Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Jůvová (* 1923)

• narozena 25. února 1923

• rodiče měli hospodářství v Českých Heřmanicích-Borové

• v roce 1948 začalo pronásledování soukromých zemědělců

• Božena musela v květnu 1950 opustit rodinnou usedlost a jít pracovat na Státní statek Voděrady

• bratra Vladimíra odsoudili k šestnácti letům vězení

• Jůvovi byli devastujícími dodávkami donuceni vstoupit do JZD

• po nemoci Božena pracovala v kuchyni v Litomyšli

• ve druhé polovině 50. let pracovala v JZD České Heřmanice

• v letech 1961–1980 pracovala jako kuchařka a pokojská v restauraci na Andrlově chlumu

• za svou praxi vychovala desítky učnic v oboru kuchař-číšník

• v roce 2021 žila u svého synovce v Českých Heřmanicích-Borové

Božena Jůvová se narodila do zemědělské rodiny a v padesátých letech 20. století prožila mnoho nespravedlivých ústrků, které přinesl komunistický režim soukromým zemědělcům. Jako dceru kulaka ji v roce 1950 direktivně odvedli z rodinného hospodářství pracovat na státní statek. Když po půlroce vážně onemocněla, převedli ji do kuchyně v Litomyšli. Tři měsíce tam za práci nedostala ani korunu, protože byla dcerou kulaka.

V roce 1951 zatkli jejího bratra a odsoudili ho za velezradu. Z šestnáctiletého trestu si odpracoval osm let v uranových dolech v Jáchymově, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. Doma zatím rodiče hrdinně vzdorovali režimu a snažili se jako soukromí hospodáři plnit nesplnitelné státní dodávky. Sami neměli co jíst, a tak maminka chodila v noci potají k sousedům pro vejce.

Do jednotného zemědělského družstva (JZD) nakonec museli vstoupit, nebylo jiné cesty. Božena pak v JZD pracovala šest let jako brigádnice. Od roku 1961 bydlela v restauraci s hotelem na Andrlově chlumu u Ústí nad Orlicí, kde zároveň pracovala jako kuchařka, pokojská a uklízečka. Postupně se vypracovala na vedoucí kuchařku a měla na starosti i praktikantky z učiliště.

Komunistický režim se snažil Boženu potrestat za to, že se narodila do zemědělské rodiny, a ponížil ji mizerným pracovním uplatněním. Ona si ale i jako kuchařka našla svoji cestu. Naklonila si srdce desítek děvčat, jež vedla k profesionalitě v oboru kuchař-číšník. Díky své pracovitosti si získala uznání a důvěru svých zaměstnavatelů. „Neboj se, jsi přece Jůvová!“ řekl jí jednou v těžké chvíli otec. A Božena si skutečně v každé době uchovala vzácnou přímost a svobodu nazývat věci pravými jmény.

Dětství měla hezké, i když plné práce

Božena Jůvová se narodila 25. února 1923 v Českých Heřmanicích-Borové, v okrese Ústí nad Orlicí. Spolu s ní se jako dvojče narodil i bratr Vladimír. Rodný statek č. p. 27 vlastnila rodina její matky Anny, rozené Hudečkové (1901–1986). Otec Stanislav Jůva (1894–1964) se tam přiženil ze Lhůty u Vysokého Mýta v roce 1919. Také otcův bratr Václav Jůva měl dvojčata, syny Zdeňka a Václava, kteří byli podobně staří jako Božena s Vladimírem.

Pamětnice líčila své dětství jako hezkou dobu, jejíž součástí byla zcela samozřejmě odmalička i práce. Ke statku patřilo kolem dvaceti hektarů půdy, v hospodářství měli pětadvacet kusů dobytka, prasata a tři koně. „Starali jsme se o kočky, krmili králíky, měli jsme dvacet hus, tak jsme pro ně dělali šišky a trhali kopřivy, nosili jsme dříví a uhlí ke kamnům. Se sousedy jsme si vzájemně pomáhali s polními pracemi a pak jsme si sedli na lavici a vypravovalo se. Byli jsme veselí, nikdo se nikoho nebál,“ vyprávěla pamětnice. První třídy obecné školy vyšla Božena v Českých Heřmanicích, do měšťanky chodila do vedlejší Sloupnice. Po ukončení osmé třídy v roce 1937 zůstala na pomoc doma v rodinném hospodářství.

Boženin otec Stanislav Jůva byl pevný, vlastenecky smýšlející člověk a sokol. V žádné době se nenechal zlomit ani nepřevlékl kabát, protože ve své povaze měl také nebojácný vzdor. Pamětnice to doložila na jeho činech v době války, kdy pomáhal lidem trpícím nedostatkem potravin. „Za Němců táta zabil prase, husy či jalovici. Pak to ukryl do vozu mezi otýpky slámy a vezlo se to do České Třebové. Pomoc organizoval nějaký pan Blažek z Heřmanic. Kdyby na to Němci přišli, mohlo to být pro něj špatné, bylo to zabité načerno. Ale nikdo nás neudal,“ popisovala pamětnice.

Táta mi řekl, ať se nebojím, že jsem Jůvová

Přestože i za války museli odvádět zemědělské produkty, nebyly to dodávky devastující, a tak válečné období přežili bez újmy. O zpustošení jejich majetků i duší se přičinil až režim následující. Hned v roce 1948 zahájila Komunistická strana Československa (KSČ) násilnou kolektivizaci zemědělství. Spustila štvavou kampaň proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky“, s nimiž je třeba se vypořádat. V letech 1948–1960 proběhla hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby a spojování do stranou ovládaných družstev. Nesplnitelnými dodávkami, pokutami, zabavováním majetků a perzekucí rodinných příslušníků se komunistické straně v krátké době podařilo zlikvidovat selský stav a rodové vazby k půdě.

V listopadu 1948 se bratr Vladimír oženil a převzal po otci rodinné hospodářství. Božena jako svobodná byla první na řadě, s kým začal komunistický režim vláčet. V březnu 1950 jí přišlo předvolání na úřad práce do Litomyšle. „Táta mně řekl, ať se nebojím, že jsem Jůvová. ‚Němci tě nikde netahali a bolševici tě taky nikde nebudou tahat!‘ Moc jsem se tam s nimi nebavila. Pak jsem trochu víc práskla dveřmi a utekla jsem,“ uvedla pamětnice. Za tři dny dostala další předvolání, a tak se do Litomyšle vydala znovu. Cílem státní moci bylo násilně Boženu vytrhnout z domova a znemožnit jí práci na statku. Na úřadě práce jí dali na vybranou mezi prací v lese, v cihelně anebo na Státním statku Voděrady.

V květnu 1950 nastoupila Božena Jůvová do Voděrad. Vzdálenost pěti kilometrů denně překonávala na kole. „První den mi vedoucí dal kolíčky a lezla jsem celé dny po kolenou při jednocení krmné řepy. Každý měl svůj díl, který musel udělat. Byla jsem tam do Vánoc, pak jsem se zchvátila a onemocněla žloutenkou,“ vzpomínala pamětnice. Po měsíci v izolaci a dalším měsíci doma se vrátila na pole. Tehdy však zasáhl lékař, který jí zakázal práci na slunci. A tak Boženu převedli do závodní jídelny Restaurací a jídelen v Litomyšli, kde jako pomocná síla v kuchyni vařila denně přes dvě stě obědů. „První tři měsíce jsem v kuchyni nedostala ani korunu, protože jsem dcera kulaka. Pak jsem dělala za 350 korun měsíčně. My jsme nebyly dcery kulačky, my jsme byly otrokyně národa,“ posteskla si pamětnice.

V říjnu 1950 dostal Vladimír Jůva pokutu padesát tisíc korun za nesplnění státních dodávek. O dva měsíce později na základě přípisu Okresního národního výboru (ONV) Litomyšl měly rady místních národních výborů jednotlivých obcí na základě stanovených kritérií označit vesnické boháče. Vladimír Jůva se tak ocitl na obávaných kulackých seznamech.

Pro bratra přijeli estébáci v pět hodin ráno

Dvaadvacátého srpna 1951 v pět hodin ráno přijela ke statku Jůvových tři auta. Asi šest příslušníků Státní bezpečnosti (StB) se začalo dobývat do domu s úmyslem zatknout Boženina bratra Vladimíra. Na udání. „Šla jim otevřít maminka a ptala se, kdo to je? Oni řekli, že strojní a traktorová stanice. Mamince to bylo divné. Když jim otevřela, dali jí do ruky zatykač. Ale máma po nich začala házela botami a nadávat jim. Vláďa byl v trenkách, a tak mu dovolili vzít si kalhoty. Dali mu pouta na ruce a odvezli ho k výslechu,“ popisovala Božena Jůvová. „Jeho synovi byl tehdy rok. Pak pořád hledal v posteli tátu. Bylo to hrozné.“

Dvacátého devátého února 1952 odsoudil Státní soud v Praze Vladimíra Jůvu za velezradu k šestnácti letům odnětí svobody, propadnutí jmění, ztrátě čestných práv občanských a peněžitému trestu dvacet tisíc korun. „U soudu byla jeho manželka, maminka s tátou a já, nikdo jiný. Nesměli jsme se nikoho na nic ptát. Lifrovali nás hned ven,“ vzpomínala pamětnice.

Důvodem bratrova odsouzení bylo ukrývání Jaroslava Marcala. Ten se v lednu 1949 pokusil o útěk do západního Německa. Na hranicích ho ale chytili a za trest poslali do tábora nucených prací v Horním Jiřetíně. Odtud posledního srpna uprchl a začal se skrývat u svého známého Vladimíra Jůvy v Českých Heřmanicích-Borové. Tam se seznámil s Bohumilem Eliášem, který Jůvovy navštěvoval a s nímž pak koncem roku skutečně uprchli do demokratické západní Evropy. U Jůvových se dále od března do září 1950 ukrýval člověk, o kterém se Božena Jůvová domnívá, že byl pravděpodobně konfidentem StB.

Na práci a plnění dodávek zůstala na statku Vladimírova manželka Libuše, stárnoucí rodiče a prarodiče. Po odsouzení jim zabavili veškerý majetek včetně traktoru, který usnadňoval práci v hospodářství. Vladimír Jůva si odpykával trest v uranových dolech v Jáchymově. Jednou za rok měl povolenou kratičkou, několikaminutovou návštěvu. „Jak jsme to nesli? Brečelo se ve dne v noci. Máma s tátou na hospodářství nestačili. Do deseti hodin večer dělali osmdesát kup jetele. Když na to vzpomínám, mám v sobě hrozný vztek na komunisty,“ dodala pamětnice. Komunistická perzekuce postihla i jejího bratrance Zdeňka Jůvu, kterého  úřady vysídlily na daleké Šumpersko i s rodinou 28. listopadu 1952 z rodinného statku ve Lhůtě.

Maminka chodila potají pro vejce

Božena pracovala v kuchyni do roku 1954, kdy závod skončil, protože se vystavěl modernější ve Vertexu Litomyšl. V letech 1955–1961 pracovala doma a jako brigádnice v JZD České Heřmanice na nejtěžších pracích včetně nočních výmlatů. „Na statku jsme neměli nic. Všechno nám sebrali. Mamka chovala dvacet slepic, všechno jsme museli odvádět – vejce, žito, pšenici. Ale plnit tak vysoké dodávky bylo nemožné. A tak maminka po nocích potají chodila do jedné chalupy pro vejce, abychom měli pro sebe. Říkali nám kulaci, ale byli jsme otroci,“ vyprávěla pamětnice s hořkostí.

Rodiče nakonec museli vstoupit do JZD. Nebylo jiné volby. „Táta nechtěl do JZD. Říkal, že to vydrží, ale nešlo to. Jednou vzal koně a šel do Litomyšle na okres. Tam jim řekl: ‚Vezměte si je! A vezměte si i mě! Ale já se vám pomstím, až přijde kluk domů!‘ Víte, co to bylo, tohle za komunistů říct!? Vyrazili mu zuby, ale přežil to,“ vyprávěla Božena Jůvová. Neubránila se srovnání s nacistickou ideologií. „Za Němců jsme nenaříkali. Táta byl ve stodole a Němci, co byli u výmlatu, tak všechno nás nechali sklidit. Nechali nám slepice navíc. Za komunistů jsme dřeli jen na pokuty. To byly tak velké dodávky, že nebylo možné je zvládnout,“ popisovala trpce.

JZD České Heřmanice bylo založeno 16. srpna 1957. Josef Němeček ve své knize „Osudy sedláků na Litomyšlsku po roce 1948“ cituje z tehdejších Vesnických novin: „Vzhledem k tomu, že se jedná o obec výrobně důležitou pro náš okres, navštívila tuto agitační kolona, aby pomáhala založení JZD v obci. Po delším trvalém přesvědčování byly získány nové přihlášky.“

Pod tvrdým agitačním tlakem tehdy vstoupila do družstva většina místních rolníků s devadesáti procenty obecní výměry. Je možné, že mezi nimi byli i Jůvovi, protože na seznamu kulaků k 1. březnu 1959 už nefigurovali.

V květnu 1960 Vladimíra Jůvu propustili na amnestii. „Statek samozřejmě nebyl náš, to bylo všechno zkonfiskované. Bratr musel platit třicet tisíc, aby tam mohl bydlet. Z kriminálu se vrátil s podlomeným zdravím. Nikdy o tom, co zažil, nemluvil. Oni o tom nesměli mluvit. Doma začal pít a kouřit,“ vzpomínala jeho sestra.

Vladimír Jůva pak pracoval v JZD České Heřmanice a později se Vladimírovi a Libuši narodila ještě dcera Jitka. Ta však kolem třicátého roku svého věku předčasně zemřela na následky otcovy nemoci z ozáření. Těžká práce přivedla Boženina bratra do předčasného invalidního důchodu. Zemřel 5. února 1983 na následky dřiny v uranových dolech. 

Byla kuchařkou, pokojskou a uklízečkou 

Protože Božena Jůvová nebyla členkou JZD, vyvázala se z pracovního poměru a před Vánocemi roku 1961 odešla na výpomoc do restaurace na Andrlově chlumu u Ústí nad Orlicí, kde i bydlela. V hotelu s restaurací byl velký provoz, a to bez zavíracího dne, pořádaly se tam velké svatby nebo týdenní školení s plnou penzí pro třicet lidí. Božena tam dělala všechno.

„Každý den jsem pracovala od rána do noci. Po vaření jsem uklízela kuchyň, mezitím pokoje a v noci jsem končila u záchodů. Za tři roky jsem se hodně naučila a pak mi vedoucí nabídl roční nástavbu v Brandýse nad Orlicí. Každé pondělí jsem tam tedy jezdila do školy. Pak jsem řadu let vedla učnice hronovské školy, které u nás měly praxi v rámci své výuky v oboru kuchař-číšník,“ vzpomínala Božena Jůvová. Dodala, že první vedoucí restaurace, manželé Brhelovi, neměli auto, a tak se všechno potřebné pro provoz hotelu a restaurace nosilo z Ústí nad Orlicí lesem čtyři kilometry nahoru do kopce v batůžkách.

Pamětnice dále vyprávěla, že na Andrlově chlumu byla také meteorologická stanice, takže tam s nimi bydleli ještě dva mladí muži, František a Olda. „Provoz jsme táhli ve třech – já, vedoucí a moje nejmilejší učenka Maruška Špičáková z Bystřece. Hospodskou službu měla v krvi po rodičích. Byly tam tři sály, kde jsme vždy po svatbě drhli parkety. Zažila jsem tam pět ředitelů a všichni mě měli rádi. Říkali mně teta Boženka,“ vzpomínala. Z původních čtrnácti dní výpomoci nakonec bylo přes dvacet let. Řada tehdejších učnic se dodnes ke své „tetě“ hlásí a jezdí za ní.   

Všechno, co vím, si vezmu do hrobu

Božena Jůvová zůstala svobodná. Do důchodu odešla v roce 1980, ale ještě několik let na Andrlově chlumu vypomáhala. Pak se vrátila do Českých Heřmanic-Borové domů na statek. V roce 1983 zemřel bratr Vladimír a zanedlouho začala stonat i maminka, o kterou se pamětnice starala. V devadesátých letech dostala peníze za prodej pozemků, a tak si koupila garsonku v Litomyšli, kde žila až do roku 2020.

Pamětnice má v sobě energickou, ráznou povahu po tatínkovi. „Já jsem se komunistům vzepřela, a tak se mnou vláčeli. Nebála jsem se jich. A za práci jsem se nestyděla. Dělala jsem všechno, znám vidle, hnůj i zednickou lžíci. Bylo hrozné, co jsme prožili. Nikdo nám nepomohl. Šedesát let jsem chodila s bolavou duší, ale nikdo to nepoznal. Vím toho spoustu a všechno si vezmu do hrobu,“ uzavřela své vyprávění.

V roce 2021 žila u synovce na rodném statku v Českých Heřmanicích-Borové ve výborné mentální a psychické kondici. Vladimír Jůva mladší, který jako roční dítě kdysi v posteli tolik hledal svého zatčeného tátu, se nyní stará o těžko pohyblivou tetu, dvojče svého otce. Každý týden také za pamětnicí přijede z Bystřece na návštěvu její oblíbená učenka Marie Černohorská, rozená Špičáková, která Boženu počítá do své rodiny.

A jaké poselství mladé generaci vzkazuje žena, která celý život těžce pracovala a na jejíž duši se podepsal komunistický režim? „Přeju jim, ať jsou zdraví, ať pracují a splácejí si svoje dluhy. A ne ať čekají, až jim rodiče něco dají.“