Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Leon Juřica (* 1935  †︎ 2014)

• narozen 2. května 1935 v Orlové

• otec František Juřica založil ilegální výbor lidové strany, zatčen roku 1958

• vyhozen ze studia medicíny z politických důvodů

• několik let se živil jako dělník

• v letech 1963–1975 hudební archivář Československého rozhlasu Ostrava

• dálkově vystudoval hudební vědy na univerzitě v Brně

• v letech 1975–1997 působil jako pedagog na Janáčkově konzervatoři v Ostravě

• spolupracoval s Ostravskou univerzitou v Ostravě

• složil melodram k poslednímu dopisu Milady Horákové

• zemřel 31. srpna 2014 v Orlové

Nejstarší vzpomínka

Nejstarší vzpomínku mám na den, kdy mi maminka dává svačinu. Sedím na stoličce, ona pouští rádio. Pláče – hlas herce Zdeňka Štěpánka oznamuje výsledek mnichovské dohody. Další vzpomínka je z doby, kdy Poláci zabrali Těšínsko. Jako zázrakem nejsme vystěhováni do protektorátu a tatínek dál pracuje na šachtě Evžen. Jsme s rodiči na procházce u petřvaldského rybníku. Všude kolem jsou pestrobarevné lampiony – slaví se polský Svátek moře.[1]

Poslouchání rozhlasu s německým vojákem

Jaro roku 1945. Do domů obyvatel Petřvaldu byli rozmístěni němečtí důstojníci. Juřicovi dostali na ubytování blonďáka, původním povoláním pastora. Ten se nesměle a s výrazem strachu v očích zeptal zdvořile táty: „Posloucháte, prosím, Londýn?“ Můj otec zprvu mínil zapírat, protože poslouchat večerní vysílání z Londýna bylo přísně zakázáno a rozhlasové přijímače měly být zaplombovány. Jenže německý důstojník naléhal: „Prosím vás, řekněte mi to, já vás neudám!“ Táta přiznal: „Dobře, když mě neudáte – poslouchám! Proč to chcete vědět?“ Důstojník odpověděl: „Víte, já bych také chtěl slyšet Londýn. Německy.“ Pustili mu ho ještě téhož večera. A slyšeli reportáž z Osvětimi, kde byli osvobozeni vězni koncentračního tábora. Německý důstojník poslouchal s rozechvěním. Když pořad skončil, řekl: „Stydím se, že jsem Němec!“ Dva dny potom s nikým nepromluvil. Otec žil v obavách, co přinesou nejbližší hodiny, očekával udání. Nic se nestalo. Místo toho mu důstojník položil další zdvořilou otázku: „Byl byste, prosím, tak hodný a dal mi civilní oblek? Nutně ho potřebuji.“ Můj otec mu dal oblek pod podmínkou, že nikomu neprozradí jméno jeho rodiny. Důstojník ho vděčně přijal: „Až se vrátím do Norimberku, oblek vám pošlu. Vaši adresu si pamatuji.“ Civilní oděv nevrátil, neposlal ani vysvětlující dopis. Možná ho zastřelili při útěku.[2]

Mé počátky ve skautingu

Do skautu jsem začal chodit na gymnáziu. Skaut v Orlové sídlil v přízemí bývalého dělnického domu, který už nestojí, tam jsme měli klubovnu, ale nebyla moc velká. Karel už tehdy maloval, tak namaloval nádherného indiána na koni, my jsme jím byli úplně okouzleni. Pamatuji si na něco jako kroniku, ale nevím, kde je. Byla Karlem bohatě ilustrována. Byly v ní texty k písničkám v angličtině, my jsme však anglicky ještě neuměli, tak to bylo psáno foneticky.

Bohužel jsem se nezúčastnil žádného skautského tábora, to jsme nestihli, na něj jsem se strašně těšil. Četli jsme foglarovky a samozřejmě jsme byli ovlivněni Rychlými šípy. Ještě jedna kniha mě tehdy velice zaujala, možná tu někde je, byla to Statečná srdce. Odebíral jsem časopis Vpřed, ale když jsem byl na vojně, někam se ztratil. Pak už to byli Junáci, vpřed, a ty jsem také odebíral. Plánovali jsme letní tábory, ale bohužel…

Vznikl Svaz československé mládeže (SČM), potom Československý svaz mládeže (ČSM), pak Socialistický svaz mládeže (SSM), ale oni nás hned nezakázali, jako skautský oddíl jsme měli pracovat dál. Naše vrchní velení bylo zrušeno, zkrátka a dobře, aniž by se nás ptali, tak z nás udělali svazáky. My jsme se ještě nějakou dobu scházeli jako přátelé, už ne jako junáci, už ne jako skauti, ani ne jako svazáci. Potom se to celé definitivně rozpadlo, protože vznikla jednotná škola, to znamená, že zrušili gymnázia, já jsem byl tehdy v sekundě. Museli jsme přejít na normální měšťanku, a to už každý jinam. Karel šel studovat asi do Bratislavy výtvarnictví a malování, čili byl pryč, a tak jsme se už nikdy nedali dohromady. Láďa Golda, který se mnou byl na gymnáziu, vášnivě maloval plachetnice na rozbouřeném moři a podobně. On se po měšťance, po čtvrté třídě měšťanky, tzn. po dnešní deváté třídě, rozhodl, že nastoupí do učebního oboru v Děčíně jako plavčík. On byl tak zapálený do těch lodí! Nezapomenu, když byli v Orlové provazochodci a vztyčili asi dvacetimetrovou tyč a my jsme šli ze školy a Láďa na tyč vylezl až nahoru! Byl potom strojníkem na lodi, na důchod se vrátil do Havířova a ještě asi půl roku před svou smrtí mne navštívil.

Jak se jmenoval ten náš vůdce, to si ani při nejlepší vůli nemohu vybavit, protože my jsme měli různé přezdívky… Já jsem byl tlusťoučký, tak mi říkali Pašík, vedoucí rád jedl, ale nebyl tak tlustý, tak se mu říkalo Baštík… Většinou měl každý přezdívku dle svých tělesných dispozic a zvyklostí… To je všechno, co já si pamatuji z té kratičké doby, co jsme chodili do skautu. Údajně tehdy přišel dopis, který jsem ale nečetl, z ústředí, že nás přeřazují k vodním skautům, údajně. Ještě ale nebyly přehrady jako např. Těrlická, a že nás tedy přeřazují k vodním skautům. Baštík prý tenkrát odepsal, že děkuje za tu poctu, protože jsme považovali vodní skauty za něco víc, než jsme sami, ale že by prosil, aby nám poslali na objednávku také řeku. A oni to považovali za urážku, kdyby to byli normální skauti, tak by se tomu zasmáli a řekli by: To je fakt. Ale urazili se a jednoduše nás zrušili, tak to skončilo… Pamatuji si ještě pozdrav, že silnější chrání slabšího, a pokud si podáváme ruku, tak levou…

Letní tábory mě velmi lákaly, protože spočívaly v tom, že tam nebyl žádný servis. Třeba pionýři jeli na svůj tábor a už tam byly postavené stany a už byla postavena kuchyň a už tam byl profesionální kuchař. A nás lákalo, že přijedeme na prázdnou louku a všechno si tam včetně kuchyně postavíme svépomocí. Tenkrát stany byly jen jehlany, to se udělaly dřevěné podsady a nad nimi stan. Jezdili jsme na krátké výlety, nás lákalo hlavně to, že si stany sami postavíme a budeme hlídat. Mám dojem, že jsme nebyli ničím výjimeční, že láká každého malého kluka, aby byl soběstačný…

Studium na gymnáziu a medicíně, odkud jsem byl vyhozen z politických důvodů

Já jsem chodil na gymnázium, které nám potom zrušili, ale byl jsem znovu na jiné gymnázium přijat, a myslel jsem si, že jej budu studovat čtyři roky, jenže vymysleli školskou reformu, tzv. jedenáctiletku. My jsme měli po prázdninách nastoupit do posledního ročníku, ale maturovali jsme ještě v septimě. To nám tehdy ke konci školního roku sdělili, že budeme mít během prázdnin zrychlené studium, že musíme stihnout učivo oktávy, čili prázdniny mít nebudeme. Chodili jsme tedy do školy i během prázdnin a na konci prázdnin maturovali. Po maturitě jsem byl přijat na lékařskou fakultu v Olomouci.

Byl jsem ve 3. ročníku, když mého otce z politických důvodů uvěznili, stal se muklem, a mě samozřejmě z fakulty vyhodili. Dneska už to beru s úsměvem, protože oni se vyznačovali zvláštností, že vám nikdy nic nedali písemně. Že jsem byl vyloučen, jsem zjistil, když jsem se přišel na děkanát podívat, kdy mám zkoušku. V rozpise jsem nebyl uveden, tak jsem hned věděl, že je průšvih. Ale dělal jsem se hloupý a šel jsem na studijní: „Prosím vás, stal se omyl, zapomněli jste mi zapsat termín na zkoušku!“ A ta úřednice mi říká: „To není omyl, to je fakt, že nejste zapsaný na zkoušku, běžte za kádrovým, ten vám vysvětlí proč…“ Tak já jsem šel, věděl jsem ovšem, oč se jedná, ale šel jsem tam… Uvítal mě slovy: „Studente, ty jsi důvěru dělnické třídy neztratil, prostě ji nemáš.“ A šel jsem.

Koksař, pracovník kovodružstva a vyhledávač bulačů

Nastoupil jsem jako koksař na koksovnu Karolina, tam jsem vydržel čtyři roky, pak jsem šel na vojnu na dva roky do Pardubic. Vrátil jsem se, ale už ne do koksovny, šel jsem do kovodružstva v Rychvaldu stavět ploty, neumím to dodnes, ale to bylo pořád: „Přines tamtu trubku, vykopej tu díru…“ Brzy mě dali do kanceláře na plánování výroby, to jsem dělal rozpisy, kolik co bude stát a tak. Po roce kovodružstvo zrušili a řekli nám, že máme dvě možnosti, buď přejít do jiného družstva za stroj, anebo odejít úplně, tak já jsem volil tu druhou alternativu. Měl jsem kamaráda, který mne přesvědčil, ať jdu na tehdejší důl Antonína Zápotockého v Lazích, ale ne fárat. On tam byl ředitelem brigádnického domova, že by mě potřeboval k sobě… Leč nepřijali mne do toho brigádnického domu, ale do jiného, ne tam, kde mě dotyčný chtěl. Když jsem přišel, uvítal mě tamější ředitel a řekl: „Tak vás tu pěkně vítám, jste za poslední tři roky už devátý!“ – „Jak to?“ – „No, první odešel se zlomenou rukou, druhý se zlomenou čelistí, třetí odešel dobrovolně.“ Takhle mi to vyjmenoval. „Proboha, co se tu dělo?“ – „No, nic…“ – „A co budu dělat?“ – „No, nic nebudete dělat.“ A já říkám: „To jsem ještě nezažil, abych bral plat a nic nedělal.“ – „Vy budete mít jedinou povinnost, jinak nebudete nic dělat, každý den půjdete na šachtu, kde je seznam bulačů, těch, co nechodí na směnu. Vypíšete ty naše a půjdete je přesvědčovat, ať jdou na šichtu…“

Polila mě hrůza. Byli to většinou Slováci, tak jsem pochopil, proč můj předchůdce odešel se zlomenou rukou, byli totiž ostrými hochy právem, protože náboráři dostali zvláštní prémie za každého získaného brigádníka ze Slovenska, kam jezdili a samozřejmě jim slibovali mnohem větší platy, než pak ve skutečnosti dostali. Třeba jim slibovali asi deset tisíc, a on tu přišel a dostal dva tisíce… Nevěděli pak nic lepšího než nechodit na šichty. Když přišel takový člověk jako já a začal je přesvědčovat, končilo to pěstními souboji. Já jsem tam byl jen měsíc a přežil jsem to ve zdraví… Měl jsem asi štěstí, protože buď nebyli ve své světnici, nebo byli zamčeni, tak já jen zaklepal a pak jsem hlásil, že tam nikdo nebyl, že bylo zamčeno. Říkal jsem si ale, že to tak nemůžu hlásit donekonečna.

Pracovníkem Československého rozhlasu a studium při zaměstnání

Když jsem se dočetl v novinách, že Československý rozhlas vypisuje konkurz na hudebního archiváře, já jsem hudbu pěstoval od malička, tak jsem se přihlásil a kupodivu jsem ten konkurz vyhrál. Přijali mě a mohl jsem okamžitě odejít z té šachty, odešel jsem s velkou úlevou. Nastoupil jsem do rozhlasu a tam jsem byl 13 let. Během té doby jsem měl skvělého šéfa, byl to hudební skladatel, můj nadřízený, Čestmír Gregor. Oblíbil si mě, dokonce mi nabídl tykání, byl zhruba o osm let starší než já. Asi měsíc po mém nástupu do archivu mi volal Čestmír: „Přijď do kanceláře, mám s tebou důležitou řeč!“ Vytáhl dopis, ve kterém stálo: „Vážení soudruzi, zaměstnali jste Leona Juřicu v rozhlase jako hudebního archiváře a on je syn člověka, který byl uvězněn za protistátní činnost. Proto se na Vás obracíme s žádostí, abyste ho okamžitě propustili!“ A podpis, ZO KSČ Petřvald (ZO = základní organizace). Když mi to přečetl, řekl jsem mu: „Tak, Čestmíre, já se jdu obléct a jdu…“ On odvětil: „Seď, a teď mi řekni, jestli věříš na přísahy…“ – „No, věřím…“ – „Tak mi přísahej na to nejdražší, co máš, že o tom nevíš, co jsem Ti tady četl…“ – „No, co mi zbývá, tak přísahám…“ A on říká: „Tak se podívej!“ Roztrhal dopis, hodil ho do koše a povídá: „A teď mazej dělat…“

Čestmír Gregor byl statečný, riskoval postavení, protože kdyby se to dozvěděli, tak by na minutu šel. Zůstal jsem tam, nic se nedělo, uplynul rok a něco, když Čestmír přišel a říká: „Mě to tak štve, maturitu máš, pár semestrů medicíny máš a vlastně nic nemáš. Já ti navrhuji, běž studovat dálkově hudbu do Brna.“ Tak jsem se přihlásil. Přišel mi dopis, že mne přijali, a tudíž mám zákonné právo brát jednou za 14 dní studijní volno. Šel jsem to oznámit Čestmírovi a on říká: „Mám velikou radost, že tě přijali, ale je to průšvih. Víš, já bych ti hrozně rád ta volna nedával, respektive, já ti je budu dávat, ale dělej přesčasy, nebudeš čerpat studijní volno. Sem tam na úkor dovolené a nikomu ani neříkej, že studuješ, prostě to nikomu nemluv.“ Já tedy jezdil šest roků do Brna, absolvoval jsem zdárně studia a odpromoval jsem, získal jsem titul promovaný historik. Na PhDr. nebylo ani pomyšlení, protože tam bylo nutno mít VUML. No tak jsem byl promovaný historik.

Přišel jsem do rádia, Čestmír mi gratuloval. Později byl přeložen do Prahy, došlo k personální změně, na jeho místo přišel Josef Přebinda. Měsíc po promoci jsem dostal dopis z Krajského výboru KSČ, že se mám dostavit k nějakému soudruhovi, už jsem zapomněl jeho jméno. Jenom jsem vešel dovnitř: „Kdo ti dovolil vystudovat hudební vědu bez našeho vědomí!?“ Já jsem dělal hloupého: „Já nevěděl, že když je to na úkor mého volna a zaměstnání jsem řádně vykonával, že to musíte schválit!“ – „My jsme to měli vědět! My zařídíme, že vám zruší diplom, zrušíme absolvování vysokoškolského studia.“ Kupodivu jsem zachoval chladnou hlavu: „Klidně zrušte, ale diplom vám nedám, protože ho doma nemám, i kdybyste udělali domovní prohlídku…“ To jsem zalhal. Soptil, já jsem odešel, ale nic se nestalo.

Počátek mého vyučování na konzervatoři

Zašel jsem za ředitelem konzervatoře, že nabízím své služby, že bych chtěl učit. On mi řekl, že neexistuje, že potřebuje posílit stranickou základnu. Leč přijel nějaký pán z Olomouce, naprosto stranická nula, neměl žádnou funkci, nic, možná ve straně byl. My jsme se znali a on seděl a povídá mi: „Poslyšte, vy jste skončil hudební vědu, nechtěl byste učit na konzervatoři?“ A já se začal smát: „No chtěl, ale takhle jsem dopadl.“ A vylíčil jsem mu své snažení. „Nechtěl byste tam učit externě?“ Já odtušil: „Samozřejmě…“ Neřekl nic, neřekl ani „zkusíme něco…“, prostě nic… Pak jsem na něj zapomněl. Asi za tři týdny mi ředitel volal a povídá: „Přijďte okamžitě, od zítřka začínáte učit na naší škole externě.“ Vždycky po práci jsem učil individuálně, trvalo to dva roky. Pak na mé místo vypsali konkurz řádného učitele, vznikla taková komická situace, já jsem ten konkurz vyhrál, bylo nás asi devět a já jsem vyhrál. Přišel mi dopis, že mám přijít podepsat smlouvu na Krajský národní výbor v Ostravě, tak jsem tam šel. Přebinda hulákal, proč jsem mu to neřekl, a gratuloval mi, já mu oponoval, že je to přece moje soukromá záležitost. A přišel jsem na KNV: „Tak podívejte se, tady je ta smlouva, zatím na jeden rok.“ Všichni, co byli přijati na střední školy jako učitelé, byli přijímáni na jeden rok, tak jsem to chtěl podepsat, držím už pero a najednou mi blesklo hlavou: „Prosím vás, přijali jste na konzervatoř také soudruha Holuba?“ Věděl jsem o něm, že je trumpetista v divadle a předseda tamější organizace KSČ… „A soudružku Střelcovou?“ Ta byla baletkou a předsedkyní KSČ v olomouckém divadle. Zeptal jsem se: „Ti dva byli přijati taky na rok?“ – „Ne, u těch jsme udělali výjimku, protože to jsou zkušení kantoři a pedagogové.“ A já říkám: „Nezlobte se, já mám dvě děti, já jsem si to rozmyslel, rok uplyne a může se stát, že ztratím místo, a co potom.“ A šéf v rozhlase mi povídá: „Cos to udělal, cos to udělal, žes to nevzal, vždyť mne zavřou.“ – „Jak to, že tě zavřou?“ A on říká: „Vždyť já už jsem na tvé místo přijal dalšího pracovníka, teď tam budete dva.“ – „To mne nezajímá, já mám právo ze zákona, že nemusím nastoupit na konzervatoř po vyhraném konkurzu, já jsem si ověřil, že to umím, a tím to pro mne končí.“ – „Ježíšmarjá, co s tím mám dělat, já s ním mám smlouvu, která nejde zrušit…“On začal řvát, já na to: „To mne nezajímá, to jsi neměl tak pospíchat…“ A druhý den mi volal ředitel konzervatoře, ať si to rozmyslím, že mne potřebují, abych učil teoretické předměty jako harmonie atd. A já pořád, že mám dvě děti, že nebudu riskovat, až došlo při dalším setkání k hádce. Už mě to nebavilo: „Když nás bylo devět, tak vezměte toho druhého, co skončil za mnou!“ A on vyskočil: „Žádný druhý není, ti všichni byli neumětelové, jenom vy jste vyhrál!“ Já jsem se hned načepýřil, že si můžu diktovat dvacetitisícový plat. A on řekl: „Tak jdeme na KNV.“ Před mýma očima škrtli „bereme na roční zkušební dobu“, napsali „opraveno“, parafa příslušného referenta, já to podepsal a dvacet let jsem byl na konzervatoři.

Můj otec byl politický vězeň

Můj otec byl politický vězeň a vězněn byl asi ve čtyřech věznicích – Pankrác, Mírov, Opava a na čtvrtou si nemohu vzpomenout. Kupodivu ho minul Jáchymov, z jednoduchého důvodu, jednak ho zavřeli až po smrti Klementa Gottwalda, to sice ještě represe byly, ale už ne takového rázu, a za druhé, když ho zavřeli, měl 52 let a byl nemocen, byl kardiak. Dostal tři nebo čtyři roky za naprosto směšný důvod. Byl silně věřící a byl členem lidové strany. Lidová strana byla jediná, která za komunismu fungovala, a on v té lidové straně byl, ale nechtěl být v tzv. Národní frontě, tzn. že lidovecký výbor byl vládnoucí straně podřízený, a to on nechtěl. Tak spolu s řezníkem Farníkem, učitelem Jarošem a poštmistrem Káňou založili ilegální výbor a oni je všechny čtyři zavřeli s tím, že dělali protistátní činnost. Vyfasovali několikaleté žaláře, naštěstí to nebylo tak tvrdé. Otec napsal čtyři nebo pět dopisů, všechny byly cenzurované. Z našeho nynějšího pohledu to byla směšná záležitost, ale tehdy i zahrádkáři museli být v Národní frontě.

Byl jsem v komisi, která dohlížela na úroveň muzikantů na NV (národní výbory)

Bylo to někdy k smíchu, například neuznávali, když se někdo ženil v kostele, platné to bylo jen na místním úřadě, takže se člověk ženil dvakrát. Mě jako profesora konzervatoře zařadili do komise, která měla hlídat uměleckou úroveň muzikantů na národních výborech. Jeli jsme, samozřejmě s námi jel straník, a přijeli jsme do Dětmarovic k obřadu, kde si nechali snoubenci zahrát Ave Maria. My tam seděli a hrálo se Ave Maria od Schuberta a ten soudruh se strašně rozčílil, jak si to vůbec mohou dovolit! A já říkám: „Soudruhu, vy propagujete svatby jenom na národním výboru?“ – „Ano, a to musí být…“ – „Snoubenci měli přání, aby se jim zahrálo Ave Maria, tak se jim vyhovělo…“ – „Ale neměli si to přát a nemělo se jim to hrát.“ – „No, kdyby se jim to nesmělo hrát, tak oni z toho obecního úřadu pofičí do kostela, tam je oddá pan farář a klidně jim zahrají Ave Maria.“ A on říká: „No jo, vždyť ty máš pravdu.“ Myslím, že ti snoubenci stejně pak šli do kostela…

Má tvorba

Například jsem napsal opery pro děti, např. Princeznu na hrášku, dostal jsem ocenění za celoživotní dílo a bylo tam napsáno in memoriam! Mám certifikát, že jsem autorem nejkratší opery na světě, dle Guinessovy knihy rekordů, nazvané Žába. Janáčkova filharmonie hrála 31. října 2013 moji symfonickou báseň Fénix.

Napsal jsem melodram na poslední dopis Milady Horákové. Inspirovala mě knížka Psáno před popravou – je to vlastně, pokud pomineme Sovětský svaz, v celém bloku jediná popravená žena, ani v Polsku, ani nikde jinde, pokud vím, žena popravena nebyla. To mě zaujalo, samozřejmě, než jsem se to odvážil udělat, tak jsem napsal dceři Milady Horákové, že mě zaujal dopis její maminky, že se tímto na ni obracím, jestli mi dovolí melodram napsat, protože dopis je intimní. Odpověděla mi nádherným dopisem, že proti tomu nic nemá. Premiéru měl melodram na koncertu Hudební současnosti v Ostravě, reprízu pak v Praze, recitovala umělkyně z Národního divadla, velmi krásně to recitovala…

Ale jinak mám rád srandu, velký úspěch měl můj nápad, že jsou sice písně svatební, smuteční, ale nejsou žádné písně rozvodové, tak jsem je napsal. Samozřejmě to rozvodové písně nejsou, jenom mají takový název. V první zpívá žena na staré téma: „Proč jsem si tě vůbec brala, proč jsem neposlechla maminku, která říkala: ‚Neber si takového…‘“ A vyčítá mu, co všechno neudělal. V druhé zpívá muž sám: „My takoví staří kořeni, jak vidíme hezkou holku, tak ji začínáme balit slovy: ‚Slečno, má žena mi vůbec nerozumí, jenom vy mi rozumíte…‘“ A třetí je duet, kdy ona začíná: „Prosím tě, podej mi lžičku do kafe.“ Klidným hlasem a on trochu vzrušeněji: „Tu máš, neřvi na mě!“ A ona řve jako tur: „Já na tebe neřvu, pamatuj si, že já nikdy neřvu!“ A řve jak tur: „To jsou muka, to jsou muka…“ A končí to: „Zítra půjdeme o rozvod žádat, sakra, s kým se vlastně budu hádat…“ Protože já znám několik manželství, co jsou desítky let spolu, oni se pořád hádají, ale za nic na světě by nešli od sebe… Když byla premiéra, tak za mnou přišla jedna studentka a ptala se mě, jak je možné, že znám její rodiče! Písně rozvodové se hrály v Praze, Ostravě, zpívaly se v Benátkách nad Jizerou.

Moje nejoblíbenější skladba byla napsána asi před 40 lety a dozvídám se, že ji hráli tu i onde. Je to slaďák jako hrom, hrál ji už neexistující orchestr, Ostravský rozhlasový orchestr, ORO, smyčce. Tak to je moje serenáda. Přišli za mnou: „Napiš něco na dobrou noc, aby se při tom dobře usínalo, tak jsem si dovolil napsat tuto serenádu.“

Mám takové zvláštní rozdělení skladatelů:

1. skupina jsou autoři, po jejichž smrti se jejich skladby hrají téměř všechny, Beethoven, Mozart, Haydn.

2. kategorie jsou skladatelé, po jejichž smrti se hraje jediná skladba, příkladem je Tichá noc.

3. skupinu nemají rádi studenti, to jsou skladatelé, po jejichž smrti se nehraje nic, ale musí se o nich učit.

4. skupina, to možná budu já, jsou skladatelé, po jejichž smrti se o nich ani neučí, ani se od nich nic nehraje.

5. skupina je nejpočetnější, jsou to anonymové, jejich skladby se hrají, ale neví se, kdo je napsal, těch je strašně hodně, lidové písně a tak.

Závěrečný vzkaz budoucím generacím

Skautům bych vzkázal jednu věc, aby byli skutečně, ať to není jen proklamace, aby byli skutečně čestní a nebrali si z našich vysoce postavených politiků příklad. Za druhé bych skauty prosil, aby se věnovali postiženým dětem. Já spolupracuji se spoustou postižených dětí. Třeba Mrázek je naprosto slepý od narození, a přitom je muzikant par excellence. Tento hošík je od narození slepý, a když se zeptáš, co je tvoje největší záliba, tak poslouchat reportáže z hokeje. Jak si to dokáže představit? A samozřejmě, pokud těmto dětem pomáháte, nedávejte jim najevo, že mají handicap. Můj přítel se jmenoval Neliba a byl knihkupec, byl od narození obrnář a měl dost potíže, já jsem mu chtěl pomoct a on mne seřval, že to dokáže sám. Představte si, že jeden baletní mistr spolupracuje s postiženými dětmi a udělal s nimi balet tak, že jejich postižení využil v baletních figurách. Apeluji na skauty, aby se ujímali těchto dětí…

Prosím, aby generace příští byla lepší, protože jsme se učili ve filozofii, že jeden italský středověký učenec říkal, že po krásném vládnutí obvykle přijde vládce, který nedosahuje kvalit toho prvního a to se beze zbytku naplnilo. Václav Havel byl NĚKDO, měl svoje chyby, ale byl to jediný politik, který se dokázal omluvit, jediný!!! Můj otec byl politický vězeň a byl v KPV (Konfederace politických vězňů). Chtěli se setkat s prezidentem Havlem, ten byl zrovna po těžké operaci, jeli tehdy do Prahy a tam jim bylo lékařem sděleno, že je nemůže přijmout. Oni to pochopili, jasně, je po těžké operaci. Leč ve stejnou dobu přijeli naši zlatí hoši z Nagana a Havel je přijal. Tím se dotkl politických vězňů, jenže pak je v březnu přijal a v televizi jsem slyšel, že veřejně vystoupil a řekl, že se stydí, že to s těmi hokejisty bylo skutečně nevhodné.

Tak si skauti z některých politiků neberte příklad a buďte skutečně čestní! Aby pozdrav silnější chrání slabšího stále platil! Držím palce!

[1] Tento celý odstavec byl převzat z publikace HANČL, Tomáš. Petřvaldský muzikus. Vyd. 1. Petřvald: Alisa, 2010, s. 17. ISBN 978-80-86763-59-0.

[2] Tento celý odstavec byl převzat z publikace HANČL, Tomáš. Petřvaldský muzikus. Vyd. 1. Petřvald: Alisa, 2010, s. 20. ISBN 978-80-86763-59-0.