9. listopadu 1989 a když Antonín přišel z výslechu domů, dozvěděl se, že právě padla Berlínská zeď.

Vrýt se do srdce lidí, to hřeje

Ve svobodné době se Antonín Kábele v roce 1992, ve svých sedmapadesáti letech, znovu vrátil k atletice. Na Slavii mu nabídli trénování a on jako trenér nechtěl „stát v cíli a mačkat stopky“, a tak se svými svěřenci začal běhat. Záhy se dozvěděl o existenci veteránského sportu a přihlásil se k prvnímu závodu – po přepočtu podle věkového koeficientu ke svému překvapení zjistil, že se stal mistrem republiky.

Od té doby závodil za veterány pravidelně. Na veřejných závodech, do kterých se smí přihlásit každý, závodí podle svých slov s těmi nejlepšími, mladými běžci. „Ostatní veteráni se stydí nebo bojí, ale já se nebojím s nimi běhat. A tím mě lidi poznávají. Doběhneme do cíle a všichni přijdou, podají mi ruku,“ libuje si Antonín Kábele, že soupeřením s mladými „borci“ se často „vyhecuje“ k osobnímu rekordu a kromě toho si tak získává srdce publika. „Medaile studí, ale vrýt se do srdce lidí, to hřeje,“ říká s tím, že k jeho popularitě přispívají různé „vylomeniny“, které provádí. Odběhl závod s horečkou i se zlomeným žebrem, kromě sprintů závodí i v disciplínách, které běžně netrénuje: v delších bězích, běhu s překážkami, dokonce i v hodu oštěpem.

Právě vítězství v disciplínách, které netrénuje, si považuje nejvíc. Na veteránské „olympiádě“ na Novém Zélandu zvítězil v dálce a v běhu na dvě stě metrů s překážkami. „Na dvě stě metrů překážek jsem získal největší aplaus. Já ještě špatně vidím, ale rozběhl jsem se, ani jsem před tím nezkoušel, jestli to přeskočím. Ale povídám: ‚Já to nemůžu překračovat, to neumím,‘ protože tam to někteří začali překračovat,“ líčí Antonín závod, ve kterém sice na poslední překážce upadl, přesto ho ale vyhrál. Ostatní běžce totiž za překračování překážek diskvalifikovali.

Antonín Kábele se podle svých slov umí rvát s problémy. Vítězí prý díky síle vůle, kterou mu vnukli rodiče. Za nejdůležitější dar, který od svých rodičů dostal, ale považuje lásku a chce ji předávat dál. „Miluj lidi - i ty, kteří ti nepřejí, všechno se ti v lásce desetinásobně vrátí,“ říká čtyřiaosmdesátiletý veteránský běžec Antonín Kábele.