Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Jurečková (* 1924)

• narozena 21. srpna 1924 v Ludgeřovicích na Hlučínsku

• ve čtrnácti letech začala pracovat v ostravské čokoládovně

• v roce 1938 Hlučínsko připadlo Německu a byla poslána na nucené práce do oblasti Lüben

• udělala si zdravotní kurz a pracovala v německých lazaretech

• v únoru 1945 přežila v krytu bombardování Drážďan

• poté pomáhala zachraňovat raněné a uklízet zničené město

• po skončení války zůstala v Německu

• neměla žádné informace o tom, co se děje v jejím rodném Hlučínsku

• až ji kontaktovala její teta, rozhodla se v roce 1947 k návratu

• čelila pak ústrkům a urážkám, že je kolaborantka

Přežila bombardování Drážďan, hlad v poválečném Německu i ponižování a nařčení z kolaborace. To vše jen kvůli tomu, že se narodila na Hlučínsku, v oblasti, která patřila střídavě Československu i Německu. Tam, kde si lidé od pradávna připadali jako figurky ve hře velkých mocností.

Gertruda Jurečková se narodila 21. srpna 1924 v Ludgeřovicích na Hlučínsku. Její otec Josef Kocur zemřel při těžké práci v dolech, když jí byly tři roky. Maminka Františka, švadlena, po třech letech zemřela také. Gertrudy a jejího bratra se ujali prarodiče Alois a Antonie Kocurovi. Na svého dědečka Aloise, který, ač byl v penzi, šel pracovat jako hlídač na šachtu, aby vnoučata uživil, Gertruda často vzpomíná. Jeho příběh totiž přesně vystihuje osudy většiny obyvatel Hlučínska. „Jednou se dědy ptali na úřadě, kdo vlastně je. Řekl, že se narodil v roce 1870, chodil do německé školy a sloužil u německého vojska. V roce 1918, když bylo Hlučínsko přiděleno k nově se rodící Československé republice, se stal Čechem. Když nás v roce 1938 obsadili Němci, stal se zase Němcem. A po roce 1945 zase Čechem, aniž by kdy o něco žádal. Řekl, že je tedy obyčejný člověk, který žil v době, kdy toto vše bylo možné, a on neměl žádnou šanci to ovlivnit,“ vypráví.

Dětství u prarodičů Gertruda popisuje jako spokojené, i když žili velmi skromně: „Do školy jsme tehdy všichni chodili bosi, boty mělo jen pár dětí z lepších rodin. Ale nic jiného jsme neznali, tak jsme byli spokojeni.“ Chodila do české základní školy, a když ji ukončila, hned o prázdninách nastoupila do čokoládovny v Ostravě. Znamenalo to, že každé ráno vstávala kolem páté, aby byla v sedm ráno v práci. „Chodilo se pěšky, více než hodinku. Pracovalo se do tří. Nás čtrnáctiletých tam bylo více, v tom věku se už běžně pracovalo. Dělalo se i o sobotách, to byla výplata. Každý týden čtyřicet dvě koruny. Čtyřicet jsem musela odevzdat babičce a za dvě koruny jsem si vždy koupila housku a párek. To jsem si dopřála,“ vzpomíná.

Obsazení Hlučínska Němci

V říjnu 1938 obsadila Hlučínsko německá armáda. Oblast připadla Německu. Gertruda říká, že ji auta plná vojáků a tanky překvapily, ale jako čtrnáctiletou holku ji zajímalo především to, že si už nebude moci kupovat ten párek a housku. Čokoládovna byla uzavřena, její židovský majitel utekl do zahraničí. Gertruda už ani nemohla přecházet z Ludgeřovic do Ostravy přes most nad řekou Odrou. Najednou žila v Německu a potřebovala propustku. Musela se hlásit na pracovním úřadu. Tam ji poslali na práci k sedlákovi do Německa. „Cílem bylo, abychom se naučili řeč. Bylo to bez odmluvy. Z naší vesnice nás jelo osm,“ říká. Ve čtrnácti se ocitla v cizím prostředí, musela se starat sama o sebe a dřít na poli. Vstávala ve čtyři ráno, pak šla do práce. V místnosti, kde spala, se ani v zimě netopilo. „Ale chovali se k nám slušně. Rychle jsem se naučila německy. Já byla přizpůsobivá,“ shrnuje. 

Po roce se mohla vrátit domů. Pracovala v kuchyni v nemocnici v Petřkovicích. Pak si udělala tříměsíční kurz a stala se zdravotnicí. Byla poslána do nemocnice ve městě Görlitz. „Bylo to na přelomu roku 1942 a 43, ještě bylo jídlo i léky. Ale už bylo málo mužů, všichni byli ve válce, tak ženy musely nastupovat na jejich místa,“ podotýká. Dobu rok poté už popisuje jinak: „Vše se rychle zhoršovalo. Přiváželi další a další těžce raněné. Ubývalo jídla i léků. Fronta se přibližovala, tak jsme pacienty posunovali dál do vnitrozemí a balili věci. Pak přišel rozkaz, že se zdravotníci mají přesunout do Drážďan.“

Bombardování Drážďan

Tamní nemocnice byla přeplněná raněnými, Gertruda měla spoustu práce. Městem často zněly sirény ohlašující nálety, ale nevšímala si jich. „My mladí jsme všechno brali na lehkou váhu. Letadla přelétávala, ale nikdy se nic nestalo, tak jsem ani nechodila do krytu. Tehdy, 13. února, jsem měla službu, tak jsem do krytu musela. Vzala jsem klíče a šla. Bunkr byl asi dvě stě metrů od hlavní budovy. Už se tam lidé sbíhali. Sirény byly tentokrát jiné. Hrozné. Připadalo mi to, jako by ze všech stran vyli psi,“ říká.

V momentě, kdy vcházela s dalšími do krytu, začaly dopadat bomby. Přestože jedna vybuchla daleko od nich, tlaková vlna byla tak silná, že je shodila dolů ze schodů. Další okamžiky v krytu Gertruda popisuje jako nekončící rány a otřesy. Do nich zněl pláč dětí a hlasité modlitby jejich matek. Když vše po hodině utichlo, s několika lidmi se chtěla jít podívat ven. Vycházela z bunkru, ale někdo řekl, že to je nebezpečné, že je třeba počkat. Vrátili se a v tu chvíli letadla přiletěla znovu. Celá hrůza se opakovala.

„Pak už jsme se ani nepokoušeli vycházet. Počkali jsme do rána. No a pak, to se ani popsat nedá. Co nebylo vybombardováno, hořelo. Chytala jedna budova od druhé. Takový divný vítr se najednou strhl. Doplížili jsme se k hlavní budově, byla bez oken. Lidé, kteří přežili, bezradně stáli v ulicích. Zůstala mi jen taška, kterou jsem měla s sebou. V ní doklady a náhradní prádlo. Organizace byla dobrá, hned jsme začali uklízet a pomáhat raněným. Ale nebylo jídlo, voda, elektřina, nic,“ říká.

Vzpomíná na kolegyni, která se psychicky zhroutila. Na to, jak sama měla pocit, že už nemyslí, že se proměnila ve stroj, který odklízí sklo, rozervaná prostěradla, obvazuje rány: „Dělali jsme úklid. Mrtví, kteří byli známí, se nosili do sklepů, aby je pak mohli příbuzní pohřbít. Ti druzí, ta ohořelá těla se nakládala na auta a odvážela se ke spálení. Na náměstích se to házelo na kupy. Pak se to likvidovalo. Byly tam takové metače ohně, tam dohořely kosti. Pak už nebylo poznat, co to je. To byl úsek života, ze kterého jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. Dlouho se mi některé výjevy zdály v noci. Ještě pořád se mi to někdy zdá.“

Práce ve vojenské nemocnici

Poté byla poslána do nemocnice v Eislebenu. Bylo jaro, rozkvetly stromy a louky. „Tehdy, když jsem viděla kvetoucí přírodu, jsem si řekla, že na Drážďany musím zapomenout. Že musím žít dál,“ podotýká.

V nemocnici nebylo co jíst, chyběly léky i obvazový materiál. A stále přiváželi další a další raněné vojáky. „Pořád se to posouvalo před frontou dál do vnitrozemí, takže jsme je tam měli nahuštěné, jak se dalo,“ říká. Vzpomíná, jak se bála, když musela přesouvat z postele pacienty, kteří zemřeli: „Já jsem byla mladá, hloupá, já se bála mrtvých. Nejhorší bylo, že umírali v noci a já tam s nimi byla sama, když jsem měla službu.“

Řada příběhů z té doby jí navždy zůstala v paměti. Například ten, kdy se v nemocnici setkal muž se synem. Oba byli ve válce raněni, oba pocházeli ze Slezska jako ona, oba bojovali v německých uniformách. Starší muž přišel o obě nohy. Syn zařídil, aby za nimi přijela matka. „Ten padesátiletý pán byl moc milý, choval se k nám tak otcovsky. Měly jsme radost, že pro něj jede jeho žena. Přijela taková tetka a začala řvát, že ho nechce, že se o mrzáka starat nezvládne. Hrůza to byla. Odjela a nechala ho tam. My ho pak v noci hlídaly, aby si něco neudělal. Naproti nemocnici byla malá chaloupka, v ní dva starší lidé. Dozvěděli se o tom. Přišli a toho pána se ujali. Sehnali staré pojízdné křeslo, vždy ho na něm vyvezli ven a on tam pak sedával. Postarali se o něj. Mně ho bylo hrozně líto, kvůli tomu, jak se zachovala jeho žena. Copak on za to mohl, že přišel o nohy? Z ní čišela nenávist. Nenávist vůči všemu,“ vzpomíná.

Atmosféra v Německu na konci války

Atmosféru v Německu na konci války popisuje takto: „Lidé byli zkroušení a zklamaní. Myslím, že mnozí pro Hitlera vlastně nebyli, ale každý měl strach, tak se mlčelo. Člověk nevěřil nikomu. I já jsem se pořád bála, že mě někdo za něco udá. Proslýchalo se něco o koncentrácích, ale nevědělo se, co to přesně je. Říkalo se, že to jsou tábory pro ty, kteří nechtějí pracovat. Všechno bylo takové zamlžené. Já jsem si říkala, že není možné, že Hitler dokázal tolik lidí zfanatizovat. Teď si myslím, že to bylo proto, že každý měl strach, a tak každý poslechl každého, kdo měl vyšší pozici. Ale mnozí tam byli kvůli prospěchu, stejně jako později u nás u komunistů. Já se jen snažila nedávat najevo, že nejsem přímo Němka. No ano, měla jsem strach. Říká se, že kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Někdy si říkám, že to byla taková potopa, která na lidstvo musela přijít.“

Gertruda po celou dobu války nevěděla, co se děje v jejích rodných Ludgeřovicích. Její bratr byl nasazen jako německý voják v Norsku. Nevěděla, jestli se ještě někdy domů vrátí. Vlastně domov neměla. A tak v Eislebenu zůstala i po konci války.

Osvobození Německa

Oblast, ve které žila, osvobodili Američané. „S nikým nemluvili, jen projeli a řeklo se, že je po všem. Asi dva měsíce na to zóna připadla Rusům. Přijeli a do měsíce tu měli svůj malý hřbitov. Opili se a vzájemně se postříleli. Ale ani s nimi jsem do kontaktu nepřišla.“

V oblasti žili jen staří lidé, ženy a děti. Muži buď padli ve válce, nebo se z ní postupně vraceli. Z té doby má Gertruda jeden ze svých nejsilnějších zážitků. Stála na ulici a kolem ní procházela nekončící řada zbídačených lidí. Byli to Němci, kteří prchali před Rusy, kteří byli nuceni opustit své domovy. Rozplakala se. Ta řada jí připadala nekončící. V tu chvíli si totiž vzpomněla na své prarodiče, na svou tetu. Bála se, že také někde bloudí hladoví v roztrhaných hadrech. „Já tam stála, brečela a nějaká paní se mě ptala, co se mi stalo. Řekla, že by těm lidem tak chtěla pomoct, ale nemá jak, že sama nemá co jíst. Bylo to opravdu strašné.“

Gertruda začala bydlet u německé rodiny, která měla dva malé syny. Lidé, kteří měli velké byty, totiž museli po válce přijmout podnájemníky, kteří neměli kde bydlet, kteří o domovy přišli. Pracovala v mateřské školce. Přišla jí zpráva od tety. Tak zjistila, že její prarodiče zemřeli, že se tři její strýcové z války nevrátili. Ztratila důvod se vracet. Navíc slyšela zprávy o tom, že jsou Němci vyháněni z pohraničních oblastí. „Netušila jsem, co se na Hlučínsku děje. A vlastně jsem se u té německé rodiny neměla špatně. Poprvé jsem tam poznala to, čemu se říká domov,“ shrnuje. S rodinou se spřátelila. Na tři roky po válce v Eislebenu paradoxně vzpomíná v dobrém, byť to byla doba obrovské bídy: „Lidi nezajímalo nic jiného než sehnat něco do hrnce. Ty příděly, to bylo hrozné. Když území zabrali Rusové, měli jsme na každý týden kousek chleba a sáček něčeho podobného, jako dáváme dobytku, takové pomleté obilí. Chodili jsme na brambory, na řepu. A sedláci dávali jen za zlato. Za malý pytlík mouky se dávaly zlaté prsteny.“

Návrat domů v roce 1947

Nakonec se rozhodla vrátit domů, protože ji teta z Ludgeřovic zkontaktovala se ženou, která pomáhala lidem při nelegálním přechodu hranice. Bylo to v roce 1947. Gertruda ukázala sovětským vojákům telegram od tety, a protože mluvila česky, ti ji nechali projít hraničním pásmem až k československým pohraničníkům. Tam na ni čekala kontaktní osoba. Jenže Češi Gertrudu, v jejich očích Němku, poslali zpět. Skončila ve sběrném táboře pro uprchlíky, ale po dvou týdnech byla propuštěna.

Návrat do Ludgeřovic byl šokem. „Dozvídala jsem se, že téměř v každém baráku Rusi někoho znásilnili. Zůstali tam jen staří muži, ženy a děti. Neměli jak se bránit. Mám sousedku, kterou Rusi znásilnili, když jí bylo čtrnáct. Její babička klečela na zemi a prosila je, ať to děcko nechají, ale nic platné to nebylo.“

Došlo jí, že paradoxně měla štěstí, že válku prožila v Německu. Na Hlučínsku probíhaly akty odplaty a msti. Češi a Rusi považovali tamní obyvatele za kolaboranty. Gertrudu to trápí dosud:„Jací to byli kolaboranti? Jakou měli možnost? Buďto narukovat do německé armády, nebo jít do koncentráku.“

Na úřadu jí odmítli dát české občanství. Slyšela narážky na to, že se nevrátila hned, že je divné, že v Německu zůstala až do roku 1947. Byla bez dokladů, bez jakéhokoli majetku. „Já přišla z Německa a neměla jsem nic. Teta mi šila šaty ze starých sukní po babičce. Ta nosila ještě dlouhé široké sukně, tak se z toho dalo šít,“ vzpomíná.

Muži se postupně vraceli. Všichni byli zranění, rozčarovaní. O tom, co prožili, odmítali mluvit. Její bratr přežil, vrátil se z Norska. Na jeho svatbě se seznámila s jeho kamarádem. Byl těžce zraněn při bojích na ruské frontě. Vzali se, po třech letech začali sami stavět domek. „Byl moc šikovný a pracovitý. Všechno uměl, ale protože mohl pracovat jen jednou rukou, ke všemu mě potřeboval. Já byla jeho druhá ruka,“ říká.

Jejich život byl samá dřina. Muž pracoval v dusíkárně. Chemický provoz byl zastaralý, lidé pracovali v jedovatých výparech. Většina z nich se ani nedožila důchodu. Gertrudin manžel ano, ale zemřel brzy poté. Měl výduť aorty. Lékaři řekli, že ji měl z chemičky doslova rozežranou.

Srpnová okupace na Hlučínsku

Gertruda říká, že se nikdy s manželem nezajímali o to, co se děje ve společnosti. Nezajímaly je politické procesy v padesátých letech, nikdy nevstoupili do KSČ. „Pořád jsem říkala manželovi, ať se hlavně do ničeho nemíchá, nezapojuje,“ říká.

Narodily se jim dvě děti a její život naplnila práce o ně a o starou nemocnou tetu.

Dál žila velmi skromně, především z toho, co jí poskytla zahrádka. Rozruch nastal až v srpnu 1968. Kousek za jejím domkem, u pískovny v Petřkovicích se utábořila sovětská vojska. „Několik dnů jsme nevylézali ven. Pak jsme ty kluky pozorovali. Stáli u branky, rozhlíželi se. Dali jsme se do řeči. Říkali, že se mnozí z nich hlásili dobrovolně, protože chtěli do světa. My jim říkali, že měli přijet autobusem a ne tanky. Ale nakonec jsme konstatovali, že to jsou lidé jako my. Obyčejní lidé, kteří nemohou za to, co vlády vymýšlejí. Tak jsme jim dali rohlík a pivo, aby ochutnali,“ říká. V obchodě však byla svědkem toho, jak její sousedka nadávala sovětskému důstojníkovi a vyprávěla mu, jak tam Rusové po válce znásilňovali. „Stál tam celý červený, hlavu měl svěšenou. Copak on za to mohl? Bylo to trapné,“ říká Gertruda.

Vůči okupantům byla velkorysá a smířlivá, protože jí připomínali mladé chlapce z Hlučínska, kteří byli posláni bojovat za Německo: „Oni taky netušili, jak je to ve skutečnosti. Mnozí mladí kluci jdou do války dobrovolně, protože si myslí, že to bude dobrodružství. Ale je to jen strašná hrůza, na kterou doplatí obyčejní lidé.“

Ze svého života si vzala několik ponaučení. Toto jsou její slova:

„Je třeba být stále ve střehu, protože člověk neví, odkud přijde nebezpečí.“

„Obyčejný člověk nic nezmůže, o všem rozhodují mocní.“

„Člověk vlastně k životu potřebuje málo, jen tolik, aby nezemřel hladem.“

Své zážitky si zapisuje a doufá, že snad někoho z jejích potomků zaujmou. Ona sama už žádná přání nemá. „Já už nemám ani obavy, ani strach. Už počítám jen s tím, že to skončí. Ale jaksi si to nepřipouštím. Utěšuju se, že tam bude líp, nebo nic. Nikdo nám to ještě nepřišel říct, takže nevíme,“ říká se smíchem.

Vlastně jedno přání má: „Aby lidé neměli vůči sobě zášť. Aby si vzájemně odpouštěli a projevovali si více lásky. Život je krátký, i když se nám zdá, že ne. Poslední roky utečou. Když jsme mladí, zdá se, že deset roků je nekonečno. Ale pak to uteče a těžko se nahrazuje to, co jsme v mládí zanedbali.“