Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Jurášková (* 1940)

• narozena 17. listopadu 1940 v Kostelci u Holešova

• otec František Dostalík se zapojil do protifašistického odboje

• po roce 1948 byl rodině znárodněn majetek

• František Dostalík byl v letech 1950–1951 internován v táboře nucených prací v Pardubicích

• do zaměstnání nastoupila již ve čtrnácti letech

• celý život pracovala jako dělnice

Vlasta Jurášková (roz. Dostalíková) se narodila 17. listopadu 1940 v Kostelci u Holešova. Její tatínek František Dostalík zde během třicátých let od píky vybudoval řeznickou firmu. Začínal jako obyčejný učeň a postupně se díky své šikovnosti vypracoval na řeznického mistra, jehož uzeniny jsou vyhlášené v celém kraji. Není divu, že Dostalíkovy salámy zachutnaly i partyzánům 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Tatínek vozil partyzánům zbraně a salámy

Partyzáni přišli do kraje Hostýnských vrchů během podzimu roku 1944. Hluboké lesy jim skýtaly dostatečný úkryt. Odtud partyzáni podnikali diverzní akce. Přepadali německé vojáky, aby získali zbraně, ničili strategicky položené mosty, roznášeli protinacistické letáky nebo vypouštěli palivo z německých cisteren. Slábnoucímu wehrmachtu tak způsobili mnoho citelných ran, díky nimž se pohyb a působení nacistických sil na konci války značně zpomalily. Partyzáni však byli závislí na pomoci obyčejných lidí z okolních vesnic a měst. Potřebovali spojky, jídlo, vyprat šaty a občas u někoho přespat. „Tatínek se do odboje zapojil tak, že partyzánům vozil ty svoje uzeniny. A pomáhal jim převážet zbraně a munici. Měl nákladní auto a tam vždy na úplné dno dal zbraně a navrch salámy. Uměl dobře německy a když ho náhodou zastavila hlídka, bezvadně se s nimi domluvil. A nikdy ho nechytili,“ říká Vlasta Jurášková.

Vojáci wehrmachtu bydleli u nás doma

Ještě během konce války se u Dostalíkových ubytovali němečtí vojáci. Malé Vlastě byly čtyři roky, ale pamatuje si je velmi dobře. Nejvíc jí v paměti utkvěl důstojník, který měl psa knírače. „On měl rád Čechy, tatínkovi jednou vypravoval, že jeho maminka byla Češka. A tak tatínkovi leccos i řekl, co nemusel. A tatínek to potom využil pro partyzány. Před koncem války, než od nás odjeli, přišel ten důstojník za tatínkem a říká mu, že u nás nechá psa, a jestli se mu konec války povede přežít, vrátí se pro něj. A když nepřežije, pes prý stejně pojde steskem. A opravdu, asi za čtrnáct dní potom ten knírač umřel,“ vypravuje pamětnice.

Murzin nechal tatínka pozdravovat

Psal se květen 1945 a všem již bylo jasné, že nadešly poslední dny války. Od Bystřice ke Kostelci přicházeli první sovětští vojáci. Místy ještě duněla střelba. Vlasta Jurášková si vzpomíná, jak spolu s bratry utekla z domu, aby se na vojáky podívali. Rodiče o tom nevěděli. „Na rymické silnici byli dokonce nějací padlí Rusové, došlo tam k přestřelce s Němci. A tatínek, jak se dozvěděl, že se blíží osvobození, šli spolu s pekařem na náměstí a tam, jak ti vojáci přijížděli, každý dostal do ruky kus salámu a chleba,“ vypravuje pamětnice. František Dostalík byl řezníkem skutečně vyhlášeným. Když v poválečných letech přijel do Československa slavný partyzánský vůdce D. B. Murzin, nezapomněl se zastavit v obchodě, kde Vlasta pracovala. „Říkal, ať tatínka pozdravuji a že nemůže zapomenout na ty jeho salámy,“ usmívá se pamětnice.

Za války jsi udával a teď po mně chceš, ať vstoupím do strany

Vlasta Jurášková vzpomíná, jak v době po osvobození mnoho Čechů, kteří během války vyjadřovali podporu nacistům hajlováním na veřejnosti a udáváním spoluobčanů, najednou převléklo kabáty. Vycítili, že k moci se pomalu a jistě vzpíná komunistická strana, a ihned do ní vstupovali. Někteří z nich chodili přesvědčovat ke vstupu do strany také národního socialistu Františka Dostalíka. „Tatínek to nechtěl ani slyšet. Říkal jim: ‚Tak tys mě udával za Němců a teď chceš, abych byl s tebou komunista?‘ A na to oni nikdy nezapomněli,“ říká Vlasta Jurášková.

Po Vítězném únoru v roce 1948 přišel František Dostalík o řeznictví. Komunisté mu jej znárodnili. Nastoupil proto do nedalekého Holešova, kde se vyráběly masové konzervy pro armádu. Jednoho dne jej na ulici před domem zastavili dva policisté. „Ani se s námi nestačil rozloučit, vedli ho jako zloděje v želízkách. Odvezli ho na nádraží a odtud do Brna, ani ve vlaku nesměl s nikým promluvit. Potkala ho tam švagrová, ale nic se od něj nedozvěděla,“ říká Vlasta Jurášková.

Tábor nucených prací v Pardubicích

František Dostalík se v roce 1950 dostal do tábora nucených prací v Pardubicích. Tyto tábory byly zřizovány krátce po převzetí moci komunisty po roce 1948 a člověk se v nich mohl ocitnout bez řádného obvinění či soudu. Komunistická strana je začala budovat již v roce 1948 a o rok později i v rámci akce T-43, ve které šlo o vyčištění velkých měst od reakčních živlů. Dle dostupných pramenů stačilo k internaci v pracovním táboře pouze to, že dotyční měli v posudku uvedeno: „Majitel přepychové vily, hazardní hráč, manželka byla proti znárodnění...“ Podle tehdejších směrnic pro zařazení do tábora nucených prací nebylo trestem, ale doba v táboře strávená se zapisovala do trestního rejstříku.

O tom, že je František Dostalík v pracovním táboře v Pardubicích, se rodina dozvěděla náhodou. „Přišel za námi jeden kolega, co tam s ním byl, a říká: ,Paní Dostalíková, nelekejte se, ale zavřeli vám manžela,‘“ vypravuje pamětnice. Rodina se nevyhnula ani domovní prohlídce. Vlasta byla zrovna ve škole. Poté, co se vrátila domů, našla plačící maminku a nepořádek. Veškeré listiny, knihy a oblečení, všechno bylo rozházené po zemi. Vlasta Jurášková si to vysvětluje tak, že její otec měl fotografii několika za války hajlujících Čechů. Možná i těch, co Františka Dostalíka přesvědčovali, ať vstoupí do Komunistické strany.

František Dostalík se v táboře nucených prací dobře uplatnil jako kuchař. Dokonce přišel se zlepšovacím návrhem, ať tábor vykupuje maso z tzv. nucených porážek, kdy si zvíře třeba zlomí nohu a je nutné jej utratit. Takové maso se běžně neprodávalo, ale to prý vězňům v táboře nevadilo. Díky tomuto nápadu se lépe najedli a vedení tábora bylo zase spokojeno s tím, že stoupá pracovní výkonnost. František Dostalík se prý mohl pohybovat po Pardubicích svobodně na kole, kdy objížděl právě místa nucených porážek dobytka a domlouval odkup. Rodina za ním několikrát byla na návštěvě a oproti klasickému vězení, kdy vše probíhalo pod přísným dohledem bachařů, si prý mohli i svobodně a nikým nerušeni promluvit. František Dostalík strávil v Pardubicích rok a půl svého života.

My děti jsme nesměly studovat

Pracovním táborem však msta režimu neskončila. Oba Vlastini starší bratři, Břetislav a Zdeněk, nesměli studovat. Zdeněk byl přijatý na pražskou průmyslovku, odkud však musel odejít pracovat do dolů. Břetislav toužil po dráze leteckého konstruktéra. Odmala vynikal kreslením motorů a hlubokými znalostmi. Na leteckou školu jej však nepřijali. „Ani já jsem nemohla jít studovat. Přemýšlela jsem o taneční umělecké škole anebo o tom, že se stanu učitelkou v mateřince. Vždycky na to byla stejná odpověď: ‚Táta není ve straně, tak co bys chtěla.‘“

Vlasta nakonec ve čtrnácti letech místo toho, aby šla alespoň do učebního oboru, nastoupila do svého prvního zaměstnání v holešovském Sfinxu, kde se vyráběly cukrovinky. Asi po čtyřech letech potkala na zábavě Jana Juráška. Přišel si pro ni během pánské volenky a brzy nato měli svatbu. Jan v tu dobu pracoval ve strojírenství a sehnal Vlastě lépe placené místo v přerovské Meoptě. Vlasta Jurášková si pak vzdělání už nikdy nedoplnila a na dělnických pozicích pracovala až do důchodu. S Janem Juráškem vychovali dvě děti, Vlastimila a Janu.

František Dostalík byl rehabilitován v roce 1968. Rodině se po roce 1989 podařilo získat znárodněný majetek zpět, ale vzápětí jej prodali do soukromého vlastnictví. Šikanu režimu a ztrátu osobní svobody nelze nahradit ničím.